Osel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Osel (rozcestník).

Wikipedie:Jak číst taxobox Osel

osel domácí
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď: koňovití (Equidae)
Rod: kůň (Equus)
Podrod: osel (Asinus)
druhy

Osel (Asinus) je podrod zvířat z čeledi koňovitých (Equidae), typických nenápadným zbarvením a ušima, které jsou delší než uši koňů a zeber. Rod zahrnuje tři divoce žijící druhy - osla afrického, osla asijského a kianga. Domestikací dnes vzácného osla afrického vznikl osel domácí.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Oslové patří mezi lichokopytníky. Stavbou těla se oslové podobají primitivním druhům koní. Mají poněkud kratší nohy a větší hlavu, osel africký pak představuje „typického“ osla s dlouhýma ušima. Hřebec měří v kohoutku kolem 122 cm, klisna přibližně 115 cm.[1] Všechny druhy oslů mají na hřbetě úhoří pruh, časté je také tmavé zebrování končetin. Asijské druhy oslů, osel asijský a kiang, se více podobají koni a bývají označováni také jako poloosli.

Jsou nenároční na potravu, divocí osli obývají odlehlé, často pouštní oblasti - oblast východní Afriky směrem na jih. Mláďata lze odstavit dříve než hříbata. Na svém hřbetě dokáže unést neuvěřitelně těžký náklad - až 300 kg. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40 let.[1]

Asijský osel dokáže běžet rychlostí až 70 km/hod.[1]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Osel se využívá pro dopravu a přenos nákladu

Oslové jsou společenskými zvířaty, která žijí ve stádech čítajících 2 až 30 jedinců. Vůdcem je ve stádu vždy samec. Oproti tomu má vůdčí klisna na starosti veškeré denní činnosti. Zároveň si udržuje odstup od ostatních - podřízených klisen. Při přesunu skupiny jde vůdčí klisna vepředu, následují ostatní klisny podle svého postavení a průvod obvykle uzavírá hřebec. Podobným způsobem života žijí také zebry.

Souboje oslích samců[editovat | editovat zdroj]

Souboje hřebců jsou velmi tvrdé. Samec se tváří zarputile, vycení zuby, hlavu zvedne vzhůru a uši mírně sklopí dozadu. Oba aktéři kolem sebe krouží a vyčkávají na soupeřův první útok. Mezi nejmírnější formu boje patří přetlačování krky. Oslové stojí proti sobě či vedle sebe a krkem se snaží přitlačit soupeřovu hlavu k zemi. Může ale také docházet k pokousaní. V tomto případě se hřebec snaží zasáhnout protivníkovi přední nohy. Rozlícený hřebec umí velmi silně a bolestivě kousnout.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jeho potravu tvoří převážně trávy, různé byliny a někdy i tuhé listí křovin.[1] Svými zuby dokáže rozdrtit i značně tuhé části rostlin. Na oslích stoličkách můžeme pozorovat vysoké korunky. Ty se však rychle opotřebovávají, proto dochází k jejich růstu během celého života jedince. Jelikož často obývá oblasti s nedostatkem vláhy, musí za vodou a potravou neustále putovat. Charakteristické pro něho je, že vidí dobře ve tmě. Je tedy možné ho v noci pozorovat při pastvě a žere i mrkev.[1]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Mláďata přichází na svět zjara nebo počátkem léta po jedenácti měsíčním vývoji v děloze matky. U samice nastupuje březost pouze jednou za dva roky a vrhá jen jednoho potomka. Hříbě je schopné samostatného pohybu již po dvou hodinách. Jeho nevýhodou je rychlý nástup unavenosti. Proto hledá skrýš v hustším porostu hlídán matkou, která se většinou pase opodál. Po dvou týdnech života je schopné následovat stádo při útěku. Ve stáří jednoho měsíce již se nachází pravidelně v přítomnosti celého stáda. Mládě saje mateřské mléko celý rok, ale bylo by schopné se bez něho obejít již ve 4. měsíci života.[1]

Klisny dorůstají pohlavní zralosti ve třech letech, hřebci o rok později. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40 let.[1]

Může docházet také ke vzájemnému křížení osla a koně. Tím dojde k vytvoření nového druhu. Pokud dojde k páření oslího samce a klisny koně narodí se mula. Naproti tomu mezek je potomkem oslice a hřebce koně. Tito potomci bývají často silní a odolní.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Po celá tisíciletí byl osel využíván jako silné, houževnaté, tažné a nenáročné zvíře. Je schopný nést velmi těžký náklad na dlouhé vzdálenosti s minimálními nároky na množství i kvalitu vody.

Ještě nedávno se s ním Středoevropané mohli setkat pouze při cestách na Jadran či Balkán. Dnes se ale začíná toto zvíře chovat i v České republice.[zdroj?] Spíše ale jako domácí mazlíček[zdroj?] k zábavě či práci na domácích farmách.

Domestikovaly ho národy žijící v povodí Nilu. Nejznámějším druhem je zde osel núbijský. Kriticky ohrožen vyhubením je osel somálský. K jeho záchraně přispívá i chov v ZOO - u nás v Brně, Dvoře Králové nad Labem, Hodoníně, Liberci a Ústí nad Labem.

S oslem divokým se ve volné přírodě dnes již nesetkáme. Je vyhuben. Posledních 115 kusů přežívá v zoologických zahradách. Jejich hodnota je samozřejmě nevyčíslitelná.[2]

023 2 small.jpg

V období předdynastického Egypta byli oslové uctíváni. V roce 2002 byly v Abydosu (480 kilometrů na jih od Káhiry) nalezeny ostatky deseti oslů domácích. Pochází z doby asi tři tisíce let před naším letopočtem. Ostatky oslů byly umístěny v místech ceremoniální nekropole. Zde se podle tradičních představ pohřbívali dvořané. Z toho jasně vyplývá vysoký status oslů v tehdejším Egyptě. Kostry soumarů zde nalezených svědčí o tom, že se jednalo o zdravé jedince. Podle opotřebení kostí, kloubů i chrupavek je ale jasné, že byli určení k těžké a mnohaleté práci.[3] Člověk, který měl na rameni nožem vyřezaný hieroglyf osla, měl být údajně chráněn před zlým osudem.[1]

Také na starověkém Předním východě byl osel důležitým domácím zvířetem. Staří Sumerové zapřahali osly do válečných vozů, jak o tom svědčí slavná standarta z Uru. Oslí karavany měly v Mezopotámii rozhodující význam pro pozemní dopravu. O významu osla pro život ve starověké Mezopotámii svědčí fakt, že kůň byl v akkadštině označenjako "osel z hor" a velbloud jednohrbý jako "osel od jižního moře" Osel je mnohokrát zmiňován v Bibli, převážně v pozitivním kontextu. Izraelité osla sice pokládali za nečisté zvíře, takže nesměl být obětován ani pojídán, ale vážili si ho. Stejně jako Sumerové používali osly i k zápřahu do válečných vozů. Osel byl symbolem hebrejského kmene Isachar. Známý je příběh o Bileámově oslici, kterou její pán zbil za to, že poklekla před andělem. Oslice se v této legendě projevuje jako pokorný tvor, oddaný Stvořiteli, zatímco její pán je zaslepený hlupák. Budoucí král Saul se setkal s prorokem Samuelem poté, co se vydal hedat zatoulané osly. Izajáš a Zachariáš předpověděli, že Mesiáš přijede na oslu, což se naplnilo v Novém zákoně, když Ježíš o květné neděli vjel do Jeruzaléma na mladém oslu. Osel, spolu s volem, svým dechem zahřívali malého Ježíška v betlémských jeslích, tento motiv sice zmiňují jen apokryfní evangelia, je však věeobecné vžitý v souvislosti s vánočními betlémy. Rovněž při útěku do Egypta před Herodovými vojáky doprovázel svatou rodinu osel. V křesťanství vystupuje osel jako symbol pokory, trpělivosti a mírnosti (podobně jako beránek), i když na rozdíl od něj není přímo ztotožňován s Kristem.

Staří Řekové si osla příliš nevážili, spatřovali v něm zvíře nízké, líné a vychytralé, ale v případě nutnosti také vytrvalé a trpělivé. Takto osla popisují např. Ezopovy bajky. Osel byl v antice spojen i s temnými silami, zvláště s bohyní noci a čaroděnictví Hekaté. Hekatině služebnice (případně dcera) byla v řecké mytologii čarodějnice Empúsa s oslími kopyty. Také slavný román Zlatý osel římského autora Apuleia nebo novela Lúkis řeckého satirika Lúkiána představují osla jako zvíře spojené s magií. V obou případech je hlavním hrdinou muž, který se seznámi s čarodějnicí a vlastní neopatrností se proměnil v osla. Symbol plodnosti v oslovi spatřovali staří Římané, kteří osla zasvětili bohům Priapovi a Silénovi.[1] Naproti tomu staří Peršané si osla vážili a uctívali ho. Ve staroindické bajky a pohádkách ze sbírek Hitopadéša a Paňčatantra vystupuje osel jako trpělivé, ale i přihlouplé zvíře. Hinduistické bohyně Šítala a Kálratri bývají zobrazovány jedoucí na oslu.

Kosmova kronika popisuje obětování osla starými Čechy v pohanském období, není však jisté, zda staří Slované osla skutečně obětovali, protože byl v raném středověku severně od Alp chován jen výjimečně. Ve středověku začal být osel stále více pokládán za hloupé a nerozhodné zvíře, jak o tom svědčí podobenství o Buridanovu oslu nebo bláznivá satira Brunellus ze 12. století. Sv. Hildegarda z Bingenu napsala, že oslí maso nelze jíst, protože páchne oslí hloupostí. V éře čarodějnických procesů byl osel pokládán vedle kozla a kocoura za jednou z podob, jíž na sebe mohl brát Ďábel při sabatu čarodějnic. Ve středověku a raném novověku byla oblíbeným tělesným trestem pro různé nemravy či podvodníky oslí jízda. Při tomto trestu byl odsouzenec se zatíženýma nohama posazen na dřevěného osla s ostrým hřbetem, který se mu zařízl hluboko do rozkroku. Tento trest byl nejen bolestivý, ale, vzhledem k souvislosti s oslem, také ponižující. Představy o oslí hlouposti pse ještě posílily za renesance. O další degradaci osla na symbol tuposti a nemravnosti se postaral Shakespeare ve svém Snu noci svatojánské, zatímco Cervantes zobrazuje osla, na němž jezdí Sancho Panza jako omezeného, ale trpělivého a klidného dobráka. Osel byl ve středověku a raém novověku symbolem bláznů a dvorních šašků, šašci někdy nosili čepici s oslíma ušima. V příbězích o Eulenspieglovi vystupuje osel jako šprýmařův přítel a pomocník, který Eulenspieglovi slouží k provádění taškařic a bláznivých kousků. Z podobného důvodu byl v 18. a 19. století ve školství používán obrázek osla nebo čepice s oslíma ušima jako trest pro neposlušné nebo nechápavé školáky.

Teprvě od 19. stol. začíná být osel pojímán jako hodné a sympatické zvíře, o čemž svědčí např. oslík Ijáček z Milneho Medvíka Pú nebo oslík Stříbrňák z románu španělského spisovatele Jiméneze. V současnosti je jedním z nejpouplárnějších fiktivních oslů bezesporu uspovídaný ušák z pohádek o Shrekovi.

Jiné významy slova[editovat | editovat zdroj]

Slovo osel se v přeneseném významu používá i jako nadávka, zejména při označení pomalu chápajícího nebo hloupého člověka. Vizte též anglickou variantu Jackass.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k http://www.chovatelka.cz/chovatelka/clanek/585--osel---nenarocny-lichokopytnik.html
  2. http://casopis.planetazvirat.cz/061222-osel-neni-maly-kun-s-velkyma-usima-1.html
  3. http://ideje.cz/cz/clanky/staroveci-egyptane-si-vazili-oslu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Téma Osel ve Wikicitátech
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu