Noha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Noha (rozcestník).
Mužské nohy.

Noha je spodní končetina člověka, nese váhu celého těla, pomáhá udržovat vzpřímený postoj a umožňuje pohyb. Obecně se u živočichů může nohou nazývat zadní končetina. U člověka je noha nejdistálnějším (nejvzdálenější od trupu) oddílem dolní končetiny. Tvoří ji prstce, nárt a hlezenní kloub. Nepřesně bývá nohou myšlena celá dolní končetina, podobně je ruka jen oddílem horní končetiny.


Stavba[editovat | editovat zdroj]

Noha člověka se skládá z 26 kostí. Hlezenní kloub spojuje nohu s bércem. Kostra nohy je vyklenuta do podélné a příčné klenby. Při stoji tak zátěž spočívá ideálně na obou nohách symetricky (není vyosení ani přetěžování jedné dolní končetiny na úkor druhé) a noha spočívá na podlaze třemi hlavními body: patou, bříškem 1. prstce (nepsr. 'palce') a bříškem 5. prstce (nspr. 'malíkem').

Noha v lokomoci[editovat | editovat zdroj]

Při došlapu na zem se dotýká pata země jako první. Pata je proto poměrně masitá a tuhá tkáň. Došlap vyžaduje propnutí nohy v koleně, zvednutí špičky a současně vzpřímený trup člověka ('prsa jdou první'). Po došlapu paty se noha odvíjí po své vnější klenbě k prstcovému "vějíři". Jakmile se kyčelní kloub (ve svislici) předsune před špičku nohy, dochází k "zadní fázi" odpichu. Tato fáze je důležitá a bývá zanedbávána tím, že trup je předkloněn vpřed, "zlomen" v tříslech dopředu. Tím je eliminován význam lýtkového svalu coby iniciátora odpichu, dochází k přetěžování a zkracování hlubokého ohybače kyčle (m. illiopsoas) a k typické postuře "vystrčeného zadečku". Tato negativní "reciproční inhibice" působí ochabnutí hýžďových svalů, kde se hromadí tuk ('sicflajš'), dále ochabují (a tuhnou) lýtkové svaly, dochází k plochonoží a otékání nohou, neboť lýtka coby 'dolní krevní pumpa'[1], nefungují adekvátně. V kotnících pak při odvíjení dochází k typickému viklavému levo-pravému kyvu nohou, namísto k lineárnímu pato-špičkovému odvinutí. Pojem 'trojflexní linearita' (stejný směr kyčle, kolene a kotníku při chůzi) popsali Ida Rolf (USA) a František Véle (Pražská myoskeletální škola).

Chůze je tedy pohyb probíhající ve svislici těla jak v bočním tak v předo-zadním pohledu. Ramena při chůzi rotují proti pánvi, nohy jsou ponechávány dostatečně dlouho vzadu, což stimuluje chodidlo a svaly lýtka k 'vystřelení' těla vpřed propnutou dolní končetinou a vějířovitou klenbou prstců. Špička nohy má být v linearitě ke směru chůze, tedy nevytočená ani ven, ani dovnitř. Taková lokomoce přináší anatomickou i psychickou pohodu, předchází ochabnutí bráničního dechu, předchází kloubním omezením kyčlů (koxartróze) a prospívá oběhovému a ventilačnímu systému člověka[2].

Kosti[editovat | editovat zdroj]

Kosti dolních končetin jsou mnohem pevnější a kvůli tomu také méně pohyblivé.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. VÉLE, František. Kineziologie pro klinickou praxi (1997)
  2. Cvičení a prevence civilizačních chorob (Véle, F., Čumpelík, J., Bortlíková, V., 1980)