Potrat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o spontánním neboli samovolném potratu. O uměle navozeném potratu pojednává článek interrupce.

Potrat (lat. abortus, někdy počeštěný výraz aborce) je ukončení těhotenství zánikem embrya nebo plodu před porodem.

K potratům dochází relativně často, nicméně v nejranějších stádiích těhotenství (několik prvních týdnů) často není potrat rozpoznán a žena jej pokládá za opožděnou menstruaci. Proto se odhady incidence potratů pohybují v rozpětí 10–50 % těhotenství.[zdroj?] (S dostupností orientačních tzv. baby-testů se ovšem i tato čísla mění.)

Právní definice[editovat | editovat zdroj]

Právní definice potratu není od roku 2012 jednoznačná, pouze v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, se v § 82 odst. 2 určuje: „Plodem po potratu se rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky potratu se především rozumí placenta a těhotenská sliznice.

Dříve byl potrat definován v § 4 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 11/1988 Sb., která byla právě zmíněným zákonem o zdravotních službách zrušena. Podle něj se potratem rozumělo ukončení těhotenství ženy, při němž:

  • plod neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů,
  • plod projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu, anebo
  • z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, anebo těhotenská sliznice.

Problémem této definice bylo, že nerespektovala úspěchy neonatologie. Protože je možné udržet při životě i velmi časně narozené plody, je v některých zemích potrat definován pouze stářím plodu. O potratu se pak hovoří při vypuzení plodu mladšího než obvykle 20 až 22 týdnů.

Příčiny potratů[editovat | editovat zdroj]

Čistě arbitrálně lze příčiny potratů rozdělit na příčiny na straně matky a příčiny na straně plodu.

příčiny na straně plodu
příčiny na straně matky
  • anomálie dělohy
  • interní onemocnění matky
  • infekce matky
  • úraz matky

Druhy potratů[editovat | editovat zdroj]

Potraty se podle pokynů Národního zdravotního informačního systému dělí na:[1]

  1. samovolný: spontánní vypuzení plodu z dělohy před ukončením 22. týdne těhotenství.
  2. miniinterrupce: jedná se o umělé ukončení těhotenství prováděné vakuovou aspirací. Tato metoda je pro ženu šetrnější a lze ji provést v raném stádiu těhotenství, tj. do 7. týdne u prvorodičky a do 8. týdne u druhorodičky.
  3. jiné legální UPT: legální ukončení těhotenství jinou metodou než miniinterrupcí do 12. týdne, u zdravotních důvodů do 24. týdne těhotenství. Po uplynutí 12 týdnů těhotenství lze uměle přerušit těhotenství, jen je-li ohrožen život ženy nebo je prokázáno těžké poškození plodu, nebo že plod je neschopen života. Nepatří sem ukončení mimoděložního těhotenství.
  4. ostatní potraty: tj. potrat, který si žena přivodila sama nebo potrat provedený či iniciovaný nedovoleně jinou osobou – jedná se převážně o tzv. kriminální potraty.
  5. mimoděložní těhotenství: umělé ukončení mimoděložního těhotenství. Vzniká při uhnízdění oplodněného vajíčka mimo dělohu, většinou ve vejcovodu, popř. též ve vaječníku či dutině břišní.

Od poloviny roku 2014 se k provedení umělého přerušení těhotenství používá i tzv. potratová pilulka, které se aplikuje ve zdravotnických zařízeních lůžkového typu obvykle v raném stádiu těhotenství.[2]

Potratovost[editovat | editovat zdroj]

Potratovost je proces, který studuje vědní obor demografie. Úroveň umělé potratovosti (tedy řízených a legálních UPT) je úzce svázána s legislativními opatřeními dané země, dostupností antikoncepce, společenským klimatem, individuálními vlivy (náboženské přesvědčení, úroveň vzdělání, ekonomická situace) a reprodukčním zdravím obyvatelstva.[3] Pro demografickou analýzu potratovosti jsou velice důležité přesné definice potratu, aby se zamezilo chybám při porovnávání s jinými zeměmi. Data o potratech jsou čerpána z Národního registru potratů (NRPOT) vedeného Ústavem zdravotnických informací a statistiky České republiky (ÚZIS ČR). Zdrojem pro informace o potratech je „Hlášení potratu a mimoděložního těhotenství“, které ÚZISu zasílají zdravotnická zařízení a lékaři.

Vývoj umělé potratovosti v Česku[editovat | editovat zdroj]

Vývoj indukované potratovosti v Česku v období 1958–2014, zdroj dat: ČSÚ

Jelikož je úroveň umělé potratovosti úzce spjata s přijatými zákony dané země, dá se potratovost relativně lehce charakterizovat podle jednotlivých legislativních opatření. Až do roku 1958 byl v Česku umělý potrat úplně zakázán. Potratovost byla tedy velice nízká, existovaly pouze málo často nelegální potraty.

Od roku 1958 až do začátku 70. let byl uměle vyvolaný potrat zlegalizován. Došlo k významnému rozšíření potratů i přes to, že byly zavedeny komise, které o povolení žádosti rozhodovaly. Tyto komise většinou povolaly jen potraty ze zdravotních důvodů nebo z jiných důvodů zvláštního zřetele hodných. Od zhruba poloviny 70. let až do roku 1987 se z důvodu vysoké úrovně potratovosti zpřísnily podmínky pro povolení potratu. V roce 1974 bylo evidováno přes 78 tisíc celkových potratů ročně, interrupcí končila až pětina všech těhotenství. Snížení počtu potratů následně pomohla i propopulační politika 70. let.

V roce 1987 došlo přijatou vyhláškou ke zrušení interrupčních komisí. Potratovost se tak znovu zvedla. Na přelomu 80. a 90. let téměř polovina těhotenství byla ukončena indukovaným potratem. Nejvíce potratů bylo zaznamenáno v roce 1988.[4] Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR) evidoval celkových potrarů (včetně těch spontánních) téměř 130 tisíc. Tento jev byl však jen krátkodobého charakteru, protože díky velkému vlivu antikoncepce se v 90. letech počet umělých potratů snížil. Tento trend trvá až dodnes, v roce 2012 jich bylo zaznamenáno pouze 13,5 tisíce.[5]

Demografická analýza potratovosti[editovat | editovat zdroj]

Analýza potratovosti sleduje výskyt potratů jak ve vztahu k celé populaci, tak ve vztahu k ženám v reprodukčním věku, tak i ve vztahu k živě narozeným dětem.[6] Všechny ukazatele lze také transformovat a zkoumat dle věku ženy, pořadí, druhu potratu. Nejjednodušším ukazatelem vyjadřujícím úroveň potratovosti je hrubá míra potratovosti (hmpo). Je definována jako počet potratů připadajících na 1000 obyvatel středního stavu. Tento ukazatel je však před srovnáváním různých populací standardizovat.[7] Detailnějším ukazatelem je pak obecná míra potratovosti (ompo), která vyjadřuje počet potratů na 1000 žen v reprodukčním věku 15–49 let.[8] Dalším možným ukazatelem je úhrnná potratovost, která je součtem jednotlivých měr potratovosti dle věku, což je počet potratů ve věku x (resp. v dané pěti či desetileté věkové skupině) ke střednímu stavu žen v daném věku (věkové skupině).[9] Zajímavým ukazatelem je také index potratovosti (ipo), který je poměrem počtu potratů a počtu živě narozených dětí ve sledovaném roce.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vývoj potratovosti v České republice 2003 - 2014 [online]. ČSÚ, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  2. Národní registr potratů (verze 005-20160101) - Verze platná od 1.1.2016 [online]. ÚZIS ČR, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  3. Potratovost [online]. Demografie.info, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  4. Historie potratovosti [online]. Demografie.info, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  5. Statistika potratů zrcadlí společenské změny [online]. ČSÚ - měsíčník Statistika a my, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  6. KALIBOVÁ, Květa. Úvod do demografie. Praha : Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0222-9. Kapitola Potratovost.  
  7. Ukazatele potratovosti [online]. Demografie.info, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  8. KALIBOVÁ, Květa. Úvod do demografie. Praha : Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0222-9. Kapitola Potratovost.  
  9. Ukazatele potratovosti [online]. Demografie.info, [cit. 2016-04-29]. Dostupné online.  
  10. KALIBOVÁ, Květa. Úvod do demografie. Praha : Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0222-9. Kapitola Potratovost.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]