Znásilnění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sexuální napadení
Znásilnění urozené Lukrécie bylo prvotním impulzem, které vedly k pádu Římského království a vzniku Římské republiky. Přímým důsledkem však byla sebevražda Lukrecie.
Znásilnění urozené Lukrécie bylo prvotním impulzem, které vedly k pádu Římského království a vzniku Římské republiky. Přímým důsledkem však byla sebevražda Lukrecie.
Klasifikace
MKN-10 Y05
MeSH D011902

Znásilnění je druh sexuálního násilí spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné sexuální aktivity proti vůli zneužité osoby. Termín je obvykle definován příslušným trestním zákoníkem.

Světová zdravotnická organizace definuje znásilnění jako „fyzickým násilím nebo jinak vynucenou penetraci vulvy nebo řitního otvoru pyjem, jinou částí těla nebo věcí“ a řadí ho do širší kategorie sexuálního násilí.[1] Incidence znásilnění nahlášených na policii v roce 2008 se pohybovala mezi 0,1 případu na 100 000 lidí v Egyptě a 91,6 případy na 100 000 lidí v Lesothu, s hodnotu 4,9 na 100 000 lidí v Litvě jako medián.[2] Podle Americké zdravotnické asociace (1995), je sexuální násilí a znásilnění považováno za nejméně nahlašovaný násilný trestný čin.[3][4] Znásilnění cizincem je obvykle méně časté než znásinění osobou, kterou oběť znala.[5][6][7][8] Za nejméně ohlašovanou formu znásilnění bývají označována vězeňská znásilnění.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Podle § 185 trestního zákoníku se znásilnění dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy donutí jiného k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, připouští tedy i znásilnění muže ženou. V takovém případě hrozí pachateli trest odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let. V případě znásilnění formou soulože, na dítěti nebo se zbraní se trestní sazba zvyšuje na 2 léta až 10 let. V případě znásilnění dítěte mladšího 14 let nebo na místě, kde je omezována osobní svoboda nebo způsobení těžké újmy na zdraví znásilněním se trestní sazba zvyšuje na 5 až 12 let. V případě nedbalostního usmrcení při znásilnění se trestní sazba zvyšuje na 10 až 16 let.[9]

Do roku 2001 bylo možno spáchat trestný čin znásilnění pouze na ženě a pouze v případě, že mělo charakter klasického pohlavního styku. Přinucení k orálnímu či análnímu sexu se neklasifikovalo jako znásilnění, nýbrž většinou jako omezování osobní svobody, které se trestalo mnohem nižšími tresty. Do roku 1950 se znásilnění označovalo souslovím násilné smilstvo (nezahrnovalo násilné vynucení sexu na manželce) a tento pojem se vyskytuje v některých dosud platných mezinárodních smlouvách o extradici (např. Smlouva mezi republikou Československou a Spojenými státy o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. července 1925 ve znění dodatkové úmluvy ze dne 29. dubna 1935).

Před znásilněním v době ozbrojeného konfliktu chrání oběti i Ženevské úmluvy na ochranu obětí války a dodatkové protokoly k nim (čl. 27 úmluvy o ochraně civilních osob za války, čl. 76 Prvního dodatkového protokolu a čl. 4 Druhého dodatkového protokolu).

Motivace pachatelů[editovat | editovat zdroj]

Neexistuje jediná teorie, která by přesvědčivě vysvětlila motivaci pachatelů znásilnění. Mezi navrženými a diskutovanými motivy jsou: hněv, touha po moci, sadismus, stejně jako sexuální uspokojení a evoluční tlaky.

Světová zdravotnická organizace uvádí, že hlavními faktory, které vedou k páchání sexuálního násilí jsou:[1]

  • víra v rodinnou čest a sexuální čistotu;
  • Ideologie mužského sexuálního oprávnění;
  • nízké právní sankce za sexuální násilí.

Důsledky znásilnění[editovat | editovat zdroj]

Oběti znásilnění mohou být traumatizované nebo zraněné jsou také vystaveny riziku nákazy sexuálně přenosnou nemocí nebo nechtěného těhotenství. Zdravotní rizika mohou být výrazně redukována včasným lékařským ošetřením, při němž je možné zajistit důkazy usvědčující pachatele. Psychologické trauma se může rozvinout v posttraumatickou stresovou poruchu, oběti mohou cítit strach, smutek, nebo se dokonce cítit provinile.

V některých státech, kde je interrupce jinak nelegální, je otěhotnění následkem znásilnění důvodem či jedním z více důvodů pro legálnost interupce. I tato výjimka může být předmětem kontroverzí.[10]

Obviňování oběti[editovat | editovat zdroj]

Obviňování oběti obecně činí oběť trestného činu zcela nebo z části zodpovědnou za spáchaný zločin. Tento pojem pochází ze sociální psychologie, kde odkazuje tzv: teorii spravedlivého světa. V případě znásilnění je spoluodpovědnost oběti dokládána chováním, jako je flirtování, nebo vyzývavým oblečením. V extrémních případech jsou oběti popisovány jako ty, které si „o to říkaly“, protože se nechovaly dostatečně zdrženlivě. Ve většině západních zemí není obrana násilníka s poukazem na údajnou provokaci oběti chápána jako polehčující okolnost.

Znásilnění v náboženství[editovat | editovat zdroj]

Ke znásilnění zastává striktně odsuzující postoj většina náboženství, včetně křesťanství, judaismu a islámu. Všechna tři zmíněná náboženství je považují za velmi těžký hřích.[zdroj?]

Křesťanství a judaismus[editovat | editovat zdroj]

Ve Starém zákoně lze nalézt několik zmínek o tom co dnes nazýváme znásilněním, např.:

Jestliže nalezne muž zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel.
Dívce neuděláš nic. Dívka se nedopustila hříchu hodného smrti. ...

Vždyť ji našel na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil.

– Deuteronomium 22,25-27

Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi,

muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý život ji nesmí propustit.

– Deuteronomium 22,28-29

Islám[editovat | editovat zdroj]

Islám sice považuje znásilnění za těžký hřích a jako trest stanoví trest smrti, zároveň však disproporce mezi silou svědectví ženy a muže a jejich právy a povinnostmi zejména na poli sexuální morálky způsobuje, že podle striktně islámského práva znásilněná žena často nemá šanci dobrat se u soudu zastání, pokud nejsou jiní z pohledu islámského práva věrohodní svědci. V řadě případů by její pokus o obvinění násilníka skončil jejím uvězněním a popravou. Islám též obecně ukládá manželce povinnost podřídit se sexuálním požadavkům manžela, jinými slovy manželku podle něj nelze znásilnit, protože nemá právo pohlavní styk odmítnout. Určité místní varianty zvykového práva kombinující islám s jinými tradicemi pak navíc připouštějí znásilnění jakožto legální trest či součást trestu (byť zpravidla v rozporu s oficiálním právním systémem). V některých případech je udělen trest 100 až 250 ran bičem, bičování musí přihlížet i rodina bičované.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku a počátkem novověku bylo v Česku násilné smilstvo trestáno smrtí formou lámání kolem[zdroj?], posléze stětím a následným vpletením v kolo, posléze pouze stětím.[zdroj?]

Znásilnění a válka[editovat | editovat zdroj]

Mladá čínská žena, která byla v jednom z „komfortních praporů“ Japonské císařské armády, je vyslýchána spojeneckým důstojníkem

K znásilnění v průběhu války docházelo už ve starověku, je zmiňováno v Bibli. Izraelské, perské, řecké a římské armády se během svých tažení dopouštěly znásilnění. Dokumenty sepsané během vlády Čingischána, říkají, že po boji mongolští vojáci plenili, drancovali a znásilňovali.[11]

Moderním příkladem takových zvěrstev může být Nankingský masakr v jehož průběhu japonští vojáci znásilni během šesti dní až 80 000 žen.[12] Během druhé světové války bylo asi 200 000 korejských a čínských žen donuceno k prostituci v japonských vojenských nevěstincích.[13] Znásilnění žen a dívek vojáky bylo běžné mnoha oblastech okupovaných Rudou armádou.

Během Bangladéšské války za nezávislost bylo podle obvinění znásilněno pákistánskými vojáky na 200 000 žen,[14] a téměř 20 000 bosenských muslimek bylo znásilněno srbskými jednotkami během Války v Bosně.[15] Válečná propaganda často zdůrazňuje a přehání zprávy o špatném nakládání s civilisty ze strany nepřátelských vojsk v důsledku čehož je problematické zjistit co se doopravdy stalo.

Podle zprávy UNICEF je znásilnění obvyklé v zemích postižených válkou a přírodními pohromami. Tedy v zemích s výrazným vykořeněním společnosti a oslabenými sociálními normami. Znásilňování provázelo konflikty v Súdánu, Čadu a Demokratické republice Kongo.[16] Je odhadováno, že na 200 000 žen bylo v Konžské demokratické republice znásilněno v průběhu nedávných konfliktu.[17] Podle některých odhadů je kolem 60% bojovníků v Kongu nakaženo HIV.[18]

Podle Ženevské úmluvy na ochranu obětí války z roku 1949 jsou ženy zvlášť chráněny proti každému útoku na jejich čest, zejména pak proti znásilnění, proti nucení k prostituci a proti každému nemravnému jednání.[19]

Skupinové znásilnění[editovat | editovat zdroj]

Skupinové znásilnění je znásilnění oběti skupinou dvou a více osob. V českém trestním zákoníku se pojem skupinové znásilnění nevyskytuje, nicméně k němu na území Česka občas dochází.[20][21][22]

Francouzská, původem alžírská autorka Samira Bellil vylíčila ve své autobiografii Dans l'enfer des tournantes násilí, které ona a jiné mladé ženy zakoušely v převážně muslimském přistěhovaleckém předměstí Paříže. V pubertě byla opakovaně skupinově znásilněna gangy (slangově la tournante) vedenými lidmi, které znala. Policii ze strachu z odvety nic nenahlásila. V důsledku ji opustila její rodina i přátelé.

Britská televize Channel 4 sledovala při přípravě jedné reportáže 29 případů skupinových znásilnění, ke kterým došlo v Londýně mezi lednem 2006 a březnem 2009. Z 92 pachatelů, kteří v nich byli odsouzeni, bylo 66 černých nebo smíšeného původu, 13 bílých, ostatní jiné etnicity (ze zemí jako Afghánistán, Irák a Libye).[23]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Violence against women [online]. Světová zdravotnická organizace, prosinec 2012, [cit. 2013-05-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. "Rape at the National Level, number of police recorded offenses". United Nations.
  3. American Medical Association (1995) Sexual Assault in America. AMA.
  4. A gap or a chasm? Attrition in reported rape cases [PDF]. [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Statistics | Rape, Abuse & Incest National Network [online]. www.rainn.org, [cit. 2008-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Alberto R. Gonzales et al. Extent, Nature, and Consequences of Rape Victimization: Findings From the National Violence Against Women Survey. U.S. Department of Justice Office of Justice Programs. January 2006
  7. Sexual Assault in Australia: A Statistical Overview, 2004 [online]. Abs.gov.au, 2006-12-08, [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Rape and sexual assault of women: findings from the British Crime Survey [PDF]. [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  10. Polští aktivisté brání čtrnáctileté znásilněné dívce v potratu. Idnes.cz [online]. 2008-06-10 [cit. 2010-09-03]. Dostupné online.  
  11. "Genghis Khan a Prolific Lover, DNA Data Implies". National Geographic News. February 14, 2003.
  12. Chinese city remembers Japanese 'Rape of Nanjing'. CNN. December 13, 1997
  13. Comfort Women Were 'Raped': U.S. Ambassador to Japan. chosun.com. March 19, 2007
  14. Smith, Laura."How did rape become a weapon of war?", BBC News, 2004-12-08. Ověřeno k 2010-12-31. 
  15. JAHN, George. Bosnian kids born of war rape asking questions [online]. MSNBC, 2005-05-31, [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. "Africa war zones' 'rape epidemic'", BBC News, February 13, 2008. Ověřeno k January 4, 2010. 
  17. The Greatest Silence: Home [online]. HBO, [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. "Rape as a weapon of war". San Francisco Chronicle. June 26, 2005.
  19. Čtvrtá Ženevská úmluva o ochraně obětí války
  20. ČTK. Za znásilnění třináctileté spolužačky půjdou na 5 let do polepšovny. Lidovky.cz [online]. 2010-06-22 [cit. 2012-09-01]. Dostupné online.  
  21. Jeden z násilníků, kteří zbili chlapce v Krupce na Teplicku, jde před soud. iDNES.cz [online]. 2010-10-21 [cit. 2010-11-11]. Dostupné online.  (česky) 
  22. Afričtí studenti jihlavské vysoké školy si vyslechli trest za znásilnění
  23. SORIOUS, Samura. Gang rape: Is it a race issue?. The Independent [online]. 2009-06-21 [cit. 2012-09-03]. Dostupné online.  (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu