Sociální psychologie
Sociální psychologie se řadí mezi základní psychologické disciplíny, pokouší se za pomoci vědeckých metod porozumět a zároveň vysvětlit, jak je myšlení, cítění a chování jedinců ovlivňováno skutečnou, představovanou či předpokládanou přítomností druhých. Je to věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů. Předmětem je tedy konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Sociální podmíněnost chování byla předmětem zkoumání již od období antiky. Jako samostatná věda se sociální psychologie vytvořila na přelomu 19. a 20. století. Za zakladatele sociální psychologie jsou pokládáni Émile Durkheim a jeho žák Lévi-Strauss. Jejich přínosem je pojmenování jevů jako „primát sociálních faktů“, „kolektivní reprezentace“, „omezení a pravidla“. Mezi myšlenkové zdroje sociální psychologie můžeme zařadit teorii davu a masové psychologie (Gustave Le Bon), koncepci skupinové mysli (William McDougall) a psychologii národů (Wilhelm Wundt). Za první sociálně-psychologický výzkum je označována studie Normana Tripletta z roku 1898 zabývající se jevem sociální facilitace. V roce 1908 byly vydány první učebnice s označením sociální psychologie[1] a tento rok je tudíž považován za vznik sociální psychologie jakožto samostatné vědy. Poté se začala rychle rozvíjet zejména v USA. Ve 30. letech se tomuto oboru věnovalo mnoho psychologů, kteří imigrovali do Spojených států z nacistického Německa. Jednou z nejvýznamnějších postav mezi nimi byl Kurt Lewin. Středem pozornosti pak byly především postoje a chování v malých skupinách. V šedesátých letech objevila sociální psychologie množství témat, například poslušnost vůči autoritě, kognitivní disonance nebo intervence přihlížejících. Moderní badatelé se zajímají mimo jiné o sociální vnímání, atribuci a sebepojetí. Na začátku 21. století je sociální psychologie institucionalizovanou disciplínou s velkou šíří záběru a značnou hloubkou zpracování jednotlivých témat. Kromě kognitivistického přístupu je silným explanačním rámcem teorie sociální identity a vyvíjí se evolucionistické přístupy.
Vývoj v Československu[editovat | editovat zdroj]
Vývoj sociální psychologie v Československu a Česku do jisté míry odpovídal trendům světového vývoje, byl však silně poznamenán společensko-politickým vývojem ve 20. století., zejména pak obdobím nacismu a komunismu, kdy v různých obdobích byla sociologie a psychologie jako taková omezována či zakazována.[1]
Oblast zkoumání[editovat | editovat zdroj]
Sociální psychologie je vědecké studium efektu sociálních a kognitivních procesů na způsob, jakým jedinci vnímají jiné lidi, způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si vztahy k nim.[2] Zabývá se působením lidí okolo nás, sociálních institucí a kultury na naše myšlení, prožívání a konání a také působením našeho vlastního vnímání, představ, vzpomínek, myšlenek, prožívání a motivace na náš vztah ke světu kolem a na naše konání. Soustřeďuje se na jedince a jeho sociální chování a postihuje toto chování v situačním, kontextovém a interakčním rámci.
Sociální psychologie při vysvětlování lidského chování spojuje dva obory: sociologii a psychologii. V rámci disciplíny je možno rozlišit přístupy, které mají blíže k psychologii (psychologická sociální psychologie) a přístupy, které spoléhají spíše na sociologii (sociologická sociální psychologie).
Sedm velkých idejí sociální psychologie[editovat | editovat zdroj]
David Myers pojmenoval sedm "velkých oblastí sociální psychologie" a rozdělil je do 3 oblastí: sociální myšlení (1-3), sociální vlivy (4-5), sociální vztahy (6-7).[1][3]
Člověk konstruuje svoji sociální realitu[editovat | editovat zdroj]
Člověk potřebuje pocit bezpečí, že má události pod kontrolou a dokáže předpokládat výsledek svého chování a chování druhých, tedy přisoudit osobám vlastnosti a událostem příčiny. Toto se děje na základě vlastních jedinečných zkušeností, díky kterým konstruuje svůj pohled na sociální realitu, jímž se řídí.
Sociální intuice jsou často silné, ale mohou být nebezpečné[editovat | editovat zdroj]
Člověk důvěřuje vlastnímu úsudku a intuici a obvykle se mu to vyplácí, přestože významnou část duševního života nemá plně pod kontrolou. Mohou se vyskytnout také situace, ve kterých člověk své možnosti přecení, ty jsou spojeny s vysokou mírou rizika.
Postoje ovliňují jednání člověka[editovat | editovat zdroj]
Jednání člověka je předurčeno jeho přesvědčením, city a předešlými zkušenostmi.
Sociální vlivy určují chování člověka[editovat | editovat zdroj]
Zdrojem postojů člověka jsou kromě zkušeností vlastních také zkušenosti zprostředkované jinými lidmi, sociálními skupinami, jejichž je členem, sociálními institucemi a kulturou společnosti, ve které žije. Znakem dospělosti jedince je schopnost nalezení kompromisu mezi vlastními potřebami a sociálními normami.
Chování člověka je pod vlivem jeho dispozic[editovat | editovat zdroj]
Různí lidé mohou ve zcela stejné situaci reagovat různě. Do sociálních vztahů člověk vstupuje se svými dispozicemi a má tendenci je spíše posilovat než měnit a oslabovat díky tomu, že je uplatňuje v situacích, kterým čelí. Na základě dispozic jsou také utvářeny vztahy, a to skrz kombinaci jejich podobnosti a vzájemného doplňování se.
Sociální chování je také biologickým chováním[editovat | editovat zdroj]
Neoddělitelnou součástí každého sociálního rozměru chování člověka je jeho biologická podstata. "Jsme bio-psycho-sociální organismy."[4]
City a konání člověka vůči lidem jsou někdy pozitivní a někdy negativní[editovat | editovat zdroj]
V sociální psychologii jsou předmětem studia fenomény jako předsudky, stereotypy, konformita, sociální zahálení, konflikty, žárlivost či machiavelismus stejně tak jako kooperace, altruismus, láska.
Metody výzkumu[editovat | editovat zdroj]
Sociální psychologie používá pro studium sociálního chování vědecké metody (přímé a objektivní pozorování, interpretaci pozorovaných dat založenou na logických postupech, predikci, tj. formulování hypotéz a jejich ověřování, experimentování.) Převažující metodou je experiment. Sociálně-psychologické teorie mají proto tendenci mít omezený dosah a zaměřovat se na přímo měřitelné aspekty lidského chování.
Známé experimenty[editovat | editovat zdroj]
Aschův experiment[editovat | editovat zdroj]
Experiment Solomona Asche spočíval v tom, že účastníci, jimž bylo řečeno, že se účastní výzkumu zraku, měli porovnávat dvojice čar podle délky. V kontrolní skupině byla úspěšnost 95%. Druhá část studentů však odpovídala ve skupině, ve které ostatní účastníci byli instruováni, aby odpovídali vždy špatně a skuteční účastníci odpovídali až jako poslední. V této skupině odpovědělo vždy správně pouze 25% účastníků, zbylí chybovali. Jako důvod většina uvedla, že nechtěli ve skupině být považováni za divné, menšina že věřili spíše skupině než vlastnímu úsudku[5]. Tento experiment ukázal velký vliv konformity na lidské jednání[6].
Milgramův experiment[editovat | editovat zdroj]
Smyslem experimentu z roku 1963 bylo ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Účastníci se za slíbenou odměnu účastnili zdánlivého experimentu týkajícího se učení. Účastník v roli žáka měl odpovídat na otázky a v případě, že odpověděl špatně, účastník v roli učitele mu pustil do těla elektrický výboj jako potrestání. Síla výboje se postupně zvyšovala[7]. Pokud měl "učitel" pochybnosti, experimentátor ho povzbuzoval, aby pokračoval v trestání žáka. Ve skutečnosti však žák byl pomocníkem experimentátora a elektrické šoky nebyly skutečné. Všichni častníci pokračovali až do 300V a 65% z nich došlo až na konec stupnice, tj. 450V, což bylo považováno za potenciálně smrzící dávku[8], a to i přesto, že se často zdráhali a projevovali obavy o zdraví žáka. Milgram se pomocí experimentu snažil přispět k vysvětlení psychologických příčin holokaustu, kdy i "normální" Němci byli schopni páchat ty nejtěžší zločiny[8]. Experiment se však stal terčem kritiky, která spočívala především v neetičnosti a nejasné zobecnitelnosti výsledků do běžného života. Dále je předmětem diskuzí jeho metodika a statistická věrohodnost, neboť v prvním experimentu bylo pozorováno pouze 40 účastníků, při kterých navíc probíhalo 24 lehce odllišných scénářů.[9] Milgramův experiment se stal pravděpodobně nejcitovanějším a nejvíce provokativním experimentem v sociálních vědách. [10]
Zimbardův experiment[editovat | editovat zdroj]
V jednom z nejznámějších a nejkontroverznějších psychologických experimentů, provedeném v roce 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem bylo s dobrovolníky z řad studentů simulováno prostředí věznice, kde "dozorci" měli nad "vězni" neomezenou moc. Jeho smyslem bylo zkoumat vliv situačních faktorů na lidské chování.[11] Experiment musel být předčasně ukončen, protože dozorci začali vězně velmi krutě týrat[12]. Závěrem experimentu je názor, že brutální zločiny spáchané v extrémních podmínkách (například v době války) nemusí být dílem psychicky nemocných jedinců, ale obyčejných lidí, kteří byli vystaveni tlaku okolností[12]. Experiment však byl kritizován z důvodu špatné reprezentativity, neetičnosti a údajného vstupování Zimbarda do experimentu (dozorci jím údajně měli být instruováni[13]).
Témata sociální psychologie[editovat | editovat zdroj]
Sociální vnímání[editovat | editovat zdroj]
- Sebe-vnímání
- Sociální Já a sociální identita
- Vnímání ostatních
- Vnímání skupin
- Kognitivní disonance
- Teorie sociálního srovnávání
- Zkreslení sloužící sobě
- Žárlivost
- Sebe-naplňující se proroctví
- Sleeper effect
- Efekt experimentátora
- Změna postoje
- Sociální percepce
- Teorie nálepkování
- Sociální učení
Sociální vlivy[editovat | editovat zdroj]
- Agresivita
- Altruismus
- Přitažlivost a láska
- Konformita a poslušnost vůči autoritě
- Difuze odpovědnosti
- Efekt přihlížejícího
- Násilí v médiích
- Konformita
- Poslušnost
- Skupinová polarizace
Sociální jednání[editovat | editovat zdroj]
- Skupinové procesy
- Skupinové chování
- Postoje
- Mezilidské vztahy
- Pluralitní ignorance
- Investiční model vztahů
- Asertivita
- Fáze vývoje skupiny
- Groupthink
- Kolektivní chování
- Skupinové role
- Sociální lenivost
- Teorie sociální směny
- Psychologie davu
Některé koncepty sociální psychologie[editovat | editovat zdroj]
- Likertova škála
- Model AIDA
- Sémantický diferenciál
- Shostromovo dělení manipulace
- Rorschachův test
- Laswellova formule
- Bogardusova škála sociální vzdálenosti
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c VÝROST, JOZEF, 1950-. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. vyd. Praha: Grada 404 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-1428-8, ISBN 80-247-1428-0. OCLC 236558137 S. 44.
- ↑ SMITH, ELIOT R. Social psychology. 2nd ed. vyd. Philadelphia: Psychology Press xxix, 673 pages s. Dostupné online. ISBN 0-86377-587-X, ISBN 978-0-86377-587-1. OCLC 42061072 S. 3.
- ↑ MYERS, DAVID G. Social psychology. 11th ed. vyd. New York, NY: McGraw-Hill xxv, 742 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-07-803529-6, ISBN 0-07-803529-5. OCLC 795645100 S. 6.
- ↑ MYERS, DAVID G. Social psychology. 11th ed. vyd. New York, NY: McGraw-Hill xxv, 742 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-07-803529-6, ISBN 0-07-803529-5. OCLC 795645100 S. 9.
- ↑ ASCH, Solomon, Eliot. Effects of group pressure upon the modification and distortion of judgments. Groups, leadership and men; research in human relations. 1951, s. 177–190.
- ↑ TURNER, John Charles. Social Categorization and Self-Concept: A Social Cognitive Theory of Group Behavior. Advances in Group Process. 1985, roč. 1985, s. 77-121.
- ↑ MILGRAM, Stanley. Behavioral Study of obedience. The Journal of Abnormal and Social Psychology. 1963, čís. 67(4), s. 371–378. Dostupné online.
- ↑ a b RUSSELL, Nestar. An Important Milgram-Holocaust Linkage: Formal Rationality. The Canadian Journal of Sociology / Cahiers canadiens de sociologie. 2017, roč. 42, čís. 3, s. 261–292. Dostupné online [cit. 2020-12-10]. ISSN 0318-6431. DOI:10.2307/90014108.
- ↑ The Shocking Truth of the Notorious Milgram Obedience Experiments. Discover Magazine [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MILLER, ARTHUR G., 1940-. The obedience experiments : a case study of controversy in social science. New York: Praeger ix, 295 pages s. Dostupné online. ISBN 0-03-061797-9, ISBN 978-0-03-061797-3. OCLC 12810609 S. 1.
- ↑ BRADY, F. Neil; LOGSDON, Jeanne M. Zimbardo's "Stanford Prison Experiment" and the Relevance of Social Psychology for Teaching Business Ethics. Journal of Business Ethics. 1988, roč. 7, čís. 9, s. 703–710. Dostupné online [cit. 2020-12-10]. ISSN 0167-4544.
- ↑ a b ZIMBARDO, Philip G. The Lucifer effect : understanding how good people turn evil. [s.l.]: New York : Random House 582 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4000-6411-3, ISBN 978-0-8129-7444-7.
- ↑ LE TEXIER, Thibault. Debunking the Stanford Prison Experiment. American Psychologist. 2019. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0690-7.
- VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada publishing, 2008. 404 s. ISBN 978-80-247-1428-8.
- HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 1993. 137 s. ISBN 978-80-7367-639-1.
- SMITH, Eliot, R.; MACKIE, Diane, M. Social psychology. 2. vyd. [s.l.]: Psychology press, 2000. 673 s. Dostupné online. ISBN 9780863775871.
- MYERS, David G. Social psychology. 7. vyd. [s.l.]: McGraw-Hill, 2002. 656 s. Dostupné online. ISBN 9780072413878.
- TAJFEL, Henri. Introduction to social psychology. Harmondsworth: Penguin Books, 1978. 490 s. ISBN 9780140809312.
- HRABAL, Vladimír. Sociální psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 125 s. ISBN 80-246-0436-1. S. 125.
- TRPIŠOVSKÁ, Dobromila. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. 156 s. ISBN 978-80-86723-30-3.
