Gustave Le Bon
| Gustave Le Bon | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Charles Marie Gustave Le Bon |
| Narození | 7. května 1841 Nogent-le-Rotrou |
| Úmrtí | 13. prosince 1931 (ve věku 90 let) Paříž |
| Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise |
| Povolání | lékař, antropolog, psycholog, sociolog a fyzik |
| Alma mater | Lékařská fakulta v Paříži Pařížská univerzita |
| Významná díla | The Crowd: A Study of the Popular Mind |
| Ocenění | Godard Prize (1879) velkodůstojník Řádu čestné legie (1929) |
| Vlivy | Bénédict Morel |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gustave Le Bon (7. května 1841, Nogent-le-Rotrou – 13. prosince 1931, Marnes-la-Coquette) byl francouzský sociální psycholog, sociolog, antropolog a amatérský fyzik.
Je představitelem psychologismu. Zabýval se psychologií národů. Byl členem francouzské armády ve francouzsko-pruské válce. Po válce dost cestoval a na svých cestách analyzoval obyvatele zemí, které navštívil. Jeho názory byly poměrně konzervativní, kritizoval demokracii a socialismus.[1] Na svých cestách vynalezl přenosný kefalometr.
Zemřel 13. prosince v 90 letech.
Život a dílo[editovat | editovat zdroj]
V době Le Bonova narození bylo jeho matce Annette Josephine Eugénic Tétiot Desmarlinais 26 let. Jeho otci Jean-Marie Charles Le Bonovi bylo 41 let a pracoval jako provinční funkcionář francouzské vlády. Když bylo Le Bonovi 8 let, jeho otec získal nové postavení ve Francouzské vládě, a proto musela celá rodina opustit jeho rodné město Nogent-le-Rotrou. Do rodného města se Le Bon už nikdy nevrátili. Dnes je zde po něm pojmenovaná jedna z ulic. Později docházel k výuce na gymnáziu v Tours a jeho prospěch byl průměrný.
V roce 1860 začal Le Bon studovat medicínu na univerzitě v Paříži, kde v roce 1866 získal doktorát. Během svého studia napsal mnoho článků s medicínskými tématy, první z nich se týkal onemocnění, kterým trpí lidé, kteří žili v bažinatých podmínkách. Dále publikoval mnoho článků o vlasovci očním a asfyxii.
První kniha, kterou Le Bon napsal, byla kniha o zdánlivé smrti (La Mort apparente et les Inhumations prématurées, 1886), dále studoval například nemoci urogenitálního systému.
Le Bon se naučil mluvit německy a anglicky díky četbě Shakespearových prací.
V roce 1870 vstoupil do francouzské armády ve francouzsko-pruské válce. Během války organizoval divizi vojenské ambulance. Byl šéflékařem oddělení vojenské ambulance v Paříži, kde pozoroval chování vojáků v jejich nejobtížnějších osobních situacích - jejich chování ve stresu a utrpení. Všechny své úvahy a poznatky sepisoval. Psal o praktické hygieně vojáků a raněných.
Le Bon se zabýval antropologií, procestoval Evropu, Asii a Severní Afriku. Protože byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Herbertem Spencerem a Ernstem Haeckelem, podporoval biologický determinismus. Po rozsáhlém výzkumu uvedl vztah mezi kapacitou lebky a inteligencí člověka (Recherches anatomiques et mathématiques sur les variations de volume du cerveau et sur leurs relations avec l'intelligence – 1879). Za toto dílo získal cenu od Francouzské akademie věd.
V roce 1884 byl pověřen vládou, aby procestoval Asii a zjistil poznatky o tamější civilizaci. Ve státních službách poznal Orient a Indii (studoval zde například buddhistickou architekturu). Starým východním civilizacím pak věnoval několik publikací, např. Arabské civilizace, 1884; Indické civilizace, 1887; První civilizace, 1888–1889; Památky Indie, 1891.
V osmdesátých letech devatenáctého století se začal zabývat studiem moderní společnosti a jejímu vývoji věnoval knihu Člověk a společnost, jejich původ a dějiny, 1881.
Psychologie davu[editovat | editovat zdroj]
Mezi Le Bonovy nejznámější práce patří kniha Psychologie davu, která poprvé vyšla v roce 1895 ve francouzštině a o dva roky později byla přeložena do češtiny. Svou koncepci v ní vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle Le Bona soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činu, který vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které snadno podléhá davové sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je davu imputován z vnějšku.[2] Velký význam mají podle Le Bona vůdci davů, kteří s davovou sugescí dokáží pracovat – vnutí jim myšlenku tak, že ji ostatní pojmou za svou.[3] Dav poté aktivuje spící či utlumené instinkty. Jedinec obklopený davem se chová jinak (hůře), neboť v sobě nechává probudit nízké pudy a špatné vlastnosti, které nedává v běžném životě najevo.[4] Člověk se v davu chová jinak, než když jedná jako individuum. Klesá tak na pomyslném civilizačním žebříčku níže, než by stál jako jedinec.[5]
Le Bon v knize dochází k závěru, že každá lidská skupina je vlastně davem. Kdykoli se člověk dostane do skupiny, mění se jeho chování a chová se jako příslušník davu.[6] Le Bon tvrdil, že věk, do kterého se společnost dostává (20. století), je věkem davů. Tvrdil, že lidstvo se dostane do nebezpečného století, kdy budou rozhodovat davy a jejich vůdci.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. [s.l.]: [s.n.] S. 465.
- ↑ Velký sociologický slovník. [s.l.]: [s.n.] S. 167.
- ↑ KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. [s.l.]: [s.n.] S. 181.
- ↑ Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. [s.l.]: [s.n.] S. 709.
- ↑ PETRUSEK, Milan. Dějiny sociologie. [s.l.]: [s.n.] S. 72.
- ↑ PETRUSEK, Milan. Dějiny sociologie. [s.l.]: [s.n.] S. 72.
- ↑ PETRUSEK, Milan. Dějiny sociologie. [s.l.]: [s.n.] S. 71.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
LE BON, Gustave. Psychologie davu. Překlad L. K. Hofman, Z. Ullrich. Portál 2016. 168 s. ISBN 978-80-262-1028-3.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gustave Le Bon na Wikimedia Commons 
Osoba Gustave Le Bon ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gustave Le Bon
