Ernst Haeckel
Ernst Haeckel | |
---|---|
Rodné jméno | Ernst Heinrich Philipp August Haeckel |
Narození | 16. února 1834 Postupim |
Úmrtí | 9. srpna 1919 (ve věku 85 let) Jena |
Alma mater | Univerzita Friedricha Wilhelma v Berlíně Humboldtova univerzita |
Povolání | biolog, lékař, zoolog, filozof, přírodovědec, ekolog, ornitolog, vysokoškolský učitel, ichtyolog, botanik, objevitel, fotograf a spisovatel |
Zaměstnavatel | Univerzita Jena |
Ocenění | Cotheniova medaile (1864) Zlatá medaile Linného společnosti (1894) Bressa Prize (1895) Darwinova medaile (1900) Darwin–Wallace Medal (1908) |
Choť | Anna Sethe Agnes Huschke |
Děti | Walter Haeckel Elisabeth Haeckel |
Rodiče | Carl Haeckel |
Funkce | rector of the University of Jena (1876) rector of the University of Jena (1884–1885) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ernst Heinrich Philipp August Haeckel (16. února 1834 Postupim – 8. srpna 1919 Jena) byl německý biolog, představitel darwinismu, profesor na jenské univerzitě. Ve filozofii byl stoupencem naturalismu a monismu.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Postupimi v evangelické rodině pruského právníka a státního úředníka. Absolvoval gymnázium v Merseburgu, kde ho zaujala hlavně botanika a přírodní vědy. Poté studoval medicínu a přírodní vědy na univerzitách v Berlíně a Würzburgu. Doktorát medicíny získal na Berlínské univerzitě v roce 1857; krátce působil jako praktický lékař. Po cestě do Itálie a na Sicílii, kde studoval mořské prvoky, se vzdal lékařské praxe a zcela se věnoval přírodním vědám. V roce 1861 se habilitoval na univerzitě v Jeně a v roce 1865 se na téže univerzitě stal řádným profesorem zoologie.[1] I když mu byl nabízen přechod na větší univerzity,[2] působil na jenské univerzitě až do odchodu na odpočinek v roce 1909.
Dílo, myšlenky
[editovat | editovat zdroj]Přírodovědecké práce
[editovat | editovat zdroj]Haeckel se účastnil mnoha expedic s cílem poznat přírodu a její celistvost a bohatost. Jedna z prvních studijních výprav v italské Messině, jejímž cílem bylo studium podmořského světa, měla rozhodující vliv na jeho vědecké dílo. Svůj výzkum roku 1862 zúročil v dvousvazkové monografii Die Radiolarien (Rhizopoda radiata). Popsal více než 4000 druhů mořských živočichů,[3] které i kreslil; jeho kresby obsahuje známá kniha Kunstformen der Natur (1904, Umělecké tvary přírody). Haeckel byl jedním z vůdčích zoologů své doby se zvláštním zaměřením na bezobratlé.[4]
Vědecké renomé si získal též propagací Darwinovy evoluční teorie, kterou přijal jako první významný biolog v Německu a kterou obohatil mimo jiné tím, že definoval pojmy fylogeneze a ontogeneze, rozvinul učení o zákonitostech vzniku a vývoje živé přírody, sestavil fylogenetické rodokmeny a začlenil člověka do celkové evoluce.[3] Ve spisu Generelle Morphologie der Organismen (1866, Všeobecná morfologie organismů) rozvíjel novou nauku o tvarech v biologii na evolučním základě a vyslovil tzv. biogenetický zákon, podle kterého je život každého organizmu v jeho raném vývoji nejprve rekapitulací jeho fylogeneze.[5] V tomto spisu též vytvořil termín „ekologie“, jímž označoval vztah živočicha k prostředí a k jiným organizmům.[6] Darwinovu teorii a ideu přirozeného vzniku živé přírody (včetně člověka) z anorganických látek rozvíjel i ve spisech Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření), a Anthropogenie oder Entwicklungsgeschichte des Menschen (1874, Anthropogenie čili Dějiny vývoje lidí). Nauku o vývoji živočišných a rostlinných kmenů rozpracoval v trojsvazkové práci Systematische Phylogenie (1894–1896, Systematická fylogenie).
Obvinění z podvodu
[editovat | editovat zdroj](V oddílu „Haeckelovy náčrtky embryí“.)
V prvním vydání spisu Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření) použil Haeckel identický dřevořez pro zobrazení raného vývoje zárodků tří různých obratlovců – psa, kuřete a želvy. Když mu to bylo vytknuto, hájil se tím, že v takto raném stádiu vývoje není možné žádné rozdíly pozorovat. V dalším vydání knihy však chybu opravil. Na základě tohoto pochybení byl Haeckel odpůrci evoluce obviňován z podvodu. Četní odborníci ale vystoupili na obranu Haeckela. V roce 1909 podepsalo několik desítek přírodovědců prohlášení, ve kterém v zájmu vědy co nejostřeji odsuzují boj rozpoutaný proti Haeckelovi a konstatují, že myšlenka vývoje, jak je vyjádřena ve vývojové teorii, nemůže být ohrožena několika nesprávně provedenými vyobrazeními embryí.[7]
Propagace darwinismu a monismu
[editovat | editovat zdroj]Na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Mnichově roku 1877 Haeckel promluvil na téma „O vztahu dnešní vývojové nauky ke vědě vůbec“. Jeho řeč obsahovala výklad Darwinovy teorie s důslednou aplikací na člověka a požadavek jejího zavedení do škol. Výklad zjevených náboženských pravd (např. starozákonní popis stvoření) by měl být ze školy vyloučen a na jeho místo má být postaveno přirozené poznání vývojových zákonů.[8] Haeckelovy názory vzbudily nelibost nejen v církevních kruzích, ale i u některých vědců. Přímo na sjezdu proti nim vystoupil Virchow, který mimo jiné namítal, že vývojová nauka nesmí být zavedena do škol už i proto, že má patrné socialistické tendence.[pozn. 1] Haeckel se pak v práci Freie Wissenschaft und freie Lehre (1878, Volná věda a volné učení) obhajoval proti tvrzení, že by darwinismus měl něco společného se socialismem. Podle něho je darwinismus spíše aristokratickou naukou, učí prvenství lepších jedinců a není ani demokratický, natož socialistický.[10]
I v dalších letech neustal Haeckel propagovat evoluční teorii, přičemž zvlášť ostře vystupoval proti církevním dogmatům. Křesťanský Bůh je podle něho jen zosobněním lidských vlastností, papežství je „zahanbující zjev devatenáctého století".[11] Staré pověry chtěl Haeckel nahradit vědeckým učením, zejména tzv. monismem, podle kterého svět vznikal pozvolna z prahmoty.[11]
Monismus propagoval zejména v knize Die Welträthsel. Gemeinverständliche Studien über monistische Philosophie (1899, Záhady světa. Populární studie o monistické filosofii; česky 1905). V této práci, jež se stala bestsellerem,[12] [pozn. 2] reagoval na sedm záhad světa, které v roce 1880 formuloval Emil Du Bois-Reymond (podstata látky a síly, počátek pohybu, prvopočáteční vznik života, účelnost přírody, vznik prostého smyslového vnímání, počátek řeči a svoboda vůle). Podle Haeckela jsou všechny tyto problémy v zásadě vědecky řešitelné.[14] Výklad těchto záhad Haeckel podle Spinozova vzoru opřel o panteistické pojetí světa, zahrnující jedinou univerzální substanci, jež se projevuje prostřednictvím látky a energie a je uspořádána podle všeobecného kauzálního zákona.[15] Hmota je podle něj „oduševnělá“ již ve svých nejjednodušších formách, a příroda je tudíž ve všech svých podobách v zásadě živá;[4] jeho názory lze tedy označit i jako hylozoismus.[16] Vývojové dějiny lidstva jakožto složku všeobecné evoluce Haeckel vzal za základ naturalistického výkladu vnímání, vědomí a myšlení.[15] Volným pokračováním knihy Záhady světa se stal spis Die Lebenswunder (1904, Zázraky života). Konečnou podobu své ontologii dal Haeckel ve spisu Kristallseelen: Studien über das anorganische Leben (1917, Duše krystalů: studie o anorganickém životě).
Haeckel působil nejen skrze své spisy, ale ve 20. století také skrze Německý svaz monistů (Deutscher Monistenbund).[17] Toto sdružení intelektuálů pro upevnění přírodovědeckého světového názoru bylo založeno v roce 1906 v Jeně pod Haeckelovým vedením. V roce 1911 se předsedou svazu stal nositel Nobelovy ceny Wilhelm Ostwald. Téměř všichni členové svazu byli ateisté a spojovalo je zaměření proti křesťanskému zjevení, mystice a idealistickým spekulacím; snažili se odvodit všechny věci a jevy z přirozených příčin. Německý svaz monistů působil až do roku 1933, kdy byl rozpuštěn nacisty.[18] Haeckel dovršil svůj rozchod s křesťanstvím tím, že v roce 1910 vystoupil z evangelické církve.[19]
Haeckel je někdy označován jako „německý Darwin“. V době první světové války podporoval imperiální snahy Německa[20] a v říjnu 1914 podepsal Manifest 93. V oblasti etiky a společnosti se hlásil k umírněnému sociálnímu darwinismu,[15] na nějž později navázala eugenika, kterou praktikovali nacisté.
V nynějším zápasu lidského ducha, který hýbe veškerým myslícím člověčenstvem, stojí na jedné straně světlý prapor vědy: svobody ducha a pravdy, rozumu a osvěty, vývoje a pokroku; na druhé straně však stojí s černým praporem hierarchie, otroctví ducha a lež, nerozum, surovost, pověra a zpátečnictví. Polnice tohoto obrovského boje oznamuje červánky nového dne a konec dlouhé noci středověké. (...) Teorie vývojová je zajisté těžkou střelbou v boji proti lži a hlouposti. Celé řady dualistických klamných závěrů se boří řetězovými výstřely tohoto monistického dělostřelectva. Hrdá stavba římské hierarchie, mocná pevnost „neomylné" dogmatiky, se bortí jako budka z karet. Celé knihovny církevní moudrosti a filosofie se rozpadnou vniveč, jakmile na ně zasvítí slunce vývojové teorie.Ernst HAECKEL, Anthropogenie, 1874[21]
České překlady
[editovat | editovat zdroj]- HAECKEL, Ernst. Záhady světa: Populární studie o monistické filosofii. S dosl. Vyznání víry čistého rozumu. Přeložil Karel Malíř. Praha: Samostatnost, 1905. 321 s. cnb000592952.
- HAECKEL, Ernst. Je posmrtný život? 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. 24 s. cnb000513976.
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Nicola Perscheid: Ernst Haeckel (1918)
-
Nicola Perscheid: Ernst Haeckel (1906)
-
49. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), vytvořené v roce 1904 Ernstem Haeckelem, zobrazuje různé mořské sasanky (řád Actiniaria)
-
64. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), zobrazující Siphoneae
-
54. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), zobrazující Gamochonia
-
36. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), zobrazující Leptomedusae
-
71. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), zobrazující Stephoidea
-
71. list knihy Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur), zobrazující Discomedusae
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Virchow mimo jiné řekl: „Představte si jen, jak se utváří descedenční theorie v hlavě takového socialisty. Ano, pánové, snad se vám to zdá směšné, ale je to velmi vážné, a chtěl bych doufati, že descendenční theorie nám nepřinese všechny ty hrůzy, jaké podobné nauky v sousední zemi natropily. Jistě má tato theorie, provedena-li důsledně, velmi povážlivou stránku, a že socialismus se s ní stýká, jistě vám neušlo." Descendenční teorie bylo označení pro teorii vývojovou, evoluční. Hrůzami v sousední zemi mínil Virchow zřejmě události ve Francii v roce 1871, Pařížsko komunu.[9]
- ↑ Haeckelův spis byl přeložen do mnoha jazyků a vydáván v laciných vydáních. Pro zajímavost uvádíme, že osvětové působení knihy Záhady světa vysoce hodnotil Lenin v práci Materialismus a empiriokriticismus (1909): „... E. Haeckel získal na svou stranu masy čtenářů. Populární knížečka se stala zbraní třídního boje. Profesoři filosofie a teologie všech zemí světa jali se Haeckela tisícerým způsobem hanobit a potírat. (...) Je veselý pohled na to, jak se těmto v mrtvé scholastice vyschlým mumiím – snad poprvé v životě – zaleskly oči a zarděly tváře od políčků, jež jim uštědřil Ernst Haeckel. Žrecové čisté vědy a nejabstraktnější, zdálo by se, teorie přímo běsní vztekem; (...) Vždyť je to materialista, hrr na něj, hrr na materialistu..." Haeckel odmítal nařčení z materialismu, ale dle Lenina při svých výkladech často stál na stanovisku přírodovědeckého materialismu, aniž si to sám uvědomoval. Haeckelovy politické názory a pseudoreligiózní prvky v jeho monismu Lenin odmítal.[13]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 10. díl. V Praze: J. Otto, 1896. 1025 s. cnb000277218. S. 721.
- ↑ POPELOVÁ, Jiřina. Rozpad klasické filosofie: (vznik soudobého filosofického schizmatu). Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968. 284 s. cnb000168522. S. 151.
- ↑ a b HOLZHEY, Helmut a RÖD, Wolfgang. Filosofie 19. a 20. stol. II., Novokantovství, idealismus, realismus a fenomenologie. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006. 515 s. ISBN 80-7298-178-1. S. 30.
- ↑ a b BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 718.
- ↑ BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 716–717.
- ↑ FOLTA, Jaroslav a NOVÝ, Luboš. Dějiny přírodních věd v datech: chronologický přehled. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1979. 359 s. cnb000397498. S. 137.
- ↑ Haeckelovo falšování. Česká mysl : časopis filosofický. 1909, roč. X, čís. 2, s. 143–144. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-26. Archivováno 26. 12. 2017 na Wayback Machine.
- ↑ RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. S. 176–177.
- ↑ RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. [Citovaný úryvek z Virchowova projevu je na str. 180.]
- ↑ RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. S. 181–182.
- ↑ a b RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. S. 289.
- ↑ BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 717.
- ↑ LENIN, Vladimir Iljič. Spisy. Svazek 14. Praha: SNPL, 1957. 457 s. cnb000681219. [Oddílek „Ernst Haeckel a Ernst Mach" je na str. 365–376; citovaný text je na str. 368–369.]
- ↑ KREJČÍ, František. Arnošt Haeckel. Česká mysl : časopis filosofický. 1906, roč. VII, čís. 1, s. 16.
- ↑ a b c HOLZHEY, Helmut a RÖD, Wolfgang. Filosofie 19. a 20. stol. II., Novokantovství, idealismus, realismus a fenomenologie. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006. 515 s. ISBN 80-7298-178-1. S. 31.
- ↑ TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 399.
- ↑ BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 716.
- ↑ Filozofia a prírodné vedy: slovník: filozofické otázky prírodných vied. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1987. 863 s. [Heslo „Německý zväz monistov" na str. 482–483.]
- ↑ Filosofskaja enciklopedija. Tom 1. Moskva : Sovetskaja encyklopedija, 1960. 504 s. [Článek o Haeckelovi je na str. 341.]
- ↑ Dějiny filosofie. 5. svazek. Praha: NPL, 1963. 773 s. cnb000527637. S. 459.
- ↑ HAECKEL, Ernst. Anthropogenie oder Entwickelungsgeschichte des Menschen: gemeinverständliche wissenschaftliche Vorträge über die Grundzüge der mensschlichen Kaimes- und Stammes-Geschichte. Leipzig: Wilhelm Engelmann, 1874. XV, 732 s. [Německý originál citovaného textu je na str. XIII a XIV.]
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 712–721. Dostupné online.
- BULOVA, Josef Adolf. Výklad života ze zákonů přírodních: tresť ze spisů Darwinových a Haecklových. V Praze: J. Bulova, 1879. 134 s. cnb000992412. Dostupné online
- KREJČÍ, František. O filosofii přítomnosti. V Praze: nákladem Jana Laichtera, 1904. 463 s. cnb000963503. [Stať „Arnošt Haeckel" je na str. 222–227.] Dostupné online
- KREJČÍ, František. Arnošt Haeckel. Česká mysl : časopis filosofický. 1906, roč. VII, čís. 1, s. 9–21. Dostupné online.
- KREJČÍ, František. Filosofie posledních let před válkou. 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1930. 463 s. cnb000544681. [Stať „Monismus Haeckelův" je na str. 52–54.] Dostupné online
- Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 10. díl. V Praze: J. Otto, 1896. 1025 s. cnb000277218. S. 721–722. Dostupné online
- OVČÁČKOVÁ, Lenka. Monistický světonázor Ernsta Haeckela a jeho recepce v Čechách. In: Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 29. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 26.-28. února 2009. Praha: Academia, 2010. 370 s. ISBN 978-80-200-1833-5. [Stať L. Ovčáčkové je otištěna na str. 27–35.]
- RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. [Viz str. 259–293 a dle rejstříku.] Dostupné online
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Ernst Haeckel na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ernst Haeckel
- Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Haeckel, Ernst Heinrich ve Wikizdrojích (anglicky)
- Digitalizovaná díla Ernsta Haeckela v Národní digitální knihovně.
- Kunstformen der Natur