Eugenika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Eugenika je sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem. Pod pozitivní eugenikou se myslí snaha o rozšíření žádaných znaků v populaci, jako negativní eugenika bývá označována snaha o vymýcení z populace znaků nežádaných.[1]

Logo Druhého mezinárodního kongresu eugeniky (1921)

Ačkoli již Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z „nejlepších“ mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v ideologii nacistického Německa, ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů „defektních“ a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) a dalších státech.

Kritikům eugeniky se nelíbí představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu. Předně z politických a hodnotových důvodů, ale i proto, že souvislost mezi genotypem a fenotypem není — až na určité výjimky — tak přímočará a jednoznačná, jak se dříve soudilo. Není též jasné, kdo by měl určovat, jaké lidské vlastnosti jsou ty nejlepší.

Etické otázky v souvislosti s eugenikou se v současnosti objevují především ve vztahu k in vitro fertilizaci, preimplantačnímu genetickému testování embryí a možnému rozvoji genové terapie.[2]

O původu eugeniky[editovat | editovat zdroj]

Společenské vlivy, které se podílely na zrodu eugeniky a na jejichž popud eugenika vznikla jsou rasismus, antisemitismus a sociální teorie. Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Samotný odpor vůči rasovému míšení je však mnohem starší a hrál roli i v antickém Řecku a Římě. Například římský básník Claudius Claudianus měl k němu silně negativní vztah a napsal, že nesmí dojít k sjednocení s africkými barbary a barevný bastard pošpiní kolébku.[3] Po roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“ a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela – dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasového inženýrství. Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varuje, že pokud „nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat“[4] a uvádí, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské[5] Darwinova kniha způsobila také rozkvět rasové antropologie — vědci začali vážit lebky a měřit nosy a jiné části těla, zaznamenávat barvu vlasů a očí u populace. V roce 1885 zjišťovala Německá společnost pro antropologii rasové složení obyvatelstva jednotlivých německých států.

Jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu byl Darwinův bratranec Francis Galton, který v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy. V roce 1904 založil Galton Národní eugenickou laboratoř a vzápětí i Společnost pro eugenickou osvětu, jež si mimo jiné kladla za cíl sterilizaci duševně nemocných a neduživých. Podobné instituce se následně objevily také v USA, kde vznikla Dokumentační kancelář pro eugeniku financovaná z vysoce vážených nadací — Rockefellerovy a Carnegieho. Pomocí eugenických principů se následně v USA prováděla rasová selekce přistěhovalců. Přelomovým rokem se stal pro eugeniky rok 1912, kdy Londýnská univerzita uspořádala první Mezinárodní eugenický kongres, kterého se zúčastnilo tři sta přívrženců z celé Evropy i Spojených států amerických. Mezi účastníky patřil i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, rektoři Harvardovy i Stanfordovy univerzity a také Winston Churchill. Debatovalo se o tom, jak zabránit méněcenné populaci v rozmnožování a jak podpořit porodnost u rasově kvalitních obyvatel. Spojené státy americké sklidily na kongresu velký obdiv účastníků jako vedoucí světová mocnost v oblasti sterilizace mentálně postižených. Proti eugenice se ostře postavila Katolická církev a papež Pius XI. ji explicitně odsoudil včetně její aplikace v roce 1930 v encyklice Casti connubii.[6] Základní myšlenka eugeniky o různých kvalitách různých ras byla velmi dobře přijímána nejen v USA, ale také ve Velké Británii a v Německu. V Německu se nakonec pravidla eugeniky začala v době nacismu uvádět daleko více do praxe a následkem tohoto vývoje se stal nejen projekt Lebensborn, ale i nucené sterilizace postižených či jejich usmrcování (tzv. euthanasii), které ovšem nemělo pouze eugenickou motivaci, usmrcováni byli i neplodní a sterilizovaní, ale též snahu se zbavit "nepotřebých" v době začátku 2. světové války.

První zákon o sterilizaci méněcenných a asociálních živlů byl vydán v roce 1907 ve Spojených státech. Zákon umožňoval sterilizovat zatvrzelé zločince a duševně choré a v roce 1914 byl na podnět psychiatrů rozšířen na zloděje recidivisty a alkoholiky. V Německu byl sterilizační zákon vydán v roce 1933, když se vlády ujali nacisté.

Německo – Haeckel, Ploetz, Lenz[editovat | editovat zdroj]

Jedním z prvních přívrženců sociálního darwinismu v Německu se stal profesor zoologie Ernst Haeckel, pozdější profesor antropologie na univerzitě v Jeně. Roku 1869 prohlásil, že germánské národy jsou nadřazeny všem ostatním a stejně jako Galton obhajoval systematickou likvidaci slabých a nemocných.[7] Haeckelovo dílo dále rozvinul jeho nástupce na katedře sociální antropologie Alfred Ploetz, který vymyslel výraz „rasová hygiena“.[7] V pozdějších pracích rozvinul teorii o nutnosti vypracovat program populační kontroly, jenž by zajistil přežití jen těch nejlepších rasových vlastností. Roku 1905 byl Ploetz mezi zakladateli Spolku pro rasovou hygienu, jehož členové se hlásili k eugenice. Ještě radikálnější názory než Ploetz měl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem rasové hygieny.[7] Lenz podporoval nejen sterilizace „méněcenných“ osob, ale zastával názor, že „kvalitnější“ vrstvy společnosti musí plodit mnohem více dětí než dosud. Porovnával také rasy a dospěl k závěru, že černoši i Židé jsou nekvalitní rasou, zatímco nordická rasa je tou nejlepší.[7] Spolu s genetikem Erwinem Bauerem a antropologem Eugenem Fischerem sepsal učebnici o rasových otázkách Nástin genetiky člověka a rasové hygieny (vyšla v roce 1921).[zdroj?] Tato kniha byla velmi kladně přijata nejen na univerzitách v Německu, ale také ve Velké Británii.[7] Velkým obdivovatelem Fritze Lenze byl tehdy ještě nepříliš známý Adolf Hitler.[7]

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

Lenzova kniha Nástin genetiky člověka a rasové hygieny byla nadšeně přijata řadou vědců také ve Velké Británii a velmi pochvalně se o ní vyjádřil třeba spisovatel L. A. G. Strong v roce 1931 v periodiku New Statesman and Nation. K myšlenkám eugeniky se ve Velké Británii hlásilo rovněž mnoho dalších osob z řad inteligence a umělců. Asi nejhorlivějším zastáncem eugeniky byl spisovatel H. G. Wells, který dal průchod svým sympatiím k eugenice především v knize Tušení (Anticipations, 1901), která se dá z dnešního pohledu bez váhání označit za rasistickou a antisemitskou [7]. Názory, jaké jsou obsaženy v této knize tehdy nebyly zcela cizí ani dalším známým osobnostem – jmenujme alespoň některé: Virginia Woolfová, T. S. Eliot, G. B. Shaw a především Rudyard Kipling (viz protižidovská báseň Gehazi). Je třeba si uvědomit, že na počátku 20. století panovalo zcela jiné myšlenkové klima než dnes. Jak někteří umělci, tak také někteří filosofové a vědci zastávali názor, že společnost v Evropě je třeba zásadním způsobem nově uspořádat, jelikož civilizace se vlivem překotného rozvoje průmyslu, nadměrné koncentrace chudých lidí ve městech a nerovnoměrného rozdělování světového bohatství řítí do katastrofy. Jedním z řešení na celou řadu tehdejších problému se zdála eugenika. Obyvatelé Velké Británie neměli s jejím přijetím větší problémy i proto, že zcela promyšleně provozovali již řadu let dost tvrdou a rasisticky zaměřenou politiku v celé řadě svých kolonií a na okupovaných územích (např. Indie, Jižní Afrika), kde naprosto neschvalovali mísení své rasy s domorodci. Autorem, který měl velký vliv na další vývoj eugeniky byl rovněž Angličan — Houston Stewart Chamberlain, zeť Richarda Wagnera. Chamberlain se usadil na kontinentě a v roce 1899 vydal v Mnichově knihu Základy dvacátého století, kterou obdivoval jak H. G. Wells tak i Adolf Hitler [7]. Chamberlain zastával názor, že příslušníci vyšších ras se nesmí mísit s příslušníky jiného plemene, nemá li rasa ztratit své kvality. Tvrdil, že antické Řecko i Římská říše zanikly jen proto, že u jejich obyvatel došlo mísením ras k rasové degeneraci. Obvinil také Židy z toho, že se snaží cíleně mísit s vyšší rasou a tím ji zničit. Adolfa Hitlera tyto teorie fascinovaly a některé z Chamberlainových myšlenek nalezneme i v Hitlerově knize Mein Kampf [7].

Spojené státy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Eugenika ve Spojených státech amerických.

S cílem zabránit zvyšování počtu „podřadných členů společnosti“ se ujala myšlenky eugeniky i Američanka Margaret Sangerová, která podporovala negativní eugeniku, filozofii, která tvrdí, že lidské dědičné vlastnosti mohou být zlepšeny prostřednictvím sociální intervence. Ve svém přístupu používala vylučovací imigrační politiku, volného přístupu k metodám kontroly porodnosti, zcela volné plánování rodičovství pro mentálně zdatné a povinné segregace nebo sterilizace pro hluboce retardované.[8]

Eugenika v Česku[editovat | editovat zdroj]

Česká (později Československá) eugenická společnost (ČES) byla založena v roce 1915. Prvním předsedou byl filozof a pedagog František Čáda (1855–1918) a mezi jejími prvorepublikovými členy byli např. Ladislav Haškovec (1866–1944), Vladislav Růžička (1870–1934), Karel Herfort (1871–1940), Jaroslav Kříženecký (1896–1964), Josef Drachovský (1876–1961) či Edvard Beneš. ČES neúspěšně prosazovala v legislativě např. povinné lékařské vysvědčení před sňatkem a zavedení možnosti přerušení těhotenství na základě eugenické indikace. Roku 1924 byl za pomoci ministerstva veřejného zdravotnictví založen výzkumný a propagační Československý ústav pro národní eugeniku. ČES dále provozoval při univerzitní poliklinice Poradnu pro dědičné choroby.[9]

V 30. letech v souvislosti se zavedením sterilizačního zákona v Německu byla znovu obnovena odborná debata o možnosti zavést podobný zákon i v Československu. Od roku 1936 byl připravován návrh samostatného československého zákona o eugenické sterilizaci, na němž pracovali zejména Bohumil Sekla (1901–1987), Vladimír Bergauer (1898–1942) a právnička Jarmila Veselá (1899–1972). Návrh předpokládal vykonání sterilizačního zákroku na základě svolení dané osoby za dohledu odborníků z řad lékařů-eugeniků a sociálních pracovníků. Jako chirurgické zákroky byly navrženy vasoligatura a vasectomie (u mužů) a salpingektomie (u žen). Návrh zákona se ovšem nedostal ani do paragrafované podoby.[10]

Eugenika po II. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce se proto většina vědců zabývajících se nadále eugenikou označuje za odborníky populační vědy, genetiky člověka či sociobiology. Přejmenovány byly i odborné časopisy a organizace. Jméno Annals of Eugenics se změnilo na Annals of Human Genetics. Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř. Eugenická společnost (založena 1907) je dnes Galtonovým institutem. Vědci a některé instituce, které se v nacistickém Německu podílely na rasově motivovaných pokusech na lidech, mohly ve svých výzkumech pokračovat i po válce (ovšem už opravdu vědeckými metodami) [7]. Mezi nacistické eugeniky patřil také dr. Robert Ritter, od roku 1936 ředitel Centra pro rasovou hygienu a výzkum dědičnosti, který po válce pokračoval bez problémů ve své kariéře jako dětský psycholog [7]. Řada dalších nacistických eugeniků — třeba Fritz Lenz nebo Heinrich Schade — získala po válce znovu profesury na německých univerzitách, tentokrát již v oblasti genetiky člověka nebo psychiatrie (nikoli již rasové hygieny a eugeniky). Rasových teorií a přístupů vypracovaných nacistickými příznivci eugeniky využívalo dokonce ještě v roce 1972 Švýcarsko [7]. V současné době příznivci eugeniky z řad vědců již nevyvolávají příliš kontroverzní témata, ale i tak se drží základů eugeniky a snaží se například vědecky dokázat, že inteligence jedince je dána z větší části dědičností, s čímž někteří jejich oponenti nesouhlasí a kladou důraz na roli výchovy. Myšlenky eugeniky se dnes částečně přesunuly do jiných oblastí vědy, především genetiky, kde dochází občas k vědeckým sporům, které mají často společenský podtext: v současné době se tak hledá gen zločinnosti, gen agresivity nebo gen homosexuality. Tato dnes ještě vědecká a eticky kontrolovatelná snaha může být v budoucnu čistě teoreticky použita ve snaze zbavit lidstvo těch „nesprávných“ genů.

Sir Francis Galton

Eugenika dnes[editovat | editovat zdroj]

Dnes se eugenika v civilizovaných zemích omezuje zpravidla pouze na těhotenství. První skupina metod používá diagnostiku, která odhaluje dědičné choroby a vady u plodu. Vadné plody jsou pak doporučovány k interrupci.[11] Druhou metodou, která je však zatím spíše věcí budoucnosti, je cílené „inženýrství“ spojené s umělým oplodněním, které zatím má podobu výběru vhodného dárce vajíček či spermatu[12] a případně testování a výběru z většího počtu embryí vytvořených umělým procesem, výhledově se však s postupem rozvoje genetiky předpokládají i zásahy do genomu vajíček, embryí či zygot, minimálně pokud jde o odstranění genetických vad a poruch.

Třetí oblastí, kde se dnes projevuje jednání s eugenickým charakterem, je sterilizace mentálně postižených či zločinců, byť se provádí jen omezeně. Hlavním legislativním důvodem omezení je Úmluva o lidských právech a biomedicíně, z jejíhož článku 5 jednoznačně plyne, že nelze sterilizovat bez souhlasu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FLEGR, Jaroslav. Zamrzlá evoluce. [s.l.] : Academia, 2008.  
  2. Zvěřinova recenze na: http://www.cspsychiatr.cz/dwnld/CSP_2006_8_461_467.pdf přičemž tento problém řeší i recenzovaná kniha
  3. JOHNSON, Paul. Nepřátelé společnosti. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi]. Vyd. 1. Řevnice : Rozmluvy, c1999. 242 s., str. 29
  4. Charles Darwin, The Descent of Man, část II, kapitola XXI, str. 405
  5. Charles Darwin, The Descent of Man, část I kapitola VI, str. 201
  6. http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_31121930_casti-connubii_en.html
  7. a b c d e f g h i j k l C.Clayová – M.Leapman, Panská rasa, Nacistické Německo a experiment Lebensborn. ISBN 80-85928-43-4, Nakladatelství Columbus Praha 1996
  8. Sanger, "A Plan For Peace", Birth Control Review, April 1932, p. 106
  9. SEKLA, Bohumil. doslov ke knize Co je to eugenika? Leonarda Darwina. Praha : [s.n.], 1936. 76 s. S. 73.  
  10. ŠIMŮNEK, Michal. Pro et contra debaty o zavedení tzv. eugenické sterilizace v Československu, 1933 - 1938. Speciální pedagogika 22;3. , s. 224 - 240. Dostupné online.  
  11. http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=4590 Jan Šmarda: Vyhledávání nežádoucích alel a eugenika in Vesmír 2001/5
  12. http://www.neplodnost.cz/web/verejnost/napsalose/?article=549

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Beneš: Člověk, Mladá fronta, Praha 1994, ISBN 80-204-0460-0
  • Ivo T. Budil, Vladimír Blažek, Vladimír Sládek a kolektiv: Dějiny, rasa a kultura, Vlasta Králová, Plzeň 2005, ISBN 80-903412-4-1
  • Stephen Jay Gould: Jak neměřit člověka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-168-9
  • Catrine Clayová, Michael Leapman: Panská rasa – Nacistické Německo a experiment Lebensborn, Columbus, Praha 1996, ISBN 80-85928-43-4

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]