Alexander Graham Bell

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexander Graham Bell

Alexander Graham Bell
Narození 3. března 1847
Edinburgh, Skotsko
Úmrtí 2. srpna 1922 (ve věku 75 let)
Baddeck, Kanada
Příčina úmrtí Diabetes mellitus a perniciózní anémie
Alma mater Univerzita v Edinburghu
University College London
Royal High School
Zaměstnavatel Smithsonian Institution
Ocenění Albert Medal (1902)
Hughesova medaile (1913)
Edisonova Medaile (1914)
medaile Elliotta Cressona
National Aviation Hall of Fame
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Mabel Gardiner Hubbard (od 1877)
Rodiče Alexander Melville Bell
Podpis Alexander Graham Bell – podpis
Citát
"Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás"
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander Graham Bell (3. března 1847, Edinburgh, Skotsko2. srpna 1922, Baddeck, Kanada) byl skotsko-americký vědec a vynálezce, který se zabýval tvorbou lidské řeči, výchovou hluchoněmých a elektromagnetickým přenosem řeči. Vynalezl mikrofon, zkonstruoval první použitelný telefon (1876) a gramofon (s A. C. Bellem a S. Tairotem, 1883) a řadu dalších přístrojů. Byl také zakladatelem koncernu Bell a pozdějšího AT&T.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině profesora fonetiky A. M. Bella, který vytvořil jako jeden z prvních fonetickou abecedu. Také jeho otec, A. Bell, se zabýval fyziologií řeči. Bellova matka, která své tři syny vychovávala, brzy ohluchla a mladý Alexander se naučil znakový jazyk, aby s ní mohl komunikovat. Sám se naučil hrát na klavír a brzy se začal zajímat o akustiku. Od 10 let studoval klasické jazyky v Edinburku, ale zajímal se hlavně o vědu a vynálezy.

Krátce působil jako učitel sluchově postižených a roku 1865 následoval svého otce do Londýna, kde působil jako demostrátor na University College London. Tam také studoval anatomii a fyziologii, seznámil se s různými pokusy o umělou řeč i s dílem německého fyzika Hermanna Helmholtze o fyziologii vnímání zvuku a hudby.

V letech 1868 a 1870 zemřeli oba Alexandrovi bratři na tuberkulózu a otec se rozhodl, že se rodina odstěhuje za lepším klimatem do Kanady. Roku 1871 dostal Bell pozvání do Bostonu, kde začal s úspěchem učit neslyšící děti. Mezi nimi byla i později slavná Helen Kellerová, neslyšící i nevidomá, a také jeho pozdější žena, neslyšící Mabel Hubbard. Bell byl přesvědčen, že neslyšící naučí mluvit a byl tedy proti výuce znakového jazyka, což mu později mnozí vytýkali.

V letech 1873-1876 byl Bell profesorem výslovnosti a fyziologie řeči na Bostonské univerzitě. Rozhodl se zrušit svou prosperující soukromou praxi a přijal nabídku bohatých rodičů dvou svých žáků, aby si u nich zřídil laboratoř a věnoval se svým pokusům. V roce 1874 se telegrafní provoz neobyčejně rychle rozšířil a stal se slovy presidenta Western Union „nervovou soustavou obchodu“ a Bellovi mecenášové byli ochotni jeho výzkumy financovat. Bell tak mohl najmout inženýra T. A. Watsona, který jeho nápady realizoval.

Experimentoval mimo jiné se záznamem zvuku na začazené sklo a měl představy o akustickém telegrafu, který si v roce 1876 chtěl nechat patentovat. Téhož dne však patentovou přihlášku přinesl i Elisha Gray, který byl s realizací myšlenky patrně dál. Už roku 1871 podal podobnou předběžnou přihlášku (caveat) italský vědec a vynálezce Antonio Meucci, který o ní psal v italském časopise, ale o americký patent nakonec nepožádal, mimo jiné proto, že neuměl anglicky.

Popisy vynálezu v přihláškách nebyly příliš zřetelné a jasné a navíc vzniklo vážné podezření, že jeden z posuzovatelů v patentovém úřadě ukázal Bellovým lidem obě konkurenční přihlášky. Spory o prioritu se táhly více než sto let, až v roce 2002 americký kongres rozhodl, že prvenství patří Meuccimu.

V témže roce 1876 začal Bell svůj vynález, který mezitím podstatně zdokonalil, propagovat a předvádět. Se svými společníky nabídl telefon telegrafní firmě Western Union za sto tisíc USD, která to však odmítla. O dva roky později její president řekl, že by za něj rád zaplatil 25 milionů, ale Bell jej už prodat nechtěl. Až na stoleté jubilejní výstavě ve Filadelfii se o telefon začaly zajímat slavné osoby, brazilský císař Pedro II. nebo Sir William Thomson, pozdější Lord Kelvin, a Bell mohl svůj telefon předvést i královně Viktorii v jejím sídle na ostrově Wight.

Roku 1877 se Bell oženil se svou bývalou neslyšící žačkou Mabel Hubbard, s níž měl později dvě dcery, a po svatbě odjeli na roční cestu po Evropě, kde také propagoval svůj telefon. Téhož roku byla založena Bell Telephone Company, která roku 1879 koupila Edisonův patent na uhlíkový mikrofon a roku 1886 už měla v USA 150 tisíc přípojek. Roku 1880 udělila Francouzská akademie Bellovi Voltovu cenu (asi 6 milionů Kč), z níž mohl financovat The Volta Laboratory a své další výzkumy.

Vynálezy[editovat | editovat zdroj]

Telefon[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. února 1876 nezávisle na sobě přihlásili Američan Elisha Gray a ze Skotska pocházející fyziolog Alexander Bell své patenty na nový telefon. Gray vynalezl svůj přístroj už v roce 1874. Jeho mikrofon byl podobný mikrofonu Johanna Philippa Reise, ale byl zlepšen podle principu kapalinového mikrofonu Angličana Jeatese. Ve sluchátku použil Gray elektromagneticky prohýbanou membránu.

Bell použil membránu jak v mikrofonu, tak i ve sluchátku. Membrána kmitala v blízkosti cívky navinuté na ocelovém magnetu. Toto uspořádání bylo nejen jednoduché, ale také nepotřebovalo baterii ani na přijímací, ani na vysílací straně. Nicméně indukční mikrofon byl málo citlivý a byl proto později nahrazen uhlíkovým odporovým mikrofonem, který se bez podstatných změn užíval do konce minulého století. Bell sám zmínil, že jeho první pokusy byly neúspěšné. Teprve po dlouhých experimentech našel membránu ve správných parametrech, takže se očekávaný efekt dostavil. Dne 2. června 1875 se mu poprvé podařilo elektricky přenést tón. O devět měsíců později udělal technická zlepšení, která nebyla zahrnuta do patentové přihlášky a která umožňovala přenos lidské řeči. Dne 10. března 1876 uslyšel jeho pomocník v laboratoři první větu přenesenou jeho telefonem: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“[1]

Herec, který hraje Alexandra Grahama Bella

Přes technické úspěchy zůstal jeho telefon zpočátku nepovšimnut. Jako komunikační prostředek si ho nikdo neuměl představit. Ani na světové výstavě roku 1876 ve Filadelfii nevzbuzovalo instalované zařízení zprvu žádnou zvláštní pozornost. Teprve když ho objevil brazilský císař a věnoval mu svoji vladařskou pozornost, rozpomenulo se vedení výstavy na jeho exponát a udělilo mu zlatou medaili. Byl tak motivován k dalšímu rozvoji telefonu. Začal experimentovat s dálkovým spojením a 8. října uskutečnil rozhovor na vzdálenost 3200 metrů mezi Bostonem a Cambridge. [1]

Svůj telefon nabídl americké a britské vládě. Britský poštovní úřad odpověděl, že Američané snad takovou věc potřebují, ale Angličané předávají zprávy pomocí malých chlapců, kteří přenášejí listy mezi adresáty. Dne 9. července následujícího roku založil společně s Watsonem, G. Hubbardem a Sandersem firmu Bell Telephone Company, Gardina D. Hubbard Trustee v Bostonu a zahájil výrobu telefonních přístrojů ve velkém. Tato společnost telefonní přístroje neprodávala, jen je pronajímala. Od roku 1878 se společnost jmenovala Bell Telephone Company. Po zahrnutí Grayových patentových práv přešla 28. února 1885 v American Telephone and Telegraph Company v New Yorku. Jejím cílem bylo provozovat telefonní spojení po celé Severní Americe.

Původně měl každý telefonní přístroj svou baterii, později bylo řešeno centrální napájení telefonních přístrojů z telefonní ústředny.

Další vynálezy[editovat | editovat zdroj]

Bell byl mimořádně tvořivý člověk s velmi širokými zájmy a mezi jeho další vynálezy patří například:

  • Fotofon, bezdrátový optický telefon.
  • Detektor kovů, který měl pomoci najít kulku v těle amerického presidenta Garfielda.
  • Fonograf i první pokusy s magnetickým záznamem zvuku.
  • Letadla těžší než vzduch, jimž se intenzivně věnoval v letech 1903-1915.
  • Křídlový člun a hydroplán.
  • Audiometr na měření sluchu.

Kromě toho se Bell angažoval v National Geographic Society a stal se jejím druhým presidentem. Uvažoval o alternativních zdrojích energie, o obnovitelných energiích a mnoha dalších tématech, která se dočkala uznání až dlouho po jeho smrti.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Bellovu dílu je věnováno muzeum na ostrově Cape Breton (Nova Scotia, Kanada).

Na Bellovu počest je pojmenována technická jednotka decibel, ostrov Grahama Bella a Bellův ostrov v arktickém souostroví Země Františka Josefa.

Citát[editovat | editovat zdroj]

  • „Nedokážu říct, co je to za sílu, víme jen, že existuje.“

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Alexander Graham Bell Laboratory Notebook, 1875-1876 [online]. 1875-1876, [cit. 2013-07-23]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]