Robert Michels

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Robert Michels
Narození 9. ledna 1876
Kolín nad Rýnem
Úmrtí 2. května 1936 (ve věku 60 let)
Řím
Povolání sociolog a vysokoškolský pedagog
Zaměstnavatelé Univerzita v Basileji
Marburská univerzita
Politická strana Sociálnědemokratická strana Německa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Robert Michels (9. ledna 1876, Kolín nad Rýnem2. května 1936, Řím) byl německý sociolog. Proslavil se především svou tezí o „železném zákonu oligarchie“, podle kterého oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její politické orientaci.

Železný zákon oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo Železný zákon oligarchizace.

Tento zákon vyjadřuje představu, že ve všech organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika málo osob) jako mocenské struktury. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků:

  1. Musí být zachovány postupníctvo vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit.
  2. Lídři nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou.

Pokud se udržuje komunikace mezi lídry, rozhodnutí se dělají společně a přitom se udržuje výměna vedení, byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože vědí, že stejně nic nezmůžou.

S oligarchií se neodmyslitelně pojí i vůdcovství ( proces, při kterém jednotlivec určuje směr, kterým by se měla skupina lidí vydat, metodami, kterými toho docílí)[1] a jeho vznik, zde můžeme hledat tři základní příčiny:

1.   Technicko – administrativní příčiny vzniku vůdcovství

2.   Psychologické příčiny vzniku vůdcovství

3.   Intelektuální příčiny vzniku vůdcovství

Technicko – administrativní příčiny vzniku vůdcovství[editovat | editovat zdroj]

Organizace masy[editovat | editovat zdroj]

Základním předpokladem pro vznik vůdcovství je ORGANIZACE MASY – teprve ta totiž dává mase pevnost (neorganizovaná masa nikdy nebude pevná a nebude potřebovat vůdce

Mechanická a technická nemožnost bezprostřední vlády masy[editovat | editovat zdroj]

Bezprostřední vláda masy vzniká při přímé emancipaci vůle lidu pro utváření života ve skupině a co největší překonání vůdcovství.

USA[editovat | editovat zdroj]

Podle časopisu Federalist byly v USA pouze státy uplatňující přímou demokracii nazývány demokraciemi, ostatní, uplatňující princip nepřímé demokracie, byly nazývány pouze republikami

Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]

Ve Švýcarsku zavedlo několik kantonů zřízení tzv. „Zemských obcí“, tedy jednotek s úplnou samosprávou.

Nevýhody bezprostřední vlády masy[editovat | editovat zdroj]

Každá nepohoda ji může kdykoliv přerušit (usnášení pod širým nebem), není tedy zaručena ani rychlost, ani stálost usnášení. Hodí se pouze pro malé a venkovské poměry, stoupne – li počet účastníků, velmi rychle selhává.

Sebeurčení a samospráva shromážděním lidu[editovat | editovat zdroj]

Každá zemská obec či jiný samosprávný celek, si k přímé volbě bere „na pomoc“ reprezentativní soustavu, předpokládají tedy existenci úřadů, protože někdo (úřad) musí rozhodnout, o čem se bude hlasovat. 

Např. Moritz Rittinghauzen (Švýcarsko), se snaží o formu přímé demokracie rozdělením lidu do nižších celků o 1000 hlavách, kteří se scházejí např. v halách apod. a vláda určuje pouze kdy se bude hlasování konat. Ani tento systém ovšem není efektivní, protože nemá účinný nástroj pro zabránění oligarchii.

K psychologii masy[editovat | editovat zdroj]

Lidové shromáždění (big meeting, Comizio) je ovládáno zákony masové psychologie. Zbavuje sice přirozeného vůdce jeho vlastností funkcionáře, poněvadž masa vykonává funkcionáře sama, ale lidové shromáždění je, právě pro svou povahu masy, vystaveno nebezpečí podlehnutí účinným lidovým řečníkům.

Zákon zmenšení citu pro odpovědnost[editovat | editovat zdroj]

Masa se dá snadněji ovládat, má totiž mnohem bouřlivější projevy souhlasu, než menší skupiny, naopak projevy nesouhlasu se většinou ztratí. Dále nepřipouští odpor menšiny, dav způsobuje, že hlas jednotlivce či malé skupiny „zmizí“. Také má dav větší předpoklady pro bouřlivý útěk a přemíru nadšení, než pro rozumnou diskuzi (ta je ve velkém množství lidí neproveditelná)

Technická a mechanická neproveditelnost suverenity masy[editovat | editovat zdroj]

Největším problémem je počet lidí, protože se pro ně špatně hledá dostatečný prostor (např. na severu, kde se demokracie rozvíjela nejdříve, se kvůli nepřízni počasí nemohla velmi dlouho konat shromáždění), neexistuje řečník, který by obsáhl shromáždění např. 100 000 lidí, a také pokulhává správní technika (nelze se scházet kvůli křivdě, která se stala mezi sousedy).

Tedy vzniká potřeba delegovaných, kteří mají masu zastupovat a ulehčit provádění její vůle. Také ve skupině nejvíce protknuté demokratickým duchem musí být ponechány jednotlivcům běžné záležitosti, příprava a provádění důležitých akcí.

Založení strany[editovat | editovat zdroj]

Založení strany vůdcem[editovat | editovat zdroj]

Vůdce je prvotním a masa druhotným elementem, vůdce se obklopuje svými stoupenci. Tento scénář je málo pravděpodobný, pro jednoho vůdce by bylo ze začátku těžké přesvědčit tolik lidí.

Vůdce vzejde z masy[editovat | editovat zdroj]

Vůdce je služebníkem masy, základem je rovnoprávnost všech organizovaných, všeobecná a stranická rovnost lidí (masa strany je vůči svým straníkům všemocná, všichni jsou volitelní, odvolatelní a sesaditelní).

Nejdříve snahy o obejití se bez vůdců, pouze mluvčí na krátkou dobu volení pro pevně určené záležitosti, určeni losem, podle stáří, trvání členství, později volání po kvalifikovanosti a oficiálnosti, např. členové odborových sdružení byli podrobování zkouškám a na tento popud postupně vznikaly KURZY A UČILIŠTĚ

Berlín, 1906[editovat | editovat zdroj]

Pořádá kurzy pro vzdělání stranických a odborových úředníků, výdaje spojené s půlročním kurzem platí strana, plus rodina obdrží finanční kompenzaci od krajských organizací, nebo zemských svazů, v jichž oblasti bydlí.

Milán – Scuola practica di Legislazione, 1905[editovat | editovat zdroj]

Socialisté chtěli umožnit dělníkům zaujmout uvolněná místa ve státní živnostenské inspekci, odborářských svazech apod., kurz trval dva roky.

Turín, 1909, po vzoru Milána[editovat | editovat zdroj]
Oxford – Ruskin College[editovat | editovat zdroj]

Zvláště nadaní studenti byli připravování pro studium na univerzitách

Oxford – Central Labour College, 1909[editovat | editovat zdroj]

Více socialistická než Ruskin College, 1911 přeložena do Londýna

Jako důsledek tohoto vzdělávání (nebylo poskytnuto všem) považujeme vznik DĚLNICKÝCH ELIT a kasty kadetů dělnického vůdcovství výhradně na vůdce. Vůdcové se stávají samostatnými, emancipují se od masy, protisnahou o připoutání vůdce k mase je např. snaha o použití duševního donucení či imperativního mandátu.

Psychologické příčiny vzniku vůdcovství[editovat | editovat zdroj]

Zvykové právo vůdců na delegování[editovat | editovat zdroj]

Vůdce, kterému je pravidelně po určitou dobu delegována moc, si jí začne nárokovat. V případě, že má být jeho moc omezena, reaguje vůdce vytvořením represálií či hrozí svou demisí. Hrozba demisí, pokud není výrazem hněvu nebo ztráty odvahy, však působí jako prostředek zabezpečení a upevnění vlády.

Demise, ačkoli je jeví jako demokratické gesto, má často autoritářského ducha. Vládce je si však většinou vědom své aktuální nepostradatelnosti a pod tlakem hrozby demise pouze vyvolává tlak na přizpůsobení svých kritiků. Vůdce tak v konečném důsledku ovlivňuje masy a vnucuje jim svou vůli.

 [editovat | editovat zdroj]

Masa chce býti vedena[editovat | editovat zdroj]

U většiny občanů není příliš vyvinut smysl pro propojení blaha jednotlivce a blaha celku (státu). Jakási posvátná povinnost vůči státu lidi nikdy nepřiměje, aby brali více v potaz stát a nejen své zájmy. Rozhodnutí na chodu státu občan přenechává stranám.

Nejdůležitější usnesení stran, vycházejí často z rozhodnutí pouze hrstky zúčastněných. Většina organizovaných se totiž chová k organizaci (straně) stejně lhostejně jako volič k parlamentu. Mnoho významných strategických rozhodnutí stran, vychází z jednání užšího kruhu pravidelných návštěvníků schůzí. Kde není volební povinnost, dochází k tomu, že menšina využije práva, kterého se většina vzdává a nadiktuje tak zákony lhostejné mase.

Většina je ráda, když se najdou jedinci, kteří jsou ochotni starat se o její záležitosti. Jak v masách, tak v organizacích je potřeba po vedení. Víra v autoritu se však často snoubí s nekritičností.

Masa bez vůdce postrádá jakýkoliv organizační princip.

Vděčnost mas[editovat | editovat zdroj]

Při vzniku fenoménu vůdcovství působí vedle politické lhostejnosti také druhý faktor: vděčnost. Masy mají vděčnost vůči osobnostem, které mluví a jednají jménem masy a jsou jejími ochránci a obhájci. Vládci si za své starání o masu žádají vděčnost, která je následně prostředkem vlády a výbornou půdou pro dalekosáhlé požadavky.

Úloha vděčnosti v politice velkých států sehrála často významnou roli. Vůdce může být díky tomu masou často volen znovu a znovu a jeho mandát je tak prodlužován po dlouhou dobu. V masách je totiž rozšířen názor, že by bylo „nevděčné“, kdyby „zasloužilí“ vůdce nebyl potvrzován ve své funkci. 

Strany mají potřebu uctívat[editovat | editovat zdroj]

Anglický sociální antropolog Frazer formuloval myšlenku, že zachování pořádku a autority státu je do značné míry zaručováno pověrčivými představami mas. Například domněnka lidu, že jeho vůdci patří k vybranějšímu druhu lidí, než je on sám. Kromě již zmíněných faktorů, má vliv panství vůdců nad masami, také na široké úctě chované k vůdcům pro jejich formální vzdělání.

V masách je zakořeněn hluboký pud uctívání. Potřebují jakousi vidinu pozemských bohů, na nichž lpějí s tím slepější láskou, čím tvrději na ně sahá drsný život. Většinou se toto uctívání však projevuje pouze jemně, například rozhořčením, se kterým se odmítají pochybnosti o vůdci.

Uctívání vůdců často přečká jejich smrt a největší mezi nimi se prohlásí za svaté. Jako dobrý příklad může působit fanatická horlivost, s kterou někdy můžeme setkat při obraně Marxe některými marxisty. Některé režimy počítají s tím, že masy potřebují okázalost a nádhery a snaží se nahradit náboženské zvyky různými slavnostmi, průvody a představeními.

Vzývání však často budí u vůdců domýšlivost, která působí sugestivně zpět na masy a jako v začarovaném kruhu se tak zvyšuje jejich obdiv.

Další vlastnosti vůdců. Řečnické nadání. Tělesná krása. Energie. Proslulost. Stáří.[editovat | editovat zdroj]

Základem vůdcovství je téměř výlučně řečnický talent. Žádná masa neodolá kvalitní a citové síle řeči, za jejíž pomocí se u ní vyvolá sugesce. Řečník si tak podrobuje masu. Proto má v demokracii psané i mluvené slovo velkou politickou průbojnou sílu.

Masa si při tom často u řečníka více cení jeho řečnického talentu jako takového (práce s hlasem, pohotovost, vtip aj.). Méně váhy klade na celkový obsah. Při řečnictví pak často dává přednost útočnému tonu a heslovitosti. Řečník, který se těší obdivu masy, tím že mluví za celou masu zvedá sebevědomí každého jednotlivce masy. Masa jde tedy za velkým řečníkem z nevědomého nutkání egoismu.

Mezi další osobní vlastnosti vůdce patří hlavně energie vůle, která slabší vůli nutí, aby se jí podřídila. Další vlastností také charisma, převaha vědění, hloubka přesvědčení a síla ideí (která svou intenzitou budí v masách úctu). V jednotlivých případech to může být i dobrosrdečnost a nezištnost vůdců.

Obzvlášť působí na masy proslulost (známost osobnosti). Nikdy nic nedalo v očích lidu větší nárok na vůdcovství než jméno, které mu již nebylo cizí.

Starý státník má převahu nad mladým nejenom pro vděčnost, kterou k němu chová strana (za svou předchozí práci pro stranu), ale také i díky tomu, že je v práci politika již obratnější a zkušenější.

Intelektuální příčiny vzniku vůdcovství[editovat | editovat zdroj]

Vůdcovstvím z povolání vzniká věcná a formální převaha (rozdíl vzdělání)[editovat | editovat zdroj]

Vůdcové ve vedení organizace[editovat | editovat zdroj]

Pokud je organizace malá a slabá, vyžaduje menší počet vůdců, který později stoupá.

Důležitá je pevná struktura organizace – dobrá půda pro vznik diferenciací. Čím více má organizace členů, tím více se potlačuje vláda a vznikají  výbory a místo pravé vlády lidu hrozí všemohoucnost výborů. [2] a zahnízdění nepřímé volby.

Pokud je organizace volná, není možný vznik vůdcovství z povolání (např. anarchisté – nejsou vůdci). Čím pevnější dojmy vývojem moderního státnictví organizace nabývá, tím více je příležitostný vůdce nahrazován vůdcem z povolání.

Uplatňuje se princip ORGANIZOVANOSTI a zásady DĚLBY PRÁCE  - je potřeba více lidí na řízení organizace a zároveň také na kontrolu tohoto řízení, zároveň, pro dobrou sociální demokracii jsou všechny tyto kroky NUTNÉ.

Demokracie je pouze formou, která nesmí stát nad obsahem. Žádné období se neobešlo bez vůdců, když se říká, že sociální demokracie nemá vůdce, ale maximálně úředníky, neznamená to pád sociologického zákona, ale naopak posílení vůdcovství, jelikož jeho popíráním se masám zavírají oči před nebezpečím, které fakticky existuje pro demokracii.

Pro věcné vyřizování různých úkolů strany[editovat | editovat zdroj]

Vznik vůdcovství z povolání znamená velké zesílení rozdílů mezi vůdcem a masou. S vládou menšin historicky přiházejí specifika jako hospodářská převaha, peníze, hmotné hodnoty, tradice a dědičnost a hlavně intelektuální převaha.

Strany proletariátu[editovat | editovat zdroj]

Vůdcové vzděláním vysoko vynikají nad vedené.

Občanští intelektuálové[editovat | editovat zdroj]

Do dělnické strany patří advokáti, lékaři, univerzitní profesoři, v Itálii se zběhové buržoazie stali vůdci organizovaného proletariátu právě důsledkem svého vzdělání.

Německo – jeho vůdci se stali bývalí „dělníci rukama“, kteří se v důsledku nedostatku úředníků aparátem proměňují v nižší úředníky a pak je dál vzdělává, nakonec předčí ty, kteří je vyslali a zároveň se odlišují od masy, která se politice a mezinárodním vztahům nevěnuje.

Společný cíl všech stran = PARLAMENT, DOBYTÍ POLITICKÉ MOCI   

Nepostradatelnost vůdců důsledkem jejich kompetence[editovat | editovat zdroj]

Jako vůdci více pronikají do otázek daní, parlamentního života, celních problémů, zahraniční politiky, tedy NABÝVAJÍ HODNOTY  a stávají se nepostradatelnými, protože nemohou být jednoduše nahrazeni, k tomuto stavu stačí velmi povrchová znalost aktuálních otázek, nemusí být odborníci, důležité je, aby znalost byla VĚCNÁ (nabytá v parlamentu a ve výborech – sídlech oligarchie uvnitř parlamentu) – ta vůdce definitivně staví nad všechny. Praktikami, které se naučí, používá také ve své vlastní straně a tím krotí své nepřátele ve vlastní straně

Vůdci musí být dobří MANIPULÁTOŘI a ŘEČNÍCI – používat lstivé hlasovací metody, otázky při hlasování obratně pokládané tak, aby byly nenápadně vynechány podstatné body, sugestivní našeptávání mase tak, že to nepatří k věci, ale hluboce ji to vzruší

Vůdci mají slávu a privilegia, tím se ještě více vzdalují mase.

Demokratické masy nemají volné ruce, pokud cítí nutnost ponechat své kapacity v mocenském postavení, které trvale pohřbívá princip demokracie.  

Nepostradatelnost vůdců prostředkem jejich moci[editovat | editovat zdroj]

Nepostradatelnost je nejsilnější právní nárok vůdců. Nepostradatelný vládne i mistrům, kdo má hodnostu nepostradatelného, snaží se podrobit si i rozeného vůdce.

Nutnost vůdcovství lze srovnávat s nutností mít lékaře, nebo jiné vědecké odborníky, místo specializace nacházíme autoritu.

Věcná neschopnost masy vést sama svoje záležitosti činí nutnou existenci pomocníků. Sám fakt, že vůdcové se mase svou energií vnucují, nemůže v tomto světle býti vždy považován za škodlivý.

Inkompetence mas kterou vůdcové stále uznávají se používá k teoretickému ospravedlnění faktické vlády vůdců. Ve všech otázkách řízení, v taktických a správních záležitostech, všude, kde je k rozhodnutí zapotřebí zvláštních znalostí a provedení vyžaduje autority, je potřeba jistého stupně diktatury, tudíž uchýlení id zásad demokracie. To je politicky nutné zlo.     


[1] PETRUSEK, VODÁKOVÁ. Velký sociologický slovník, Svazek 2. Překlad Jiří Linhart. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 8071843113, 9788071843115

[2] Wolfgang Heine : Demokratische Randbemerkungen zumm Falla Göhre, Soc. Monatshefte, sv. VIII, sešit 4, str. 284

MICHELS, Robert. Strany a vůdcové: k sociologii politického stranictví. V Praze: Orbis, 1931. Sociologická knihovna. Větší řada.

Spisy v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Strany a vůdcové – k sociologii politického stranictví, Orbis, Praha 1931 (překlad Karel Hoch)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]