Oligarchie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Oligarchie (řecky Ὀλιγαρχία, Oligarchía) (také synonymem oligokracie) je nedemokratická forma vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníci nejbohatší vrstvy s politickým vlivem, či příslušníci armády), bez jakékoliv kontroly společnosti. Termín 'oligarchie' může též označovat státní celek, v němž je tento typ vlády uplatňován. Název pochází ze spojení řeckých slov óligon (málo) a archó (panovat).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zmínka o oligarchii pochází ze Starověkého Řecka.

Při vzniku městských států (polis) bylo zapotřebí vyřešit dvě věci: moc (kratos) a vládu (arché). Monarchie byla již dávným přežitkem a do obecné vlády (demos), čili demokracie bylo ještě daleko, proto se k moci dostala elita měst, malá skupina aristokratů a nastala oligarchická vláda. [1]

Příkladem řecké oligarchie je Sparta. Ve Spartě se nejvyšší vrstva společnosti nazývala Sparťané a bylo to kolem 10 000 mužů. Spartská oligarchie, nazývána Spartská hegemonie, byla ukončena až po porážce Thébami a nastolením Thébské hegemonie.

Oligarchie se ve starověku netýkala pouze jen Řecka ale i Římské republiky a to v největším rozkvětu. Vládnoucí instituce byly oficiálně zachovány, ale neměly žádnou moc. Ta byla v rukou bohatých obchodníků a vlastníků pozemků.[2]

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Oligarchie není pouze znakem pro starověk, příklady oligarchické vlády můžeme naleznout například v pozdním středověku, kdy bylo nastoleno polsko-litevské společenství s názvem „Rzeczpospolita“ a to po porážce řádu německých rytířů v roce 1410. Z této bitvy si šlechta odnesla mnoho výhod (např. hospodářské úlevy) a svojí nově nabytou mocí vládla prostřednictvím královské rady. Panovník byl zachován, ale jeho význam byl minimální. [3]

Novodobou ukázkou je oligarchie v Rusku, která se zrodila při pádu komunismu. V roce 1987 byl vydán Zákon o družstvech, který umožňoval soukromé vlastnictví, ale zároveň bylo Rusko svázáno velkými tržními omezeními, proto téměř okamžitě vznikl i černý trh[4]. Oligarchie tedy může vzkvétat i v politicky regulovaném kapitalismu (s prvky korporativismu), kde se zájmy monopolních korporací prolínají s politickou mocí a tím narůstá míra materiální a společenské polarizace (otvírající se „nůžky“ mezi nejbohatšími a nejslabšími, popř. mezi velkým korporacemi a drobným podnikáním).

Finanční oligarchie je označení stavu, kdy finančníci s kapitálem (bankéři) ovládají obchodní společnost tím, že zasedají ve správních radách jejich podniků a prosazují rozhodnutí a kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. Může zde docházet také k propojení zájmu bank (popř. jiných ekonomicky silných korporací) s politickou sférou vlivu, které může ústit v podpoře krachujících podniků (např. formou bailoutů) z veřejných prostředků (daní) obhajované jako záchrana ekonomicky významných odvětví.

Typy oligarchií[editovat | editovat zdroj]

Modernizační oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Modernizační oligarchie je typem systému, který je plně kontrolován byrokracií a/ nebo důstojnickými klikami. Demokratické instituce jsou zde silně potlačeny nebo vůbec neexistují. Dále je pro modernizační oligarchii typická absence soutěživého stranického systému, podobně jako v jiných poručnických demokraciích. Vůdčí představitelé se velmi často ani nesnaží prohlašovat demokracii za svůj cíl. jejich prioritou je ekonomický rozvoj státu. Mezi další projevy patří rušení všeho tradičního a snaha o eliminaci problematických průvodních jevů, které vznikají při transformaci politického systému. Mezi takové jevy patří například korupce. Za typický příklad modernizační oligarchie patřilo Turecko za vlády Mustafy Kemala nebo Írán v období vlády šáha Rezy Pahlavího.[5]

Totalitní oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Hlavním rozdílem mezi modernizační oligarchií a totalitní oligarchií spočívá v míře prolínání politické a sociální roviny. Pro totalitní oligarchii je typická vysoká koncentrace moci v rukou vládní elity a vysokým tempem sociální mobilizace. Rozlišují se dva typy totalitarismu. (a) bolševický (tj. sovětský) a (b) tradicionalistický (tj. totalitní systém nacistického Německa a fašistické Itálie). V bolševické formě totalitní oligarchie politická moc proniká mnohem hlouběji do společnosti a systém je zaměřen revolučně a globálně. Národní socialismus a fašismus naproti tomu ponechává autonomii takovým institucím, jako jsou církve či ekonomické zájmové skupiny. Oba systémy jsou výrazně militantně zaměřené.[5]

Tradiční oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Za tradiční oligarchie jsou považovány především monarchie či vlády dynastií. Spíše než na ústavě jsou založeny na zvykovém právu. Rozhodující roli při tvorbě vládnoucích elich hrají příbuzenské či klientské vztahy, není zde prostor pro demokratický výběr. Možnosti změny systému jsou velmi omezené i díky záměrně silným represivním složkám, které jsou režimem velmi podporovány. Přesto se tyto systémy nedokáží zcela bránit modernizaci, byť modernizační trendy se v těchto systémech vyvíjejí spíše okrajově. (např. Nepál, Jemen).[6]

Železný zákon oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Železný zákon oligarchie (německy Ehernes Gesetz der Oligarchie) je politicko-sociologická teorie, jejíž autorem je německo-italský sociolog Robert Michels. Železný zákon oligarchie autor poprvé zmiňuje ve své knize Politické strany (1911) z německého originálu Zur Sociologie des Parteiwesen in der modernen Demokratie, česky vyšla v roce 1931 pod názvem Strany a vůdcové. Zákon, původně pro sféru politického stranictví (např. německá SPD), Robert Michels zformuloval na obecnou tezi. Zákon „kdo říká organizace, říká  tendence k oligarchii“[7] tvrdí, že ve všech velkých organizacích a společnostech, v kterých dominuje organizace, nastává nevyhnutelné směřování k oligarchii, podporované složitým byrokratickým aparátem strany. Podle Michelse se to týká všech organizací, bez ohledu na to, zda byly na začátku demokratické nebo autokratické. Skupiny elit vznikají v důsledku nezbytné specializace. Příslušníci těchto elit mají větší odborné znalosti a lepší organizační schopnosti než řadoví členové, navíc jsou na fungování strany politicky i finančně závislí.Vůdcové vytvářejí kompaktní skupiny, které zvyšují jejich šance na setrvání u moci. Řadoví členové organizace mají sklon k lhostejnosti a jsou tedy vcelku ochotní přijmout své podřízené postavení a respektovat vůdce.V konečném důsledku se pasivní většina podřídí aktivní menšině.[8]  

Záleží  také na velikosti a složitosti organizace. Zákon nemusí platit pro menší organizace. Pokud tvoří organizaci velké a dobře strukturované skupiny a nejde o direktivní řízení shora, Železný zákon oligarchie neplatí. Příkladem takové organizace je již neexistující Mezinárodní unie typografů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUČERA, Rudolf. Politická historie demokracie. Ústí nad Labem : Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2012. 144 s. ISBN 978-80-7414-552-0.  
  2. DOČEKALOVÁ P., ŠVEC K.. Úvod do politologie. Praha : Grada, 2009. 264 s. ISBN 978-80-247-2940-4.  
  3. ŠVEC, Kamil. Dějiny pobaltských zemí. Praha : Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN ISBN 80-7106-154-9.  
  4. HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2011. 47 s.  
  5. a b ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě] [online]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, 261 s. ISBN 80-7367-177-8.
  6. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě] [online]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, 261,262 s. ISBN 80-7367-177-8.
  7. SLATTERY, Martin. Key Ideas in Sociology. [s.l.] : Nelson Thornes, 2003. 52 s.  
  8. PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. , roč. 2013, čís. 1, s. 149-163. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOČEKALOVÁ P., ŠVEC K.. Úvod do politologie. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2940-4.
  • HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze.
  • KUČERA, Rudolf. Politologická historie demokracie. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J.E.Purkyně, 2012. ISBN 978-80-7414-552-0
  • MICHELS, Robert. Strany a Vůdcové. Praha: Orbis, 1931, 354 s.
  • SLATTERY, Martin. KeyIdeas in Sociology. Cheltenham: Nelson Thornes, 2003, 297 s. ISBN 0-7487-6565-4.
  • PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis / Czech SociologicalReview. 2013, č. 1, s. 149-163
  • KOUKOLÍK, František. Mocenská posedlost. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010, 278 s. ISBN 978-802-4618-258.
  • GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1., aktualiz. a rozš. /. Překlad Tereza Jiroutová Kynčlová. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-802-5708-071
  • HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003, 375 s. ISBN 80-210-3195-6.
  • ŠVĚC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-154-9.
  • ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě] [online]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, ISBN 80-7367-177-8.
  • HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, ISBN 978-80-7380-115-1.

Související články[editovat | editovat zdroj]