Psychologismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gabriel Tarde

Psychologismus je názor považující psychologii za základ vší filozofie a za základní vědu vůbec. Vztahuje psychologické techniky do řešení filosofických technik[1] a vychází z pojetí, že psychologie je základem každé vědy, neboť neexistuje vědecké odvětví, v němž by také nešlo o vnímání, myšlení apod. V současné sociologii představují psychologismus zejména směry neofreudismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie. Psychologismus je také označení pro jakékoliv přeceňování významu a dosahu psychologie, kdy jiná hlediska bývají zanedbána nebo zcela odmítnuta. Jiné definice říkají, že psychologismus spočívá v chybné identifikaci nepsychologických subjektů s psychologickými.[1] Název vymyslel německý historik a filozof Johann Eduard Erdmann. Termín psychologismus vyvolával zejména v 19. století značné spory a vznikaly dobové kritiky.

Historie psychologismu[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem psychologismu je francouzský sociolog a sociální psycholog Gabriel Tarde. Považoval za nutné definovat v rámci sociologie elementární sociální fakt. Tím byl psychický stav jednotlivce. Začátkem 19. století se psychologie zabývala jedincem a sociální procesy nebrala v potaz. Ke konci století se situace zásadně změnila, Tarde sociální jevy považoval za jevy vznikající na základě vzájemného vztahu individuí. Psychologismus se velmi rozšířil, a to jako obecná tendence psychologicky zdůvodnit vědecké poznání a objasnit nejrůznější jevy. Psychologické zdůvodňování gnozeologie (F. E. Beneke), lingvistiky (G. Paul), estetiky (G. T. Fechner), logiky (J. Lipps), dějin a literární vědy (H. Taine) i dalších disciplín se stalo moderním.

Poprvé Erdmann použil pojem „psychologismus“ při kritické charakteristice filozofického postoje Fridricha Eduarda Benekeho, který pokládal psychologii za veškerý základ filozofie.[2] Podle Benekeho je psychologie nástrojem, který umožňuje propojit filozofii s vnitřní individuální zkušeností a z výsledku poté vyvodit strukturu lidského poznávání.[3]

Na počátku 20. let 20. století se na našem území sporem o psychologismu zabýval český filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer. Tuto problematiku rozebral především ve své publikaci Úvod do filozofie, zejména v oddílu věnovaném její metodě.

S postupem času se náhled na psychologismus mění a je chápán v nových souvislostech. Současný americký filozof Ned Block ve své knize Psychologism and Behaviorism líčí psychologismus jako pohled na inteligentní chování soudíc podle toho, jak člověk vnitřně zpracovává myšlenky konatele. Tento postoj je v kontrastu s behaviorálním pohledem, který tvrdí, že inteligence může být přisuzována bytosti výhradně skrze pozorování jejího chování.

Kritika psychologismu[editovat | editovat zdroj]

Termín psychologismus vyvolával zejména v 19. století značné spory. Vznikaly dobové kritiky, zaměřené zejména na to, zda logika a epistemologie jsou součástí psychologie. Přestože se diskuze o pojetí psychologismu vedly zejména v německém prostředí, do debaty významně přispěl také anglický filozof John Stuart Mill. Jeho následovníci se však dodnes nemohou shodnout, zda byl zastáncem psychologismu, či nikoliv, a to z toho důvodu, že ve svých dílech někdy zmiňuje závislost logiky na psychologii a jindy naopak tento vztah popírá.[4]

Kritikou psychologismu v logice se zabýval německý filozof moravského původu Edmund Husserl ve svém díle Prolegomen k čisté logice. Pojem psychologismus v logice vykládá, že logika je brána jako součást psychologie, jež se považovala za jediný a dostatečná teoretický základ logiky. Husserl se zabýval dvěma linkami kritiky psychologismu, které detailně popisuje ve svém díle. První princip vychází z analýzy povahy zákonů čisté logiky, podle níž tyto zákony nemohou zakládat na empirických psychologický pravidlech a tedy psychologie nemůže být základem logiky. Druhá linie Husserlovy kritiky se snaží dokázat vnitřní rozpornost psychologistického stanoviska, jsou-li z něj vyvozeny jeho nejzazší důsledky.

Dalším významným kritikem psychologismu byl německý fenomenologický filozof Martin Heidegger, žák a následovník myšlenek Edmunda Husserla. Spor o psychologismus podle něj nebyl primárně sporem s psychologií, ale příležitostí k odhalení hlubokých fiozofických problému, které přímo vedly ke Kantovi a jeho filozofii. Významná je Heideggerova dizertace s názvem Nauka o soudu v psychologismu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KUSCH, Martin. Psychologism: A Case Study in the Sociology of Philosophical Knowledge. London : Routledge, 1995.  
  2. ERDMANN, Johann. Grundriss der Gesichte der Philosophie. Berlin : Hertz, 1870.  
  3. DRESSLER, Johann Gottlieb; BENEKE, Friedrich Eduard. Lehrbuch der Psychologie als Naturwissenschaft. 4. Aufl.. vyd. Berlin : Mittler. xx, 324 s. Dostupné online.  
  4. KUSCH, Martin. Psychologism. In Stanford Encyclopedia of Philosophy. [s. l.] : [s. n.], 2007-03-21. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DVORSKÝ, Přemysl. Základy logiky v temporalitě lidské existence: spor o psychologismus v myšlení Martina Heideggera. 1. vyd. Nymburk: OPS, 2008, 167 s. ISBN 978-80-903773-5-6.
  • GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1993, 647 s. ISBN 80-85605-28-7.
  • HARTL, Pavel. Psychologický slovník. 1. vyd. v ČR. Praha: J. Budka, 1993, 297 s.: obr. ISBN 80-901549-0-5.
  • JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 285 s. ISBN 80-7178-535-0.
  • MADZIA, Roman. George Herbert Mead: tělo, mysl a svět. Vyd. 1. Praha: Triton, 2014, 235 s. ISBN 978-80-7387-784-2.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]