V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Josef Ludvík Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Ludvík Fischer
Josef Ludvik Fischer plaque.jpg
Narození 6. listopadu 1894
Praha
Úmrtí 17. února 1973 (ve věku 78 let)
Olomouc
Povolání filosof, pedagog a překladatel
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Děti Viola Fischerová
Sylva Fischerová
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Profesor PhDr. Josef Ludvík Fischer (6. listopadu 1894, Praha17. února 1973, Olomouc) byl český filosofsociolog, představitel filosofického strukturalismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
manželka Jarmila Fischerová
dcera Viola Fischerová
dcera Sylva Fischerová

Po studiích na klasických gymnáziích v Českých Budějovicích a v Třeboni (maturita roku 1912) absolvoval na Filosofické fakultě pražské univerzity češtinu, němčinu a filosofii. Doktorem filosofie byl promován roku 1919 (disertace Arthur Schopenhauer. Genese díla). V letech 1921–1923 pracoval v pražských knihovnách a aktivně se zapojil do levicového hnutí. Přispíval do Neumannova Června, Václavkovy Studentské revue, spolupracoval se Zdeňkem Nejedlým v časopisu Var. Kvůli své levicové činnosti byl přeložen dál od centra[1], do Studijní knihovny v Olomouci, kde byl zaměstnán až do roku 1933. V letech 1924–1930 byl členem Komunistické strany Československa.[2]

V roce 1927 se prací Saint-Simon a Auguste Comte habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně jako docent pro obor sociologie, v roce 1930 i pro obor filosofie. Na přelomu 20. a 30. let spolu s Bedřichem Václavkem a Jiřím Mahenem redigoval Index (1929–1939), s Inocencem Arnoštem Bláhou a Emanuelem Chalupným založil a vedl Sociologickou revui (1930–40, 1945–48). V letech 1933–35 byl zaměstnancem univerzitní knihovny v Brně, mimořádným profesorem Masarykovy univerzity pro obory sociologie a dějiny filosofie se stal v roce 1935. V Brně se podílel na práci Levé fronty a v roce 1938 se stal předsedou brněnské odbočky Společnosti přátel demokratického Španělska.[3]

Po nacistické okupaci Československa se až do konce války skrýval v Nizozemí. Po návratu do Brna byl v říjnu 1945 jmenován řádným profesorem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, ve školním roce 1945–46 zastával funkci jejího děkana. Zároveň se podílel na obnovení olomoucké Univerzity Palackého, na které z pověření ministra školství Zdeňka Nejedlého v letech 1946–49 vykonával funkci rektora[4] (v letech 1949–1951 je v Seznamu přednášek FF UP uveden jako prorektor[5]). V únoru 1948 manifestačně znovu vstoupil do komunistické strany a stal se vysokým funkcionářem krajského akčního výboru. Na sjezdu národní kultury v dubnu 1948 hovořil o nutnosti „podřídit svobodu vědeckého bádání nastupujícím politickým poměrům".[6]

Na konci roku 1948 však odešel z politických funkcí a v roce 1954 sepsal a nejvyšším stranickým a státním orgánům rozeslal memorandum, ve kterém podrobil kritice školskou reformu (mj. protestoval proti zrušení Filozofické fakulty Univerzity Palackého a její transformaci na Fakultu společenských věd nově zřízené Vysoké školy pedagogické). V roce 1955 byl vyloučen z KSČ.[7] Protože na „dobíhající" filozofické fakultě pro Fischera nenašli vhodný úvazek, byl od května 1956 převeden na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci. V roce 1957 přechází na brněnskou univerzitu, kde se stává profesorem na katedře dějin filozofie (od 1. 3. 1957). Ne však nadlouho, jeho pedagogickou činnost ukončil nucený odchod do důchodu k 1. 1. 1960.[8][9]

Když v druhé polovině 60. let zavládly liberálnější poměry, využívá toho Fischer k publikování v odborných časopisech a v roce 1965 krátce působí na katedře psychologie obnovené Filozofické fakulty Univerzity Palackého[10]. V Aktech Palackého univerzity též vyšla jeho práce Sokrates nelegendární (1965). Roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy a v následujícím roce byl znovu povolán na Univerzitu Palackého v Olomouci jako profesor filozofie a sociologie. V období tzv. normalizace byl však definitivně penzionován (1970).[11] Druhé vydání jeho práce Sokrates nelegendární, které bylo připravováno na rok 1970, nebylo z politických důvodů realizováno.[12]

Smrt (17. 2. 1973) zastihla J. L. Fischera v plné tvůrčí práci. V souladu se svým přesvědčením o stálé nehotovosti našeho poznání dále promýšlel svůj kategoriální systém a studoval nový přírodovědný materiál k plánovanému příspěvku pro sovětský časopis Voprosy filosofii (Otázky filozofie).[13][14]

V roce 1992 byl J. L. Fischerovi udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy in memoriam. Ve vestibulu Rektorátu Univerzity Palackého je od roku 1994 umístěna pamětní bronzová deska s reliéfem J. L. Fischera. V Olomouci byla též založena Společnost Josefa Ludvíka Fischera, která vydává publikace a pořádá přednášky o J. L. Fischerovi.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

J. L. Fischer byl dvakrát ženat. V roce 1925 se oženil s Aloisií, rozenou Konrádovou, která před sňatkem pracovala jako učitelka, a měl s ní dvě děti, Jiřího (*1925) a Violu (*1935). Po rozvodu uzavřel v roce 1961 druhé manželství se svou bývalou žačkou, o dvaatřicet let mladší Jarmilou Kantorkovou. Z tohoto manželství vzešly dvě dcery, Soňa (*1961) a Sylva (*1965).[15]

Jeho dcera Viola byla známou básnířkou a překladatelkou, literátkou je také jeho další dcera, nevlastní sestra Violy, Sylva Fischerová.

Členství v učených společnostech a odborných organizacích[editovat | editovat zdroj]

  • zahraničních
    • Delta Tau Kappa, Bridgeport
    • G. W. Leibnitz-Gesellschaft, Hannover
    • World Parliement for World Culture, Berlin
    • Academia Theatina pro scientiis
    • Centro Superiore di Logica e Scienze Comparate[17]

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Kritické vyrovnání s filosofií pozitivismu a pragmatismu Fischera vedlo k vypracování vlastního filosofického systému, který nazýval skladebnou filosofií. Ta měla navazovat na strukturální metody v jednotlivých vědách, které preferují celek před jednotlivými částmi. Pojem celku Fischer v Základech poznání (1931) definoval pomocí pojmu funkce a vytvořil tak původní systém funkcionálního strukturalismu, který v Krizi demokracie (1933) uplatnil při rozboru sociální skutečnosti. Krize demokracie byla Fischerovi součástí obecnější kulturní krize, kterou spojoval s kvantitivním a mechanistickým pojetím skutečnosti. Strukturní podobnosti mezi jednotlivými prvky kultury (např. mezi vědou, ekonomikou a politikou) schematizoval pomocí pojmu kulturního prototypu. Předjímal tak některé pozdější kulturologické problémy (srovnej Foucaultův pojem epistémé). Východisko z krize spatřoval v ontologické rehabilitaci kvality, k jejímuž propracování se spolu s dalšími kategoriemi funkce a struktury vrátil v souboru Filosofických studií (1968).

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Vašíček vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [Cestami života, 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho ‘Krize demokracie’. Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z ghostwriterů jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“[18][19]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Arthur Schopenhauer. Genese díla (Příspěvek k psychologii tvorby) (1921)
  • O vědomí (1922)
  • Hovory a zpovědi. Dvě knihy neklidu a hledání. Kniha první (1922)
  • Filosofie, její podstata a problémy (1922)
  • Saint Simon a Auguste Comte. Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu (1925)
  • Glosy k české otázce (1926)
  • O pravdách a filosofech (1926)
  • Útěk před starou filosofií (1927)
  • Budoucnost evropské kultury. Vstupní čtení na Masarykově univerzitě 17. 10. 1927 (1928)
  • Über die Zukunft der europäischen Kultur (1929)
  • Kultura a regionalismus (1929)
  • O neklidu dneška (1930)
  • Základy poznání. Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti I (1931)
  • Třetí říše. Úvodem do současného politického stavu (1932)
  • Tyrš a sokolstvo. Historický a kritický rozbor sokolské ideologie (1932)
  • Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická (1932)
  • Řád kapitalistický a skladebný (1933)
  • Krize demokracie. I. Svoboda, II. Řád (1933)
  • Věčný a časový úkol filosofie (1935)
  • Národní tradice a česká filosofie. Úkoly a výzvy (1939)
  • Den po válce (1946)
  • Na cestu. Hrst proslovů děkanových (1946)
  • Politika a stranictví (1947)
  • Únor 1948. Slovo k vychovatelům (1948)
  • Tři stupně. Filosofický vějíř (1948)
  • Meze kvantitativní metody (SPFFBU, B 5, 1958)
  • Uvedení do vědy (1961)
  • Struktura pracujících ve strojírenství (1965, spolu se Zdeňkem Zajíčkem)
  • Sokrates nelegendární (1965)
  • O kategoriích (Filosofický časopis, 1966, 1967)
  • Kvalitativní kosmos; Řád struktur (Filozofia, 1967)
  • Pedagogické stati (1968)
  • Dějiny filosofie. Řecká filosofie (1968)
  • Filosofické studie (1968)
  • Proti Mnichovu (1968)
  • The Case of Socrates (Rozpravy ČSAV. Roč. 79/1969, 8. sešit.) [Anglické vydání knihy Sokrates nelegendární.]
  • Skladebná filosofe, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis, 1969)
  • Nástin teorie politiky (Sociologický časopis, 1969)
  • Glosy k české otázce. 1. vyd. Praha: Horizont, 1970. 185 s.
  • Listy o druhých a o sobě (2005)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • SCHOPENHAUER, Arthur . Genius; Umění; Láska; Světec. Vybral, přeložil a doslovem opatřil J. L. Fischer. Praha: Symposion, 1923. 150 s. Symposion; sv. 10.
    • další vydání: SCHOPENHAUER, Arthur a FISCHER, Josef Ludvík, ed. Génius, umění, láska, světec. Překlad Josef Ludvík Fischer. V Olomouci: Votobia, 1994. 175 s. ISBN 80-85619-08-3.

Výbory[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla I (2007)
  • Výbor z díla II (2009)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZUMR, Josef. Josef Ludvík Fischer – občan a filosof. In: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.ISBN 80-7106-110-7. [Viz str. 166.]
  2. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  3. LAICHMAN, Miloslav. Brněnská levicová inteligence na obranu republiky před fašismem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 15, 1968, str. 64.
  4. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 72.
  5. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 2. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 2, str. 78.
  6. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  7. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  8. GABRIEL, Jiří. Poválečná brněnská léta J. L. Fischera. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 47, 2000, str. 25–33.
  9. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 72.
  10. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  11. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 1 (A–G). Vyd. 1. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, 900 s. [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 708–709.]
  12. Ediční poznámka na str. 171 v knize: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.ISBN 80-7106-110-7.
  13. GABRIEL, Jiří. Za profesorem J. L. Fischerem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 20, 1973, str. 127.
  14. Viz též „Dopisy Josefa Ludvíka Fischera Jiřímu Gabrielovi". In: Studia philosophica, 58, 2011, č. 2, str. 103.
  15. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  16. GABRIEL, Jiří (ed.) Slovník českých filozofů. Brno: Masarykova universita, 1998. 697 s. ISBN 80-210-1840-2 [Viz str. 127.]
  17. Encyklopedie dějin města Brna. Josef Ludvík Fischer– dostupné online
  18. MUSIL, Jiří V., ed. aj. Josef Ludvík Fischer: 6.11.1894-16.2.1973: sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození. 1. vyd. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 2001. 72 s. ISBN 80-238-7361-X. [Viz příspěvek Zdeňka Vašíčka „Aporetika jako koan", str. 35–36.]
  19. O prezidentových pamětech viz např.: RICHTER, Karel. Zakázané paměti prezidenta. In: Chlumecké listy : časopis chlumeckého regionu. Ročník 38, 2008, č. 7, str. 36–38.– dostupné též online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FISCHER, Josef Ludvík a DVOŘÁK, Jaromír, ed. Index 1929-1939. Olomouc: Univerzita Palackého, 1964. 53, [1] s. [Obsahuje bibliografii prací J. L. Fischera.]
  • FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 1 (A–G). Vyd. 1. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, 900 s. [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 708–709.]
  • GABRIEL, Jiří. Za profesorem J. L. Fischerem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 20, 1973, str. 125–128.
  • GABRIEL, Jiří. Poválečná brněnská léta J. L. Fischera. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 47, 2000, str. 25–33.
  • GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 71–85.
  • GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 2. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 2, str. 63–80.
  • GABRIEL, Jiří, a kol. Česká filozofie ve 20. století. I. Směry, osobnosti, problémy. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 361 s. 
  • GABRIEL, Jiří (ed.) Slovník českých filozofů. Brno: Masarykova universita, 1998. 697 s. ISBN 80-210-1840-2 [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 127–129.]
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. 
  • Urbášek Pavel, Josef Ludvík Fischer – rektor zakladatel, Žurnál UP, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  • ZUMR, Josef. Josef Ludvík Fischer – občan a filosof. In: Fischer, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s. ISBN 80-7106-110-7. [Viz str. 165–170.]
  • Danihelková E. (2011). KAREL ENGLIŠ A JOSEF LUDVÍK FISCHER Paralelní životopisy. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 47 pp.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]