V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Josef Ludvík Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Ludvík Fischer
Josef Ludvik Fischer plaque.jpg
Narození 6. listopadu 1894
Praha
Úmrtí 17. února 1973 (ve věku 78 let)
Olomouc
Povolání filosof, pedagog a spisovatel
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Děti Viola Fischerová
Sylva Fischerová
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Profesor PhDr. Josef Ludvík Fischer (6. listopadu 1894, Praha17. února 1973, Olomouc) byl český filosofsociolog, představitel filosofického strukturalismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
manželka Jarmila Fischerová
dcera Viola Fischerová
dcera Sylva Fischerová

Po studiích na klasických gymnáziích v Českých Budějovicích a v Třeboni (maturita roku 1912) absolvoval na Filosofické fakultě pražské univerzity češtinu, němčinu a filosofii. Doktorem filosofie byl promován roku 1919 (disertace Arthur Schopenhauer. Genese díla). V letech 1921–1923 pracoval v pražských knihovnách a aktivně se zapojil do levicového hnutí. Přispíval do Neumannova Června, Václavkovy Studentské revue, spolupracoval se Zdeňkem Nejedlým v časopisu Var. Kvůli své levicové činnosti byl přeložen dál od centra[1], do Studijní knihovny v Olomouci, kde byl zaměstnán až do roku 1933. V letech 1924–1930 byl členem Komunistické strany Československa.[2]

V roce 1927 se prací Saint-Simon a Auguste Comte habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně jako docent pro obor sociologie, v roce 1930 i pro obor filosofie. Na přelomu 20. a 30. let spolu s Bedřichem Václavkem a Jiřím Mahenem redigoval Index (1929–1939), s Inocencem Arnoštem Bláhou a Emanuelem Chalupným založil a vedl Sociologickou revui (1930–40, 1945–48). V letech 1933–35 byl zaměstnancem univerzitní knihovny v Brně, mimořádným profesorem Masarykovy univerzity pro obory sociologie a dějiny filosofie se stal v roce 1935. V Brně se podílel na práci Levé fronty a v roce 1938 se stal předsedou brněnské odbočky Společnosti přátel demokratického Španělska.[3]

Po nacistické okupaci Československa se až do konce války skrýval v Nizozemí. Po návratu do Brna byl v říjnu 1945 jmenován řádným profesorem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, ve školním roce 1945–46 zastával funkci jejího děkana. Zároveň se podílel na obnovení olomoucké Univerzity Palackého, na které z pověření ministra školství Zdeňka Nejedlého v letech 1946–49 vykonával funkci rektora[4] (v letech 1949–1951 je v Seznamu přednášek FF UP uveden jako prorektor[5]). V únoru 1948 manifestačně znovu vstoupil do komunistické strany a stal se vysokým funkcionářem krajského akčního výboru. Na sjezdu národní kultury v dubnu 1948 hovořil o nutnosti „podřídit svobodu vědeckého bádání nastupujícím politickým poměrům".[6]

Na konci roku 1948 však odešel z politických funkcí a v roce 1954 sepsal a nejvyšším stranickým a státním orgánům rozeslal memorandum, ve kterém podrobil kritice školskou reformu (mj. protestoval proti zrušení Filozofické fakulty Univerzity Palackého a její transformaci na Fakultu společenských věd nově zřízené Vysoké školy pedagogické). V roce 1955 byl vyloučen z KSČ.[7] Protože na „dobíhající" filozofické fakultě pro Fischera nenašli vhodný úvazek, byl od května 1956 převeden na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci. V roce 1957 přechází na brněnskou univerzitu, kde se stává profesorem na katedře dějin filozofie (od 1. 3. 1957). Ne však nadlouho, jeho pedagogickou činnost ukončil nucený odchod do důchodu k 1. 1. 1960.[8][9]

Když v druhé polovině 60. let zavládly liberálnější poměry, využívá toho Fischer k publikování v odborných časopisech a v roce 1965 krátce působí na katedře psychologie obnovené Filozofické fakulty Univerzity Palackého[10]. V Aktech Palackého univerzity též vyšla jeho práce Sokrates nelegendární (1965). Roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy a v následujícím roce byl znovu povolán na Univerzitu Palackého v Olomouci jako profesor filozofie a sociologie. V období tzv. normalizace byl však definitivně penzionován (1970).[11] Druhé vydání jeho práce Sokrates nelegendární, které bylo připravováno na rok 1970, nebylo z politických důvodů realizováno.[12]

Smrt (17. 2. 1973) zastihla J. L. Fischera v plné tvůrčí práci. V souladu se svým přesvědčením o stálé nehotovosti našeho poznání dále promýšlel svůj kategoriální systém a studoval nový přírodovědný materiál k plánovanému příspěvku pro sovětský časopis Voprosy filosofii (Otázky filozofie).[13][14]

V roce 1992 byl J. L. Fischerovi udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy in memoriam. Ve vestibulu Rektorátu Univerzity Palackého je od roku 1994 umístěna pamětní bronzová deska s reliéfem J. L. Fischera. V Olomouci byla též založena Společnost Josefa Ludvíka Fischera, která vydává publikace a pořádá přednášky o J. L. Fischerovi.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

J. L. Fischer byl dvakrát ženat. V roce 1925 se oženil s Aloisií, rozenou Konrádovou, která před sňatkem pracovala jako učitelka, a měl s ní dvě děti, Jiřího (*1925) a Violu (*1935). Po rozvodu uzavřel v roce 1961 druhé manželství se svou bývalou žačkou, o dvaatřicet let mladší Jarmilou Kantorkovou. Z tohoto manželství vzešly dvě dcery, Soňa (*1961) a Sylva (*1965).[15]

Jeho dcera Viola byla známou básnířkou a překladatelkou, literátkou je také jeho další dcera, nevlastní sestra Violy, Sylva Fischerová.

Členství v učených společnostech a odborných organizacích[editovat | editovat zdroj]

  • zahraničních
    • Delta Tau Kappa, Bridgeport
    • G. W. Leibnitz-Gesellschaft, Hannover
    • World Parliement for World Culture, Berlin
    • Academia Theatina pro scientiis
    • Centro Superiore di Logica e Scienze Comparate[17]

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Kritické vyrovnání s filosofií pozitivismu a pragmatismu Fischera vedlo k vypracování vlastního filosofického systému, který nazýval skladebnou filosofií. Ta měla navazovat na strukturální metody v jednotlivých vědách, které preferují celek před jednotlivými částmi. Pojem celku Fischer v Základech poznání (1931) definoval pomocí pojmu funkce a vytvořil tak původní systém funkcionálního strukturalismu, který v Krizi demokracie (1933) uplatnil při rozboru sociální skutečnosti. Krize demokracie byla Fischerovi součástí obecnější kulturní krize, kterou spojoval s kvantitivním a mechanistickým pojetím skutečnosti. Strukturní podobnosti mezi jednotlivými prvky kultury (např. mezi vědou, ekonomikou a politikou) schematizoval pomocí pojmu kulturního prototypu. Předjímal tak některé pozdější kulturologické problémy (srovnej Foucaultův pojem epistémé). Východisko z krize spatřoval v ontologické rehabilitaci kvality, k jejímuž propracování se spolu s dalšími kategoriemi funkce a struktury vrátil v souboru Filosofických studií (1968).

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Vašíček vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [Cestami života, 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho ‘Krize demokracie’. Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z ghostwriterů jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“[18][19]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Arthur Schopenhauer. Genese díla (Příspěvek k psychologii tvorby) (1921)
  • O vědomí (1922)
  • Hovory a zpovědi. Dvě knihy neklidu a hledání. Kniha první (1922)
  • Filosofie, její podstata a problémy (1922)
  • Saint Simon a Auguste Comte. Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu (1925)
  • Glosy k české otázce (1926)
  • O pravdách a filosofech (1926)
  • Útěk před starou filosofií (1927)
  • Budoucnost evropské kultury. Vstupní čtení na Masarykově univerzitě 17. 10. 1927 (1928)
  • Über die Zukunft der europäischen Kultur (1929)
  • Kultura a regionalismus (1929)
  • O neklidu dneška (1930)
  • Základy poznání. Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti I (1931)
  • Třetí říše. Úvodem do současného politického stavu (1932)
  • Tyrš a sokolstvo. Historický a kritický rozbor sokolské ideologie (1932)
  • Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická (1932)
  • Řád kapitalistický a skladebný (1933)
  • Krize demokracie. I. Svoboda, II. Řád (1933)
  • Věčný a časový úkol filosofie (1935)
  • Národní tradice a česká filosofie. Úkoly a výzvy (1939)
  • Den po válce (1946)
  • Na cestu. Hrst proslovů děkanových (1946)
  • Politika a stranictví (1947)
  • Únor 1948. Slovo k vychovatelům (1948)
  • Tři stupně. Filosofický vějíř (1948)
  • Meze kvantitativní metody (SPFFBU, B 5, 1958)
  • Uvedení do vědy (1961)
  • Struktura pracujících ve strojírenství (1965, spolu se Zdeňkem Zajíčkem)
  • Sokrates nelegendární (1965)
  • O kategoriích (Filosofický časopis, 1966, 1967)
  • Kvalitativní kosmos; Řád struktur (Filozofia, 1967)
  • Pedagogické stati (1968)
  • Dějiny filosofie. Řecká filosofie (1968)
  • Filosofické studie (1968)
  • Proti Mnichovu (1968)
  • The Case of Socrates (Rozpravy ČSAV. Roč. 79/1969, 8. sešit.) [Anglické vydání knihy Sokrates nelegendární.]
  • Skladebná filosofe, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis, 1969)
  • Nástin teorie politiky (Sociologický časopis, 1969)
  • Glosy k české otázce. 1. vyd. Praha: Horizont, 1970. 185 s.
  • Listy o druhých a o sobě (2005)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • SCHOPENHAUER, Arthur . Genius; Umění; Láska; Světec. Vybral, přeložil a doslovem opatřil J. L. Fischer. Praha: Symposion, 1923. 150 s. Symposion; sv. 10.
    • další vydání: SCHOPENHAUER, Arthur a FISCHER, Josef Ludvík, ed. Génius, umění, láska, světec. Překlad Josef Ludvík Fischer. V Olomouci: Votobia, 1994. 175 s. ISBN 80-85619-08-3.

Výbory[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla I (2007)
  • Výbor z díla II (2009)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZUMR, Josef. Josef Ludvík Fischer – občan a filosof. In: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.ISBN 80-7106-110-7. [Viz str. 166.]
  2. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  3. LAICHMAN, Miloslav. Brněnská levicová inteligence na obranu republiky před fašismem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 15, 1968, str. 64.
  4. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 72.
  5. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 2. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 2, str. 78.
  6. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  7. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  8. GABRIEL, Jiří. Poválečná brněnská léta J. L. Fischera. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 47, 2000, str. 25–33.
  9. GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 72.
  10. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  11. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 1 (A–G). Vyd. 1. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, 900 s. [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 708–709.]
  12. Ediční poznámka na str. 171 v knize: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.ISBN 80-7106-110-7.
  13. GABRIEL, Jiří. Za profesorem J. L. Fischerem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 20, 1973, str. 127.
  14. Viz též „Dopisy Josefa Ludvíka Fischera Jiřímu Gabrielovi". In: Studia philosophica, 58, 2011, č. 2, str. 103.
  15. URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  16. GABRIEL, Jiří (ed.) Slovník českých filozofů. Brno: Masarykova universita, 1998. 697 s. ISBN 80-210-1840-2 [Viz str. 127.]
  17. Encyklopedie dějin města Brna. Josef Ludvík Fischer– dostupné online
  18. MUSIL, Jiří V., ed. aj. Josef Ludvík Fischer: 6.11.1894-16.2.1973: sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození. 1. vyd. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 2001. 72 s. ISBN 80-238-7361-X. [Viz příspěvek Zdeňka Vašíčka „Aporetika jako koan", str. 35–36.]
  19. O prezidentových pamětech viz např.: RICHTER, Karel. Zakázané paměti prezidenta. In: Chlumecké listy : časopis chlumeckého regionu. Ročník 38, 2008, č. 7, str. 36–38.– dostupné též online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FISCHER, Josef Ludvík a DVOŘÁK, Jaromír, ed. Index 1929-1939. Olomouc: Univerzita Palackého, 1964. 53, [1] s. [Obsahuje bibliografii prací J. L. Fischera.]
  • FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 1 (A–G). Vyd. 1. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, 900 s. [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 708–709.]
  • GABRIEL, Jiří. Za profesorem J. L. Fischerem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 20, 1973, str. 125–128.
  • GABRIEL, Jiří. Poválečná brněnská léta J. L. Fischera. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 47, 2000, str. 25–33.
  • GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 71–85.
  • GABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 2. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 2, str. 63–80.
  • GABRIEL, Jiří, a kol. Česká filozofie ve 20. století. I. Směry, osobnosti, problémy. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 361 s.  
  • GABRIEL, Jiří (ed.) Slovník českých filozofů. Brno: Masarykova universita, 1998. 697 s. ISBN 80-210-1840-2 [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 127–129.]
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7.  
  • Urbášek Pavel, Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel, Žurnál UP, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.
  • ZUMR, Josef. Josef Ludvík Fischer – občan a filosof. In: Fischer, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s. ISBN 80-7106-110-7. [Viz str. 165–170.]
  • Danihelková E. (2011). KAREL ENGLIŠ A JOSEF LUDVÍK FISCHER Paralelní životopisy. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 47 pp.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]