Přeskočit na obsah

Zdeněk Vašíček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zdeněk Vašíček
Narození20. května 1933
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí13. dubna 2011 (ve věku 77 let)
Brno
ČeskoČesko Česko
NárodnostČeši
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníarchivář, spisovatel, archeolog, politolog, historik, filozof, muzeolog a publicista
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska Zdeňka Vašíčka na domě jeho rodičů v Kyjově, Masarykovo náměstí 37, odhalená 26. 5. 2012.[1]

Zdeněk Vašíček (20. května 1933 Brno – 13. dubna 2011 Brno) byl český filosof, esejista, historik, archivář, archeolog, disident a prvosignatář Charty 77.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Rodinné kořeny vycházely z Kyjova, kde měl jeho otec Květoslav Vašíček na náměstí železářství.[2] Jeho mladší bratr byl Pavel Vašíček. V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory filosofie a historie. Po ukončení školy nastoupil do kroměřížského archivu, kde působil v letech 1957–1959. Následovaly pracovní zkušenosti v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově (1959–1970) a v Moravském zemském muzeu v Brně (1969–1971). V letech 1966–1968 absolvoval postgraduální studium muzeologie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykova univerzita) v Brně, doktorát složil na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci roku 1970.[3]

V roce 1966 se stal členem KSČ, roku 1970 byl ovšem vyloučen.[3] V letech 1972–1973 byl vězněn za trestný čin podvracení republiky, poté byl podmínečně propuštěn. Byl iniciátorem pozdravného dopisu československých politických vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě v říjnu 1973 a spolu s Janem Tesařem hlavním organizátorem jeho ilegálního odeslání na Západ. Dopis byl na kongresu zveřejněn západními delegáty.[4]

Od propuštění z vězení až do své emigrace v roce 1981 byl zaměstnán na pozici dělníka. Jako jeden z prvních podepsal dokument Charta 77. V zahraničí žil v několika zemích, postupně přednášel na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži, po sametové revoluci působil také na domácích vysokých školách v Brně a Praze.[3] V letech 1998–2005 byl členem oborové rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro dějiny české literatury a teorii literatury.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2000[5], Ceny F. X. Šaldy (2003) a Ceny Ferdinanda Dobrotivého za rok 2006. Časopis A2 zařadil jeho knihu esejů Podmínky volby do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[6]

Výběr z díla

[editovat | editovat zdroj]

Publikoval v češtině, francouzštině, angličtině a italštině, některé stati vydával v samizdatu. Publikace o archeologii vydával ve spolupráci s Jaroslavem Malinou a pod jeho jménem.[3] Ironické glosy na společenská témata publikoval v časopise Babylon i jinde pod pseudonymy Slavoj Český a Bedřich Břich.[7]

  • Archeologie: jak a proč? Mikulov 1976 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Metody experimentu v archeologii; Praha 1980 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Archeologie včera a dnes; České Budějovice 1981 (ve spolupráci s Jaroslavem Malinou)
  • Archaeology Yesterday and Today; Cambridge – New York – Melbourne 1990 (anglicky, s Jaroslavem Malinou)
  • L’archéologie, l’histoire, le passé; Sceaux 1994
  • Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času; Praha 1996
  • Přijetí podmínek (1996, vybrané stati 1982–1996)
  • Podmínky volby (2003, vybrané stati 1996–2003)
  • Archeologie, historie, minulost; Praha 2006 (česká doplněná verze franc. vydání z roku 1994)
  • Minulost a současnost, paměť a dějiny; 2008
  • Slavoj český & spol.; 2010
  • Jak se dělají filosofie; 2012

Citáty

[editovat | editovat zdroj]
„ Lidé by se měli víc zabývat sami sebou. Vnímat, jací uvnitř jsou, co doopravdy cítí. Nehledat berličky v kolektivech. Jen málo lidí unese odpovědnost za své činy, spíš ji různě obcházejí. “
— Zdeněk Vašíček[8]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jiří Peňás. Ej, ztepilí šuhaji aneb Kyjovské citáty. Lidovky.cz [online]. 2012-5-30 [cit. 2012-8-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ Petruška Šustrová. Dopis pod podlahou. Český rozhlas [online]. 2010-5-30 [cit. 2012-8-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-01. 
  3. ↑ a b c d KOLEKTIV AUTORŮ. Z přirozené potřeby kritického ducha. Reflexe života a díla Zdeňka Vašíčka. 1. vyd. Praha: Triáda, 2016. 368 s. 
  4. ↑ TESAŘ, Jan. Se Zdeňkem Vašíčkem. Kritická příloha Revolver Revue. 2004, čís. 28, s. 138n.. 
  5. ↑ http://revolverrevue.cz/cena-rr
  6. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ Kdo je Slavoj Český? Deník Referendum, 12. 12. 2010 Dostupné oline
  8. ↑ Zemřel filozof Zdeněk Vašíček, Týden, 14. 4. 2011

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zdeněk_Vašíček&oldid=23977419“