Sebepojetí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sebepojetím v psychologii rozumíme vztah lidského jedince k sobě samému i subjektivně důležitým skutečnostem jeho života, tedy to, co si člověk o sobě a subjektivně významných danostech myslí, jak je vnímá, prožívá a nakonec i hodnotí. Tvoří centrum osobnosti, jsme to „my sami“ se vším, co k nám subjektivně patří a je současně prožíváno a hodnoceno jako významné (např. tělesné schéma, hodnotový systém, sebeúcta).[1]

Sebepojetí lze definovat jako postoj jedince k sobě samému. Jako každý postoj má i sebepojetí tři složky: sebepoznání, sebehodnocení( složky kognitivnísebepřijetí, sebeúctu (složky emocionální) a úsilí po seberealizaci (složka konativní).

Další definice sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Podle Smékala: „Sebepojetí je základem jáství člověka, je souhrn názorů na sebe sama, na své místo ve světě, a v tomto smyslu je souhrnem pocitů, jimiž prožíváme spokojenost nebo nespokojenost se sebou, větší nebo menší sebedůvěru, sebeúctu a vliv na druhé. Sebepojetí je také uvědomováním si svých osobnostních charakteristik, často zkresleně nebo stylizovaně se záměrem vyvolat o sobě v druhých určitý dojem. Do struktury sebepojetí patří i úroveň sebemonitorování a sebeprezentace a místo ovládání. Ze sebepojetí vyrůstá charakter člověka“. [2]

Rogers potom definuje sebepojetí následujícím způsobem: „sebepojetí se skládá ze všech myšlenek, vjemů a hodnot, které charakterizují „já“; zahrnuje vědomí „co jsem“ a „co dokážu“. To pak ovlivňuje, jak člověk vnímá svět i své chování“.[3]

Historie pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem se objevuje v západních filozofických školách až v 17. století. Zabývali se jím ve svých pracích Descartes, Locke a Hume, kteří považovali koncept „já“ za základní součást vědomí.

Počátky vědeckého zkoumání sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

První psycholog, který rozvíjel psychologii sebepojetí byl William James (1890), který jako první artikuloval rozlišení dvou aspektů Já. Já jako subjekt duševní činnosti, agens duševního života, poznávajícího Já ( self-as-knower) a Já jako objekt duševní činnosti, obrazu tohoto činného Já, poznávaného a poznaného Já ( self-as-known). Ve 20. století na jeho práci navázali jeho žáci Charles Horton Cooley, G. H. Mead, kteří především považovali „Já“ za sociální konstrukci formovanou prostřednictvím lingvistických výměn s druhými. Cooley je znám zejména pro svůj postulát „ zrcadlového Já“. Významní druzí tvoří sociální zrcadlo, v němž se odráží jejich mínění o jedincově Já. V tomto případě se Já stává, tím co si představujeme, že si druzí myslí o našem vzhledu, motivech, činech, charakteru apod.

E. Goffman pojímá „já“ jako sérii rolí, které lidem umožňují vstupovat do sociálních interakcí.[4]

Současný pohled na sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Během let se pohledy na sebepojetí měnili. V 60. letech 20. století bylo sebepojetí chápáno jako celková představa sebe sama, neměnící se v čase a situaci. V dnešní době se na sebepojetí díváme  z hlediska multifacetovosti, postupně uspořádané struktury dynamiky fungování a provázanosti procesuální a strukturální stránky Já. Tím pádem není vyloučena existence mezi uvedenými celkovými a obecnými vztahy, jedná se především o přesunutí důrazu na některé jiné aspekty sebepojetí. [5]

Vývoj sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Je jednoznačné, že sebepojetí a jeho obsah vznikají v průběhu procesu socializace. Podstatou je postupné rozšiřování a narůstání jeho obsahu a informací o sobě v průběhu času- jednak na základě zpětné vazby v okolí a jednak na základě vlastního úsudku. Jako významné se také ukazuje především srovnávání s ostatními.

Hlavním měřítkem sebehodnocení a pohnutek chování jsou osobní standardy- normy, cíle a osobní aspirace jedince. Jsou nedílnou součástí sebepojetí a vztahují se zejména k ideálnímu a požadovanému Já.

Sebepojetí se mění v závislosti na biologickém věku:

Prenatální období[editovat | editovat zdroj]

Podle psychologa T. Vernyho se sebepojetí formuje už v prenatálním období. Nenarozené dítě cítí a vnímá signály, které k němu přicházejí už v době, kdy je ještě v děloze. Tyto signály ovlivňují, jak se dítě bude v budoucnu vnímat. Přicházejí převážně od matky, psychické zdraví dítěte je silně ovlivněno jejím vnímáním těhotenství a duševním rozpoložením, ale role otce a toho, co k ženě a nenarozenému dítěti cítí je také nezanedbatelná.[6]

Vývoj sebepojetí novorozence a kojence[editovat | editovat zdroj]

V počátečním období je podstatný symbiotický vztah s matkou, který je základem budoucího pocitu jistoty a pomáhá v adaptaci ve světě. Od novorozeneckého do batolecího věku hovoříme o vynořujícím se Já (emergent self). Ve věku 2-6 měsíců dítě vnímá svoje tělo a také jednání a cítění. Postupně pozná svoji schopnost vyvolávat reakce druhých.

Vývoj sebepojetí batolete[editovat | editovat zdroj]

Hlavním úkolem při sebepojetí batolete je autonomie. Ve věku asi do 15 měsíců se objevuje základ porozumění psychice sebe sama i druhých lidí. Rozhodující je také dosažení obecné důvěry ve svět a důvěry v sebe sama. Důležitá je také schopnost separace od matky a uvědomování si vlastní osobnosti a jejich možností. Rozvoj sebepojetí batolete jednoznačně směřuje k potvrzení vlastní individuality a jedinečnosti. Podstatné také jsou a dále budou vztahy a vazby s jinými lidmi. Důležitým mezníkem je také fáze vzdoru, kdy si dítě již uvědomuje sebe sama jako autonomního jedince. Obrovský a nenahraditelný význam má zpětná vazba a reakce dospělých, zejména ve smyslu pozitivního hodnocení, přijetí a ocenění.

Vývoj sebepojetí předškoláků[editovat | editovat zdroj]

Sebepojetí v tomto věku je významně spjato s tělovým schématem. Dále je také významná vlastní aktivita a potřeba něco zvládnout. Podstatnou součástí identity je také vše, k čemu má dítě vztah- lidé, zvířata i věci. Majetnické sklony jsou součástí tohoto období. Vzhledem k rozumové nezralosti je sebepojetí přímo závislé na hodnocení druhých. Vlastní sebehodnocení tedy v tomto věku vychází z hodnocení, které dítě zprvu jednoznačně přijímá ze svého okolí. Je spojeno s pozitivním či negativním emočním prožitkem, ale zároveň také vychází z vlastní zkušenosti jedince. Dále také lze říci, že sebepojetí vzniká v průběhu socializace, která je dána především mezilidskou interakcí a vrůstáním do společnosti.

Vývoj sebepojetí ve školním věku[editovat | editovat zdroj]

Dětské sebepojetí vyplývá z rozvíjející zkušenosti se sebou samým. Mnohem výrazněji se začíná uplatňovat srovnání s vrstevníky, kdy si dítě všímá rozdílů a shod. Pro kladné sebepojetí je významný také atribuční styl- tedy pojetí příčin vlastních úspěchů a neúspěchů. Podstatný je také stále postoj rodičů ke svým dětem. Nachází se zde již rozdíly mezi dívkami a chlapci. Dívky v tomto věku projevují větší sebekritičnost než chlapci, z čehož vyplývá, že větší sebevědomí se projevuje u chlapců. Podle teorie modelu jsou rodiče vzorem, podle kterého si následně vytváří své vlastní sebepojetí. Nedílnou součástí dětského sebepojetí je i příslušnost k sociálním skupinám- vědomí rodinné identity, příslušnost k vrstevnické skupině.

Vývoj sebepojetí v dospívání[editovat | editovat zdroj]

S počátkem dospívání (kolem 11.-12. roku) můžeme sledovat výrazný a dočasný pokles úrovně sebehodnocení. Kladné sebehodnocení je velmi důležité pro duševní zdraví a také motivaci a výkon ve škole. S dospíváním je také úzce spjato úsilí o prohloubení sebepoznání a zaměření na vlastní osobnost v tomto období. Významným úkolem dospívání je dosažení pocitu vlastní identity, což obnáší poznání vlastních mezí a přijetí své jedinečnosti se všemi omezeními a nedostatky. Podstatným je také pochopení a přijetí své psychické diferenciace (tj. schopnost vnímat sama sebe jako něco jedinečného) a dále psychické nezávislosti. V tomto období jsou především dívky vystaveny tlaku okolí na přijetí představ o roli ženy. Hledání osobní identity, sebepoznání a sebeuvědomování přináší překvapení i ztráty iluzí. Je spojeno s experimentováním v různých oblastech, včetně studia, zájmů, sexu apod.

Sociální interakce[editovat | editovat zdroj]

Jak zpětná vazba ovlivňuje sebepojetí, rozvíjí roku 1902 Charles Horton Cooley. Tvrdí, že to, co si myslíme o sobě, formují domněnky o tom, co si o nás myslí druzí. Sebepojetí popisuje jako „zrcadlové já“ a na jeho tvorbě se podílí tři složky:

  • jak si myslíme, že se druhým jevíme
  • jak si myslíme, že nás druzí posuzují
  • pocit, který v nás vyvolá zhodnocení předchozích dvou představ.

Podle Meada (1934) vzniká „já“ v sociálních interakcích a vnímáním reakcí lidí na naše chování.

C. R. Rogers (1961) vysvětluje sebepojetí jako výsledek zvnitřnění podmínek hodnoty, které se vytvářejí v sociálních interakcích. Lidé podle něj mají dvě základní potřeby:

  • potřebu dostávat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních lidí
  • potřebu sebeaktualizace, rozvíjení svého potenciálu a schopností.[4]

"Já" jako série rolí[editovat | editovat zdroj]

E. Goffman 1959 považuje „já“ za sérii rolí, které mu umožňují sociální interakce a jejichž repertoár se postupně rozšiřuje. „Já“ má různé aspekty, které člověk uplatňuje při svém kontaktu s ostatními a tím se tyto aspekty kultivují a rozvíjejí.[4]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VYMĚTAL, Jan. Obecná psychoterapie. 2., rozš. a přeprac. Praha: Grada, 2004. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0723-3.
  • SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal, 2002, s. 341 – 368. ISBN 80-85947-80-3.
  • ATKINSON, RITA, L. et al. Psychologie. Přel. Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, s. 454 – 483, 637 – 672. ISBN 80-7178-640-3.
  • BLATNÝ, M., PLHÁKOVÁ, A. Temperament, inteligence, sebepojetí. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003, s. 87 – 141. ISBN 80-86620-05-0.
  • HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-415-X. 
  • KOHOUTEK, Rudolf a kolektiv. Základy sociální psychologie. Brno: CERM, 1998. ISBN 80-7204-064-2. 
  • BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3434-7.
  • KONEČNÁ, Věra. Sebepojetí a sebehodnocení rozumově nadaných dětí. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5325-0.
  • OREL, Miroslav- OBEREIGNERŮ, Radko- MENTEL, Andrej (2016): Vybrané aspekty sebepojetí dětí a adolescentů. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-4991-3.
  • KOHOUTEK, R. - Poznávání a utváření osobnosti. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. ISBN 80-7204-200-9.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VYMĚTAL, JAN, 1945-. Obecná psychoterapie. 2., rozš. a přeprac. vyd. vyd. Praha: Grada 339 s. s. Dostupné online. ISBN 80-247-0723-3, ISBN 978-80-247-0723-5. OCLC 85117053 
  2. SMÉKAL, VLADIMÍR, 1935-. Pozvání do psychologie osobnosti : člověk v zrcadle vědomí a jednání. 1. vyd. vyd. Brno: Barrister & Principal 517 s. s. Dostupné online. ISBN 80-85947-81-1, ISBN 978-80-85947-81-6. OCLC 51186288 
  3. Psychologie. 2., aktualiz. vyd., V Portálu 1. vyd. Praha: Portál xxii, 751 s. s. Dostupné online. ISBN 80-7178-640-3, ISBN 978-80-7178-640-5. OCLC 53273624 
  4. a b c Hayesová, N.: „Základy sociální psychologie.“, strana 20-22, Portál, 2000
  5. BLATNÝ, MAREK, 1965-. Temperament, inteligence, sebepojetí : nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Vyd. 1. vyd. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR 150 s. s. Dostupné online. ISBN 80-86620-05-0, ISBN 978-80-86620-05-3. OCLC 53265996 
  6. Kohoute, R. a kol.: „Základy sociální psychologie.“, strana 126, CERM, 1998

Související články[editovat | editovat zdroj]