Sebepojetí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sebepojetí je sociálněpsychologický pojem, který vyjadřuje postoje a očekávání, která jedinec chová vůči sobě samému. Vytváří se po celý život již od prenatálního období v sociálních interakcích, jeho důležitými součástmi jsou sociální srovnání a zpětná vazba.[1]

Historie pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem se objevuje v západních filozofických školách až v 17. století. Zabývali se jím ve svých pracích Descartes, Locke a Hume, kteří považovali koncept "já" za základní součást vědomí. Ve 20. století se Charles Horton Cooley, G. H. Mead a C. R. Rogers zabývají vlivem sociálních interakcí na tvorbu sebepojetí, E. Goffman pojímá "já" jako sérii rolí, které lidem umožňují vstupovat do sociálních interakcí.[2]

Vytváření sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Prenatální období[editovat | editovat zdroj]

Podle psychologa T. Vernyho se sebepojetí formuje už v prenatálním období. Nenarozené dítě cítí a vnímá signály, které k němu přicházejí už v době, kdy je ještě v děloze. Tyto signály ovlivňují, jak se dítě bude v budoucnu vnímat. Přicházejí převážně od matky, psychické zdraví dítěte je silně ovlivněno jejím vnímáním těhotenství a duševním rozpoložením, ale role otce a toho, co k ženě a nenarozenému dítěti cítí je také nezanedbatelná.[1]

Sociální interakce[editovat | editovat zdroj]

Jak zpětná vazba ovlivňuje sebepojetí, rozvíjí roku 1902 Charles Horton Cooley. Tvrdí, že to, co si myslíme o sobě, formují domněnky o tom, co si o nás myslí druzí. Sebepojetí popisuje jako "zrcadlové já" a na jeho tvorbě se podílí tři složky:

  • jak si myslíme, že se druhým jevíme
  • jak si myslíme, že nás druzí posuzují
  • pocit, který v nás vyvolá zhodnocení předchozích dvou představ.

Podle Meada (1934) vzniká "já" v sociálních interakcích a vnímáním reakcí lidí na naše chování.

C. R. Rogers (1961) vysvětluje sebepojetí jako výsledek zvnitřnění podmínek hodnoty, které se vytvářejí v sociálních interakcích. Lidé podle něj mají dvě základní potřeby:

  • potřebu dostávat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních lidí
  • potřebu sebeaktualizace, rozvíjení svého potenciálu a schopností.[2]

"Já" jako série rolí[editovat | editovat zdroj]

E. Goffman 1959 považuje "já" za sérii rolí, které mu umožňují sociální interakce a jejichž repertoár se postupně rozšiřuje. "Já" má různé aspekty, které člověk uplatňuje při svém kontaktu s ostatními a tím se tyto aspekty kultivují a rozvíjejí.[2]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-415-X. 
  • KOHOUTEK, Rudolf a kolektiv. Základy sociální psychologie. Brno: CERM, 1998. ISBN 80-7204-064-2. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Kohoute, R. a kol.: "Základy sociální psychologie.", strana 126, CERM, 1998
  2. a b c Hayesová, N.: "Základy sociální psychologie.", strana 20-22, Portál, 2000

Související články[editovat | editovat zdroj]