Sociální zahálení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sociální zahálení (lenivost) znamená v sociální psychologii situaci, kdy jedinec ví, že nebude hodnocen za vlastní individuální výkon, ale že bude hodnocena celá skupina dohromady. Svůj výkon tím tedy snižuje. Čím více lidí pracuje na společném úkolu, tím méně aktivity každý jedinec vynakládá.

Fenoménem sociálního zahalení se zabývá řada prací, z nichž nejznámější jsou výzkumy Maxe Ringelmanna, Bubba Latanhe, Kiplinga Williamse a Stephena Harkinse

Princip[editovat | editovat zdroj]

Lidé se často domnívají, že skupinová práce znamená automaticky výhodu před prací jednotlivců. Předpokládají totiž, že skupina vykoná větší práci než stejný počet izolovaných jednotlivců. Avšak při porovnání pracující skupiny a pracujícího jedince mnohdy dochází k opaku. Důvodem je, že při stejném společném úkolu může ve skupině docházet ke snížení motivace, tudíž každý jeden ze skupiny udělá mnohem méně práce než samostatně. Právě tomuto počínání se začalo v průběhu 19. století říkat social loafing, v češtině sociální zahálení (český výraz odpovídá spíš francouzskému paresse sociale). Tento jev poprvé zaznamenal ke konci 19. století francouzský zemědělský inženýr Maximilien Ringelmann, který zkoumal snížení produktivity dělníků po jejich začlenění do skupiny.

Experimenty prokazující sociální zahálení[editovat | editovat zdroj]

Ringelmannův efekt[editovat | editovat zdroj]

Maximilien Ringelmann provedl experiment, který zjišťoval míru zapojení lidí ve skupině. Požádal muže, aby zatáhl za lano, jak nejsilněji může, a sílu měřil siloměrem. Poté požádal dva muže, aby společně zatáhli za lano, jak nejsilněji mohou, tři muže... Měřením a výpočtem zjistil, že síla na jednoho muže klesala se zvyšujícím se počtem táhnoucích; snížil se individuální výkon. Neplatí tedy předpoklad, že jeden muž utáhne x váhových jednotek a n mužů n × x váhových jednotek. Tři lidé táhli jen silou 2,5 × průměrný individuální výkon a osm lidí táhlo méně než čtyři lidé. Nejprve byly ztráty výkonu vysvětlovány absencí koordinace. Později bylo dokázáno, že ztráty výkonu byly způsobeny ztrátou motivace.

Měření hladiny hluku způsobené tleskáním a křikem[editovat | editovat zdroj]

Výzkumy na toto téma provedli B. Latané, K. Williams a S. Harkins. Výzkumníci umístili zkoumané osoby do půlkruhu. Pak žádali jednotlivé osoby nebo více osob najednou, aby tleskali nebo křičeli jak nejvíce mohou a pomocí přístroje měřili hladinu hluku. Výsledky byly stejné jako u „tahání lana“. Úroveň hluku se s velikostí skupiny zvětšovala, ale ne v přímém poměru. Průměrně osoba vytvářela tlak 3,7 dyn/cm². V párech se tato hodnota snížila na 2,6 dyn/cm², ve čtveřici na 1,8 dyn/cm² a ve skupině šesti osob na 1,5 dyn/cm² za osobu. Přitom nebyl zaznamenán žádný blokovací efekt (jako například únava).

Předcházení sociálnímu zahálení[editovat | editovat zdroj]

Důležitost tří složek, které je třeba uplatňovat při práci ve skupině, aby se sociálnímu zahálení zamezilo:

Viditelnost[editovat | editovat zdroj]

Zahálení mizí, pokud lidé vědí, že je jejich příspěvek možno identifikovat a měřit nezávisle na výkonech ostatních členů skupiny. Je potřeba:

  • Rozdělit úkoly
  • Přiřadit sociální role
  • Monitorovat individuální příspěvky
  • Omezovat práci ve skupinách, pokud to není opravdu nutné

Motivace[editovat | editovat zdroj]

Cílem je přesvědčit jedince, že je jeho práce pro skupinu důležitá. Motivace dosáhneme třemi způsoby:

  • Spolupráce: Každý má svou speciální úlohu
  • Obsah: Obsah úlohy je člověkem považován za důležitý
  • Volba: Možnost vlastního výběru sociální role ve skupině

Týmovost[editovat | editovat zdroj]

Je vhodné vytvářet ve skupině přátelské vztahy, například pomocí:

  • Seznamovacích akcí
  • Teambuildingu

Modely sociálního zahálení[editovat | editovat zdroj]

Výzkumy psychologů a sociologů odhalily některé zákonitosti v projevů sociálního zahálení; na jejich základě vzniklo několik směrů (modelů) sociálního zahálení.

Model R.E.Kidwella - N. Benneta[editovat | editovat zdroj]

Tento model dělí faktory na skupiny podle jejich vlivu na projevy sociálního zahálení:

  • Frekvence personálních změn, počet členů, různá doba pobytu v kolektivu - to vše může ovlivnit úroveň motivace k svědomité práci.
  • Vztahy a interakce mezi členy skupiny. Skutečnost, že v takové společnosti existuje spravedlnost, má pozitivní vliv na motivaci.
  • Charakter vykonávané práce, jasnost úkolů. Kromě toho se sociální lenost v pracovní skupině sníží, pokud jsou úkoly takové povahy, že každý jednotlivý účastník uvidí výsledek své práce, který bude možné ocenit.
  • Rozvinutý systém pobídek pro splnění požadavků. Kidwell a Bennett primárně odkazují na finanční faktor, to znamená bonusy nebo prémie.

Posouzení členy skupiny jejího rozměru,[ujasnit] vkladu členů skupiny v konečný výsledek, porozumění členů skupiny stanoveným úkolům a také perspektiva bonusového ohodnocení jsou kombinovány jako soubor faktorů zahrnutých v konceptu racionální volby. V tomto modelu tato fráze znamená vzájemnou korelaci úsilí, které vynaloží jedinec na práci,a také závisející na tom a konečný výsledek a odměnu.

Je třeba poznamenat, že velikost skupiny je často přičítána faktorům ovlivňujícím nárůst sociální lenosti, avšak na základě různých studií nelze v této otázce učinit jednoznačný závěr, protože výsledky si navzájem odporují.

Pochopení, že aktivity pracovních skupin jsou založeny na spravedlnosti (což také snižuje lenost), se nevztahuje na všechny typy spravedlnosti, které existují. V tomto případě hraje roli distribuční spravedlnost, ve které bude odměna za vykonanou práci obdržena v souladu s vynaloženým úsilím.

Kromě toho, důležitost prováděných úkolů také snižuje sociální lenost. Pokud je výsledek práce vzájemně závislý na jiných úkolech, pak se zvyšuje sociální zahálení a pokud je práce více nezávislá, pak klesá.

Sociální zahálení v reálném životě[editovat | editovat zdroj]

Sestřelení amerických bojových vrtulníků Black Hawk v roce 1994[editovat | editovat zdroj]

14. dubna 1994 dvě stíhačky amerického letectva F-15 omylem sestřelily dva vrtulníky americké armády Black Hawk nad severním Irákem a zabily všech 26 vojáků na palubě. Podrobnosti o incidentu analyzoval profesor Vojenské akademie West Point Scott Snook ve své knize Friendly Fire. Ve svém shrnutí omylu sociální nadbytečnosti Snook poukazuje na fakt, že sociální zahálení přispělo k selhání leteckého týmu AWACS při sledování vrtulníků a zabránění sestřelení. Snook tvrdí, že odpovědnost byla „rozšířena tak tenkými zákony sociálního dopadu a zmatenými autoritativními vztahy, že nikdo nebyl nucen jednat“.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.
  • Friendly Fire: The Accidental Shootdown of U.S. Black Hawks over Northern Iraq [online]. 2002 [cit. 2020-11-01]. ISBN 978-0691095189.

Související články[editovat | editovat zdroj]