Sociální učení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Jakožto sociální učení je označováno osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Jako takové je nástrojem socializace. Sociální učení lze rozlišit na řadu dílčích druhů a forem. Tři základní formy jsou sociální posilování, imitace (nápodoba) a identifikace.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Sociální učení je považováno za psychologický mechanismus socializace. Lze jej definovat jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály apod. Sociální učení lze rozdělit na formy (druhy), které jsou spíše různé projevy jednoho komplexního děje, než naprosto autonomní rozdílné způsoby učení. Existuje i mnoho teorií sociálního učení, zabývající se jeho ovlivněním a jevy.

Za základní formy sociálního učení jsou považovány sociální posilování, imitace a identifikace. Dále pak také anticipace, asociace a observační učení (jehož autorem je psycholog Albert Bandura).

Sociální učení ve svém vlivu převažuje nad prostředím.[1] Naučená je například i pozornost.[2]

Mezi základní zprostředkovatele socializace a subjekty ovlivňující sociální učení patří rodina, masmédia a vrstevnická skupina. Výsledkem úspěšného sociálního učení je sociální zralost.

Sociální posilování[editovat | editovat zdroj]

Sociální posilování (také podmiňování, operantní učení) je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno (odměněno) podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování (spontánní i iniciované zvenku) se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno.

Když po nějakém chování přijde odměna (reinforcement), zvyšuje se pravděpodobnost zopakování chování. Pokud přijde trest, snižuje se pravděpodobnost opakování chování. Pokud určité chování je bez odezvy, chování postupně vyhasíná.

Experiment, který toto potvrzoval, prováděl Edward Lee Thorndike a Burrhus Frederic Skinner s kočkami, které zavřeli do klece. Tyto kočky musely najít páčku, která jim umožnila dostat se ven k jídlu. Kočky po dalším zavření v kleci si rychleji otevřely klec páčkou. Tím, že byly odměňovány potravou, se naučily otvírat si klec.

Nápodoba[editovat | editovat zdroj]

Nápodobou (imitací) je míněno chování, které jedinec přebírá, protože je k němu motivován. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž přejímající dosahuje podobných nebo shodných cílů a uspokojení potřeb, jako má „přejímaný“ (napodobovaný).

Například pokud osoba zjistí, že agresivní chování (agrese) u jiného vede ke chtěným výsledkům, tak bude agresivitu také používat, aby docílila svých přání a výsledků.

Nápodoba nemusí být vždy vědomá, ale často probíhá neuvědomovaně, nebo ne zcela uvědomovaně, protože výběr obstarávají procesy mimo aktuální vědomí.

Lze si položit otázku, jaký je rozdíl mezi nápodobou a observací. Observační učení probíhá na základě pozorování "modelové" situace, kdy pozorující vidí i reakci na chování pozorovaného, podle toho pak chování zařazuje do svého repertoáru.

Známým je tzv. Bobo experiment, který prokazuje existenci observačního učení. Experimenty Alberta Bandury a E.A. Rosse (1963) ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v určité situaci vykazuje větší moc. Výzkum probíhal s panenkou „Bobo“. Zjištěním bylo, že děti byly agresivní na panenku, pokud viděly dospělého člověka, který panenku bil.

Odpozorovat dokáží i zvířata.[3]

Identifikace[editovat | editovat zdroj]

Učení identifikací má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby, přejímán je celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování.

Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona.

Identifikace je běžná v období dětství, kdy dítě chce „být jako on“ a identifikuje se s rodičem, ke kterému má citovou vazbu. Identifikace s modelem je častá také v období puberty, kdy to nejsou rodiče, ale jiné idealizované osoby.

P. Weinreich rozlišuje dva typy identifikace – empatickou a rolově-modelovou. Empatická identifikace je vnímáním identity jako pozitivní či negativní osobnostní vlastnosti. Rolově-modelová je určena idealistickou identifikací s ideálním modelem, tedy „být jako on“ a nebo naopak „jen nebýt jako on“.

Anticipace[editovat | editovat zdroj]

Sociální skupina (většinou rodina) či jednotlivec (učitelka) projevuje určité očekávání od dítěte. Pokud bude k dítěti přistupovat pozitivně a motivovat jej k dosažení cíle, výsledek ve většině případů bude úspěšný. Například maminka říká dítěti: „Jsi šikovný, dokážeš vše“. Očekávání můžou být však i negativní, v ten moment dítěti upadá motivace daného cílů dosáhnout. Například: „Nic z tebe nebude, stejně na to nemáš“.

Asociace[editovat | editovat zdroj]

Dítě si vytváří souvislost mezi podněty a odpověďmi osob na ně. Například. Půjčím si pero, musím ho pak opět vrátit. Dítě si v tomto případě spojuje fakt, že pokud si něco zapůjčí, musí to následně vrátit, nikoli si to ponechat.

Observační učení[editovat | editovat zdroj]

Jedinec se učí dle situací kolem sebe, vnímá, jak se ostatní chovají a druzí na to reagují. Zda je chování okolím akceptováno nebo naopak odsouzeno. Vnímá se, co je považováno v určitých situacích za vhodné a co niko-li. Pokud vidí, že za určitou činnost jsou ostatní trestání, zařazuje ji mezi činnosti nežádoucí, tím si osvojuje formy chování.

Zprostředkovatelé socializace[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Je to skupina jedinců, mezi nimiž existují příbuzenské a citové vazby (těsně neformální vztahy). Patří do primární skupiny, která je odpovědná za socializaci hlavně ze začátku u dětí. Taktéž je to původní a nejdůležitější sociální skupina, výchovná jednotka. Je také ekonomickou jednotkou, u které je společně užívaný majetek. Dochází zde jako první k sociálnímu učení.

Masmédia[editovat | editovat zdroj]

Za masmédia považujeme média, které oslovují velké skupiny lidí (masy). Řadíme mezi ně například: tisk, knihy, rozhlas, televizy, internet. Informace předávané z médiích značně formují naše hodnoty a způsoby chování. Informace, jež jsou nám předávají mají velký vliv na nás především negativní dopad na chovaní dítěte (vulgarismy, agresivní chování v pohádkách). [4]

Vrstevnická skupina[editovat | editovat zdroj]

Touto skupinou je myšlen hlavní konkurent rodiny v procesu socializace a názorově i chováním odlišná skupina vrstevníků (skupina kamarádů). Mohou vyznávat jiné hodnoty a jednat podle odlišných norem než osvojené normy od rodiny.

Teorie sociálního učení[editovat | editovat zdroj]

Teorie sociálního učení je teorie procesu učení a sociálního chování, která navrhuje, aby bylo možné získat nové chování pozorováním a napodobováním ostatních. Uvádí, že učení je kognitivní proces, který probíhá v sociálním kontextu a může k němu dojít čistě pozorováním nebo přímým poučením. Kromě pozorování chování, dochází i k učení pomocí odměn a trestů, což je proces známý jako „vicarious reinforcement“. Pokud je určité chování pravidelně odměňováno, bude s největší pravděpodobností přetrvávat. Naopak, pokud je určité chování neustále trestáno, s největší pravděpodobností přestane. Tato teorie rozšiřuje tradiční teorie chování, ve kterých se chování řídí pouze posílením, zdůrazněním důležitých rolí různých vnitřních procesů učícího se jedince.

Konkrétně studie související s touto teoríí jsou A.Bandury a R.H Walterese, jejichž studium vypovídalo o vztahu mezi vývojem osobnosti a sociálním učením. Další studium provedl A.R Cohe, který posuzoval účinek sociálních vlivů na změnu schopností. R.B Zajonc se zabýval faktory sociální facilitace. Jeho první pokusy můžeme označit jako začátek tvořícího se pojetí sociálních faktorů učení, ačkoli jeho následující pokusy se řadí spíše k teoretickým koncepcím. K nim přispělo také řada autorů. Neal E. Miller a John Dollard v roce 1941 aplikovali teorii nápodoby na jevy sociálního učení. J.W Thibaut společně s H.H Kelleyem dopodrobna prozkoumali problematiku skupinového řešení problému, integrací a kooperace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://phys.org/news/2015-06-nurture-physical-environment-human-behavior.html - Nurture, not physical environment, explains human behavior
  2. http://medicalxpress.com/news/2016-04-infant-attention-span-parents-eyes.html - Infant attention span suffers when parents' eyes wander during playtime, study finds
  3. https://phys.org/news/2020-02-tv-birds-food-choices.html - Watching TV helps birds make better food choices
  4. PÍCHOVÁ, Romana. Sociální učení. MŠ Blatské Sídliště [online]. Blatec, 2014 [cit. 2020-12-08]. Dostupné z: https://www.ms-blatske.cz/stranka-socialni-uceni-38v

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.
  • Vágnerová, M. (1997). Úvod do psychologie. Praha: Karolinum.
  • Musil, J. Socializace - proces sociálního učení a regulace chování[nedostupný zdroj].
  • Sociální psychologie [online]. In: . Brno: muni, 2016, 2016, s. 24 [cit. 2020-12-08]. ISSN 75961365.
  • HELUS, Zdeněk. K ZÁKLADNÍM PROBLÉMOM SOCIÁLNÍHO UČENÍ [online]. Praha, 2016 [cit. 2020-12-08]. Pedagogický ústav J. A. Komenského ČSAV.