Násilí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o základním významu. O násilí v právu pojednává článek Síla (právo).
Úmrtí v důsledku mezilidského násilí na milion osob v roce 2012
     0-8
     9-16
     17-24
     25-32
     33-54
     55-75
     76-96
     97-126
     127-226
     227-878
Rvačka na prknech divadla
Pouliční bitka
Zabíjení prodemokratických demonstrantů armádou v Bahrajnu, únor 2011

Násilí je „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu“[1] (definice Světové zdravotnické organizace WHO).

Pozn. k definici: může se jednat i o použití verbálních prostředků se stejnými cíli a důsledky.

Rozdělení násilí[editovat | editovat zdroj]

Dle WHO (Světová zdravotnická organizace, anglicky: World Health Organisation) existují dva způsoby rozdělení násilí:

  1. Podle rozdílných vlastností pachatelů násilného činu
    1. Sebeřízení násilí (násilí obrácené vůči sobě samému) - tzv. autoagrese
    2. Interpersonální násilí
    3. Kolektivní násilí
  2. Podle povahy násilných činů
    1. Fyzické
    2. Sexuální
    3. Psychické
    4. Deprivace

Formy násilí dle rozdílných vlastností pachatelů činu[editovat | editovat zdroj]

1. Sebeřízené násilí (násilí obrácené vůči sobě samému)[editovat | editovat zdroj]

Definice

Násilí obrácené vůči sobě samému je jeden z nejzákladnějších druhů násilí. Tento druh vyjadřuje násilné chování člověka vůči sobě samému s úmyslným záměrem sebepoškození (nebo alespoň potencionálního sebepoškození).

Násilí mířené vůči sobě samému může mít dvě formy:

  1. záměrné sebepoškození (ne-sebevražedné chování)
  2. sebevražedné chování
Záměrné sebepoškozování

Záměrné sebepoškozování může být uskutečněno 3mi tp násilí, případně jejich kombinací. Jedná se o násilí fyzické, psychické nebo deprivaci. Rizikovou skupinou jsou převážně děti a adolescenti. Pod záměrné sebepoškozování se řadí i poruchy příjmů potravy jako je anorexie či bulimie. Tyto poruchy jsou časté zejména u dospívajících dívek a u žen.

Sebevražedné chování

Sebevražda (suicidium) je útok člověka proti vlastní osobě s rozdílným stupněm úmyslu zemřít. Tento čin má v mnohých případech fatální následky. Dokonané sebevraždě předchází nejprve sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu.

Vznik sebevraždy může být zapříčiněn mnohými faktory, například psychickými, fyzickými, rodinnými apod.

2. Interpersonální násilí[editovat | editovat zdroj]

Interpersonální násilí je násilí zahrnující domácí násilí (nesexuální povahy), sexuální napadení a pronásledování.[2] Dle WHO většina agresorů interpersonálního násilí spadá do věkové kategorie 15 - 44 let.[3] Interpersonální násilí na dětech i dospělých je závažnou formou kriminality.

3. Kolektivní násilí[editovat | editovat zdroj]

Definice

Kolektivní násilí může být definováno jako "použití násilí lidmi, kteří si považují za část skupiny (prozatímní nebo permanentní), proti jiné skupině lidí za účelem dosažení politických, ekonomických či sociálních cílů"[4]. Subjektem kolektivního násilí, na rozdíl od předešlých kategorií násilí, je větší skupina lidí (stát, politická strana nebo teroristická organizace).

Formy kolektivního násilí
  • Války, terorismus a jiné politické konflikty, probíhající uvnitř státu nebo mezi státy.
  • Státní násilí typu genocidy (masové zabíjení obyvatelstva na základě jiné rasy, etnické příslušnosti, náboženství nebo na základě jiné politické orientace), represe, mučení a jiné porušení lidských práv.
  • Organizované zločiny jako banditizmus a banditské války.
Příčiny kolektivního násilí[editovat | editovat zdroj]
Politický režim

Výskyt kolektivního násilí je pravděpodobnější v zemi, kde vládne autoritarismus nebo totalitarismus; např. podle marxistů je násilí obecně výsledkem třídních zájmů, které jsou zároveň podporovány vládou.[5] S demokratickým politickým režimem míra kolektivního násilí obecně ubývá (avšak jenom uvnitř státu, demokratické vlády často používají násilí proti vnějším nepřátelům).

Kulturní, rasové a demografické faktory

"Kulturní přesvědčení a obyčeje, například jižanská citlivost na zbraně a čest nebo irská záliba v nezřízeném pití, vysvětlují, proč některé regiony a skupiny vykazovaly vraždy a tělesná ublížení vždy ve vyšší míře."[6]

Náboženství

Důvodem násilí může být příslušnost k odlišnému náboženství,[7] případně také ateismus (ze strany fanatických věřících) anebo naopak náboženská víra (ze strany militantních ateistů).

Chudoba a sociální nerovnost ve společnosti způsobené nerovnoměrným rozdělením zdrojů

Rasismus

Statistika obětí kolektivního násilí

V 16. století celkový počet zahynulých během ozbrojených konfliktů byl 1,6 mil, v 18. století 7,0 mil a v 19. století 19,4 mil. Dvacáté století lze považovat za nejdrastičtější období v dějinách lidstva. Podle hodnocení odborníků 191 mil lidí zemřelo přímo či nepřímo v důsledku ozbrojených konfliktů, přičemž víc než polovina byly civilní osoby. Hladomor související s válkou nebo genocida si vyžádaly životy 40 mil lidí ve 20. století.

V roce 2000 přes 300 000 lidí zemřelo následkem ozbrojených konfliktů. Poměr úmrtí ve vyspělých zemích se pohybuje kolem 1:100 000, v rozvojových zemích dosahuje až 6,2:100 000 (nejvyšší poměr 32:100 000 je v Africe).[8]

Následky[editovat | editovat zdroj]
Dětská úmrtnost

Během vojenských konfliktů se dětská úmrtnost vždy zvětšuje (příčinou je neposkytování preventivní péče a následující rozšíření epidemií takových nemocí jako spalničky, tetanus a difterie). Podle dat Dětského fondu OSN v době od 1960 do 1986 došlo ke snížení dětské úmrtnosti ve všech zemích Jižní Afriky až na Angolu a Mosambik, kde konflikty pokračovaly. Během války v roce 1994 v Bosně a Herzegovině se míra dětské úmrtnosti zvětšila dvakrát; bylo očkováno o 35% méně dětí než před začátkem ozbrojeného konfliktu.[9][10]

Infekční onemocnění

Zvětšení rizika onemocnění během ozbrojených konfliktů obvykle vzniká v důsledku

  • snížení míry očkování proti nemocím
  • zhoršení ekologických podmínek (např. znečištění vody)
  • absence nebo nedostatek lékařské pomoci
  • sexuální násilí (následkem válek a konfliktů se často objevuje zvětšení rizika nakažení virem HIV a jinými pohlavními chorobami[11]
Invalidita a ztráta práceschopnosti kvůli zranění
Psychické následky
  • deprese a znepokojení
  • suicidální (sebevražedné) chování
  • konflikt s rodinou
  • zneužívání alkoholu nebo užívání drog
  • sociální izolace

Formy násilí dle povahy násilných činů[editovat | editovat zdroj]

Fyzické násilí

Fyzické násilí je forma násilí zahrnující "facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem" či jiné fyzické útoky.[12] Může být namířeno jak proti člověku, tak proti zvířeti.[13] Fyzické násilí je nezávažnějším aspektem domácího násilí, u kterého může také docházet ke svazování, přinucení k použití drog apod., kdy agresor ani nemusí obětí fyzicky ublížit.[14]

Sexuální násilí

Definice[editovat | editovat zdroj]

Termín sexuální (nebo sexualizované) násilí označuje jakékoliv narušování intimity či osobních hranic s cílem demonstrovat svoji moc, ponížit či degradovat.

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sexuální násilí jako "jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak".[15] Pod sexuální násilí spadají i případy, kdy druhá osoba není schopná dát souhlas k pohlavnímu styku (jazyková bariéra, intoxikace, spánek apod.).

Formy sexuálního násilí

Sexuální násilí se vyskytuje v mnoha formách, některé jsou trestně postižitelné, některé jsou společností přímo tolerovány.

  • trestně nepostižitelné (např. sexuální narážky a poznámky)
  • trestně postižitelné (např. znásilnění, nucené sňatky, nucení k potratu, zabránění v užití antikoncepce, nucení k prostituci apod.)

Následky[editovat | editovat zdroj]

Fyzické následky - k nejvýraznějším následkům sexuálního násilí patří nechtěné těhotenství anebo jiné gynekologické potíže.
Psychické následky

Závaznost psychických následků záleží na charakteru jedince, okolnostech, za kterých sexuální násilí proběhlo, reakce rodiny apod. Psychické násilí se rozdělují do dvou skupin - bezprostřední a dlouhodobé:

  • bezprostřední - šok, strach, úzkost, zmatek, pocit viny, opakované přehrávání si napadení, sebevražedné pokusy
  • dlouhodobé (chronické) - deprese, poruchy spánku, potíže v sexuálním životě, nenávist k vlastnímu tělu, odmítání veškerého fyzického kontaktu nebo naopak promiskuita, snížená sebeúcta
Sociální následky

K sociálním následkům se řadí zhoršení vztahů (rodinné, kamarádské, partnerské), omezení kontaktů se svými blízkými (rozvod, odchod od rodičů apod.), snížení pravděpodobnosti partnerského vztahu či manželství. Také může nastat změna v chování a zvycích oběti počínaje poruchami stravovacích návyků (např. přejídání se nebo naopak hladovění) až po užití drog a jiných návykových látek. Oběti znásilnění mají třináctkrát vyšší pravděpodobnost podlehnutí alkoholismu a šestadvacetkrát podlehnutí drogové závislostí.[16]

Fatální následky

Fatální následky se nevyskytují tak často jako sociální, fyzické a psychické. Patří mezi něj např. sebevražda obětí, následné úmrtí novorozeněte počatého při znásilnění, úmrtí oběti po nelegálním potratu, úmrtí na AIDS nebo smrt obětí přímo při znásilnění.

Statistiky obětí sexuálního násilí[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké

Přibližně 60% případů sexuálních znásilnění nejsou nahlášeny.[17] Z těchto 60% jenom v 10% dojde k zadržení podezřelého[18] a potom s osmiprocentní pravděpodobností je pachatel soudně stíhán.[19] Jenom 4% případů skončí ukládáním trestu odnětí svobody[20] a 3% násilníků skončí ve vězení.[21]

Česká republika

V České republice se nahlásí na policii pouhých 3-8% případů sexuálního násilí.[22]

Dle výzkumu na vysokých školách v České republice v roce 2009 se ukázalo, že téměř 75% studentů a studentek zažilo projevy chování, které odpovídají definici sexuálního obtěžování, ale na dotaz, jestli sexuální obtěžování přímo zažili odpověděla kladně pouhá 3 procenta.[23]

Mýty o znásilnění

"Motivem pachatele je sex, chtíč" - ve skutečnosti je motivem mnohem častěji moc, pomsta (vztek) a sadismus

"Jde o sex" - oběti sexuálního násilí jej vnímají spíše jako týrání a mučení

"Pachatel bývá podivínský samotář" - může to být kdokoli

"Oběť si o to řekla" - nikdy nenese zodpovědnost oběť, vždy násilná osoba. Nezáleží na vzhledu či chování oběti, nikdo nemá právo dopouštět se sexuálního násilí. 

Psychické násilí[editovat | editovat zdroj]

Psychické násilí lze definovat jako násilí zahrnující "zastrašování, psychický nátlak, vyhrožování, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné zacházení, nerespektování přání, ponižování, snižování důstojnosti".[24] Psychické násilí často přerůstá do fyzického, takže vedle psychické újmy může dojít i k tělesnému ublížení na zdraví.

Násilí a úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Podle WHO každoročně ztratí život v důsledku násilí asi 1,6 milionu lidí a násilí patří mezi nejvýznamnější příčiny úmrtí lidí mezi 15 a 44 lety věku. V tomto věkovém intervalu způsobuje zhruba 14 % všech úmrtí mužů a 7 % všech úmrtí žen. Na každé úmrtí přitom připadá mnoho obětí násilí, které sice přežijí, ale jsou jim způsobeny závažné zdravotní, psychické a ekonomické problémy. Další velké ekonomické ztráty vznikají například ztrátou pracovního potenciálu obětí násilí nebo jako náklady na prevenci násilí a stíhání jeho pachatelů.

Postoj k násilí[editovat | editovat zdroj]

Násilí bývá z uvedených důvodů v současnosti odsuzováno, považuje se však za legální a dovolené v určitých vymezených případech, např. v rámci bojových sportů nebo jde-li o nutnou obranu.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Chudoba je nejhorší formou násilí.
— Mahátma Gándhí

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Definice násilí podle Světové zdravotnické organizace (anglicky)
  2. [1] WALBY, Sylvia a Jonathan ALLEN. Domestic violence, sexual assault and stalking: findings from the British Crime Survey. 1st pub. London: Home Office, 2004. xii, 132 s. Home Office research study 276, 276. ISBN 18-447-3177-4.
  3. [2] Národní akční plán realizace Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2009–2010
  4.  [3] World report on violence and health, Chapter 8, Collective violence, http://www.who.int/violence_injury_prevention/violence/global_campaign/en/chap8.pdf?ua=1
  5. [4] TILLY, Charles. The politics of collective violence. New York: Cambridge University Press,
    2003. xii, 276 p. ISBN 05-215-3145-4.
  6. [5] COURTWRIGHT, David T. Violent Land. Single Men and Social Disorder from the Frontier to
    the Inner City. Cambridge (MA): Harvard University Press, 1996
  7. 6] MOORE, Barrington, Jr. Moral Puriry and Prescution in History. Princeton (NJ): Princeton University Press, 2000
  8. World report on violence and health, Chapter 8, Collective violence,
    http://www.who.int/violence_injury_prevention/violence/global_campaign/en/chap8.pdf?ua=1
  9. [7] MANN J. et al. Bosnia: the war against public health. Medicine and Global Survival, 1994,
    1:130-146
  10. [8] HORTON R. On the brink of humanitarian disaster, Lancet, 1994, 343:1053
  11. 9] ZWI AB., CABRAL AJ. High-risk situations for AIDS prevention. British Medical Journal, 1991, 303:1527-1529
  12. http://domacinasili.cz/domaci-nasili
  13. http://www.icm.cz/domaci-nasili-charakteristika
  14. http://www.ic-brno.cz/formy-domaciho-nasili
  15. KRUG EG et al., eds. World report on violence and health. Geneva, World Health Organization, 2002, Chapter 6: Sexual violence
  16. KRUG EG et. al., eds. World report on violence and health. Geneva, World Health Organization, 2002
  17. Justice Department, National Crime Victimization Survey: 2008–2012
  18. FBI, Uniform Crime Reports:2006-2010
  19. National Center for Policy Analysis, Crime and Punishment in America, 1999
  20. Department of Justice, Felony Defendants in Large Urban Countries: average of 2002–2006
  21. Department of Justice, Felony Defendants in Large Urban Countries: average of 2002–2006
  22. MACHUTA, J. Práce policie v oblasti řešení sexuálního násilí. Přednáška na konferenci Pomoc obětem sexuálního násilí, 12.9.2013, Praha
  23. SMETAČKOVÁ, Irena, Petr PAVLÍK a Kateřina KOLÁŘOVÁ. Sexuální obtěžování na vysokých školách: proč vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat: příručka pro vedení vysokých škol. 1. vyd. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009. 55 s. ISBN 978-80-87398-02-9.
  24. http://domaci-nasili.cz/Download/přehled%20problémů.pdf

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • VALTEROVÁ, Aneta. Násilí jako strategie zájmových skupin [online]. Rexter, 2009-5-1, [cit. 2010-06-28]. Dostupné online. (čeština)