Nutná obrana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nutná obrana je takové jednání, kterým je odvracen přímo hrozící nebo trvající útok na zákonem chráněný zájem nebo na určité subjektivní právo.

Nutná obrana v trestním právu[editovat | editovat zdroj]

V trestním právu patří nutná obrana mezi okolnosti vylučující protiprávnost, protože čin, který by byl jinak trestný a kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem, který chrání trestní zákoník, není trestným činem. Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, jinak o nutnou obranu nepůjde.[1]

Nutná obrana se nevztahuje jen na situace, kdy se obránce brání útočníkovi, ale platí i tehdy, kdy někdo brání jiného napadeného. Vždy však musí jít o buď bezprostředně hrozící útok, nebo o útok, který zatím trvá. Pokud obránce zasáhne proti útočníkovi v době, kdy jeho útok již skončil, nemůže se už jednat o nutnou obranu. Obrana zároveň nesmí být v hrubém nepoměru ke způsobu daného útoku. Může sice být důraznější než útok, někdy i musí, aby byla skutečně účinná, nikoli však jej řádově přesahující. Při jejím posuzování se ale nepřihlíží ke způsobeným následkům, ale pouze ke zvolenému způsobu obrany.[2]

Základními excesy (vybočeními) z podmínek nutné obrany tedy jsou:

  • k obraně došlo až po ukončení útoku,
  • obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku nebo
  • obrana směřovala proti domnělému útoku, který ve skutečnosti útokem nebyl (tzv. putativní nutná obrana).

Nad přípustností nutné obrany jsou vedeny rozsáhlé odborné i mediální polemiky. Právní praxe např. zastává názor, že není přípustnou nutnou obranou, jestliže obránce postřelí pachatele, který již dokonal loupežné přepadení a prchá s kořistí.[3] Podobně byla zpochybňována legitimita použití střelné zbraně, pokud útočník jedná neozbrojen nebo není jasné, zda a jakou zbraň má k disposici. V posledních letech [zdroj?] se však praxe soudů přiklonila na stranu extenzivního výkladu institutu nutné obrany a aprobuje i taková jednání, která by dříve byla posuzována jako trestný čin. Přesto však zůstává řada nejasností.[zdroj?] Tyto nejasnosti lze odstranit [zdroj?] až posouzením reálných možností obránce ze zorného úhlu sindefendologie, nauky o sebeobraně.[4]

Nutná obrana v přestupkovém právu[editovat | editovat zdroj]

Ten, kdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem, přestupek nespáchá.[5]

Nutná obrana v soukromém právu[editovat | editovat zdroj]

Jestliže někdo od sebe, ale i od třetí osoby, odvrátí bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok, není povinen nahradit způsobenou újmu, ledaže obrana byla zcela zjevně nepřiměřená nebo hrozila-li původně jen nepatrná újma.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  2. Vladimír Kratochvíl: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-042-3, str. 382
  3. Tisková zpráva Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2011
  4. http://www.sindefendologie.cz
  5. Zákon č. 200/1990 Sb. ze dne 17. května 1990, o přestupcích. In: Sbírka zákonů. 18. 5. 1990. ISSN 1210-0005 § 2, odst. 2, písm. a). Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR.
  6. § 2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]