Přestupek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Přestupek je deliktní jednání nižšího stupně závažnosti než trestný čin, které je společensky škodlivé a které je výslovně za přestupek označeno zákonem – buď přímo zákonem o přestupcích[1] nebo i jiným zvláštním zákonem. Klasickými přestupky jsou přestupky dopravní, proti veřejnému pořádku nebo proti občanskému soužití. Přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba, tzv. přestupce.

Slovo přestupek se někdy používá i v mimoprávním prostředí v přeneseném významu, kdy označuje nějaký nedovolený, nemorální, neetický nebo zakázaný čin apod. V tomto případě vždy záleží na celkovém kontextu sdělení.[zdroj?]

Historie české právní úpravy přestupku[editovat | editovat zdroj]

Pojem přestupku se objevuje už ve všeobecném zákoníku o zločinech a trestech z roku 1787, stejně jako v zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, včetně jeho podstatné novelizace z roku 1852. Tehdy šlo o klasický trestný čin, který se podle stupně závažnosti rozlišoval na zločin a právě přestupek, později zločin, přečin a přestupek. Nicméně trestní soudy soudily zpočátku jen zločiny a přečiny, přestupky posuzovaly správní orgány,[2] až od roku 1873 se i přestupky staly soudní agendou.[3]

Takový stav vydržel až do roku 1950, kdy byl vydán jak trestní zákon, který upravoval jen trestné činy, tak trestní zákon správní, regulující pouze přestupky. Přestupkem tehdy bylo každé v tomto zákoně uvedené jednání, které ale nemohlo být stíháno jako trestný čin.[4] Řízení o nich pak vedly „v těsné součinnosti s pracujícím lidem“ národní výbory, které rozhodovaly nálezy o vině a o případném trestu.[5] Tato zákonná úprava byla nahrazena hned roku 1961 zákonem o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, který zdůrazňoval preventivní a výchovné působení národních výborů, jež měly dbát o to, aby „budování vyspělé socialistické společnosti nebylo narušováno projevy nekázně“, a podle kterého bylo přestupkem jen zaviněné jednání, taxativně uvedené v tomto či v jiném zákoně.[6] Tento zákon byl zrušen až dosud platným zákonem o přestupcích z roku 1990.

Pojem přestupku[editovat | editovat zdroj]

Aby určité jednání naplnilo skutkovou podstatu nějakého přestupku a jeho pachatel tak mohl být za tento přestupek případně postižen, musí být vždy a současně splněny tyto předpoklady:[7]

  • dané jednání musí být výslovně za přestupek označeno v nějakém zákoně (tzv. formální stránka přestupku) a
  • musí být dána jeho společenská škodlivost, spočívající v porušení nebo i jen ohrožení společenského zájmu (tzv. materiální stránka přestupku).

Co se týče zavinění pachatele, pak postačuje i jen pouhá nedbalost, ledaže zákon výslovně vyžaduje úmyslné jednání.[8]

Shodně jako u trestných činů zákon stanoví dvě výjimečné situace, kdy jednání, které má všechny znaky přestupku, přestupkem přesto není: nutná obrana a krajní nouze.[9] Také nemůže spáchat přestupek z hlediska přestupkového práva deliktně nezpůsobilá osoba, kterou je ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil 15 let věku nebo kdo byl díky duševní poruše nepříčetný a nemohl proto rozpoznat nebezpečnost svého jednání.[10]

Odpovědnost za přestupek zaniká navíc v případě, že se přestupek nepodaří projednat v nepřekročitelné lhůtě jednoho roku od jeho spáchání. To může být způsobeno jak složitostí případu, kdy je např. nutné vypracovat znalecký posudek, nebo v případě, když odvolací instance původní rozhodnutí zruší a věc vrátí k novému projednání, ale také tehdy, jestliže tento následek vznikne kvůli obstrukcím pachatele. Od října 2015 však navíc platí, že se tato lhůta zahájením řízení nebo rozhodnutím přerušuje a začíná běžet od začátku, ovšem i tehdy lze přestupek projednat nejdéle do doby uplynutí dvou let od jeho spáchání.[11]

Přestupkové řízení[editovat | editovat zdroj]

Přestupky v České republice, rozdílně od úpravy v některých jiných zemích, neprojednávají soudy, ale většinou obecní úřady, které k tomu ovšem mají zřízeny zvláštní tříčlenné komise k projednávání přestupků, jimž má předsedat osoba s právnickým vzděláním.[12] K projednávání některých přestupků jsou příslušné i jiné úřady, např. přestupky týkající se ochrany osobních údajů projednává Úřad pro ochranu osobních údajů.[13]

Přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh.[14] Souhlasí-li s tím pachatel, lze přestupek projednat i na místě ve zjednodušeném, tzv. blokovém řízení, anebo v tzv. příkazním řízení.[15] Rozhodnutí o přestupku se vydává ve správním řízení, je správním aktem a proti pravomocnému rozhodnutí lze vždy podat správní žalobu k soudu. Je-li pachatel shledán vinným, musí státu nahradit náklady řízení, jež jsou stanoveny paušální sazbou 1 000 Kč; v blokovém nebo příkazním řízení tato povinnost odpadá.[16] Částečné odchylky platí v případě, kdy obviněným ze spáchání přestupku je mladistvý: věc nelze projednat v příkazním řízení, horní hranice pokuty se snižuje na polovinu, ale nikdy nesmí být vyšší než 5 000 Kč, a zákaz činnosti mu lze uložit maximálně na dobu jednoho roku a nesmí mu bránit v přípravě na budoucí povolání.[17]

Přestupkové řízení může být stejně jako trestní řízení spojeno s adhezním řízení, v němž poškozený uplatňuje po pachateli nárok na náhradu škody.[18]

Sankce a ochranná opatření[editovat | editovat zdroj]

Za přestupek lze uložit tyto sankce:

Každou z nich lze uložit samostatně nebo v kombinaci s jinou sankcí, výjimkou je napomenutí, které nelze uložit spolu s pokutou. Při určení sankce a její výměry se má přihlédnout k závažnosti přestupku, tedy ke způsobu a okolnostem jeho spáchání, k jeho následkům i k pohnutkám a míře zavinění pachatele. Od uložení sankce lze také upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku.[19]

Kromě sankcí je možné uložit tzv. ochranná opatření, která primárně nemají pachatele trestající charakter, ale která jsou nutná pro ochranu společnosti. Jde o omezující opatření, které spočívá v maximálně ročním zákazu navštěvovat určitá veřejně přístupná místa nebo místa, kde se konají veřejné sportovní, kulturní nebo jiné společenské akce. Dále je to zabrání věci, které lze uložit, pokud nebyla uložena sankce propadnutí věci, jestliže daná věc náleží pachateli, kterého nelze přestupkově stíhat, nebo to případně vyžaduje bezpečnostní nebo jiný obecný zájem.[20]

Obrana proti sankci v přestupkovém řízení[editovat | editovat zdroj]

Proti rozhodnutí o uložení sankce lze podat klasické odvolání. To ale neplatí v tzv. blokovém řízení, kde přestupce podpisem pokutového bloku vlastně souhlasí s udělením sankce a kde lze pouze podat podnět k formálnímu přezkumnému řízení.[21]

Pokud by šlo už o pravomocné rozhodnutí, je možné využít správní soudnictví, kde rozhodnutí o uložení sankce za přestupek přezkoumá nezávislý správní soud.[22] Možná je i obrana v rámci ústavního soudnictví, ale jen tehdy, pokud by opravdu došlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).
  2. Čl. III. císařského patentu č. 117/1852 ř. z.
  3. Čl. VIII. císařského patentu č. 119/1873 ř. z.
  4. § 2 zákona č. 88/1950 Sb., trestní zákon soudní.
  5. § 1 odst. 2 a § 46 odst. 1 zákona č. 89/1950 Sb., trestní řád soudní.
  6. § 1, § 2, § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku.
  7. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích.
  8. § 3 zákona o přestupcích.
  9. § 2 odst. 2 zákona o přestupcích.
  10. § 5 zákona o přestupcích.
  11. § 20 zákona o přestupcích.
  12. § 52 a 53 zákona o přestupcích.
  13. § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
  14. § 67 odst. 1 zákona o přestupcích.
  15. § 84–87 zákona o přestupcích.
  16. § 79 zákona o přestupcích.
  17. § 19 zákona o přestupcích.
  18. § 70 zákona o přestupcích.
  19. § 11 a 12 zákona o přestupcích.
  20. § 16–18 zákona o přestupcích.
  21. § 81, § 84 odst. 1 a 2 a § 85 odst. 5 a 6 zákona o přestupcích.
  22. JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-501-5. S. 452, 453.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]