Sonátová forma

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sonátová forma je hudební forma využívaná v dílech klasické hudby. Jedná se o nejvíce rozšířenou formu, kterou mívají typicky první věty různých děl z oblasti komorní i orchestrální hudby – sonáta, smyčcový kvartet, předehra, koncertů, symfonií a jiných. Často je využívána také v závěrečných větách sonát, smyčcových kvartet a koncertů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv již v období baroka existovaly skladby označované jako sonáty, sonátová forma jako taková neexistovala. Počátky tradiční sonátové formy (tak jak ji známe dnes) sahají až do období raného klasicismu, kde se o její vývoj zasloužili hlavně Jan Václav Stamic, Carl Philipp Emanuel Bach a další skladatelé. O ustálení její formy se významným způsobem zasloužil Joseph Haydn. V době Haydna, Mozarta a Beethovena už měla sonátová forma pevně danou strukturu. Sonátová forma se stala základní hudební formou, využívanou v době celého romantismu i 20. století. Postupně však docházelo k modifikacím různého rozsahu.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Základní struktura sonátové formy sestává z expozice, provedení a reprízy. Expozici může ještě někdy předcházet úvod.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Úvod má úlohu uvést posluchače do atmosféry vlastní skladby. Podle rozsahu a tematické samostatnosti rozlišujeme 2 typy úvodu:

  • malý typ úvodu,
  • velký typ úvodu.

Expozice[editovat | editovat zdroj]

V expozici skladatel uvede hlavní tematický materiál věty. Ten tvoří jednotlivá témata.

  • Hlavní téma – Je psáno vždy v základní tónině (ta je obvykle uváděna i v názvu díla).
  • Vedlejší téma – Bývá psáno v dominantní tónině. Když je základní tónina durová, dominantní je také durová ale o kvintu výše (příklad: základní tónina je C-dur, dominantní G-dur). Pokud je základní tónina mollová, ve vedlejší větě se využívá paralelní durová tónina (například základní tónina c-moll a ve vedlejším tématu Es-dur). Nálada druhého tématu je vždy odlišná od hlavního tématu, aby bylo dosaženo kontrastu. Vedlejší téma je většinou lyričtější a jemnější.
  • Závěrečné téma – Ve stejné tónině jako vedlejší, vyvažuje předcházející témata a uzavírá expozici. Nemusí být vždy uvedena resp. nemusí být uvedena vůbec.

Provedení[editovat | editovat zdroj]

Jestliže expozice uvádí hlavní hudební materiál, úlohou provedení je tento materiál zpracovat, rozvést tato témata. Tato část sonátové formy v průběhu svého vývoje postupně nabyla větší důležitost – od náznakovitého provedení v počátečním vývojovém stádiu přes rozvinutý tvar, kdy byla rovnocenná s krajními částmi až do takové formy, kdy se stala těžištěm celé sonátové formy (hlavně v novější hudbě).

Provedení je částí sonátové formy, pro kterou platí nejméně omezení, skladatel v ní může použít různé způsoby práce s námětem a tématem skladby. Také tonální plán provedení je volný. Zpravidla se však vynechávají tóniny, které byly použity v expozici (především hlavní tónina). Formální rozvrh a rozsah provedení závisí na možnosti zpracování jednotlivých témat a celkovém rozsahu sonátové formy, jakož i na tom, jakou důležitost zastává provedení v sonátové formě.

Ve většině sonát však nacházíme tři typické úseky, na které je rozčleněno provedení:

  • vstupní úsek,
  • vlastní provedení,
  • návratový úsek.

Repríza[editovat | editovat zdroj]

Repríza je poslední část sonátové formy, která má za úkol zopakovat tematický materiál expozice. Svým charakterem vyvažuje dynamický průběh rozvedení a z formálního hlediska uspokojivě uzavírá celou část v základní tónině.

  • Hlavní téma – Obvykle je psáno ve stejné tónině jako v expozici.
  • Vedlejší téma – V podobné formě jako v expozici, ale tentokrát v základní tónině. Vzácně může být psána v molové tónině se stejným základním tónem (například téma v expozici je C-dur a téma v repríze c-moll). K této základní podobě sonátové formy se někdy přidává introdukce na úvod a coda na úplný závěr skladby.

S uvedenými atributy sonátové formy se setkáváme hlavně v období klasicismu a raného romantismu. Postupně došlo k vícero inovacím. V pozdějších skladbách se skladatelé nespokojili jen s expozicí dvou nebo tří témat, ale v této části uplatnili vícero provázaných hudebních nápadů. Podobně je v pozdějších sonátách repríza jen volnou parafrází expozice a témata zde často přecházejí do dalšího meno kratšího provedení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sonátová forma na slovenské Wikipedii.