Aleppo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aleppo
Světové dědictví UNESCO
Aleppo citadel001.jpg
Smluvní stát Sýrie Sýrie
Aleppo
Red pog.svg
Aleppo
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium iii, iv
Odkaz 21 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1986 (10. zasedání)
Změny 8

Aleppo (arab. حلب Halab, tur. Haleb, ve starověku Beroea) je město v severozápadní Sýrii, 50 km jižně od tureckých hranic. Aleppo, se svým 1,8 miliónu obyvatel (2008), je nejlidnatějším městem Sýrie. Současně je hlavním městem guvernorátu Aleppo. Většinu obyvatelstva tvoří Arabové a Kurdové, menšinově pak Turci a Arméni. 15–20 % obyvatelstva jsou křesťané různých vyznání. Nachází se zde mezinárodní letiště, je též křižovatkou železničních tratí. Nedaleko arabského tržiště se nachází citadela, jež je dominantou města.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Aleppo je jedno z nejstarších dosud existujících měst nejen Blízkého Východu, ale na celém světě. Po dlouhou dobu svého trvání bylo významným obchodním a dopravním centrem. Historie města sahá až do 2. tisíciletí př. n. l. Postupně jej ovládali Chetité, Asyřané, Řekové a Římané.

V roce 637 n. l. bylo Aleppo dobyto Araby a v roce 1260 Mongoly. Součástí Syrské arabské republiky je od roku 1924. Od nejstarších dob je považováno za významné centrum vzdělanosti a politické správy. V aleppské synagóze se dochoval jeden z význačných rukopisů hebrejského Tanachu, opatřený masoretskou punktací, jenž je známý jako Aleppský kodex.[1]

Z doby řecké nadvlády máme zprávu o zvláštním způsobu, jak se zde prováděly popravy. Odsouzenci byli údajně shazováni z věže, jež byla „padesát loket vysoká, naplněná popelem. Z jejího kruhového vrcholu bylo možno odevšad shazovat odsouzence do popela“ (2. kniha Makabejská 13:5).[2]

Starověká část města je od roku 1986 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Město ale bylo velmi těžce poničeno během probíhajících bojů od roku 2012 až do dneška. Z památek byl zničen například minaret Umajjovské mešity.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. 1. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1989. S. 523.  
  2. BIČ, Miloš. Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Dodatek, Apokryfy zvané též knihy deuterokanonické nebo nekanonické. 1. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1985. 479 s. S. 352.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]