Aleppo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aleppo
Světové dědictví UNESCO
Aleppo citadel001.jpg
Smluvní stát SýrieSýrie Sýrie
Aleppo
Red pog.svg
Aleppo
Souřadnice
Typ kulturní dědictví
Kritérium iii, iv
Odkaz 21 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1986 (10. zasedání)
Změny 8

Aleppo (arab. حلب Halab, tur. Haleb, ve starověku Beroea) je město v severozápadní Sýrii, 50 km jižně od tureckých hranic. Aleppo, se svým 1,8 miliónu obyvatel (2008), je nejlidnatějším městem Sýrie. Současně je hlavním městem guvernorátu Aleppo. Většinu obyvatelstva tvoří Arabové a Kurdové, menšinově pak Turci a Arméni. 15–20 % obyvatelstva jsou křesťané různých vyznání. Nachází se zde mezinárodní letiště, je též křižovatkou železničních tratí. Nedaleko arabského tržiště se nachází citadela, jež je dominantou města.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Aleppo je jedno z nejstarších dosud existujících měst nejen Blízkého Východu, ale na celém světě. Po dlouhou dobu svého trvání bylo významným obchodním a dopravním centrem. Historie města sahá až do 2. tisíciletí př. n. l. Postupně jej ovládali Chetité, Asyřané, Řekové a Římané.

V roce 637 n. l. bylo Aleppo dobyto Araby a v roce 1260 Mongoly. Součástí Syrské arabské republiky je od roku 1924. Od nejstarších dob je považováno za významné centrum vzdělanosti a politické správy. V aleppské synagóze se dochoval jeden z význačných rukopisů hebrejského Tanachu, opatřený masoretskou punktací, jenž je známý jako Aleppský kodex.[1]

Z doby řecké nadvlády máme zprávu o zvláštním způsobu, jak se zde prováděly popravy. Odsouzenci byli údajně shazováni z věže, jež byla „padesát loket vysoká, naplněná popelem. Z jejího kruhového vrcholu bylo možno odevšad shazovat odsouzence do popela“ (2. kniha Makabejská 13:5).[2]

Starověká část města je od roku 1986 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Město ale bylo velmi těžce poničeno během probíhajících bojů od roku 2012 až do dneška. Z památek byl zničen například minaret Umajjovské mešity.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. 1. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1989. S. 523.  
  2. BIČ, Miloš. Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Dodatek, Apokryfy zvané též knihy deuterokanonické nebo nekanonické. 1. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1985. 479 s. S. 352.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]