Kurdové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kurdové
کورد
Kurdské oblečení, 1873
Kurdské oblečení, 1873
Populace
Odhad 30[1]38 milionů[2][3]
TureckoTurecko Turecko 11–15 milionů
15,7–25%[1][2][3][4]
ÍránÍrán Írán 6,5–7,9 milionu
7–10%[1][2]
IrákIrák Irák 6,2–6,5 milionu
15–23%[1][2]
SýrieSýrie Sýrie 2,2–3 miliony
9–15%[2][5][6][7]
ÁzerbájdžánÁzerbájdžán Ázerbájdžán 150 000–180 000[8]
ArménieArménie Arménie 37 470[9]
GruzieGruzie Gruzie 20 843[10]
Diaspora cca 1,5 mil.
NěmeckoNěmecko Německo 800 000[11]
IzraelIzrael Izrael 150 000[12]
FrancieFrancie Francie 135 000
RuskoRusko Rusko 63 818[13]
Jazyk(y)
Kurdština (rozdělena do několik dialektů)
Náboženství
Většinou islám (převažuje sunnitský, ale také ší'itský a súfismus) s menšinami ateistů, agnostiků, jezídů, zoroastriánů, křesťanů a židů
Příbuzné národy
Ostatní Íránci

Kurdové jsou íránský národ sídlící na Blízkém východě, který žije hlavně v odlehlých oblastech dnešního Turecka (cca 11,4–15 milionů), Íránu (mezi 4,8–7,9 milionu), Iráku (4,0–6,5 milionu) a Sýrie (1,6 milionu). Mnoho Kurdů obývá také turecká velkoměsta, především Istanbul. Kromě toho vznikla od 60. let 20. století početná kurdská diaspora v Západní Evropě, především v Německu (0,75 až 1,0 milionu) a Nizozemsku.

Zmínky o Kurdech se začaly objevovat v arabských zdrojích v raném středověku, ačkoli tento termín nebyl tehdy používán pro konkrétní skupiny lidí, spíše šlo o odkaz na směsici kočovných západních íránských kmenů, které se odlišovaly od Peršanů. Ovšem jasný důkaz kurdské etnické identity lze nalézt až v textech z 12.13. století.[14] Kurdská kultura i jazyk jsou zakořeněny právě v íránské kultuře,[15] v důsledku toho jsou Kurdové často označováni jako lidé íránského původu.[16]

Kurdština patří k severozápadní skupině íránských jazyků, které spadají do indoevropské větve. Kurdové jsou dnes v mnoha státech, kde žijí, utlačováni, stávají se oběťmi diskriminace, někdy dokonce genocidy. Irácký diktátor Saddám Husajn nechal povraždit tisíce Kurdů plynem.[17]Turecku čelí Kurdové tvrdé asimilační politice a je jim odpíráno právo na politickou reprezentaci.

Příchod Kurdů[editovat | editovat zdroj]

Kurdské kmeny přišly do míst jejich dnešního rozšíření již v prehistorické době. Dle hrubých odhadů se dá usoudit, že se tak stalo v druhém tisíciletí před naším letopočtem. V této době přišel na Blízký východ indoevropský kmen Árijců. Íránská náhorní plošina se tak stala velmi důležitým předělem mezi Blízkým východem, Střední Asií a indickým subkontinentem. Stejně tak sloužilo toto území i jako dočasné útočiště pro tehdy nově přicházející kmeny z východu. Dá se předpokládat, že se Kurdové, kteří sem přišli s přistěhovaleckou vlnou indoevropských Árijců, promísili s obyvatelstvem, které již na tomto území žilo.

Kolem původu Kurdů se vede řada vědeckých debat a vzniklo mnoho teorií, přičemž je nutno dodat, že vzhledem k osidlovacímu procesu, který trval celá staletí, nejsou žádné řádné důkazy. Hlavní teorie lze stručně zformulovat takto:

Churritský původ[editovat | editovat zdroj]

Kurdové jsou potomci Churritů, kteří založili stát Mitanni (v 2. tisíciletí př. n. l.). Jelikož Churrité byli často přezdíváni též Hurité či Kurité, lze usoudit, že se od nich též odvodilo jméno kurdského kmene. Je také zajímavé, že území huritských kmenů se téměř dokonale pokrývá s kurdským územím. Na druhou stranu je nutno dodat, že Hurité nemluvili žádným z indoevropských jazyků.

Skythský původ[editovat | editovat zdroj]

Podle této teorie jsou Kurdové potomci Skytů. Xenofón psal ve své Anabázi o jistém kmeni Kurdučů. Na druhou stranu většina vědců a archeologů tuto teorii vyvrací, jelikož území, kde Kurdučukové žili, bylo na dnešní Ukrajině a v Bělorusku.

Médský původ[editovat | editovat zdroj]

Vyvinuli se z kmene Médů. Také většina dnešních Kurdů se považuje za potomky Médů. Toto mínění se pak ještě více posílilo tím, že staromédské slovo „kur/kurd“ je výrazem pro slovo „silný“. I v dnešní době se dá toto slovo i s jeho původním významem nalézt v jednom z kurdských dialektů. Kurdský archeolog prof. Syies tvrdí, že Médové jsou kurdskými kmeny, které sousedily s asyrskou říší. Toto by též odpovídalo, jelikož patří k indoevropské jazykové větvi a původem jsou Árijci. V současné době se mnoho vědců snaží tuto teorii podpořit ještě tím, že hledají základy kurdštiny v řeči starých Médů.

Hranice území[editovat | editovat zdroj]

Území obývané Kurdskou většinou (1992)

Do dnešních dnů nemá Kurdistán žádné přesné hranice. Státy, ve kterých Kurdové žijí, se všemožně snaží obhájit tvrzení, že je nesmyslné, aby Kurdové měli vlastní stát. Nejasnosti zvyšuje historický fakt, že slovem Kurdistán byla označována provincie v Perské říši, které vládl turecký kmen Seldžuků. Tato badvláda trvala od 11. do 13. století, kdy pak Seldžukové převzali moc nad velkou částí Blízkého východu.

Kurdistán jako ohraničené území pak existoval ještě jednou, a to v 19. století jako provincie v Osmanské říši, tato provincie byla ale během vládních reforem opět brzy zrušena. V roce 1927 během Kurdského povstání pak byla vyhlášena mezinárodně neuznaná kurdská Araratská republika, která zanikla v září 1931 zásahem turecké armády.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Kurdské jazyky se řadí mezi severozápadní íránské jazyky indoíránské jazykové větve indoevropské jazykové rodiny.

Jako kurdština se obecně označují všechny kurdské dialekty. Mluvčí žijí především na území tzv. Kurdistánu, který se rozkládá hlavně v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. V Iráku je považována za oficiální jazyk, v Íránu má status oficiálního regionálního jazyka a uznáván je také v Arménii. Nejblíže příbuzní jazykem jsou jim Balúčové.

Kurdské jazyky se nejčastěji dělí do tří podskupin:

  • Severokurdská (kurmándží) – počet mluvčích: 15–20 mil.; Turecko, Sýrie, sever Iráku, severozápad Íránu
  • Středokurdská (sorání) – počet mluvčích: 6–7 mil.; východ iráckého Kurdistánu, západ Íránu
  • Jihokurdská (pehlewání) – počet mluvčích: 3 mil; íránské oblasti Kermánšáh a Ílám a západ iráckého Kurdistánu

Jazyky zazaki (střední Turecko) a horami (západ Íránu) nejsou často klasifikovány jako kurdské jazyky, protože si nejsou vzájemně srozumitelné. Jejich mluvčí však sami sebe považují za Kurdy.

Systém zápisu kurdštiny dosud není pevně stanoven a sjednocen. V Turecku se kurdština zapisuje latinkou, tureckým pravopisem, v Íránu upravenou variantou arabského písma, v Iráku buď arabským písmem nebo latinkou. V Sýrii se pro zápis kurdštiny rovněž používá latinka. Kurdové na území bývalého Sovětského svazu užívají většinou stále upravenou variantu cyrilice.

Populace[editovat | editovat zdroj]

Kurdské děti v Sulajmáníji

Počet kurdského obyvatelstva v Asii (na území Kurdistánu) se odhaduje asi na 30 milionů, další dva miliony žijí v diaspoře. Kurdové tvoří asi 18–20 % obyvatel Turecka (někdy uváděno až 25 %), 15–20 % Iráku, 10 % Íránu a 9 % Sýrie. Kurdové jsou po Arabech, Peršanech a Turcích čtvrtým největším etnikem v západní Asii.

V roce 1991 se počet kurdského obyvatelstva pohyboval okolo 22,5 milionů, přičemž až 48 % z nich žilo v Turecku, 24 % v Íránu, 18 % v Iráku a 4 % v Sýrii.

V západoevropských zemích žije dle odhadů nejméně 1,5 milionu Kurdů, z toho asi polovina v Německu.

Zvláštním případem kurdské diaspory, jsou komunity v Zakavkazsku a centrální Asii, vysídlené zde v období Ruského impéria. Tyto komunity po více než sto let podstupovaly nezávislý vývoj. Počet členů těchto komunit byl odhadnut asi na 0,4 milionu.

Kurdská situace od roku 1950[editovat | editovat zdroj]

V Turecku[editovat | editovat zdroj]

Většina kurdských sídlišť se nachází v jihovýchodním Turecku. Centrem je město Diyarbakır.

Od potlačení povstání Alevitů ve 30. letech 20. století byla politická situace Kurdů v Turecku pro příští půlstoletí relativně klidná. Turecko se nezúčastnilo druhé světové války a úspěšně udržovalo svou zahraničně-politickou neutralitu až do počátku padesátých let, kdy se obrátilo k západnímu světu a vstoupilo do NATO jako důležitý geostrategický partner. Spojené státy a další západní spojenci Turecka se příliš nezajímali o práva etnických menšin v zemi. Nespokojenost Kurdů se situací vyústila koncem 70. let v založení extremistických, marxisticky orientovaných a nacionalistických organizací, mezi nimiž je Strana kurdských pracujících (PKK) obzvláště prominentní.

Po vojenském převratu v roce 1980, kdy se k moci v Turecku dostala vojenská junta, byl kurdský jazyk ve veřejném i soukromém životě oficiálně zakázán.[18] Vedení PKK muselo zemi opustit. Slova „Kurdové“, „Kurdistán“ nebo „Kurdský“ turecká vláda oficiálně zakázala.[19] V té době bylo v kurdských územích používání kurdského jazyka, oblékání, folklóru a jmen zakázáno.[20] Mnozí, kteří hovořili, publikovali nebo zpívali v kurdštině, byli zatčeni a uvězněni.[21]

Pod vedením Abdullaha Öcalana začal v roce 1984 ozbrojený konflikt PKK proti Turecku, který oficiálně trval až do roku 1999, kdy agenti americké tajné služby CIA zajali kurdského vůdce Öcalana v Keni a vydali jej do Turecka, ale občasné ozbrojené potyčky se udály i později. Tento konflikt měl pro Kurdy katastrofální následky: bylo zabito asi 30 000 lidí, velké části jihovýchodního Turecka byly zničeny, tisíce venkovských míst byly zničeny nebo opuštěny, kurdská populace z nich byla přemístěna do „bezpečnějších“ městských oblastí jako jsou Diyarbakır, Van nebo Rnırnaka. Od té doby také dále roste kurdská diaspora v západoevropských zemích. Abdullah Öcalan byl v Turecku původně odsouzen k smrti a pak omilostněn k doživotnímu vězení, když přiznal teroristickou podstatu své PKK. Mezi země a organizace, které tuto skupinu klasifikují jako teroristické, patří Turecko, Írán, Irák, Sýrie, Spojené státy, Spojené království, dále také NATO, Evropská unieOSN. Podle amerických zdrojů 37,4 % etnických Kurdů v Turecku věří, že PKK zastupuje všechny Kurdy, zatímco většina 50,1 % s tím nesouhlasí.

Turecko je dnes zemí s největší kurdskou populací, která je také největší etnickou menšinou v zemi, a jejich počet se může lišit o miliony v závislosti na zdrojích a definicích. Turecká rada pro národní bezpečnost tvrdí, že v Turecku žije 12,6 milionu Kurdů, přičemž podle odhadů CIA činí asi 14 milionů, což je zhruba 18 % z celkové turecké populace. Na druhé straně je počet Kurdů v Turecku podle kurdských nacionalistických zdrojů, které uvádějí alevitské publikace,[22] až dvojnásobný, tedy více než 25 milionů. Všechny výše uvedené odhady se vztahují na turecké obyvatele, kteří se identifikují jako Kurdové, zatímco počet mluvčích kurdštiny[23] je přibližně poloviční, a to v důsledku několik desetiletí trvající jazykové asimilace. Více než polovina z Kurdů v Turecku jsou sunnitští muslimové, stejně jako drtivá většina etnických Turků, ale na rozdíl od nich nepatří k tzv. Hanafi.[24] Mezi 20-25% Kurdů jsou Alevité (šíitská forma islámu) a zbytek jsou Sufis a Yessis, křesťané a další. Většina kurdské populace tradičně žije v jihovýchodních částech Turecka, které jsou spojovány s neurčitě vymezenou zeměpisnou oblastí Kurdistánu, a stovky tisíců Kurdů žijí v etnických enklávách střední Anatolie. Kvůli konfliktu mezi tureckou armádou a PKK se velké množství Kurdů stěhovalo do nejvíce industrializovaných provincií v severním Turecku. Používat kurdský jazyk na veřejnosti bylo zakázáno v roce 1991. V současnosti je turečtina jediným úředním jazykem v zemi.

V Íránu[editovat | editovat zdroj]

Postavení Kurdů v Íránu se v mnoha ohledech liší od ostatních současných států s kurdským obyvatelstvem. Za prvé, Kurdové jsou součástí íránského národa spolu s Peršany, Ázerbájdžánci, Mazanderani, Gilaki, Talis, Beludžima a jinými etnickými skupinami s íránskou státní příslušností. S Kurdy v jiných státech mají společný etnický původ a kulturu. V době osmanizace a pohybu hranice na východ našli statisíce Kurdů a jejich potomci útočiště v Íránu. Kurdská literatura ve všech svých podobách (kurdská, soranská, guranská) jako jeden z hlavních faktorů jejich identity byla také vytvořena v rámci íránských hranic a byla silně ovlivněna dalšími íránskými literaturami (nejvíce perskou). Kromě historických a kulturních faktorů se Írán liší od ostatních západoasijských zemí s osídlením Kurdů tím, že jeho hranice netvořily evropské koloniální mocnosti jako Velká Británie, Francie nebo Rusko, takže Írán nezasáhla vlna nacionalistických hnutí jako se to stalo v Turecku, Iráku nebo v Sýrii, ale zůstal jako jedinečný příklad etnicky heterogenní, ale politicky homogenní země v širším regionu.

Kvůli rostoucímu tureckému a arabskému nacionalismu a sovětskému vlivu v této oblasti postavil Írán ve 20. století svou politickou ideologii na pan-íránských pohledech na svět a tradičně pomáhal Kurdům za íránskými hranicemi pod politickou a kulturní diskriminací a asimilací. Jedním z předních íránských politiků a intelektuálů doby předsedy vlády Muhammada Mosadka byl Karim Sanjabi (Kurd z Kermanshahu), který předsedal přední straně Národní fronty, Kurdské postavení se nezměnilo ani po roce 1953, kdy k moci přišel Rezá Šáh Pahlaví (jinak mazandaranské národnosti), protože sám šáh Kurdy nazýval „čistokrevnými Íránci“ nebo „jedním z nejušlechtilejších íránských národů“. K významnému obratu v kurdské společnosti došlo v 60. a 70. letech, kdy šáh Rezá Pahlaví realizoval program industrializace země, čímž dramaticky omezil jejich venkovský a kočovný způsob života. Z pohledu průmyslové geografie tento program postihl převážně severní a střední části Íránu s velkou kurdskou populací, ale proces probíhal poměrně pomalu, takže v roce 1977 byl poměr průmyslových a zemědělských pracovníků ve východním Azarbajidu 1: 2,6. Také podíl městského obyvatelstva ve středním Íránu činil 80 % a v oblastech osídlených Kurdy pouze 25 %. Rozdíly mezi těmito ukazateli byly významně sníženy pokračujícím vzestupem íránské ekonomiky v 80. a 80. letech 90. léta.

Dědictví sovětské loutkové vlády Mahabad (1946) a roky pokusů SSSR destabilizovat Írán provokací etnických dělení a šíření komunismu se odrazily v ustavení několika kurdských marxistických politických stran, jako byly PDKI, Komalah a Tudeh. Nejvýznamnějším z nich byla „Íránská demokratická strana Kurdistánu“ (PDKI), která v 70. letech působila proti vládě šáha Pahlavího a usilovala o autonomii Kurdů. Po jejím pádu a vypuknutí íránsko-irácké války vznikla tzv. „Národní rada odporu“ v čele s MEK, což byla organizace, která se podílela na Saddámových masakrech iráckých Kurdů a kterou Írán a Spojené státy považovaly za teroristy. Ačkoli byly kurdské marxistické strany po pádu SSSR do značné míry marginalizovány, v roce 2004 se činnost PJAK (rozšířená ruka tureckého PKK), která také působí v  egionu, ještě zintenzívnila. Západní svět je jimi obecně klasifikován jako teroristická skupina.

Přesný počet Kurdů v Íránu je obtížné zjistit stejně jako v jiných zemích, ale v tomto případě nejsou důvody asimilační povahy, ale spíše se Kurdové a další národy této země identifikují více podle národnosti než podle etnicity. Nejběžnější odhady procenta Kurdů v poměru k celkovému íránskému obyvatelstvu se pohybují v rozmezí 7–10%, což znamená mezi 5,4  a 7,7  milionů lidí. Významná kurdská společenství obývají 15 z 31 íránských provincií: většina z nich žije na severozápadě ( Kurdistán, Kermansha, východní a západní Ázerbájdžán ), nebo asi 10% na severovýchodě země ( Horasan). Íránská města s největší kurdskou populací jsou Sanandaj, Kermanshah, Bojnord, Teherán, Shiraz a Mašhad. Kurdové v Íránu hovoří kurdsky, kurdština má status úředního jazyka v několika provinciích, tj. Peršan, který je v zemi úředním jazykem. Kurdské dialekty jsou zhruba rozděleny na kurdské (severozápadní) a sorani (jihozápadní), ačkoli v závislosti na odborných klasifikacích existuje řada dalších dialektů nebo jazyků ( tlačené ,lakijski , Sabaki ). Sunnitští muslimové z severozápadě země tvoří většinu kurdské populace, asi milion a půl šíitů žije hlavně v provincii Kermanšaškoj , a náboženských menšin, jako křesťané , jezídi a jarsanismus. Mezi nejznámější Kurdy dneška v Íránu patří viceprezident Muhammad Reza Rahimi a starosta Teheránu Muhammad Bagir Galibaf, kteří v roce 2005 nahradili současného íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda .,

V Iráku[editovat | editovat zdroj]

Se zhroucením britského mandátu Mezopotámie v roce 1932 se Kurdové poprvé ocitli v hášimovském iráckém království a poté v Irácké republice od roku 1958 . Kurdská nespokojenost s iráckým nacionalismem předsedy vlády Abdula Karima Kasima vyvrcholila počátkem šedesátých let, kdy se Mustafa Barzani vzbouřil proti iráckým úřadům. V březnu 1970 se v Iráku oznámila plán na zřízení kurdskou autonomii v průběhu čtyř let, ale toto nebylo provedeno z důvodu prudkého zvratu v politice al-Bakr , který změní Pan-arabské světonázory: Období programu arabizace v oblastech bohatých na ropu v okolí Kirkuku a Hanakinu začalo av roce 1974 bylo organizováno pronásledování Kurdů. Írán je díky solidarity pomohl Kurdy bojovat s pan-arabský politiku, což vedlo ke značnému tření s arabským světem . V roce 1975 irácký představitel Saddám Husajn a íránský šáh Mohammad Reza Pahlaví podepíší alžírskou dohodu (zavázali se vyřešit otázku vymezení, tj. íránské ukončení ozbrojené podpory Kurdů v Iráku), po kterém irácké orgány jednají s rebely a jejich vůdci, jako je Barzani, prchají do Íránu.

Kurdská situace v Iráku výrazně zhoršila v průběhu Saddáma Husajna agresi vůči Íránu ( 1980 ) a Kuvajt ( 1990 ): během íránsko-irácké války Saddámova vláda proti menšinám provádějí represivní opatření cca 1983. Výsledný občanské války mezi sunnitskými Araby a Kurdy. Hlavními kurdskými představiteli konfliktu byli Masud Barzani, který vedl Kurdistánskou demokratickou stranu ( KDP ) v Irbíl, nebo Jalal Talabani a jeho Kurdistánské vlastenecké alianci ( PUK ) Suleimaniya a Íránu pomáhaly oba politické proudy . Konečné období konfliktů v Iráku a Íránu v roce 1988 a arabsko-kurdských konfliktů z roku 1988 je poznamenáno masovými oběťmi a genocidními zločiny proti Kurdům, jako je kampaň al-Anfal a masakr Halabdzh  . Kurdové budou stále pociťovat podobné pogromy i poté, co byla potlačena vzpoura v roce 1991 , krátce po skončení války v Zálivu, ve které byl Saddámův Irák poražen, ale podařilo se mu získat kontrolu nad iráckým Kurdistánem, Ve stejném roce více než jeden a půl milionu uprchlíků opustilo severní Irák a uprchlo do Íránu a Turecka a evropských zemí aby OSN chránila zbývající Kurdy, přijala rezoluci zakazující iráckým letectvům létat na sever od 36. rovnoběžky . Na konci roku 1991 se kurdští partyzáni podařilo vyhnat irácké vojáky z Arbíl a Sulejmanija kde zavedené kontroly, ve kterém je irácká vláda reaguje pozastavení humanitární pomoci a úplné embargo iráckého Kurdistánu  . Kurdi v reakci na květen 1992 založili Kurdská regionální vládu a konání parlamentních voleb.

Prostřední 1990 let označené občanské války mezi KDP a PUK  , ze dvou hlavních kurdských politických stran v Iráku . Dva roky po parlamentních volbách v roce 1992, ve kterých KDP a PUK získali stejnou podporu 45% hlasů, vypukly ozbrojené střety mezi dvěma frakcemi kvůli kontrole černého trhu (produkt Saddámova embarga), což mělo za následek tisíce obětí v prvním roce. O rok později se střetem zprostředkovaným CIA rozešlo spiknutí Saddáma Husajna s likvidací , ale plán nakonec selhal a ozbrojený konflikt pokračoval. V roce 1996 vytvořily obě strany spojenectví:Talabaniho PUK hledá pomoc od Íránu  a Barzaniho KDP se obrací k samotnému Saddámovi, který vidí příležitost znovu získat kontrolu nad severem země. Situace se ještě víc zkomplikuje, když se Spojené státy pod záminkou, že chtějí, aby se zabránilo „nový genocidu Kurdů,“ začíná bombardování Iráku a mezinárodní působení kurdské PKK při střetech spínačů a Turecka , které operace Hammer a oceli v severním Iráku způsobil velké ztráty na marxista organizace. mírová dohoda mezi KDP a PUK uzavřel 1998, rok Amerického zprostředkování, a aby byly obě strany zavázaly, že neumožní přístup k irácké armády a PKK v oblasti Kurdistánu , a jak sdílet mezinárodní pomoc a politickou moc. Spolupráce mezi těmito dvěma politickými proudy byla zvláště významná v roce 2003 , kdy napomáhaly americké invazi do Iráku a svržení Saddáma Husajna.

Kurdové v Iráku dnes tvoří 15–20% z celkové populace  , což znamená mezi 4,7 milionu až 6,5 milionu lidí. Většina z nich žije v severovýchodních částech země, tj. V politicky vymezené oblasti iráckého Kurdistánu, která se řídí novou ústavou z roku 2005 , kterou řídí kurdská regionální vláda , a skládá se ze tří z 18 iráckých provincií: Arbil, Duhok a Suleiman. V této autonomii žije přibližně čtyři miliony lidí, ale mezi nimi jsou desítky tisíc Arabů, Asýřanů, Chaldejců, Arméni, Shabak, Mendeans a další etnické skupiny. Většina Kurdů žije v milionech měst Arbil a Suleimani, zatímco existuje značné množství venkovských populací, a mezi ostatními iráckými městy stojí za izolaci Bagdád s asi 300 000 Quds a Mosul s 50 000 a obecně jižní Irák s asi 100 000. Dominantním náboženstvím v iráckých Kurdech je sunnitský islám ( větev Shafi'i), zatímco u méně izolovaných komunit kurdských křesťanů a Židů stojí za to vyčlenit desítky tisíc yeshisů, Kurdský spolu s arabštině oficiální jazyk v Iráku od roku 1970, v roce, a dialekty jsou nejčastěji Kurmanji a Sorani. Kurdové jsou dnes zastoupeni ve vedoucích politických pozicích v Iráku. Od roku 2005 je prezidentem autonomního iráckého Kurdistánu Massoud Barzani z KDP, Jalal Talabani byl prezidentem republiky Iráku.

V Sýrii[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se francouzský mandát v Levantu v roce 1946 rozpadl na Libanon a Sýrii (nepočítaje severní části zabavené Tureckem), většina původních Kurdů skončila pod hranicí nově vytvořené Syrské arabské republiky. Jak nově vytvořený arabský stát budoval svou národní identitu na pan-arabské ideologii egyptského prezidenta Gamala Abdel Nassera , Kurdové se ocitli v podřízeném postavení nad arabskou většinou, ale nebyl hlášen žádný ozbrojený konflikt ani pronásledování. V průběhu kurzu se situace Kurdů začala zlepšovat. 60., 70. a 80. léta byla podmíněna řadou náboženských a politických změn v Sýrii a v celém regionu. V roce 1961 byla Spojené arabská republika, sestávající ze Sýrie a Egypta, rozpuštěna a pan-arabská nálada začala na syrské politické scéně mizet a v roce 1970 se k moci dostal Hafez al-Assad, který patřil k menšinové Alawitské náboženské skupině. Šíitská větev podobná Alevitům), a proto se postoj vůči Kurdům výrazně zlepšil. Po roce 1979, v roce Saddam Hussein převrat uchvátili moc v Iráku a íránské revoluce, Sýrie se otočil zpátky do Iráku, a je nakloněna k tradiční kurdské spojence Íránu , na jehož čele přišel šíitského ajatolláha Chomejní . Během osmdesátých a devadesátých let v důsledku konfliktu PKK v Turecku a Saddámova pronásledování našli stovky tisíc Kurdů útočiště v Sýrii, kde jejich status nebyl dosud vyřešen.

Stejně jako v případě Turecka a Iráku jsou Kurdové největší etnickou menšinou v Sýrii, která představuje přibližně 8% celkové populace  tj. Přibližně dva miliony lidí. Většina z nich žije v severovýchodních částech země odpovídající zeměpisné oblasti Kurdistánu, tj. V syrské provincii al-Hasak. Významnější města této provincie, kde Kurdové tvoří velkou část populace, jsou Kamishli a al-Hasaka a kromě severních částí země, jako jsou svahy pohoří Taurus, největší syrská města Damašek a Aleppo s desítkami tisíců kurdské populace. Většina syrských Kurdů jsou sunnitští muslimové (Shafi'i a Hanafi), zatímco menšiny jsou šíitští Alevité, pak křesťané, a asi 12.000 jsou Jesidové. Jediným oficiálním jazykem v zemi je arabština, kterou hovoří většina mírumilovně asimilovaných Kurdů na jihozápadě země, a nejvíce zastoupeným kurdským dialektem na severovýchodě je Kurmandji. Podle oficiálních amerických zdrojů je většina Kurdů v EUSýrie, ať už domácí nebo nově příchozí, je identifikována více prostřednictvím kmenové identity než kurdský nebo syrský nacionalismus. Relativně mírové soužití s ​​většinovým arabským obyvatelstvem a kulturní šíření mezi dvěma národy přispěly k větší důvěře Kurdů v syrské úřady  .

V jiných zemích[editovat | editovat zdroj]

K dalším zemím, ve kterých žijí Kurdové, patří Arménie a Ázerbájdžán s několika jejich etnickými enklávami, dále také Jordánsko a Turkmenistán. V případě zmíněných třech zemí, které patřily do bývalého Sovětského svazu, lze zmínit, že Kurdové zde od 19. století žili jako kočovné kmeny, které se staly oběťmi osmanské a turecké perzekuce. S výjimkou Stalinových čistek v 30. letech 20. století měli Kurdové během sovětského období relativní svobodu a vládní kulturní podporu, stejně jako jiné menšiny. Kulturní centra, vysokoškolské programy a vydávání publikací v kurdštině byly povoleny. Většina Kurdů v SSSR však mluvila ázerbájdžánsky - například sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že pouze 3 100 (neboli 8,3 %) z celkového počtu 37 200 ázerbájdžánských Kurdů aktivně používalo kurdské jazyky. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se situace Kurdů v nově vzniklých republikách obecně zhoršila v důsledku sílícího nacionalismu titulárních národů, což platí především pro Arménii a proti kurdské náklonnosti k Ázerbájdžánu zvláště pro situaci po válce v Náhorním Karabachu. Podle posledního sčítání lidu v Ázerbájdžánu dnes žije již jen 13 100 Kurdů. Kurdské organizace odhadují, že počet Kurdů se v Jordánsku pohybuje kolem 200 000 a v Turkmenistánu přibližně kolem 40 000. Přesná čísla pro kurdskou populaci ve jmenovaných zemích je obtížné odhadnout kvůli politickým manipulacím při oficiálních sčítáních lidu.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Kurdská kuchyně je vysoce heterogenní pojem, protože integruje íránské, turecké a arabské kulinářské zvyky. Je nejvíce podobná národním kuchyním v Íránu a Turecku, zatímco od arabských se liší v tom, že není příliš pikantní. Vzhledem k tomu, že rozsáhlá oblast celého Kurdistánu nemá přístup k moři, je kurdská kuchyně velmi kontinentálního typu a odráží návyky života v horách, kde krátká léta a dlouhé chladné zimy omezují rozmanitost nabídky potravin. Tradiční kočovný způsob života, který v minulosti nezahrnoval obdělávání orné půdy a zemědělství jako takové, nýbrž téměř jen zacházení s hospodářskými zvířaty, učinil maso nejdůležitějším zdrojem výživy.

Nejběžnějšími masovými pokrmy jsou jehněčí a kuřecí maso, které se tradičním íránským způsobem podává spolu s rýží nebo chlebem. Významnou roli ve stravě hrají také mléčné výrobky, jako je sýr, smetana a jogurt vyrobené z ovčího nebo kravského mléka. Ohledně upotřebení ovoce v kurdské kuchyni je možno vyzvednout hrozny, jablka, fíky a ořechy. U zeleniny jsou to okurky a rajčata. Příprava pokrmů se vyznačuje jednoduchostí (vaření a pečení na otevřeném ohni). Koření se obvykle nevyskytuje. Oblíbeným kurdským nápojem je černý čaj.

Kofta nebo chufti je jedním z nejoblíbenějších pokrmů v Kurdistánu i mimo něj. Mezi druhy jídel v Kurdistánu patří kromě toho kaak, naan-birinja, halal, kabab nebo ćevapi, sib-polo, jikaveh, gimih tari, ash shalami a burani (íránská jídla), a pak maclub a shift (arabská jídla) a sarma, baklava (sladká pochoutka) a jogurt (turecké pokrmy). Savar je tradiční jídlo kurdských farmářů a získává se vařením zrn pšenice, která se vysuší na slunci a pak se vymlátí. Toto jídlo se podává většinou vařené. Tapsi je lilek, zelené papriky, cuketa a brambory s pikantní rajčatovou omáčkou. Běžnou kurdskou specialitou jsou pokrmy, které se připravují z pečených rajčat, paprik, olivového oleje a vajec a slouží hlavně jako snídaně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d CIA - The World Factbook: 14 million in Turkey (18%)[1], 4.7–6.2 million in Iraq (15–20%)[2], 7.9 million in Iran(10%)[3] (all for 2012), plus several millions in Syria, neighboring countries, and the diaspora.
  2. a b c d e The Kurds: culture and language rights (Kerim Yildiz, Georgina Fryer, Kurdish Human Rights Project; 2004): 18% of Turkey, 20% of Iraq, 8% of Iran, 9.6%+ of Syria; plus 1–2 million in neighboring countries and the diaspora.
  3. a b Sandra Mackey , “The reckoning: Iraq and the legacy of Saddam”, W.W. Norton and Company, 2002. Excerpt from pg 350: “As much as 25% of Turkey is Kurdish.”
  4. Kürtlerin nüfusu 11 milyonda İstanbul"da 2 milyon Kürt yaşıyor – Radikal Dizi. Radikal.com.tr. Retrieved on 2013-07-12.
  5. [https://ojcs.siue.edu/ojs/index.php/ssa/article/view/1818/496 Studying the Kurds in Syria: Challenges and Opportunities | Lowe | Syrian Studies Association Bulletin]. Ojcs.siue.edu. Retrieved on 2013-07-12.
  6. HENRIQUES, John L. Syria: issues and historical background [online]. Nova Science Publishers,. Dostupné online. (anglicky) 
  7. GUL, Zana Khasraw. Where are the Syrian Kurds heading amidst the civil war in Syria? [online]. Open Democracy, 22 July 2013 [cit. 2013-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Ismet Chériff Vanly, “The Kurds in the Soviet Union”, in: Philip G. Kreyenbroek & S. Sperl (eds.), The Kurds: A Contemporary Overview (London: Routledge, 1992). pg 164: Table based on 1990 estimates: Azerbaijan (180,000), Armenia (50,000), Georgia (40,000), Kazakhistan (30,000), Kyrghizistan (20,000), Uzbekistan (10,000), Tajikistan (3,000), Turkmenistan (50,000), Siberia (35,000), Krasnodar (20,000), Other (12,000), Total 450,000
  9. Information from the 2011 Armenian National Census [online]. [cit. 2014-05-27]. Dostupné online. (Armenian) 
  10. The Human Rights situation of the Yezidi minority in the Transcaucasus [online]. United Nations High Commissioner for Refugees. S. 18. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Camps built in Germany, Austria to win new members for PKK, reports reveal. Zaman. 9 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  12. Jewish Kurds from Iraq, Syria attend Jerusalem festival [online]. I24 News [cit. 2013-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-01-16. (anglicky) 
  13. Всероссийская перепись населения 2010 г. Национальный состав населения Российской Федерации [online]. Demoscope [cit. 2012-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. BORIS, James. Uses and Values of the Term Kurd in Arabic Medieval Literary Sources. , 2006. Seminar. American University of Beirut. . Dostupné online.
  15. IZADY, Mehrdad. The Kurds: A Concise Handbook. [s.l.]: Taylor & Francis, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-8448-1727-9. S. 198. 
  16. BEARMAN, P.; BIANQUIS, Th.; BOSWORTH, C.E.; DONZEL, E.; HEINRICHS, W.P. Encyclopaedia of Islam, Second Edition [online]. Kapitola Kurds, Kurdistān. "The Kurds, an Iranian people of the Near East, live at the junction of more or less laicised Turkey". Dostupné online. 
  17. BBC ON THIS DAY | 16 | 1988: Thousands die in Halabja gas attack. news.bbc.co.uk. BBC News. Dostupné online [cit. 2013-08-28]. (anglicky) 
  18. Turkey - Abdullah Demirbas - European Union - Kurds. The New York Times [online]. 2008-02-17. Dostupné online. ISSN 0362-4331. 
  19. BASER, Dr Bahar. Diasporas and Homeland Conflicts: A Comparative Perspective. [s.l.]: Ashgate Publishing, Ltd. Dostupné online. ISBN 9781472425621. S. 63. 
  20. HANNUM, Hurst. Autonomy, Sovereignty, and Self-Determination: The Accommodation of Conflicting Rights. [s.l.]: University of Pennsylvania Press Dostupné online. ISBN 9780812202182. S. 187-9. 
  21. ASLAN, Senem. Nation Building in Turkey and Morocco. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 9781107054608. S. 134. 
  22. Alevité. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17530554. 
  23. Kurdština. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 16711323. 
  24. Hanafi. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 914516511. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]