Dějiny Čínské lidové republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Čínská lidová republika je státní útvar ovládající převážnou část kontinentální Číny, Hongkong a Macao. Byl vyhlášen v samém závěru již téměř vyhrané občanské války 1. října 1949, funkcionáři Komunistické strany Číny[1]., která jej dodnes vede.

History of China
Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jar a podzimů
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Dynastie Západní Chan
  Dynastie Sin
  Dynastie Východní Chan
Období tří království 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Dynastie Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Dynastie Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchai-wan)
1945–současnost

Zřízení republiky[editovat | editovat zdroj]

Vyhlášení ČLR v Pekingu 1. října 1949

Po druhé světové válceČíně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a Nacionalisty (Kuomintang), jež skončila roku 1949 poté, co komunisté vedení Mao Ce-tungem převzali kontrolu nad pevninskou Čínou (včetně ostrova Chaj-nan) a příslušníci Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů (území dnešní Čínské republiky). 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském Náměstí Nebeského klidu slovy „Číňané povstali“ Čínskou lidovou republiku.

První desetiletí[editovat | editovat zdroj]

Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). „Během let 1949–50 se politika vůči městům zaměřila na obnovu pořádku a obnovu hospodářství. Aby splnila tyto úkoly, snažila se KS Číny ukáznit pracovní síly, zvítězit nad důvěrou v kapitalisty a zavést drastickou finanční politiku, jež by snížila inflaci. Tato politika měla tak značný úspěch, že na konci roku 1950 mnoho obyvatel měst považovalo komunistické vedení za potřebné reformátory. Dokonce i četní kapitalisté je považovali za „prospěšné“. Avšak od roku 1951 začala města pociťovat revoluční činnost komunistů.…Další politické kampaně na konci roku 1951 a začátku roku 1952 byly zaměřeny proti komunistickým kádrům příliš úzce spojených s čínskými kapitalisty, proti kapitalistům samotným…“[2] Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912

Korejská válka[editovat | editovat zdroj]

Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (19501953) na straně komunistického bloku.

Hnutí Sta květů a Kampaň proti pravičákům[editovat | editovat zdroj]

V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově.

Velký skok vpřed[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velký skok vpřed.

V letech 19581960 proběhl pokus o rychlou industrializaci. Rolníci byli nuceni pracovat v továrnách. Výsledkem byl hladomor a smrt 30 milionů lidí.

Součástí Velkého skoku byla rovněž snaha osamostatnit čínské hospodářství ve výrobě oceli. Situace byla taková, že ČLR postrádala větší kapacity pro výrobu této důležité suroviny a veškeré zásoby musela dovážet ze SSSR. Jedním z programu Velkého skoku bylo, aby jednotlivé domácnosti vyráběly ve svých vlastních soukromých tavírnách vlastní ocel k vlastní potřebě. Takto tavená ocel byla ovšem křehká, nekvalitní a prakticky nepoužitelná. Navíc došlo k tomu, že se domácnosti vydaly ze svých peněz k získání pecí. A jelikož bylo zakázáno získávat topivo ze státních lesů (dle zákona o rozkrádání socialistického majetku), topilo se v nich nábytkem.

Čínsko-sovětská roztržka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čínsko-sovětské konflikty (1969).

Rozpory mezi Čínou a SSSR měly dlouhodobější charakter. Vyostřovat se začaly již za Chruščovovy vlády, kdy Mao Ce-tung mimo jiné velmi nelibě nesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti a smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek (Čína odmítla podepsat). Mao Ce-tung dokonce označil SSSR za nepřítele, protože zradil původní myšlenky marxismu-leninismu. Navíc si začal klást územní nároky. V únoru 1964 dokonce došlo na téma území k jednání, ale sešlo z nich, jelikož SSSR procházel politickou krizí.

Na druhé straně i zkušení čekisté na Sovětské straně byli zděšeni průběhem teroru za kulturní revoluce. Sověti se obávali, že Čína degraduje v agresivní asijskou tyranii.

Poslední „kapkou“ pak byl vpád Varšavské smlouvy do ČSSR a prosazování tzv. „Brežněvovy doktríny“ omezené suverenity v praxi. Čína z toho měla hrůzu.

Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy se SSSR a vypovídat sovětské „specialisty“ ze svého území. Vše následně vyvrcholilo několika ostrými pohraničními konflikty, které z vojenského hlediska skončily naprostým vítězstvím SSSR. Nejznámější z těchto konfliktů jsou boje o ostrov Damaňskij na Ussuri a u jezera Žalanaškol v Kazachstánu.

Zdroj konfliktu pramenil z nepřesností Pekingské smlouvy z roku 1860, která řeší hranice mezi Čínou a Ruskem. V ní se určuje hranice mimo jiné břehy řek Ussuri a Amuru. Bohužel v ní nedošlo ke komisnímu vyřešení prostorů mezi břehy – tj. vodní plochy a ostrovů.

Tato roztržka mezi dvěma bývalými spojenci však měla velmi závažné dopady na mezinárodní politiku a strategické rozložení sil v období studené války.

Kulturní revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kulturní revoluce.

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – „starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům“. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching, zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům.

Období po Maově smrti[editovat | editovat zdroj]

Ke konci Maova života již docházelo k postupnému oteplování vztahů se Spojenými státy. Neoficiální rozhovory probíhaly za zprostředkování třetích zemí (Polsko, Pákistán) od konce 60. let, k oficiálnímu setkání na nejvyšší úrovni došlo v roce 1972, kdy ČLR navštívil prezident USA Richard Nixon. Toto jednání lze označit za úspěšné. Výhledově byla naplánována úplná normalizace diplomatických vztahů, k níž nakonec skutečně došlo k 1. 1. 1979. Důsledkem tohoto narovnání čínsko-amerických vztahů bylo formální přerušení diplomatických vztahů s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. USA přesto nepřestaly Čínskou republiku ekonomicky a zejména vojensky podporovat.


Teng Siao-pchingovy reformy[editovat | editovat zdroj]

V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům.

Potlačení prodemokratického studentského hnutí na náměstí Tchien-an-men[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Studentské protesty na náměstí Nebeského klidu.
Pomník masakru zbudovaný v polské Vratislavi

Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidumetropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách.

90. léta[editovat | editovat zdroj]

1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou „jeden stát, dva systémy“; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska.

Obrat v zahraničních vztazích[editovat | editovat zdroj]

Čína se snaží co nejvíce využít slabin ve fungování svobodného tisku a pokouší se o přenastavení globálního informačního prostředí investováním ohromných finančních částek do placené inzerce, sponzorovaných reportáží a smršti pozitivních zpráv o Číně v mainstreamových západních médiích.[3]

Od roku 2003 je „mediální boj“ jedním z explicitně formulovaných cílů Čínské lidově osvobozenecká armády a vojenské strategie Pekingu. Doma Čínská komunistická strana systematicky a násilně potlačuje pluralitu názorů a připouští šíření pouze jediné verze událostí schválené stranickým vedením. V zahraničí korumpuje novináře vysoce nadprůměrnými platy, aby šířili „čínský příběh“, tedy takovou verzi moderní historie a blízké budoucnosti, která vychází z čínské komunistické ideologie okořeněné prvky tradiční konfuciánské morálky. V Africe se pokouší uplatit prominentní novináře, aby upustili od snah o odhalování korupce a kontroverzních čínských aktivit. Některé úkoly pro zahraniční novináře měly povahu zpravodajské činnosti, když dostali instrukce, aby zpracovávali „interní reportáže“, které nebyly určené k publikaci ve veřejných médiích, ale pouze pro vysoké čínské funkcionáře.[4]

Sjednocená fronta ÚV KS Číny[editovat | editovat zdroj]

Ústřední roli v politice Čínské lidové republiky ve vlivových operacích vůči západním zemím hraje tzv. Sjednocená fronta Ústředního výboru Čínské komunistické strany, která v „Nové éře“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v mocenské hierarchii zastává mnohem důležitější roli než státní ministerstva. Sdružuje několik menších stran,. podřízených Čínské KS, a důležité instituce jako je Odbor práce Sjednocené fronty (United Front Work Department, UFWD),

UFWD se angažuje v záležitostech, jako tzv. Nová hedvábná stezka (One Belt, One Road, OBOR, též Belt and Road Initiative, BRI) nebo v projektu spolupráce Číny a zemí střední a východní Evropy (16 + 1). Z čínské strany je projekt 16 + 1, stejně jako celý projekt OBOR, především příležitostí získávat další odbytiště pro čínské výrobky a zároveň strategicky upevňovat svoje postavení v Evropě s ohledem na obchodní, bezpečnostní i politické zájmy ČLR.[5] V České republice tyto zájmy prosazuje Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce a prezident Miloš Zeman.[6]

Významnou vlivovou organizací spadající pod ÚV KS Číny je její Oddělení pro mezinárodní styky (International Liaison Department of the Central Committee of the Communist Party of China, CPC/ILD)[7], který představuje jakýsi alternativní prostředek mezinárodní diplomacie a prosazuje současné geopolitické a zahraničně-politické cíle Strany. CPC/ILD se zaměřuje na vytvoření "Nové kominterny", složené ze zahraničních komunistických stran (včetně KSČM), i na "kultivaci" dalších nesocialistických stran a vytvoření souhlasného konsensu o budoucnosti lidstva podle modelu, který prosazuje Xi Jinping.[8] CPC/ILD se snaží získat novou generaci zahraničních studentů poskytováním stipendií, navazuje spolupráce se zahraničními nevládními organizacemi a think tanky, organizuje návštěvy vysokých představitelů KS Číny v zahraničí nebo pomáhá prosadit politiku ČLR v otázce Tchaj-wanu nebo Jihočínského moře.

Čínská asociace pro mezinárodní přátelské kontakty (CAIFC) je propagandistickou platformou Politického oddělení Čínské lidové armády. Vice-prezidentem CAIFC byl Xing Yunming, bývalý šéf čínské vojenské rozvědky, dalším vice-prezidentem byl Li Xiaohua, který je generálem Čínské lidové armády a zástupcem ředitele Politického oddělení Čínské lidové armády. Vice-prezidentem byl rovněž Chen Zuming, který byl šéfem vojenské rozvědky před Xing Yunmingem a dalším vice-prezidentem CAIFC je i Xin Qi, který je zástupcem ředitele vojenské rozvědky. Výroční zpráva společnosti CEFC International za rok 2012 potvrzuje, že ředitel čínské CEFC a poradce prezidenta Miloše Zemana Jie Ťien-ming v minulosti působil v CAIFC jako zástupce generálního tajemníka.[9]

Korupce vlád v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Jedním z prostředků prosazování čínské politiky v zahraničí je masivní politická korupce a také lichva, která prostřednictvím programu globálních investic a půjček vytváří dluhovou past pro slabé a zranitelné státy po celém světě, živí korupci a podporuje autoritářství v zemích, které těžce usilují o demokratizaci. Ukazuje se, že pokoutními transakcemi s Čínou někteří politici své země postupně Číně více méně prodali. Tak tomu bylo např. na Srí Lance, kde bývalý prezident Mahinda Radžapaksa výměnou za financování své prezidentské kampaně přijal čínské půjčky na budování přístavu Hambantota. Půjčky poskytnuté předchozímu režimu není současná vláda schopna splácet a proto pronajala přístav Hambantota čínské straně na 99 let.[10][11] Čína na Srí Lance také pro Rajapaksu postavila supermoderní letiště, Mattala Rajapaksa International Airport, kam nelétají žádná letadla.[12]

Korupce místních úředníků provází také např. drancování přírodního bohatství v Africe. Nigerijský novinář Dayo Aiyetan popsal masivní ilegální kácení vzácného růžového dřeva (Pterocarpus erinaceus) ve své zemi, které je od roku 2013 exportováno do Číny. Jen v roce 2014 vzrostl vývoz dřeva z Nigérie do Číny desetinásobně a existuje podezření, že z vývozu profitují i extrémistické organizace jako Boko Haram. Ilegální kácení v Nigérii bylo na konci celého řetězce podobné aktivity čínských podnikatelů v Gambii, Guinea Bissau, Togu, Beninu a Ghaně.[13] Novinář po své reportáži dostal korupční nabídku pracovat za dvojnásobný plat pro čínská státní media, kterou odmítl.[3]

Zambie, dříve jedna z nejstabilnějších a nejdemokratičtějších zemí Afriky je prošpikovaná čínskými technologiemi a díky čínským projektům se podle Mezinárodního měnového fondu již v roce 2017 ocitla na seznamu zemí s kritickou mírou zadluženosti. Její dluh vůči Číně v posledních letech narostl do výše 3,1 miliardy amerických dolarů. Zambie se zároveň výrazně posunula od liberálního demokratického systému směrem k čínskému modelu represivní vlády, která zavírá své kritiky, jako je např. protikorupční aktivista Gregory Chifire, v listopadu 2018 odsouzený k šesti letům vězení.[14]

Maledivský prezident Yameen Abdul Gayoom, který se dostal k moci převratem v roce 2013 a nasměroval ostrovní zemi k partnerství s ČLR v rámci projektu Pás a stezka, zemi zadlužil tak, že čínské investice a projekty plně zajišťované čínskými firmami a financované čínskými vysokoúrokovými půjčkami nyní představují 80% maledivských dluhů.[15]

V květnu 2018 nečekaně zvítězil v malajsijských volbách bývalý premiér Mahathir bin Mohamad (92) a v táboře poraženého ministerského předsedy Najiba Razaka i na čínské ambasádě zavládla panika. Najib Razak předtím zpronevěřil 681 milionů dolarů ze státního rozvojového fondu 1MDB a Čína mu nabídla urovnat dluh, pokud zajistí přístup čínských firem k lukrativním projektům v rámci “Pásu a stezky” (OBOR) a bude podporovat stanovisko Číny k Jihočínskému moři na mezinárodní scéně. Součástí ujednání byla tajná dohoda, umožňující čínskému námořnictvu kotvit v malajsijských přístavech.[16] Celý příběh vyšel knižně a stal se bestsellerem.[17]

Čínské predátorské půjčky a uzavřená memoranda o spolupráci, která jsou záměrně neurčitá, ohrožují nezávislost řady ostrovních států v Pacifiku. Smlouvy již uzavřela Papua Nová Guinea, Fidži, Tonga nebo Vanautu. Tonga není schopna dluh splácet a Vanautu, které podpořilo čínské nároky v Jihočínském moři, čelí podezření, že chce umožnit stavbu čínské vojenské základny.[18]

Chávezova Venezuela se stala prvním spojencem Číny v Latinské Americe. “Strategické rozvojové přátelství” které uzavřely obě země již v roce 2001, bylo v roce 2014 povýšeno na “všestranné strategické partnerství”. Čína postupně investovala během těchto let ve Venezuele přes 60 miliard dolarů formou půjček pro vybudování zhruba šesti set investičních projektů, ale většina nebyla dokončena. Peníze sloužily jako zástěrky pro zkorumpovanou socialistickou elitu k zachování její moci za každou cenu. Čínské společnosti získaly oplátkou přednostní přístup na domácí venezuelský trh, včetně lukrativních zakázek na projekty v oblasti infrastruktury a průmyslu. Půjčky měly být splaceny dodávkami ropy, ale po poklesu její ceny na mezinárodním trhu je zadlužená Venezuela vydána na milost svým věřitelům.[19] Podobné astronomické dluhy u čínských bank má Ekvádor. Tam Čína navíc financuje energetické projekty, které poškozují životní prostředí a právě z tohoto důvodu je dříve odmítly financovat západní banky.[20]

Poté, co v roce 2016 předchozí filipínská vláda Benigna Aquina Jr. vyhrála mezinárodní arbitráž, která oficiálně potvrdila, že čínské nároky v Jihočínském moři jsou neopodstatněné, změnil nový prezident Rodrigo Duterte postoj své země k Číně za příslib investičních projektů. Podobně jako v České republice,[21] z avizovaných desítek mld. dolarů čínských investic a rozvojové pomoci došlo zatím jen na zlomek a nezávazná Memoranda o porozumění, z nichž se většina nikdy nenaplní, mají sloužit jako důkaz úspěchů “ekonomické diplomacie” s ČLR.[22]

Cenzura[editovat | editovat zdroj]

Pod vedením Si Ťin-pchinga se stupňuje boj čínské Státostrany proti všemu, co souvisí s hodnotami demokracie, ústavnosti, vlády zákona nebo univerzálních lidských práv. Podle washingtonské organizace Freedom House čínské technologie umožnily zdokonalit potlačování svobody vyjadřování a nárůst „digitálního autoritářství“ nejméně v 35 zemích, které již předtím měly špatnou pověst pro porušování lidských práv. Čína byla roku 2018 opět jmenována jako světový narušitel svobody internetu číslo jedna poté, co zavedla nový zákon na ochranu kybernetické bezpečnosti a začala v praxi používat technologie na rozeznávání obličejů, kterými sleduje vlastní občany. Velké znepokojení vyvolal Systém sociálních kreditů, který má bezprecedentní potenciál ohrozit svobody jednotlivce.[23]

Australská nakladatelství, která nechávala své knihy určené pro západní trh tisknout v Číně, nově narazila na tvrdou cenzuru, která se týká řady oblastí.[24] Čínská Ústřední správa pro tisk, publikace, rozhlasové a televizní vysílání a film vydala seznam jmen i výrazů, které jsou naprostým tabu. Seznam jmen disidentů a dále témata a oblasti, které figurují na seznamu zaslaném čínskými úřady australským klientům čínských tiskáren zveřejnil australský akademik Clive Hamilton, který je autorem známé knihy o prorůstání čínského vlivu do australské politiky a společnosti Tichá invaze (Silent Invasion). Mezi zakázaná jména patří např. 118 disidentů, Aj Wej wej, Dalajláma, různá náboženství včetně křesťanství a judaismu, sporná geografická území jako Tibet, odkazy na historické události, např. protesty na náměstí Tchien-an-men, Jasmínová revoluce, nezávislý Hongkong a deštníkové protesty, Ujgurská menšina, apod. Některá politická témata jsou preventivně zcela zakázána a nejsou vůbec připuštěna k cenzurní kontrole.[25]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.epochtimes.cz/20060311121/Devet-komentaru-ke-komunisticke-strane-Uvod.html
  2. LIŠČÁK, Vladimír. Čína. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. ISBN 80-7277-109-4.  s. 151
  3. a b Louisa Lim, Julia Bergin, Inside China's audacious global propaganda campaign, The Guardian, 7.12.2018
  4. Sinopsis: Čínský příběh ve světě, 23.2.2019
  5. Sinopsis: 16 + 1
  6. Martin Hála, Peking loví po světě „užitečné idioty“, na misi do Česka vyslal těžkou váhu, Sinopsis 22.11.2018
  7. David Gitter, Leah Fang, The Chinese Communist Party International Department: Overlooked yet Ever Present, The Diplomat, 8.8.2016
  8. A new Comintern for the New Era: The CCP International Department from Bucharest to Reykjavík, Jichang Lulu, Martin Hála, 16.8.2018, Sinopsis
  9. Robert Břešťan, CEFC stáhla z webu informaci potvrzující napojení svého šéfa na politické oddělení čínské armády, Hlídací pes, 31.3.2016
  10. Maria Abi-Habib, How China Got Sri Lanka to Cough Up a Port, The New York Times, 25.6.2018
  11. Srí Lanka, další lekce na téma Pás a stezka, Sinopsis, 9.7.2018
  12. Wade Shepard, The Story Behind The World's Emptiest International Airport, Forbes, 28.5.2016
  13. Dayo Aiyetan, How China Fuels Deforestation In Nigeria, West Africa, ICIR, 18.1.2016
  14. Digitální hedvábná cesta jako nová železná opona, Sinopsis, 23.1.2019
  15. Maledivy: čínské půjčky, ústavní krize a válečné loďstvo, Sinopsis, 6.3.2018
  16. Politická korupce na Hedvábné stezce: Obří skandál otřásá Malajsií, Sinopsis 9.1.2019
  17. Bradley Hope, Tom Wright, Billion Dollar Whale: The Man Who Fooled Wall Street, Hollywood, and the World, Hachette Book Group USA, ISBN 9780316453479
  18. Sean Mantesso, Are China's cheap loans to poor nations a development boost or a debt trap?, ABC News, 16.11.2018
  19. Martin Rodil, China’s Bailing Out Venezuela’s Corrupt Regime. That’s Got to Stop, Daily Beast, 24.3.2017
  20. Ecuador must re-invent its relationship with China, Diálogo Chino, 21.11.2016
  21. Martin Hála, Pochod komediantů na Pražském hradě. Čínské investiční fórum znovu oslavuje ekonomickou fatu morgánu, Sinopsis 18.10.2018
  22. Čínské investice na Filipínách: Politický kapitál za prázdné sliby, Sinopsis, 9.8.2018
  23. Adrian Shabhaz, Freedom on the Net 2018. The Rise of Digital Authoritarianism, Freedom House
  24. Michael Bachelard, Chinese government censors ruling lines through Australian books, The Age, 23.2.2019
  25. ČLR cenzuruje, jako když tiskne – i v cizině, Sinopsis, 2.3.2019

Literatura[editovat | editovat zdroj]