Si Ťin-pching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Si Ťin-pching
习近平
Si Ťin-pching v roce 2019
Si Ťin-pching v roce 2019
Generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Číny
Úřadující
Ve funkci od:
15. listopadu 2012
PředchůdceChu Ťin-tchao
7. prezident Čínské lidové republiky
Úřadující
Ve funkci od:
14. března 2013
ViceprezidentLi Jüan-čchao (2013–2018)
Wang Čchi-šan (od 2018)
PředchůdceChu Ťin-tchao
Předseda Ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny
Úřadující
Ve funkci od:
15. listopadu 2012
MístopředsedaFan Čchang-lung (2012–2017)
Sü Čchi-liang (od 2012)
Čang Jou-sia (od 2017)
PředchůdceChu Ťin-tchao
8. viceprezident Čínské lidové republiky
Ve funkci:
15. března 2008 – 14. března 2013
PrezidentChu Ťin-tchao
PředchůdceCeng Čching-chung
NástupceLi Jüan-čchao
Výkonný tajemník Sekretariátu ústředního výboru Komunistické strany Číny
Ve funkci:
22. října 2007 – 15. listopadu 2012
PředchůdceCeng Čching-chung
NástupceLiou Jün-šan
Stranická příslušnost
ČlenstvíDanghui.svg Komunistická strana Číny
(od roku 1974)
Vojenská služba
SlužbaČínská lidová osvobozenecká armáda
Doba služby1979–1982
Narození15. června 1953 (69 let)
Peking
ČínaČína Čína
NárodnostChan
ChoťKche Ling-ling
(sňatek 1979; roz. 1982)
Pcheng Li-jüan
(sňatek 1987)
RodičeSi Čung-sün (otec)
Čchi Sin (matka)
DětiSi Ming-ce
SídloČung-nan-chaj, Peking
Alma materUniverzita Čching-chua
Zaměstnánípolitik
Náboženstvíateista
OceněníZlatý olympijský řád (2013)
velkostuha Leopoldova řádu (2014)
Řád osvoboditele (2014)
Řád Josého Martího (2014)
Řád Pákistánu (2015)
… více na Wikidatech
PodpisSi Ťin-pching 习近平, podpis
Commons习近平
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Si Ťin-pching (čínsky pchin-jinem Xí Jìnpíng, znaky zjednodušené 习近平, tradiční 習近平, [ɕǐ tɕînpʰǐŋ]; * 15. června 1953 Peking) je čínský politik a státník, od listopadu 2012 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny a předseda Ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny, a od března 2013 prezident Čínské lidové republiky a předseda Ústřední vojenské komise ČLR.[1] Si Ťin-pching je jako nejvýznamnější čínský politický představitel od roku 2012 považován za nejvyššího vůdce Číny.[2][3]

Si Ťin-pching je syn čínského komunistického revolucionáře Si Čung-süna. Poté, co se jeho otec během Kulturní revoluce stal obětí jedné z politických čistek, byl donucen uchýlit se do exilu v provincii Šen-si. Ve vesnici Liang-ťia-che žil v jeskynním domě, načež se – po několika neúspěšných pokusech – stal členem Komunistické strany a posléze působil jako místní stranický tajemník. Po studiu chemického inženýrství na univerzitě Čching-chua se Si během svého působení v čínských pobřežních provinciích dočkal vzestupu ve stranické hierarchii. V letech 1999–2002 byl guvernérem provincie Fu-ťien, a poté mezi lety 2002 a 2007 působil jako guvernér a stranický tajemník sousední provincie Če-ťiang. Po odvolání stranického tajemníka Šanghaje, Čchen Liang-jüho, v roce 2007 jej Si ve funkci krátce nahradil. Téhož roku se stal členem stálého výboru politbyra a v letech 2007–2012 zastával funkci výkonného tajemníka sekretariátu ústředního výboru KS Číny. V roce 2008 byl Si Ťin-pching předurčen nástupcem vůdce Chu Ťin-tchaa a následně jmenován viceprezidentem Čínské lidové republiky a místopředsedou Ústřední vojenské komise.

Si Ťin-pching se stal prvním generálním tajemníkem KS Číny narozeným po založení Čínské lidové republiky. Od svého převzetí moci v roce 2012 zavedl rozsáhlá opatření pro posílení stranické disciplíny a nastolení vnitrostranické jednoty. Jeho protikorupční kampaň vedla k pádu mnoha prominentních komunistických funkcionářů, včetně bývalého člena stálého výboru politbyra Čou Jung-kchanga. Si Ťin-pching prosazuje asertivnější zahraniční politiku Číny, zejména ve vztahu k čínsko-americkým vztahům, linii devíti čar v Jihočínském moři, hraničnímu sporu s Indií a politickému statusu Tchaj-wanu. Snažil se posílit vliv Číny v Africe a Eurasii skrze projekt Nové hedvábné stezky. V ekonomické oblasti se zasadil o vyšší podporu státem vlastněných podniků, pokročilou integraci civilního a vojenského sektoru, programy na zmírnění chudoby a pokusil se reformovat sektor s nemovitostmi. V roce 2015 se během historicky prvního setkání sešel s tchajwanským prezidentem Ma Jing-ťiouem, nicméně po vítězství opoziční strany (DPP) v tchajwanských prezidentských volbách roku 2016 došlo ke zhoršení bilaterálních vztahů. Na pandemii COVIDu-19, která v Číně vypukla v polovině jeho druhého funkčního období, reagoval politikou nulové tolerance.

Život[editovat | editovat zdroj]

Si Ťin-pching (vlevo) se svým bratrem Si Jüan-pchingem a otcem Si Čung-sünem v roce 1958

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Rodinný původ a rané dětství[editovat | editovat zdroj]

Si Ťin-pching se narodil 15. června 1953 v Pekingu jako třetí ze čtyř dětí Si Čung-süna a jeho druhé ženy Čchi Sin.[4] Si Ťin-pchingův otec, Si Čung-sün, byl čínský komunistický revolucionář a po založení Čínské lidové republiky roku 1949 zastával řadu významných politických postů; v době Si Ťin-pchingova narození stál v čele oddělení propagandy ÚV Komunistické strany Číny, roku 1956 se stal členem 8. ústředního výboru a v letech 1959–1962 byl vicepremiér Čínské lidové republiky a generální tajemník Státní rady.[5] Si Ťin-pchingova matka, Čchi Sin, se za Si Čung-süna provdala v dubnu 1944, během druhé čínsko-japonské války, poblíž Jen-anu. Na konci roku 1952 se přestěhovali do Pekingu, kde poté studovala na Institutu Marxismu-Leninismu.[6]

V předškolním věku Si ťin-pching navštěvoval mateřskou školu Pej-chaj, zařízení u pekingského parku Pej-chaj, určené pro děti nejvýznamnějších stranických a armádních funkcionářů.[7] Roku 1960, ve svých sedmi letech, začal navštěvovat Školu 1. srpna, kde obdržel základní vzdělání. Jednalo se o exkluzivní školu pro potomky komunistických elit, zejména vyšších důstojníků Čínské lidové osvobozenecké armády.[8] Škola se nacházela v jednom z bývalých císařských paláců a přezdívalo se ji „kolébka vůdců“.[9] Rodina obývala prostorný s’-che-jüan, tradiční pekingský dům se dvorem, kde jim k dispozici byla i služebná, kuchař a strážný. Léta tradičně trávila ve vile v Pej-taj-che, plážovém letovisku oblíbeném mnohými stranickými kádry. Významné svátky děti trávily s rodiči v Čung-nan-chaji, čínském vládním komplexu v Pekingu, kde se mohly účastnit okázalostí či se setkávat s politickými špičkami.[10]

Pád v nemilost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 byl Si Ťin-pchingův otec, Si Čung-sün, obviněn z protistranického jednání, načež byl zbaven funkce vicepremiéra, uvržen do domácího vězení a několik měsíců vyšetřován. Ačkoliv nakonec nebyl vyloučen ze strany, v listopadu 1965 byl donucen opustit Peking a byl poslán pracovat do továrny v Luo-jangu v provincii Che-nan. Si Ťin-pching se s otcem nesetkal následujících sedm let.[11]

Situace celé rodiny se dále zhoršila s počátkem Kulturní revoluce roku 1966. Na Si Ťin-pchinga bylo jako syna „kontrarevolucionáře“ taktéž automaticky nahlíženo jako na provinilého a spolu s ostatními členy rodiny byl vystaven perzekuci.[12] Škola 1. srpna byla, podobně jako mnohá vzdělávací zařízení, uzavřena a Si přestoupil do Školy č. 25. V té době byla výuka avšak značně omezena a mnozí studenti tvořili radikální Rudé gardy; vstup do jejich řad byl ale Si Ťin-pchingovi nejen zapovězen, nýbrž se naopak s celou svou rodinou stal jejich terčem.[13] Si byl podroben zhruba dvanácti větším či menším štvavým shromážděním, na nichž byl „kritizován“ – respektive pranýřován, ponižován a veřejně odsuzován. V jednom případě byla Si Ťin-pchingova matka přinucena, aby společně s davem odsoudila svého syna jako „stoupence kapitalismu“. Si Ťin-pchingova starší nevlastní sestra, Si Che-pching, neschopna snášet podobné zacházení, spáchala sebevraždu.[14]

Nedlouho poté byla i Si Ťin-pchingova matka, Čchi Sin, poslána do školy pro kádry v Che-nanu na „převýchovu“, kde posléze strávila sedm let.[15] Si Ťin-pching byl během tohoto období buď zadržován v pracovně-výchovných zařízeních pro mladistvé delikventy nebo žil jako bezdomovec. O svých zkušenostech promluvil v interview v roce 1996: „Ve skutečnosti jsem trpěl více než většina lidí. Během Kulturní revoluce jsem byl čtyřikrát vězněn. Jako „reakcionářský student“ jsem byl kritizován na více než tuctu denunciačních shromáždění. Trpěl jsem hlady a žil jsem jako žebrák.“[14] Příležitost uniknout další perzekuci se Si Ťin-pchingovi naskytla poté, co 22. prosince 1968 Mao Ce-tung vyzval „vzdělanou mládež“ k převýchově rolníky na venkově a zahájil kampaň „vzhůru do hor, dolů do vesnic“. Si Ťin-pching se rozhodl zamířit na sever Šen-si, rodné provincie jeho otce.[16]

Si Ťin-pching se vyjádřil, že toto období utvrdilo jeho vnímání politiky. V rozhovoru v roce 2000 řekl: „Lidé, kteří mají málo kontaktu s mocí, kteří k ní mají daleko, tyhle věci vždy vidí jako tajemné a zajímavé. Ale já nevidím jen to povrchní: moc, květiny, potlesk. Já vidím vězeňské cely a jak lidé dokáží lavírovat jedním a pak druhým směrem. Rozumím politice na hlubší úrovni.“[17]

Sedm let v Liang-ťia-che[editovat | editovat zdroj]

Patnáctiletý Si Ťin-pching nejprve zamířil do Fu-pchingu, rodného okresu jeho otce, doufaje, že nalezne útočiště u svých příbuzných. Ti se mu ale neodvážili poskytnou přístřeší z obav před politickými následky. Poté se vypravil do Jen-anu, kde byl s dalšími příslušníky „vzdělané mládeže“ rozdělen do jednotlivých okresů. Si byl vyslán do komuny Wen-an-ji, kde byl následně přiřazen do Liang-ťia-che, malé vesnice v horách, zhruba sedmdesát kilometrů od Jen-anu. Ve vsi žil v jao-tungu, jeskynním domě, který sdílel s šesti dalšími. Příděly jídla byla značně omezené a mezi vesničany a nově příchozí městskou mládeží panovala vzájemná nedůvěra až nevraživost. Po třech měsících se vyčerpaný Si Ťin-pching rozhodl uprchnout podobně jako ostatní již před ním a potají se vrátil zpět do Pekingu. V Pekingu byl ale zatčen a dalších šest měsíců strávil v nápravném zařízení pro mladistvé. Nedlouho po propuštění byl opět zadržen, načež dalších pět měsíců vykonával nucené práce v pekingském obvodu Chaj-tien.[18]

Na radu a naléhání své tety Ťi Jün, taktéž komunistické revolucionářky, se ale nakonec rozhodl vrátit se do Liang-ťia-che.[19] Do vsi se vrátil na začátku roku 1970. Postupem času se sblížil s vesničany a naučil se zvládat náročnou venkovskou práci. Po sedmi neúspěšných pokusech se stal členem Čínské komunistické ligy mládeže, přičemž k úspěšnému přijetí mu pomohlo i spřátelení se s tajemníkem pobočky Ligy v komuně.[20] Roku 1973 se setkal se svým otcem, který byl tou dobou již přesunut z Luo-jangu do vězení, a který jej podpořil ve snaze stát se členem strany. Poté, co Si Ťin-pching v Liang-ťia-che získal podporu od tamějších straníků, požádal o vstup do strany.[21] Ačkoliv byl napoprvé odmítnut, podruhé (podle jiných zdrojů až napodesáté)[22] již uspěl a 21. ledna 1974 se stal členem Komunistické strany Číny. Později byl také jmenován do čela stranické organizace v Liang-ťia-che. Vesnici nakonec opustil 8. října 1975.[21]

Návrat do Pekingu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1975 se Si Ťin-pchingovi naskytla příležitost pokračovat ve svém vzdělání, když Univerzita Čching-chua přidělila oblasti Jen-anu kvótu dvou míst. Si podal na univerzitu Čching-chua všechny ze svých tři možných přihlášek a zaručily se za něj okresní orgány. Vzhledem k politické citlivosti Si Ťin-pchingovy situace se ale univerzitní náboráři neodvažovali přihlášku posoudit a rozhodnutí přenechali na univerzitním vedení. Naštěstí pro Si Ťin-pchinga byli Čch’ Čchün a Sie Ťing-i, oddaní stoupenci Kulturní revoluce, kteří by za normálních okolností rozhodovali a jeho přihlášku s jistotou zamítli, zaneprázdněni. Namísto nich ji posuzoval Liou Ping, spojenec Teng Siao-pchinga, a tedy osoba s jistými sympatiemi k Si Čung-sünově rodině. Ten Si Ťin-pchingovu přihlášku schválil a Si tak byl na sklonku Kulturní revoluce přijat do vůbec prvního ročníku „studentů z řad dělníků, rolníků a vojáků“.[23] Si Ťin-pching následně v letech 1975–1979 na Univerzitě Čching-chua studoval obor organické syntézy na katedře chemického inženýrství.[24]

Politický vzestup[editovat | editovat zdroj]

Počátek na vrcholu[editovat | editovat zdroj]

Když Si Ťin-pching v dubnu 1979 dokončil své vysokoškolské vzdělání, byla Čína dějištěm náhlých změn. Smrt Mao Ce-tunga v září 1976 a zatčení tzv. gangu čtyř sotva o měsíc později znamenala konec Kulturní revoluce a na třetím zasedání 11. ústředního výboru KS Číny v prosinci 1978 bylo rozhodnuto o zahájení rozsáhlých reforem, známých jako Otevření Číny světu. Si Ťin-pchingův otec, Si Čung-sün, byl rehabilitován a okamžitě pověřen vedením reformního úsilí v provincii Kuang-tung. V roce 1979 se čerstvě vystudovaný Si Ťin-pching stal – díky rodinnému původu, otcovým konexím a na doporučení své matky – osobním důvěrným tajemníkem, tzv. mi-šu, Keng Piaa, člena politbyra, vicepremiéra, generálního tajemníka Ústřední vojenské komise a v letech 1981–1982 ministra obrany. Jednalo se o strategickou, delikátní roli, v níž se Si Ťin-pching účastnil jednání a rozhodování ústředních orgánů, zacházel s důvěrnými dokumenty a Keng Piaa doprovázel při inspekcích jednotek ozbrojených sil či na zahraničních cestách. V květnu 1980 jej doprovázel do Spojených států, přičemž tato návštěva zanechala v mladém Si Ťin-pchingovi hluboký dojem. Si navštívil Pentagon a Bílý dům, kde čínská delegace shlédla nový film Star Wars V, a zúčastnil se prohlídky letadlové lodi Kitty Hawk.[25] Po třech letech této cenné „vojenské“ zkušenosti se ale Si rozhodl vrátit se na nižší, regionální úroveň.[26]

V provinciích[editovat | editovat zdroj]

V roce 1982 zamířil do provincie Che-pej, kde se stal zástupcem tajemníka stranického výboru v okrese Čeng-ting a již o rok později byl jmenován tajemníkem.[27] Později se stal tajemníkem čeťiangského provinčního výboru, tajemníkem městského výboru v Šanghaji a působil také jako guvernér provincií Fu-ťien a Če-ťiang. V době, kdy byl guvernérem provincie Fu-ťien, se zasadil o investiční stimuly pro tchajwanské podnikatele.

Na nejvyšší úrovni[editovat | editovat zdroj]

Na XVII. sjezdu Komunistické strany Číny v říjnu 2007 byl Si Ťin-pching ve svých čtyřiapadesáti letech zvolen členem stálého výboru politbyra, nejužšího stranického vedení.[28] V tehdy devítičlenném stálém výboru byl v pořadí šestý a byl tak identifikován jako pravděpodobný nástupce tehdejšího vůdce Chu Ťin-tchaa. Zároveň se stal výkonným tajemníkem Sekretariátu ústředního výboru KS Číny, orgánu zajišťujícího rutinní chod strany.[29][30] Následně byl 15. března 2008 Všečínským shromážděním lidových zástupců, čínským parlamentem, zvolen viceprezidentem.[31]

18. října 2010 byl zvolen místopředsedou Ústřední vojenské komise, což dálé posílilo očekávání, že eventuálně nahradí tehdejšího generálního tajemníka a prezidenta Chu Ťin-tchaa.[32]

Vůdce Číny[editovat | editovat zdroj]

15. listopadu 2012 byl na XVIII. sjezdu Komunistické strany Číny zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru a ve funkci tak vystřídal Chu Ťin-tchaa.[33] Zároveň byl zvolen předsedou Ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny, vrcholného orgánu v čele Čínské lidové osvobozenecké armády.[34] Následně byl 14. března 2013 byl Všečínským shromážděním lidových zástupců zvolen prezidentem Čínské lidové republiky.[35]

Představitelé států BRICSu na 8. vrcholné schůzce v roce 2016
Spolu s prezidentem Barackem Obamou v Bílém domě v září 2015

2012[editovat | editovat zdroj]

V únoru 2012 Si Ťin-pching obvinil ze začátku korejské války (1950–1953) Spojené státy, které podle něho „ignorovaly vícenásobná varování čínské vlády… a spustily letecké nálety, aby bombardovaly naše města a vesnice na Severovýchodě a přenesly válku do teritoria nově založené Čínské lidové republiky“.[36] Podle historických faktů se jedná o nesprávné označení, které přepisuje dějiny do zkreslených událostí.

Si Ťin-pchinga přivítali 14. února 2012 na čtyřdenní návštěvě Spojených států při příjezdu do Bílého domu protestující demonstranti ze skupin pronásledovaných v Číně – Tibeťané, praktikující Fa-lun-kungu, Tchajwanci a lidsko-právní aktivisté. Jedná se o první živý protest směřovaný vůči osobě viceprezidenta Si Ťin-pchinga při příležitosti jeho první návštěvy Washingtonu.[37][zdroj?]

15. února 2012 připustil Si Ťin-pching na čtyřdenní návštěvě Spojených států, že má jeho země v dodržování lidských práv jisté rezervy, na druhou stranu uvedl, že komunistická strana udělala v této oblasti pokroky. Na téma lidských práv vedl obdobný rozhovor s americkým viceprezidentem Joem Bidenem a ministryní zahraničí Hillary Clintonovou.[38] Jeho výroky jsou ve světle předcházejících událostí některými skupinami označovány za propagandu neshodující se s fakty. Zejména se jedná o Tibeťany[39][40] a praktikující Fa-lun-kungu.[41]

Tibet[editovat | editovat zdroj]

Při setkání se Si Ťin-pchingem během návštěvy Číny v listopadu 2014 americký prezident Barack Obama prohlásil, že Spojené státy uznávají Tibet jako nedílnou součást Číny a nepodporují nezávislost Tibetu.[42]

Návštěva Česka[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu března a dubna 2016 Si Ťin-pching oficiálně navštívil Českou republiku.[43] Si Ťin-Pching vedl několik rozhovorů s prezidentem Milošem Zemanem[44] a premiérem Bohuslavem Sobotkou. Jeho návštěvu provázela také značná vlna odporu, několik čínských uvítacích vlajek bylo polito barvou či strženo.[45] Hlavní argument odpůrců byl, že se v Číně stále nedodržují základní lidská práva, jsou zde političtí vězni atd.[46][47][48][49]

Panamské dokumenty[editovat | editovat zdroj]

Přestože Si Ťin-pching po svém nástupu k moci spustil protikorupční kampaň, v jejímž rámci bylo potrestáno více než 300 000 stranických funkcionářů, tak jeho vlastní švagr byl v dubnu 2016 identifikován v uniklých Panamských dokumentech, které obsahují detailní informace o offshorových firmách v daňových rájích a jejich vlastnické struktuře.[50] Čínská vláda následně v čínských médiích i na internetu zablokovala a cenzurovala veškerá odhalení Panamských dokumentů, která se týkají rodiny Si Ťin-pchinga a rodin několika dalších vysoce postavených členů čínské komunistické strany.[51]

Změna čínské ústavy[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 čínský parlament schválil změnu ústavy, která vypustila omezení funkce prezidenta a viceprezidenta na dvě funkční období, čímž Si Ťin-pching získal možnost zůstat ve funkci i po vypršení druhého funkčního období v roce 2023.[52]

Cenzura[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se někteří lidé začali Si Ťin-pchinga nazývat Medvídkem Pú,[53] zakázal Peking v roce 2018 na území Číny promítat nový snímek Kryštůfek Robin.[54] Si Ťin-pching je jako prezident kritizován opozicí a západními zeměmi za návrat ke kultu osobnosti okolo hlavy státy a za zvýšení represí vůči obráncům demokracie a lidských práv.[52]

Systém sociálního kreditu[editovat | editovat zdroj]

Čína plánuje od roku 2020 spustit systém sociálního kreditu,[55] který podle Si Ťin-pchinga umožní „důvěryhodným lidem cestovat kamkoliv na světě. Na druhou stranu ti, kteří nejsou hodni důvěry, nebudou moci učinit jediný krok.“[56]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho dcera k roku 2010 studovala na Harvardově univerzitě. Žena z druhého manželství, Pcheng Li-jüan, byla kdysi známou zpěvačkou. Nyní působí jako ředitelka tanečního a pěveckého vojenského souboru. Její hodnost je generálmajor.[36]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ťin-pching Si na slovenské Wikipedii a Xi Jinping na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Xi Jinping named president of China. BBC News. 2013-03-14. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. (anglicky) 
  2. ↑ HUANG, Cary. Xi Jinping pledges renewal of the nation. South China Morning Post [online]. 2012-11-30 [cit. 2022-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-03. (anglicky) 
  3. ↑ KRISTOF, Nicholas. Opinion | Looking for a Jump-Start in China. The New York Times. 2013-01-05. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  4. ↑ BROWN, Kerry, 2016. CEO, China: The Rise of Xi Jinping. London, New York: I. B. Tauris. xxiv, 262 s. ISBN 978-1784533229, ISBN 1-78453-877-9. OCLC 1267957336 S. 51. (anglicky) 
  5. ↑ CHAN, Alfred L., 2022. Xi Jinping: political career, governance, and leadership, 1953-2018. New York, NY: Oxford University Press. xviii, 680 s. ISBN 978-0-19-761525-6, ISBN 0-19-761525-2. OCLC 1290724105 S. 19–20. (anglicky) 
  6. ↑ Chan 2022, s. 21–22.
  7. ↑ ANDRÉSY, Agnès, 2016. Xi Jinping: Red China, the next generation. Lanham, Maryland: University Press of America. xii, 156 s. ISBN 978-0-7618-6601-5, ISBN 0-7618-6601-9. OCLC 927168921 S. 12. (anglicky) 
  8. ↑ LI, Cheng. Xi Jinping’s Inner Circle (Part 2: Friends from Xi’s Formative Years) [online]. Hoover Institution, 2014 [cit. 2022-10-02]. S. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ NAST, Condé. Born Red. The New Yorker [online]. 2015-03-30 [cit. 2022-10-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Andrésy 2016, s. 13.
  11. ↑ Andrésy 2016, s. 15–17.
  12. ↑ Chan 2022, s. 24.
  13. ↑ BUCKLEY, Chris; TATLOW, Didi Kirsten. Cultural Revolution Shaped Xi Jinping, From Schoolboy to Survivor. The New York Times. 2015-09-24. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  14. ↑ a b Chan 2022, s. 24–25.
  15. ↑ Andrésy 2016, s. 19.
  16. ↑ Adrésy 2016, s. 19.
  17. ↑ PAGE, Jeremy. How the U.S. Misread China’s Xi: Hoping for a Globalist, It Got an Autocrat. Wall Street Journal. 2020-12-23. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. ISSN 0099-9660. (anglicky) 
  18. ↑ Chan 2022, s. 27–29.
  19. ↑ Andrésy 2016, s. 22.
  20. ↑ Chan 2022, s. 29–⁠30.
  21. ↑ a b Andrésy 2016, s. 24–25.
  22. ↑ Chan 2022, s. 33.
  23. ↑ Chan 2022 a 30.
  24. ↑ BO, Zhiyue. The Rise of a New Tsinghua Clique in Chinese Politics. The Diplomat [online]. 2015-04-15 [cit. 2022-10-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Chan 2022 a 43–45.
  26. ↑ Chan 2022 a 46.
  27. ↑ Chan 2022 a 47.
  28. ↑ Čínské komunisty opět povede Chu Ťin-tchao | Svět. Lidovky.cz [online]. 2007-10-22 [cit. 2022-10-14]. Dostupné online. 
  29. ↑ SHAMBAUGH, David. China’s 17th Party Congress: Maintaining Delicate Balances [online]. 2007-11-01 [cit. 2022-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ KAHN, Joseph. Politburo in China Gets Four New Members. The New York Times. 2007-10-22. Dostupné online [cit. 2022-10-15]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  31. ↑ Xi Jinping elected Chinese vice-president. www.npc.gov.cn [online]. [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. 
  32. ↑ Chinese vice-president Xi Jinping appointed to key military post. the Guardian [online]. 2010-10-18 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ Sjezd čínské Komunistické strany zvolil do ústředního výboru nástupce prezidenta. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. 
  34. ↑ Xi Jinping youngest head of Central Military Commission in three decades. South China Morning Post [online]. 2012-11-16 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ Čínským prezidentem se oficiálně stal bývalý viceprezident Si Ťin-pching. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. 
  36. ↑ a b ROBERTSON, Matthew. Poznejte Si Ťin-pchinga, budoucího vůdce Číny [online]. velkaepocha.sk [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-23. 
  37. ↑ Si Ťin-pchinga přivítaly před Bílým domem protesty (video) [online]. Velká Epocha a televize NTD [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  38. ↑ Lidská práva ctíme, trvá na svém čínský viceprezident [online]. centrum.cz [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. 
  39. ↑ FANG, Sophia; SOMMER, Gisela. Udělejte si pořádek nebo vás potrestáme, hrozí Peking svým úředníkům v Tibetu [online]. velkaepocha.sk [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  40. ↑ FANG, Sophia; SOMMER, Gisela. USA: Senátoři představili rezoluci za okamžité zastavení represí v Tibetu [online]. velkaepocha.sk [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. 
  41. ↑ Falun Gong upozorňuje na nezákonnou činnost komunistické strany při návštěvě Si Ťin-pchinga v USA [online]. velkaepocha.sk [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-20. 
  42. ↑ "Remarks by President Obama and President Xi Jinping in Joint Press Conference". Whitehouse.gov. 23. listopadu 2014.
  43. ↑ Maraton prezidenta Si. Smlouva o spolupráci, jednání se Sobotkou [online]. Česká televize, 29, března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  44. ↑ Zeman se Si Ťin-pchingem zasadili v Lánech pamětní strom, odpůrci v Praze věšeli tibetské prapory [online]. 28. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  45. ↑ V Praze byly poškozeny desítky čínských vlajek [online]. 26. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  46. ↑ Mučení, popravy, obchod s orgány. Špiclování, cenzura a represe. I to je současná Čína [online]. Česká Televize, 28. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  47. ↑ Klaňme se a vítejme. Přijíždí čínský Si (Tche-le) [online]. 27. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  48. ↑ Proti čínskému režimu v Praze protestují stovky lidí, k Hradu se ale nedostaly [online]. 29. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  49. ↑ Si Ťin-pching večeří se Zemanem. Kalouska policie nepustila na Hrad [online]. iDNES.cz, 29. března 2016 [cit. 2016-03-29]. Dostupné online. 
  50. ↑ SCHMITZ, Rob. Xi Jinping's family linked to Panama Papers. www.marketplace.org. Marketplace, 4. dubna 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ "V Panama Papers se namočily i čínské elity, cenzura kauzu tutlá". iDNES.cz. 7. dubna 2016.
  52. ↑ a b Neomezená vláda. Čína schválila ústavní změnu, posílí prezidenta. Týden.cz [online]. 11.03.2018 09:22 Aktualizováno 11.03. 12:25. Dostupné online. 
  53. ↑ Čína zakázala nový film o Medvídkovi Pú. Příliš se podobá prezidentovi Zdroj: Deník.cz. www.denik.cz [online]. [cit. 2021-12-19]. Dostupné online. 
  54. ↑ China bans Winnie the Pooh film after comparisons to President Xi Zdroj: The Guardian. www.theguardian.com [online]. [cit. 2021-12-19]. Dostupné online. 
  55. ↑ VOŽENÍLEK, David. Hlídat se budeme sami. V Číně vzniká Velký Bratr 21. století. iDNES.cz [online]. 22. prosince 2017. Dostupné online. 
  56. ↑ Čínský systém společenského kreditu: Velký bratr všechno uvidí "jako Bůh". Kdo není důvěryhodný, neudělá ani krok, hlásá Si Ťin-pching. Hospodářské noviny [online]. 11. dubna 2019. Dostupné online. 
  57. ↑ Xi Jinping Meets with International Olympic Committee President Thomas Bach and Receives the Olympic Order in Gold. web.archive.org [online]. 2016-03-04 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04. 
  58. ↑ EUB2. China's Xi receives royal welcome in Belgium before EU talks — EUbusiness.com | EU news, business and politics. www.eubusiness.com. Dostupné online [cit. 2021-07-03]. (anglicky) 
  59. ↑ Xi Jinping Receives the Order of the Liberator from Venezuela. www.fmprc.gov.cn [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  60. ↑ Xi Jinping Receives Order of José Marti of Cuba. www.fmprc.gov.cn [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  61. ↑ Pakistan confers Nishan-e-Pakistan on Chinese president Xi Jinping. Hindustan Times [online]. 2015-04-21 [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ Xi Jinping Holds Talks with King Salman bin Abdulaziz Al Saud of Saudi Arabia Two Heads of State Jointly Announce Establishment of China-Saudi Arabia Comprehensive Strategic Partnership. www.fmprc.gov.cn [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  63. ↑ Chinese president receives Order of Republic of Serbia - PoliticsEnglish - on B92.net. web.archive.org [online]. 2019-06-16 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-16. 
  64. ↑ PM Modi conferred 'Grand Collar of the State of Palestine' | India News - Times of India. web.archive.org [online]. 2018-06-14 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-06-14. 
  65. ↑ Presenting the Order of St Andrew the Apostle to President of China Xi Jinping • President of Russia. web.archive.org [online]. 2019-08-11 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-11. 
  66. ↑ China visit: UAE leadership strikes strategic deals with Xi Jinping - The National. web.archive.org [online]. 2018-07-22 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-22. 
  67. ↑ DE 2019, 2 de Mayo. El Gobierno condecoró a Xi Jinping con la Orden del Libertador San Martín. infobae [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. (španělsky) 
  68. ↑ Xi honored for building Kyrgyz ties - Chinadaily.com.cn. www.chinadaily.com.cn [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  69. ↑ Си Цзиньпин награждён высшим орденом Таджикистана. web.archive.org [online]. 2019-09-05 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-09-05. 
  70. ↑ A Familiar Face Back In Iowa: China's Vice President : NPR. web.archive.org [online]. 2019-07-14 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-14. 
  71. ↑ Xi Jinping Iowa visit echoes past trips by future stars - BBC News. web.archive.org [online]. 2019-03-31 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-31. 
  72. ↑ Chinese VP Receives Key to the City of Montego Bay - Jamaica Information Service. web.archive.org [online]. 2019-07-14 [cit. 2021-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-14. 
  73. ↑ Xi Jinping recibe las llaves de la ciudad de San José - Vídeo Dailymotion. Dailymotion [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ Mancera entrega llaves de la ciudad a Xi Jinping. El Informador :: Noticias de Jalisco, México, Deportes & Entretenimiento [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. (španělsky) 
  75. ↑ Xi Jinping Recibió Llaves de la Ciudad de Buenos Aires. co.china-embassy.org [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  76. ↑ President Xi Jinping presented with ‘key to Prague,’ continuing the 'freedom of the city' tradition. www.telegraph.co.uk [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. 
  77. ↑ ČTK. Čínský prezident dostal od primátorky symbolický klíč od městských bran. Deník.cz. 2016-03-30. Dostupné online [cit. 2021-07-03]. 
  78. ↑ Xi Jinping recibe la llave de Madrid, ciudad que considera "inolvidable". www.efe.com [online]. [cit. 2021-07-03]. Dostupné online. (španělsky) 

Další literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Xi Jingping. O správě státu. Překlad Vlastimil Dobečka et al. 1., české vyd. Olomouc; Beijing: Univerzita Palackého v Olomouci; Foreign Languages Press, 2017. 520 s. ISBN 978-80-244-4909-8. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prezidenti Čínské lidové republiky (seznam) Čína
Mao Ce-tung (1954–1959) • Liou Šao-čchi (1959–1968) • Li Sien-nien (1983–1988) • Jang Šang-kchun (1988–1993) • Ťiang Ce-min (1993–2003) • Chu Ťin-tchao (2003–2013) • Si Ťin-pching (od 2013)
Předsedové a generální tajemníci Komunistické strany Číny Čína
Čchen Tu-siou (1921–1927) • Siang Čung-fa (1928–1931) • Po Ku (1931–1935) • Čang Wen-tchien (1935–1943) • Mao Ce-tung (1943–1976) • Chua Kuo-feng (1976–1981) • Chu Jao-pang (1981–1987) • Čao C’-jang (1987–1989) • Ťiang Ce-min (1989–2002) • Chu Ťin-tchao (2002–2012) • Si Ťin-pching (od 2012)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Si_Ťin-pching&oldid=22120840“