Daňový ráj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Daňový ráj (anglicky tax haven, daňový přístav či útočiště) označuje zemi, ve které jsou mimořádně daňově zvýhodněny zahraniční firmy. Zisky zahraničního podniku (tzv. offshore společnosti) jsou daněny pouze zanedbatelně, dividendy takového podniku vůbec. Firmy s vedením mimo danou zemi nejsou daněny vůbec, jsou od daně z příjmu osvobozeny a získávají také další daňové výhody např. osvobození od cla při dovozu hmotného či nehmotného investičního majetku, většinou nezbytného pro podnikatelský provoz (automobily, kancelářská technika a zařízení). Tyto firmy musí dodržet určité podmínky: činnost společnosti musí být omezena na podnikatelské aktivity mimo danou zemi, držiteli kapitálových podílů musí být cizinci a firma nesmí získávat finance z tuzemských zdrojů. Cílem je přilákání zahraničního kapitálu a vytvořit z příslušné země významné finanční a hospodářské centrum. Většinou se jedná o země s malou rozlohou a nízkým počtem obyvatel, které však vykazují vysoké ekonomické výkony. Počet založených společností v některých daňových rájích dokonce převyšuje počet obyvatel.

Společnosti dle sídla[editovat | editovat zdroj]

Společnost označovaná jako offshore je taková, která podniká v určité zemi (zemích) a v daňovém ráji má pouze své sídlo a zpravidla platí pouze paušální daňové poplatky. Naproti tomu méně častý pojem onshore podnikání označuje umístění firmy v zemi se standardním zdaněním příjmů (tedy nikoli daňovém ráji), která však poskytuje daňově výhodné a stabilní prostředí.[1]

Offshore společnosti[editovat | editovat zdroj]

Ročně se celosvětově zakládá několik desítek tisíc offshore společností. Offshore společnosti jsou právnické osoby (obdoba českých a. s. a s. r. o.) registrované v zemích, které těmto společnostem umožňují příznivý daňový režim. Nejčastěji využívanou formou offshore společnosti je International Business Company (IBC). Offshore společnosti jsou hojně využívány v oblasti mezinárodního obchodu, dále pro poskytování poradenských služeb, elektronických služeb, reklamních služeb, zprostředkování apod. Naopak tyto společnosti nelze využít např. pro tuzemský maloobchod a řemeslnou výrobu.

Offshore společnost musí splňovat určité požadavky:

  • udržovat sídlo společnosti v dané zemi,
  • musí mít v dané zemi místního zástupce,
  • musí hradit vládě daného státu paušální daň, zpravidla velmi nízkou.

Pokud všechny tyto požadavky společnost splňuje, má možnost využívat výhody offshore lokalit:

  • údaje o majitelích společností nejsou veřejně přístupné, je tak zajištěna naprostá anonymita a maximální diskrétnost,
  • nulová daň z příjmu,
  • většina offshore lokalit nevyžaduje vedení účetnictví ani podávání daňového přiznání, provádění auditu, vydávání výroční zprávy,
  • neexistují zde daně dědické a darovací,
  • snížení provozních nákladů,
  • celkové omezení zákonných povinností,
  • minimální zásahy ze strany úřadů.

Onshore společnosti[editovat | editovat zdroj]

Onshore společnosti na rozdíl od offshore společností neumisťují své sídlo do daňových rájů, ale naopak sídlí ve své domácí ekonomice a jsou evidovány ve veřejně dostupných databázích, v ČR např. v Obchodním rejstříku. K optimalizaci své daňové povinnosti využívají slev na dani, daňových výhod a daňových úspor.

Typy daňových rajů[editovat | editovat zdroj]

K dnešnímu dni je na světě několik desítek zemí, kde se praktikují daňové výhody pro offshore společnosti. Vzhledem k tomu, že většina bohatých zemí si dlouhodobě uvědomuje problém úniku kapitálu, daňové ráje prakticky přestaly být spolehlivým přístavem, prostředkem k omezení daní. Ve většině rozvinutých zemí práce prostřednictvím offshore vede k nárůstu daňového zatížení a větší pozornosti regulačních orgánů.

Země bez daní, které nevyžadují výkaznictví jsou malé státy třetího světa. Nejznámějšími pobřežními zónami tohoto typu jsou Bahamy, Britské Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy a Belize. Tyto daňové ráje jsou charakterizovány vysokým stupněm důvěrnosti pro vlastníky offshore společností a téměř úplnou absence kontroly ze strany orgánů nad činností těchto společností. To je důvod, proč si renomované společnosti a banky nechtějí mít s nimi finanční vztahy. Tyto státy mají nízkou úroveň hospodářského rozvoje, ale mají poměrně vysokou politickou stabilitu.

Dálší typ daňového ráje jsou země které vyžadují od offshore společnosti finanční výkazy a poskytují jim citelné daňové úlevy. Ze strany vlády těchto států jsou kontroly přísnější, než v zemích prvního typu, existuje registr ředitelů a akcionářů, ale také prestiž společnosti je mnohem vyšší. Země této skupiny jsou Irsko, Gibraltar, ostrov Man, Hongkong.

Třetí skupina zahrnuje země, které nemohou být považovány za standardní daňové ráje, ale které poskytují registrovaným v nich nerezidentským a neziskovým na jejich území společnostem některé daňové úlevy. Požadavek na finanční výkazy zvyšuje stupeň důvěry k takovým firmám ze strany obchodních partnerů. V této skupině měl Kypr největší popularitu (od 1. ledna 1977 do 1. května 2004, kdy Kyperská republika vstoupila do EU). Od roku 2004, před hospodářskou krizí, byla nejoblíbenější zemí Island.

Seznamy daňových rájů mezinárodních organizací[editovat | editovat zdroj]

Mezi mezinárodními organizacemi, které vedou černou listinu" daňových rájů které používají "nespravedlivou daňovou soutěž", největší prestiž mají OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zahrnující více než 30 států, včetně hlavních rozvinutých států) a FATF (Financial Action Task Force, mezinárodní mezivládní orgán pro boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu).

Seznamy OECD[editovat | editovat zdroj]

„Černá listina“ OECD v roce 2008 obsahovala pouze této zemí: Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, Marshallovy ostrovy. 2 dubna 2009 na setkání G20 OECD připravila aktuální zprávu o jurisdikcích, pozorovaných globálnín fórem OECD na zavedení daňových norem přijatých na mezinárodní úrovni. Daňové standardy vypracované OECD ve spolupráci se zeměmi, které nejsou členy této organizace, byly schváleny na Setkání ministrů financí "Big twenty" (G20) v Berlíně v roce 2004. Tyto standardy požadují výměnu informací o případných daňových záležitostech pro administraci a donucování k dodržování národních daňových zákonů bez ohledu na ustanovení národních daňových předpisů o ochraně soukromí nebo bankovní tajemství pro daňové účely. Poskytují také zdokonalené mechanismy na ochranu důvěrnosti informací, které se účastní výměnného procesu.

V této zprávě OECD rozdělila všechny státy do tří kategorií:

Jurisdikce, v dostatečné míře zavedly daňové normy přijaté na mezinárodní úrovni ("bílá listina"): Argentina, Austrálie, Barbados, velká Británie, Maďarsko, Panenské ostrovy USA, Německo, Guernsey, Řecko, Dánsko, Jersey, Irsko, Island, Španělsko, Itálie, Kanada, Kypr, Čína (včetně Hongkongu a Macaa), Republika Korea, Mauricius, Malta, Mexiko, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Spojené Arabské Emiráty, Ostrov Man, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Republika Kazachstán, Ruská Federace, Seychely, Slovensko, Spojené Státy Americké, Turecko, Finsko, Francouzská Republika, Švédsko, Japonsko.

Jurisdikce, které na sebe vzali závazek k přijetí daňových norem, schválených na mezinárodní úrovni, ale dosud je dostatečně neprovedly ("šedá listina"):

Daňové ráje: Anguilla (zámořské území Spojeného království), Andorra, Antigua a Barbuda, Aruba (Území Nizozemska), Bahamy, Bahrajn, Belize, Bermudy (zámořské území Spojeného království), Britské Panenské ostrovy (zámořské území Spojeného království), Vanuatu, Gibraltar (britských zámořských území), Grenada, Dominika (Dominika), Cayman ostrovy (britské zámořské území), Cook ostrovy, Libérie, Lichtenštejnsko, Marshallovy ostrovy, Monako, Montserrat (UK zámořské území), Nauru, Nizozemské Antily (území Nizozemska), Niue, Panama, Samoa, San Marino, Svatý Vincenc a Grenadiny, Svatý Kryštof a Nevis, Saint Lucia, Turks a Caicos (zámořské území Velké Británie).

Ostatní finanční centra: Rakousko, Belgie, Brunei, Guatemala, Lucembursko, Singapur, Chile, Švýcarsko.

Jurisdikce, které se nezavázaly k přijetí daňové normy, schválené na mezinárodní úrovni ( „černá listina“): Kostarika, Malajsie (Labuan), Uruguay, Filipíny.

Na konci roku 2012 "černá listiná" OECD je prázdná.

V "šedé listině" jsou dvě offshore jurisdikce: Nauru a Niue.

"Bílá listina" vypadá takto: Austrálie, Americké Panenské ostrovy, Anguilla, Anguilla, Antigua a Barbuda, Argentina, Aruba, Bahamy, Barbados, Bahrajn, Belgie, Belize, Bermudy, Brazílie, Britské Panenské Ostrovy, Brunej, Vanuatu, Velká Británie, Maďarsko, Guatemala, Německo, Guernsey, Gibraltar, hong Kong, Grenada, Řecko, Dánsko, Jersey, Dominica (Společenství Dominika), Izrael, Indonésie, Island, Španělsko, Itálie, Kajmanské Ostrovy, Kanada, Katar, Kypr, Čína (včetně Hongkongu a Macaa), Korea, Kostarika, Curacao, Libérie, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Mauricius, Macau, Malajsie, Malta, Marshallovy ostrovy, Mexiko, Monako, Montserrat, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Spojené Arabské Emiráty, Ostrov Man, Ostrov Saint-Martin, Cookovy Ostrovy, Panama, Polsko, Portugalsko,Rakousko, Republika Kazachstán, Ruská Federace, Samoa, San Marino, Seychely, Svatý Vincent a Grenadiny, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Singapur, Slovensko, Slovinsko, USA, Turks a Caicos, Turecko, Uruguay, Filipíny, Finsko, Francie, Česká republika, Chile, Švýcarsko, Švédsko, Estonsko, Jižní Afrika, Japonsko.

Seznamy FATF[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 2010 FATF zveřejnila "černý seznam" zemí, rozdělených do tří kategorií:

  1. Země, kde kvůli nedostatkům vnitrostátního režimu pro mezinárodní finanční systém existuje hrozba praní špinavých peněz a financování terorismu. Organizace vyzývá k protiopatření proti těmto zemím. Do této kategorie se dostala jedna země — Írán.
  2. Země, v jejichž národních systémech boje proti praní peněz jsou významné ze strategického hlediska nedostatky, a které nejsou vyvinuli plán na jejich odstranění do února 2010. Do této kategorie se dostaly Angola, Severní Korea, Ekvádor a Etiopie.
  3. Země, které FATF označila za země s významnými strategickými nedostatky v systému proti praní špinavých peněz. Tyto nedostatky však nebyly upraveny orgány těchto států: Pákistán, Turkmenistán, Svatý Tomáš a Princův ostrov.

Podle veřejného dokumentu FATF (21. června 2013) zůstávají dva seznamy.

V první (tj. tzv. "černý seznam") vstoupili státy s nejvyšším rizikem, u nichž FATF vyzývá členské státy a jiné jurisdikci aplikovat protiopatření s cílem ochránit mezinárodní finanční systém od přetrvávajících významných rizik praní peněz a financování terorismu, vycházející od danných zemí. Mezi tyto země patří Írán a Korejská lidově demokratická republika (KLDR). Ve druhém ( „tmavě šedý seznam“)— země se strategickými nedostatky národních režimů, které nedosáhly dostatečného pokroku při odstraňování nedostatků nebo neplní vyvinutý ve spolupráci s FATF akční plán na odstranění nedostatků. Patří mezi ně: Vietnam, Indonésie, Keňa, Myanmar, Pákistán, Sao Tome a Principe, Sýrii, Tanzanii, Turecku, Ekvádor, Etiopie.

Hlavním nástrojem FATF v realizaci jeho funkce jsou 40 doporučení v oblasti trestné činnosti, praní špinavých příjmů a financování terorismu, které jsou předmětem auditu v průměru jednou za pět let, a 9 zvláštních doporučení v oblasti boje proti financování terorismu, které byly vyvinuty po událostech 11 září 2001. "40+9 Doporučení" představují organizační a právní opatření pro vytvoření v každé zemi efektivního režimu boje proti legalizaci trestných příjmů a financování terorismu. V souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1617 (2005) jsou "40 + 9 doporučení" FATF povinnými mezinárodními standardy pro členské státy OSN.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Uniklé dokumenty z Offshore Leaks (2013), Luxembourg Leaks (2014), Swiss Leaks (2015), Panama Papers (2016) či Malta Files [2] nebo Paradise Papers (2017) ukazují, že oficiální boj vlád proti daňovým rájům nedosahuje výsledků.[3] V případě daňových úniků prostřednictvím off-shore oblastí se nejedná o špičku ledovce tj. o výjimky, ale o systém, který je neustále vylepšován a rozšiřován. Daňové úniky mají vliv na obecnou daňovou morálku obyvatelstva. Kapitalismus a tržní ekonomika jsou živé jen díky všeobecné důvěře, že vše je "fair", obecná pravidla platí pro všechny a rozhodčí se chová ke všem stejně.[4]

Daňové ráje mohou mít i negativní vliv na životní prostředí.[5]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Komplexní, odborný a nezávislý pohled na daňovou problematiku je možno nalézt na https://www.taxjustice.net/.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Offshore a onshore mezinárodní daňové plánovaní - I. díl
  2. eic.network [online]. Dostupné online. 
  3. https://archiv.ihned.cz/c1-65942770-danovy-raj-bohatych-prinasi-svetu-peklo - Daňový ráj bohatých přináší světu peklo
  4. Die Welt. www.welt.de [online]. Dostupné online. 
  5. https://phys.org/news/2018-08-links-tax-havens-deforestation-illegal.html - Links between tax havens, deforestation and illegal fishing exposed