Si Čung-sün

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Si Čung-sün
Narození15. října 1913
Čung-che
Úmrtí24. května 2002 (ve věku 88 let)
Peking
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Číny (od 1928)
ChoťChao Ming-ču (1935–1944)
Čchi Sin (1944–2002)
DětiSi Che-pching
Si Čchien-pching
Si Čeng-ning
Čchi Čchiao-čchiao
Si An-an
Si Ťin-pching[1]
… více na Wikidatech
RodičeSi Cung-te
FunkceGenerální sekretář státní rady (1954–1965)
tajemník kuangtungského provinčního výboru Komunistické strany Číny (1978–1980)
Místopředseda Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1980–1993)
místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky (1988–1993)
vedoucí oddělení propagandy ÚV KS Číny
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Si Čung-sün je čínské jméno, v němž Si je příjmení.

Si Čung-sün (čínsky pchin-jinem Xí Zhòngxūn, znaky zjednodušené 习仲勋, tradiční 習仲勛; 15. října 191324. května 2002) byl čínský komunistický politik, ve 30. letech vedl komunistické partyzánské oddíly na severozápadě Číny, během války s Japonskem se podílel na obraně pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, byl tajemníkem severozápadního byra ÚV KS Číny a komisařem Severozápadní polní armády (resp. 1. polní armády). Po založení Čínské lidové republiky působil jako místopředseda vojensko-administrativního výboru severozápadní Číny, od roku 1953 vykonával funkci generálního sekretáře státní administrativní rady, resp. od roku 1954 generálního sekretáře státní rady, od roku 1959 byl současně i místopředsedou státní rady (vlády).

Roku 1962 byl obviněn z protistranické činnosti a odvolán z funkcí, za kulturní revoluce byl vězněn. Rehabilitace se dočkal roku 1978, kdy byl přeložen do provincie Kuang-tung, kterou v letech 1978–1980 řídil. V letech 1980–1993 působil v centrálních úřadech v Pekingu, jako místopředseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1980–1983, první místopředseda v letech 1988–1993), člen sekretariátu (1981–1985) a politbyra (1982–1987) ústředního výboru KS Číny. Zabýval se především otázkami práva a legislativy.

Jeho druhý syn Si Ťin-pching je od roku 2012 generálním tajemníkem KS Číny a od roku 2013 prezidentem Čínské lidové republiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Si Čung-sün se narodil 15. října 1913 ve venkovském okrese Fu-pching v provincii Šen-si ve statkářské rodině. V květnu 1926 vstoupil do Komunistického svazu mládeže Číny[2] a na jaře 1928 se zúčastnil studentských demonstrací, za což byl uvězněn nacionalistickými úřady. Ve vězení v roce 1928 vstoupil do Komunistické strany Číny (KS Číny).

V roce 1930 byl Si stranou vyslán působit ve vojsku nacionalistického generála Jang Chu-čchenga. V březnu 1932 vedl neúspěšné povstání v Jangově armádě v Liang-tangu v provincii Kan-su. Následně se připojil ke komunistickým partyzánům severně od řeky Wej. V březnu 1933 se připojil k Liou Č’-tanovi a dalším při zakládání pohraniční sovětské oblasti Šen-si-Kan-su (Šen-kan) a roku 1934 se stal předsedou vlády této sovětské oblasti, přičemž vedl komunistické oddíly při jejím rozšiřování a obraně proti nacionalistickým útokům. Počátkem roku 1935 se sloučily pohraniční sovětská oblast Šen-si-Kan-su a severní sovětská oblast Šen-si a vytvořily Severozápadní revoluční oblast. Si se stal jedním z vůdců této oblasti, v září 1935 byl však spolu s Liou Č’-tanem a Kao Kangem uvězněn během levicové nápravné kampaně uvnitř strany. Podle jeho vlastních slov byl čtyři dny před popravou, když na místo dorazil Mao Ce-tung a Čou En-laj a nařídili Si Čung-süna a jeho soudruhy propustit.[3] Siova partyzánská základna na severozápadě poskytla útočiště Mao Ce-tungovi a stranickému centru na závěr Dlouhého pochodu, takže „revoluční základna na severozápadě zachránila stranické centrum a stranické centrum zachránilo revolucionáře na severozápadě“.[4] Z oblasti se nakonec stal Jenanský sovět, ústředí čínského komunistického hnutí až do roku 1947.

V Jen-anu[editovat | editovat zdroj]

Během druhé čínsko-japonské války zůstal Si v pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, aby řídil civilní a vojenské záležitosti, podporoval hospodářskou výrobu v sovětu a prováděl stranickou politiku. Byl známý tím, že správnost politiky určoval na základě empirického posouzení a bránil „levicovému“ radikalismu při provádění stranických směrnic. Na VII. sjezdu Komunistické strany Číny v dubnu–červnu 1945 byl zvolen kandidátem ústředního výboru a stal se zástupcem vedoucího organizačního oddělení strany. V době, kdy v Číně končila druhá světová válka, podílel se na odražení útoku nacionalistů na Jen-an u Fu-tchaj-šanu a pomohl při průlomu Wang Čenovy 359. brigády ze Severočínských plání. Koncem roku 1945 se stal zástupcem tajemníka severozápadního byra ÚV KS Číny, roku 1946 převzal funkci komisaře obranné armády Šan-si-Suej-jüan-Kan-su-Šen-si-Ning-sia.[2] Jako politický komisař Si spolu s velitelem Čang Čung-sünem porazil nacionalisty západně od Jen-anu v bitvě u S’-chua-čchi v březnu 1947. Roku 1947 se stal komisařem Polní armády severní Šen-si, zodpovědné za obranu jenanského regionu. Roku 1948 převzal funkci komisaře Severozápadní polní armády (roku 1949 přejmenované na 1. polní armádu) a tajemníka severozápadního byra ÚV KS Číny[2] a hrál významnou úlohu v bojích o znovudobytí Jen-anu a obsazení severozápadní Číny.

V září 1949 se zúčastnil prvního zasedání Čínského lidového politického poradního shromáždění, na kterém byl zvolen členem Ústřední lidové vlády Čínské lidové republiky a Lidové revoluční vojenské rady (obojí do září 1954).[2]

Funkcionář Čínské lidové republiky a KS Číny[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Čínské lidové republiky se Si podílel na organizaci komunistické vlády na severozápadě Číny jako místopředseda severozápadního vojensko-administrativního výboru (leden 1950 – leden 1953) a místopředseda severozápadního administrativního výboru (leden 1953 – prosinec 1954).[2] V těchto funkcích byl známý svou umírněnou politikou a používáním nevojenských prostředků k pacifikaci vzbouřených oblastí. Si se občas vyjadřoval kriticky k hnutí za pozemkovou reformu a hájil střední rolníky. Když v roce 1948 vzrostly násilnosti na venkově, informoval vedení strany, že aktivisté na severozápadě někdy falešně označovali bohatší rolníky za statkáře a uměle vytvářeli střety s nimi. V roce 1952 zastavil kampaň Wang Čena a Teng Li-čchüna za zavedení pozemkové reformy a třídního boje do pasteveckých oblastí Sin-ťiangu.[5] Na základě zkušeností z Vnitřního Mongolska nedoporučoval přidělovat pastevcům třídní nálepky a vést třídní boj, ale Wang a Teng to ignorovali a organizovali zabavování dobytka vlastníkům půdy a půdy náboženským autoritám. Tato politika rozdmýchala sociální nepokoje v severním Sin-ťiangu, kde bylo právě potlačeno povstání Ospan Batyra. S podporou Mao Ce-tunga Si tuto politiku zrušil, Wang Čen byl ze Sin-ťiangu odvolán a z vězení Si propustil více než tisíc pastevců.[5]

V červenci 1951, po porážce armád kliky Ma v Čching-chaji, podnítily zbytky jejích muslimských válečníků vzpouru mezi tibetskými kmeny. Mezi těmi, kdo se chopili zbraní, byl i náčelník Siang Čchien z kmene Nganglha ve východním Čching-chaji.[6] Zatímco lidová osvobozenecká armáda vyslala vojáky, aby povstání potlačili, Si naléhal na politické řešení. K vyjednávání se vydala řada vyslanců včetně Gešeho Šeraba Gjatso a pančhenlamy. Přestože Siang Čchien desítky nabídek odmítl a armádě se podařilo obsadit náčelníkovy vesnice, Si nadále usiloval o politické řešení. Propustil zajaté domorodce, nabídl Siang Čchienovi velkorysé podmínky a odpustil těm, kteří se účastnili povstání.[6] V červenci 1952 se Siang Čchien vrátil z úkrytu v horách a slíbil věrnost lidové republice. V roce 1953 se Siang Čchiang stal správcem okresu Čänccha.[6] Mao přirovnal Siovo obratné zacházení se Siang Čchiangem ke smíření Ču-ke Lianga s Meng Chuoem v Příbězích Tří říší.[3]

V lednu 1953 se Si Čung-sün stal vedoucím oddělení propagandy ÚV KS Číny (do července 1954), ve funkci dohlížel na kulturní a vzdělávací politiku. V září 1953 převzal úřad generálního sekretáře státní administrativní rady (resp. od září 1954 generálního sekretáře státní rady, do ledna 1965).[2]

Když 14. dalajlama v roce 1954 navštívil Peking, kde se několik měsíců věnoval politickým jednáním a studiu čínštiny a marxismu, Si strávil nějaký čas s tibetským vůdcem, který na něj s oblibou vzpomínal jako na „velmi přátelského, poměrně otevřeného a velmi milého“. Dalajlama dal Siovi jako dárek hodinky Omega. Když dalajlamův bratr na počátku 80. let navštívil Peking, Si tyto hodinky stále nosil.[7] Na VIII. sjezdu KS Číny v roce 1956 byl zvolen členem ústředního výboru. V dubnu 1959 se stal místopředsedou vlády (do ledna 1965)[2] a pod vedením premiéra Čou En-laje řídil legislativní a politickou práci vlády.

V nemilosti v 60. letech a za kulturní revoluce[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1962 Kchang Šeng obvinil Si Čung-süna z vedení protistranické kliky, důvodem byla Siova podpora vydání životopisu Liou Č’-tana, který padl v boji v roce 1936. Životopis, který napsal Li Ťien-tchung (李建彤), byl údajně skrytou snahou o rozvrácení strany snahou o rehabilitaci Kao Kanga (ten pod tlakem obvinění z protistranické činnosti roku 1954 spáchal sebevraždu). Si byl proto na odstraněn ze všech vedoucích funkcí (i když formálně zůstal místopředsedou a generálním sekretářem vlády do konce jejího funkčního období v lednu 1965), nucen podstoupit sebekritiku a v roce 1965 jmenován zástupcem ředitele továrny v Luo-jangu. Během kulturní revoluce byl pronásledován, vězněn a dlouhou dobu strávil ve vazbě v Pekingu. Na svobodu se vrátil v květnu 1975, kdy byl přidělen do jiné továrny v Luo-jangu.

Rehabilitace a působení v Kuang-tungu a centru[editovat | editovat zdroj]

V letech 1977–1978 nové vedení KS Číny, rehabilitovalo řadu politiků postižených za kulturní revoluce, včetně Si Čung-süna. Aktivně ve prospěch Si Čung-süna zasáhl zejména Chu Jao-pang.[8] V únoru 1978 se v Pekingu zúčastnil jednání Čínského lidového politického poradního shromáždění. Od dubna 1978 pracoval v jihočínské provincii Kuang-tung jako druhý tajemník provinčního výboru KS Číny a místopředseda tamního revolučního výboru.[2] V prosinci 1978 povýšil na prvního tajemníka kuangtungského provinčního výboru KS Číny (do listopadu 1980) a současně ho ústřední výbor na svém třetím zasedání v prosinci 1978 opět přijat mezi své členy.[2] Od ledna 1979 zastával také úřad předsedy kuangtungského revolučního výboru (resp. od prosince 1979 guvernéra Kuang-tungu; do února 1981). V Kuang-tungu stabilizoval provinční vládu a začal liberalizovat ekonomiku. Aby omezil další přistěhovalectví do Hongkongu, prosadil v roce 1979 vytvoření zvláštních ekonomických zón v provincii Kuang-tung včetně Šen-čenu, který se rozrostl na jedno z největších měst v Číně.

V roce 1980 se Si vrátil do Pekingu a byl zvolen místopředsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (září 1980 – červen 1983), zároveň zastával funkci předsedy výboru pro právní záležitosti. V této funkci dohlížel na přípravu řady zákonů. V červnu 1981 byl přidán do sekretariátu ústředního výboru.[2] V září 1982 byl na XII. sjezdu KS Číny znovuzvolen do ústředního výboru a po sjezdu ústředním výborem i do politbyra (do listopadu 1987) a sekretariátu ÚV KS Číny (do září 1985).[2]

V letech 1986–1987 se Teng Siao-pching a Čchen Jün, nespokojeni s liberálními sklony Chu Jao-panga, rozhodli ho odvolat a v lednu 1987 prosadili, aby Chu odstoupil z funkce generálního tajemníka ÚV KS Číny. Si byl jediný z vední strany, kdo se Chua zastal.[8] Na XIII. sjezdu KS Číny koncem roku 1987 odešel z vysokých stranických funkcí, následující jaro byl zvolen prvním místopředsedou stálého výboru a předsedou výboru pro otázky vnitra a práva Všečínského shromáždění lidových zástupců (duben 1988 – březen 1993).

Z veřejné služby odešel v březnu 1993, většinu svého důchodového věku strávil v Šen-čenu.

Osobní život a smrt[editovat | editovat zdroj]

V roce 1936 se Si Čung-sün v Šen-si oženil s Chao Ming-ču, neteří revolučního bojovníka Wu Taj-fenga.Svazek trval do roku 1944 a manželé měli tři děti: syna Si Fu-pchinga (známého také jako Si Čeng-ning) a dvě dcery, Si Che-pching a Si Kan-pching. Podle oficiálních záznamů Si Che-pching zemřela během kulturní revoluce v důsledku pronásledování. O Si Kan-pching je známo jen málo, kromě toho, že byla od roku 2013 v důchodu a pravidelně se objevuje na setkáních potomků významných komunistů. Si Čeng-ning pracoval jako výzkumný pracovník na ministerstvu obrany, později se věnoval úřednické kariéře; zemřel v roce 1998.

V roce 1944 se Si Čung-sün oženil se svou druhou ženou Čchi Sin a měl s ní čtyři děti: Si Čchiao-čchiaa, Si An-an, Si Ťin-pchinga a Si Jüan-pchinga. Si Ťin-pching se v listopadu 2012 stal generálním tajemníkem Komunistické strany Číny a předsedou ústřední vojenské komise a od března 2013 je prezidentem Číny.

Si Čung-sün zemřel v Pekingu 24. května 2002. Jeho pohřbu a následné kremace na Papaošanském revolučním hřbitově 30. května 2002 se zúčastnili vedoucí představitelé strany a státu, včetně prezidenta Ťiang Ce-mina, premiéra Ču Žung-ťiho a viceprezidenta Chu Ťin-tchaa. Jeho popel byl následně pohřben na hřbitově pojmenovaném na jeho počest v okrese Fu-pching.

V oficiálním nekrologu byl označen za „vynikajícího proletářského revolucionáře“, „velkého komunistického vojáka“ a „jednoho z hlavních zakladatelů a vůdců revolučních základen v pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su“.


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Xi Zhongxun na anglické Wikipedii.

  1. Xi Jinping began career as cadre in rural Hebei. 23. října 2012. Dostupné online. [cit. 2014-08-23]
  2. a b c d e f g h i j k BARTKE, Wolfgang. Who's who in the People's Republic of China. 2. vyd. München: K. G. Saur, 1987. Dostupné online. S. 533–534. (anglicky) 
  3. a b ANDRÉSY, Agnès. Xi Jinping: Red China, The Next Generation. Lanham, Maryland: University Press of America, 2016. ISBN 0761866019. (anglicky) 
  4. CHE [何], Li-pcho [立波]; MA [马], Chung-min [红敏]. "英雄一世,坎坷一生”的习仲勋" 中国共产党新闻 >> 党史频道 >> 人物长廊 [online]. people.cn [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. (čínsky) 
  5. a b 无, 花泥. 王震新疆镇反被撤职幕后 [online]. 21cn.com [cit. 2009-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-11. (čínsky) 
  6. a b c 张, 绍武; 郭, 素强. 昂拉平叛与争取项谦的经过 [online]. hhwhjj.com [cit. 2011-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04. (čínsky) 
  7. CHAUDHURI, Pramit Pal. Tibet's conquest of China's Xi Jinping family [online]. hindustantimes.com [cit. 2013-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-13. (anglicky) 
  8. a b rfa. Hu Yaobang is Seen as 'More of a Reformer Than Deng Xiaoping,' Says Hu Biographer. [online]. rfa.org, 2021-07-06 [cit. 2023-09-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]