Čankajšek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Generalissimus Čankajšek
蔣中正 / 蔣介石
Chiang Kai-shek(蔣中正).jpg

předseda Čínského národního shromáždění
Ve funkci:
10. října 1928 – 15. prosince 1931
Předchůdce Ku Wej-ťün
Nástupce Lin Sen
Ve funkci:
1. srpna 1943 – 20. května 1948
Předchůdce Lin Sen
Nástupce Čankajšek (jako prezident Čínské republiky)

prezident Čínské republiky
Ve funkci:
20. květen 1948 – 21. leden 1949
Předchůdce Čankajšek (jako předseda Čínského národního shromáždění)
Nástupce Li Cung-žen
Ve funkci:
1. března 1950 – 5. dubna 1975
Předchůdce Li Cung-žen
Nástupce Jen Ťia-kan
Stranická příslušnost
Členství Námořní vlajka Čínské republiky od r. 1928 (nyní používaná Taiwanem) Kuomintang (KMT)

Narození 31. října 1887
Če-ťiang, Čínské císařství
Úmrtí 5. dubna 1975
Tchaj-pej, Čínská republikaČínská republika Čínská republika
Místo pohřbení Cihu Mausoleum
Choť Mao Fu-mej
Čchen Ťie-žu
Sung Mej-ling
Rodiče Čch’-ang Čao-cchung a Wang Cchaj-jü
Děti Ťiang Ťing-kuo
Ťiang Wej-kuo (adoptován)
Příbuzní Chiang Kai-ching (sourozenec)
Chiang Wei-kuo (adoptovaný syn)
Chiang Hsiao-wen, Chiang Hsiao-chang, Chiang Hsiao-wu, Chiang Hsiao-yung, Chiang Hsiao-yen a Winston Chang (vnuci)
Alma mater Vojenská akademie Baoding
Císařská vojenská akademie
Profese politik a vojenská osoba
Náboženství Křesťanské (Metodista)[1] (předtím Konfucianismus)
Ocenění Osobnost roku časopisu Time (1937)
řetěz Řádu za občanské zásluhy (1965)
Řád lázně
Řád Serafínů
Řád Rajamitrabhorn
… více na Wikidatech
Podpis Čankajšek 蔣中正 / 蔣介石, podpis
Commons 蔣中正
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Svatební fotografie (1927)
Generalissimus Čankajšek v uniformě (1940)
Čankajšek v roce 1945
Při vojenské přehlídce 1966

Čankajšek, čínsky Ťiang Ťie-š’ nebo Čiang Žung-Ženg, anglicky Chiang Kai-shek (31. října 1887, Xikou, asi 180 km jižně od Šanghaje5. dubna 1975, Tchaj-pej, Tchaj-wan), byl čínský voják a nacionalistický politik, vůdce Národní strany (Kuomintang, KMT) a prezident Čínské republiky. Pocházel ze zámožné obchodnické rodiny, studoval na japonské vojenské akademii a zúčastnil se Xinhajské revoluce, která roku 1912 nastolila čínskou republiku. Jako úspěšný velitel a energický až bezohledný vůdce se snažil vybudovat silný čínský stát, nezávislý na velmocích.

Zprvu byl jako „Rudý generál“ podporován Sověty i Německem a během druhé čínsko-japonské války se houževnatě bránil proti Japoncům, ale zároveň se snažil potlačit čínské komunisty. Od útoku na Pearl Harbour roku 1941 stál na straně spojenců, ale během občanské války v letech 1945-1948 ho Mao Ce-tung přes významnou podporu Spojených států vytlačil z čínské pevniny. Roku 1948 odletěl na Tchaj-wan (dříve Formosa), kde s podporou dalších exulantů založil Čínskou republiku (ROC) a do své smrti byl jejím prezidentem.

Na prudké a často nečekané změny vnitřní i zahraniční politické situace reagoval střídáním spojenců, což mu mnozí vytýkali jako vadu charakteru. Oslabenou a rozháranou Čínu počátku 20. století se mu však podařilo začít modernizovat a politicky sjednotit, i když na krátkou dobu. Do politiky vstoupil jako revoluční demokrat, postupně však usoudil, že demokracii západního typu nelze v Číně uskutečnit a sovětský systém odmítal. Jako autoritativní vůdce tvrdě potlačoval různá povstání, zároveň však ostře vystupoval proti kapitalistům. Musel bojovat na několika frontách a v zemi, unavené válkou, nakonec ztratil podporu, zejména u venkovského obyvatelstva. V závěru života položil pevné základy tchajwanského hospodářského zázraku a i když vládl jako diktátor, připravil zemi na přechod k demokracii.

Vychován svou matkou v konfuciánské zbožnosti, přijal roku 1927 metodistické křesťanství. Dovedl být velmi tvrdý, až bezohledný a svárlivý, a v jeho životě je řada temných míst. Z jeho později zveřejněných deníků vyplývá, že nejednal jen z oportunismu, nýbrž jako důsledný vlastenec, a že to byl přemýšlivý a citlivý člověk. V životě se čtyřikrát oženil, naposledy se Sung Mej-ling.

Dodnes je předmětem velkých sporů, nezávislí pozorovatelé však soudí, že současná Čínská lidová republika odpovídá jeho představám mnohem víc, než představám svého zakladatele Mao Ce-tunga.[2]

Dětství, mládí a raná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Čankajšek se narodil 31. října 1887 v obci Xikou, v oblasti Feng-Chua, asi 180 km jižně od Šanghaje. Jeho otec byl zámožný obchodník se solí a zemřel v Čankajškových osmi letech. Čankajškova matka byla hluboce věřící konfucianistka, která ho silně ovlivnila. Napsal o ní, že byla "ztělesnění konfuciánské zbožnosti".

Zpočátku chodil do venkovské školy a později navštěvoval střední školu ve městě Feng-Chua. Projevil se jako schopný student, zajímal se o umění války a vynikal ve školních lehkoatletických závodech. Už ve 14 letech se poprvé oženil, jeho rodina zprostředkovala sňatek s o tři roky starší Mao Fu-Mej. V roce 1908 se mu narodil první syn Ťiang Ťing-kuo.

Po ukončení školní docházky zvolil z vlasteneckých důvodů vojenskou kariéru. Prestižním střediskem vojenského umění v Asii bylo tehdy Tokio, kam v roce 1905 odjel, aby se zapsal na Císařské vojenské akademii. Protože však nebyl oficiálním stipendistou čínské vlády, byl odmítnut. Po několika měsících pobytu v Japonsku se vrátil zpět do Číny, v roce 1906 složil přijímací zkoušky na čínské vojenské akademii v Pchao-tchingu a na jaře 1907 se konečně stal posluchačem vojenské akademie v Tokiu. Tam navázal kontakty se skupinou čínských revolucionářů, kteří osnovovali plány na svrhnutí mandžuské dynastie Čching. Vstoupil do republikánského Spolku za společnou věc (Tchung-meng-chuej), který byl zárodkem budoucí Nacionalistické strany (Kuomintang). Ve studentském revolučním hnutí se brzy stal výraznou osobou, ostatní oceňovali jeho velké nadšení pro věc, odvahu a bystrý úsudek.

Japonskou akademii Čankajšek ukončil v roce 1909 a poté musel nastoupit na jeden rok služby v japonské armádě; sloužil v 13. dělostřeleckém pluku v Takadu. Tam ho také zastihla zpráva, že 10. října 1911 bylo v Číně svrženo císařství a vyhlášena republika. Čankajšek neváhal, požádal o předčasné propuštění ze služby a odjel do Číny. V Šanghaji potkal svého přítele Čchen-čhi-meje, který byl velitelem místních revolučních sil a Čankajškovi svěřil vojenské ovládnutí strategického města Chang-čou. Tento úkol splnil na výbornou a udělal tak na republikánské vedení veliký dojem. Odmítl vysoký úřad v revoluční vládě provincie Če-ťiang a místo toho vykonával funkci plukovníka v Čchen-čhi-mejově armádě.

V srpnu 1912, po uklidnění porevoluční situace, Čankajšek odcestoval opět do Tokia a dokončil své studentské závazky. Uvažoval o studiu vojenského umění v Německu a už se i chystal na cestu, když se čínská vnitropolitická situace zkomplikovala. Proti republikánské revoluci se postavil vlivný vojenský velitel Jüan-šukchaj, který usiloval o znovunastolení monarchie, ve které by se stal císařem. Čankajškův vzor a později i přítel Sunjatsen, oficiální vůdce republikánů, tak musel vyhlásit "druhou revoluci."

Čankajšek se vrátil do Číny, kde se znovu připojil k Čchen-čhi-mejově armádě a velel řadě odvážných až riskantních operací, jako třeba přepadení muničního skladu v Šanghaji. Sunjatsenovi imponovala jeho odvaha a učinil z něj svého blízkého spolupracovníka. V roce 1913 Jüan Š’-kchaj ovládl strategická místa Číny, Kuomintang byl postaven mimo zákon a většina vůdců, včetně Čankajška, uprchla do Japonska. V příštích letech se na Sunjatsenovy rozkazy několikrát účastnil politicko-vojenských operací na území Číny, několikrát těsně unikl smrti. Zároveň shromažďoval vědomosti z filosofie a vojenské strategie a byl členem redakční rady časopisu Hlas Armády.

V Šanghaji a Kantonu[editovat | editovat zdroj]

V letech 1912-1922 Čankajšek převážně pobýval v Šanghaji. Z hlediska jeho osobní biografie se jedná o poněkud kontroverzní období, protože udržoval četné kontakty s prostitutkami, kvůli kterým se s ním rozešla žena. Znovu oženil se s konkubínou Čen-Tie-žu a udržoval četné styky s mafií („Zelená banda“), pro kterou zajišťoval finanční operace na burze. Gangsteři mu na oplátku poskytovali ochranu před čínskou policií, která po něm z rozkazu tehdejšího vládce Číny, Jüan Š’-kchaje, pátrala. Šangahjská policie, spravovaná Brity, ho několikrát obvinila, nikdy však nestál před soudem.

Roku 1917 se Sunjatsen musel uchýlit do Kantonu, nepohodl se však s místním guvernérem, který se ho pokusil zavraždit. Z přestřelky ho lodí vysvobodil Čankajšek a velmi tím upevnil jejich přátelství. Roku 1924 získal Sunjatsen s pomocí najatých žoldnéřů a Kominterny opět kontrolu nad Kantonem a ustavil revoluční vládu, která měla sjednotit Čínu pod jeho vedením. Čankajška vyslal na tři měsíce do Moskvy, kde se setkal s Trockým a dalšími představiteli, sovětský systém ale odmítl. Poslal tam však na zkušenou nejstaršího syna Čing-kuo, kterého Sověti drželi jako rukojmí až do roku 1937. Čankajšek po návratu do Kantonu vedl vojenskou akademii, kde si vychoval řadu oddaných důstojníků.

Sjednocení země[editovat | editovat zdroj]

Roku 1925 Sunjatsen zemřel a o jeho nástupnictví se rozhodovalo mezi spíše pravicovým Čankajškem a Sunjatsenovým blízkým spolubojovníkem, levicovým novinářem Wang Ťin-wejem. Ten se stal předsedou vlády, kdežto Čankajšek byl jmenován vrchním velitelem Národní revoluční armády. V této funkci vyhlásil „Severní expedici“, která měla dobýt rozhárané severnější provincie, kde vládly místní vojenské gangy. Část armády, vedená Wang Jinwei, vyrazila na západ a s pomocí komunistů i sovětských poradců dobyla Wu-Chan. Čankajšek vyrazil na sever a dobyl Nanking a chystal se na Peking, když Wang Ťin-wej vyhlásil ve Wu-chanu národní vládu. Ta byla ovšem vojensky slabá a Čankajšek ji s pomocí místních válečníků porazil; Wang Ťin-wej se vzdal. Čankajšek se však rozhodl definitivně zúčtovat s komunisty a během roku 1927 armáda v „bílém teroru“ pobila odhadem půl milionu, ostatní uprchli na venkov. V červnu 1928 si Čankajšek podrobil Peking, čímž dokončil politické sjednocení země a ukončil „období válečníků“. Největší oslavy se konaly v Moskvě, ale i západní politici a média vyjadřovali své uznání Čankajškovým úspěchům.

Sunjatsenovo dědictví[editovat | editovat zdroj]

Čankajškovým vzorem, kterému také věrně sloužil, byl vůdce čínské revoluce Sunjatsen. Roku 1927 si Čankajšek vzal jeho švagrovou a pod jejím vlivem přijal metodistické křesťanství. Svůj politický program rozdělil Sunjatsen do tří fází: vojenská vláda, politické poručnictví a konstituční vláda. V letech 1928-1937 se Čankajšek snažil svým „poručnictvím“ zemi posílit a modernizovat ve všech oblastech. Omezil výsady západních „imperialistických“ zemí, reformoval soudnictví, finance, zdravotnictví, školství a podporoval zemědělskou i průmyslovou výrobu. Ne ve všem byl úspěšný, ale položil základy moderního čínského státu a všemi prostředky se snažil sjednocovat i čínský lid. Zavedl standardní čínštinu jako národní jazyk a prostřednictvím masových médií včetně rozhlasu se snažil posilovat vědomí čínské národní jednoty i konfuciánské morální hodnoty.

V tomto úsilí se však stále střetával s odstředivými silami svých soupeřů a „válečníků“. Zatímco větší města byla většinou pod vládou Kuomintangu, na venkově měli stále značnou podporu komunisté. Ve válce o ústřední planiny roku 1930 padlo na obou stranách asi 250 tisíc lidí, roku 1931 musel bojovat s konkurenční vládou v Kantonu a roku 1934 jeho armáda zlikvidovala Čínskou sovětskou republiku. Komunisté však byli předem varováni a během „Dlouhého pochodu“ (skoro 10 tisíc kilometrů) se do jejich čela vyšvihl mladý Mao Ce-tung.

Japonská agrese[editovat | editovat zdroj]

Roku 1931 vpadli do Mandžuska Japonci. Čankajšek sice vehementně hájil, že je to část Číny, vojenskému střetnutí se ale vyhýbal a chtěl se hlavně vypořádat se svými komunistickými rivaly. V letech 1933-1938 působili dva vysocí němečtí generálové, von Seeckt a von Falkenhausen, jako jeho poradci. Roku 1936 odletěl Čankajšek do Si-anu, kde ho však jeho generálové unesli a donutili, aby se proti Japoncům spojil s komunisty. V červenci 1937 vypukla Druhá čínsko-japonská válka a Čankajšek vyslal 600 tisíc dobře vycvičených mužů na obranu Šanghaje. Vojensky sice prohrál a ztratil na 200 tisíc mužů, Japonce však přesvědčil, že Čínu nedobudou za tři měsíce, jak se chlubili. Koncem roku padl Nanking, kde Japonci povraždili snad 200 tisíc Číňanů (Nankingský masakr), a Čankajšek ustupoval do Wu-chanu a Čchung-čchingu a za sebou nechával „spálenou zemi“. V roce 1938 dal například zničit hráze kolem Nankinu, kde poté při povodni zahynulo na půl milionu lidí.

Roku 1939 vyslal Čankajšek dva muslimské velitele do Egypta, Turecka a Sýrie, aby je získali jako spojence proti Japonsku. Japonci, kteří ovládali Mandžusko a část východního pobřeží, zřídili v Nankingu loutkovou vládu, vedenou Čankajškovým soupeřem Wang Ťin-wejem. Roku 1942 Čankajšek cestoval po severozápadní, zčásti muslimské Číně, zorganizoval válečnou výpravu do Tibetu, aby zabránil jeho spojenectví s Japonci, a po útoku na Pearl Harbor se stal členem spojenecké koalice. V USA i ve Velké Británii dostal vysoká vyznamenání a byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v Číně. Jeho americký poradce v Číně však Čankajška ostře kritizoval za neschopnost a korupci. V roce 1944, když chtěli Američané vybudovat v Číně letiště a odtud bombardovat Japonsko, Čankajškovi lidé stavbu sabotovali a velkou část peněz patrně defraudovali. Naopak Čankajšek pokládal Američany za nebezpečné imperialisty, svůj Kuomintang organizoval jako „leninskou“ stranu, potlačoval opozici a odmítal parlamentní demokracii jako pro Čínu nepoužitelnou.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Když roku 1945 Japonsko kapitulovalo, byla Čankajškova vláda v Čchung-čchingu slabá a armáda špatně vyzbrojená, takže Čankajšek žádal Japonce, aby kapitulaci odložili a Čínu tak neobsadili komunisté. To mu v zemi, která okupanty nenáviděla, velmi poškodilo pověst. Roku 1946 vyslal Čankajšek 200 tisíc mužů do tehdejší Francouzské Indočíny, aby přijal kapitulaci Japonců a bránil Francouzům znovu obsadit zemi. Když se francouzské oddíly dostaly do půtek s Ho Či Minem, donutil je ke smíru a zemi opustil, až když získal od Francouzů velké ústupky. Spojené státy podporovaly jednání mezi Mao Ce-tungem a Čankajškem, která se však nedařila, a kvůli podezření z korupce omezily i jeho vojenskou podporu.

Roku 1947 byla vyhlášena nová ústava a o rok později byl Čankajšek zvolen prezidentem. Komunisté však ústavu ani vládu neuznali a díky svému venkovskému zázemí a popularitě svých zemědělských reforem Čankajškovu armádu postupně porazili. Roku 1949 Čankajšek rezignoval a vládu převzal viceprezident Li Cung-žen, Čankajškův vliv však zůstal silný, zejména v armádě. Čankajšek toho zneužíval proti svému nástupci a poslal na Tchaj-wan asi 200 milionů USD, určených na podporu Číny. Zoufalý Li se nakonec vzdal a odletěl do USA na léčení. V prosinci 1949 komunisté oblehli Čcheng-tu, kde se Čankajšek se synem ještě bránili a odkud odletěli na Tchaj-wan.

Čínská republika[editovat | editovat zdroj]

Čankajškova vláda se spolu s asi 2 miliony uprchlíků přesunula na Tchaj-wan, roku 1950 Čankajšek v Tchaj-pej opět nastoupil ve funkci presidenta a Národní shromáždění (které přišlo z Číny a pak už se neobnovovalo volbami) ho zvolilo ještě čtyřikrát, naposledy roku 1972. Čankajšek se pokládal za legitimního presidenta celé Číny a do roku 1971 také Čínu jako velmoc reprezentoval v OSN i v Radě bezpečnosti. Protože byl s režimem v Pekingu stále ve válce, suspendoval ústavu a vládl podle „Prozatímních opatření“, která mu dávala mimořádné pravomoci. Kuomintang byla jediná povolená strana, tisk podléhal cenzuře a v prvních letech bylo uvězněno přes 140 tisíc Tchajwanců, podezřelých ze spolupráce s Pekingem. Čankajšek vybudoval silnou armádu a roku 1962 dokonce uvažoval o invazi na pevninu. Opíral se přitom hlavně o muslimské oblasti na severozápadě země, kde v letech 1950-1958 probíhalo Kuomintanské islámské povstání. Přes tvrdý diktátorský režim zároveň podporoval školství a průmysl, zejména exportní, a položil tak základ pro jeho pozdější hospodářský úspěch.

Když zemřel, jeho nástupci zemi pozvolna liberalizovali.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
ArgentinaArgentina Argentina ARG Order of the Liberator San Martin - Knight BAR.png Řád osvoboditele generála San Martína 1960, říjen
BelgieBelgie Belgie Chevalier Ordre de Leopold.png Řád Leopoldův 1946, 4. června
BolívieBolívie Bolívie BOL Order of Condor of the Andes - Knight BAR.png Řád andského kondora 1966, březen
BrazílieBrazílie Brazílie BRA Order of the Southern Cross - Knight BAR.png Řád Jižního kříže 1944
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo Order of the White Lion.svg Řád Bílého lva 1945, 30. května
Dominikánská republikaDominikánská republika Dominikánská republika DOM Order of Merit of Duarte, Sanchez and Mella ribbon.svg Řád za zásluhy Duarta, Sáncheze a Melly 1940, leden
DOM Order of Christopher Columbus ribbon bar.PNG Řád Kryštofa Kolumba 1948, červenec
DOM Order of Christopher Columbus ribbon bar.PNG velkokříž Řádu Kryštofa Kolumba 1971, říjen
FilipínyFilipíny Filipíny PHI Legion of Honor 2003 Chief Commander BAR.svg vrchní velitel Řádu filipínské čestné legie 1949
PHI Order of Sikatuna 2003 Grand Collar BAR.svg řetěz Řádu Sikatuna 1960, 2. května
FrancieFrancie Francie Legion Honneur GC ribbon.svg velkokříž Řádu čestné legie 1945, 9. ledna
GambieGambie Gambie Ord.Gambia-ribbon.gif Řád republiky 1972, listopad
GuatemalaGuatemala Guatemala Order of the Quetzal - Knight (Guatemala) - ribbon bar.png Řád Quetzala 1956. 7. prosince
ChileChile Chile CHL Order of Merit of Chile - Knight BAR.png Řád za zásluhy 1944, 29. ledna
ItálieItálie Itálie Cavaliere SSML BAR.svg Řád svatého Mauricia a svatého Lazara 1948, duben
Jižní KoreaJižní Korea Jižní Korea ROK Order of Merit for National Foundation - Order of National Pride.png Záslužný řád národní nadace 1953, 27. listopadu
JordánskoJordánsko Jordánsko JOR Order of the Renaissance KN.SVG Nejvyšší řád renesance 1959, 9. března
KolumbieKolumbie Kolumbie Order of Boyacá - Knight (Colombia) - ribbon bar.png Řád Boyacá 1963, říjen
MalawiMalawi Malawi Ord.LionMalawi.gif Řád lva 1967, 5. srpna
MexikoMexiko Mexiko MEX Order of the Aztec Eagle 5Class BAR.png Řád aztéckého orla 1945, duben
NikaraguaNikaragua Nikaragua Národní řád Miguela Larreynagy 1974, listopad
NI Ribbon bar of the Order of Rubén Dario.gif Řád Rubéna Daría 1958, říjen
PanamaPanama Panama PAN Order of Vasco Nunez de Balboa - Knight BAR.png Řád Vasco Núñeze de Balboa 1960, únor
ParaguayParaguay Paraguay National Order of Merit (Paraguay) - ribbon bar.png řetěz Národního řádu za zásluhy 1962, květen
PeruPeru Peru PER Order of the Sun of Peru - Knight BAR.png Řád peruánského slunce 1944, říjen
Řecké královstvíŘecké království Řecké království GRE Order Redeemer 5Class.png Řád Spasitele 1957, 22. března
Spojené královstvíSpojené království Spojené království Order of the Bath UK ribbon.svg čestný rytíř velkokříže Řádu lázně[3] 1942
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké US Legion of Merit Chief Commander ribbon.png Chief Commander Legion of Merit 1943, 9. července
U.S. Army Distinguished Service Medal ribbon.svg Army Distinguished Service Medal 1946, březen
Flag of Spain (1931–1939).svg Španělská republika ESP Isabella Catholic Order CROSS.svg Řád Isabely Katolické 1936, květen
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko Order of Civil Merit (Spain) - Sash of Grand Collar.svg řetěz Řádu za občanské zásluhy[4] 1965, 23. února
ŠvédskoŠvédsko Švédsko Seraphimerorden ribbon.svg rytíř Řádu Serafínů 1948, 4. června
ThajskoThajsko Thajsko Order of the Rajamitrabhorn (Thailand) ribbon.svg Řád Rajamitrabhorn 1963, 5. června
VenezuelaVenezuela Venezuela VEN Order of the Liberator - Knight BAR.png Řád osvoboditele 1954, červenec

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 蒋介石宋美龄结婚照入《上海大辞典》. www.chinataiwan.org [online]. [cit. 2011-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-27. 
  2. Rana Mitter, A Bitter Revolution: China's Struggle with the Modern World. Oxford: Oxford University Press 2004. ISBN 0192803417.
  3. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  4. Boletín Oficial del Estado. 1965-04-05, čís. 81, s. 5072. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PAINE, S. C. M. The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6. (anglicky) 
  • Pečenka – Luňák, Encyklopeie moderní historie Praha: Libri 1999, hesla Čínská revoluce; Čínské občanské války; Kuomintang

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]