Operace Nemesis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Operace Nemesis
Նեմեսիս գործողություն
Talat Paša zavražděn na berlínském předměstí
(New York Times, 16. března 1921)
Cíl osmanští a ázerbájdžánští politici a vojenští činitelé
Datum 19201922
Místo Berlín, Tiflis, Konstantinopol, Řím
Motiv odplata za Arménskou genocidu[1][2]
Pachatelé členové Arménské revoluční federace (zkr. ARF)

Operace Nemesis (arménsky: Նեմեսիս գործողություն) byla tajná operace Arménské revoluční federace, která probíhala v letech 19201922. Cílem operace, pojmenované dle řecké bohyně odplaty Nemesis, byli osmanští a ázerbájdžánští politici a vojenští činitelé z řad Mladoturků. Jejich komanda totiž od května 1915 deportovala tisíce zástupců arménské inteligence a dalších osob arménské národnosti do internačních táborů a většina z nich nepřežila.

Hlavním viníkům Arménské genocidy, při níž přišlo o život více než milion lidí, se ale po skončení první světové války podařilo uprchnout do zahraničí. Vzhledem k absenci mezinárodních úmluv, dle kterých by bylo možné uprchlé strůjce genocidy zatknout či soudit v zahraničí, byli pachatelé genocidy pouze v nepřítomnosti odsouzeni tureckým vojenským soudem k trestu smrti.

Neschopnost dohnat viníky masakrů arménského a potažmo křesťanského obyvatelstva k zodpovědnosti zapříčinila vznik různých skupin volajících po pomstě a odplatě. Na základě těchto okolností tedy vznikl arménský plán provést odvetnou akci, která získala krycí název „Nemesis“. V rámci operace Nemesis byli hlavní strůjci genocidy za svůj podíl postupně zlikvidováni prostřednictvím série atentátů.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Nástup strany Jednota a Pokrok[editovat | editovat zdroj]

Sultán Abdulhamid II.

Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. Osmanský sultán Abdulhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad tímto územím rozhodl pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že v letech 1895-96 nechal na svůj příkaz zmasakrovat na 200 000 Arménů volajících po nezávislosti.[3][4] Tyto masakry ale také posílily partyzánskou činnost organizovanou Arménskou revoluční federací, která podnikala za podpory arménského obyvatelstva z ruského území výpady proti Turkům.[3] V červenci 1908 proběhl s podporou strany Jednota a pokrok (Mladoturci) převrat, který ukončil osmanský absolutismus a nastolil ústavní systém. Radikální Mladoturci hlásající panturkismus však v arménské menšině spatřovali přílišné nebezpečí a překážku pro prosazení jejich ideologie.[3] Roku 1909 tedy v Kilíkii došlo na popud strany Jednota a pokrok ke zmasakrování 30 000 Arménů.[3]

Dne 2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Tentýž den vyhlásil turecký ministr války Enver Paša džihád, neboli svatou válku všem „nevěřícím“ v rámci Osmanské říše.[5] Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla u Šarikamiše zničena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že právě oni byli příčinou turecké porážky.[6][7] Politické hnutí Mladoturci tak začalo připravovat genocidu proti tradičně křesťanskému arménskému lidu.[6] První úder byl namířen proti Arménům ve službách turecké armády, kteří byli odzbrojeni a v masovém měřítku postříleni.[5]

Genocida[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Arménská genocida.
Hlavy osmi arménských profesorů zmasakrovaných Turky (mezi 1915-1918)

Na základě nařízení osmanského ministra vnitra Talata Paši ze dne 24. dubna 1915[8][9] bylo ještě v ten samý den v Konstantinopoli pozatýkáno na 600 osob arménské inteligence, z nichž velká část bylo později zavražděna.[10] Docházelo také ke znesvěcování kostelů a hromadnému zavírání arménských škol.[11] Ti učitelé, kteří odmítli konvertovat k islámu, byli popraveni.[11]

Z propuštěných trestanců byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete a[7] tato komanda pak od května 1915 deportovala desetitisíce Arménů z východních provincií směrem k internačnímu táboru v Aleppu.[5] Většina z transportovaných nepřežila.[12] Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do táboru Dajr az-Zór[13][14]Mezopotámii. Pokud i to přežili, vyhnala je komanda čete do pouště, kde neměli nejmenší šanci na přežití. Další způsobem likvidace bylo nahnání arménských zajatců do jeskyň, zde je polili benzínem a zaživa upálili.[14] Dne 10. června 1915 bylo například v roklině Kemach povražděno tureckými vojáky přibližně 25 000 Arménů.[5] Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout.[5]

V důsledku těchto deportací zemřelo 1 000 000,[15] 1 200 000,[5] 1 300 000[16] až 1 500 000[17] Arménů. Samotné deportace přežil jen zlomek z nich, tedy přibližně 100 000 osob.[5][14] Pokud se vezmou v úvahu obyvatelé provincie Van, kterým se podařilo prchnout do Ruska, dále zachránění spojeneckými plavidly, či Arméni z Palestiny a Libanonu, lze odhadovat,[14] že genocidě uniklo v rámci Osmanské říše dalších přibližně 600 000 osob.[14] Jen osobě Talata Paši je připisována přímá zodpovědnost za smrt nejméně 600 000 osob arménské národnosti.[8][11]

Vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Po kapitulaci Turecka na základě Sèvreské smlouvy[P 1] opustili Talat Paša, Enver Paša a další vůdcové Mladoturků zemi na palubě německého dělového člunu.[17] Někdejší ministr války Enver Paša stihl ještě před útěkem z Turecka zpronevěřit ze státní pokladny přibližně 112 500 000 USD, které se mu podařilo vyvézt za hranice.[18] Talat Paša, a jeho „doktoři zabijáci“ Nazim Bej Selanikli a Bahaettin Šakir pak našli azyl v Berlíně, a to s vědomím německých úřadů.[17] Talat Paša, používající pseudonym Mehmet Sait Bej, našel své útočiště ve čtvrti Charlottenburg, kde obýval devítipokojový byt.[17] Když se turecký velvyslanec Rifat Paša dozvěděl o přítomnosti Talata v Berlíně, požádal německé úřady o jeho zatčení a případné vydání do Turecka k soudu.[17] Turecké úřady tak všeobecně činily pod nátlakem mezinárodního společenství, které požadovalo zahájit kriminální vyšetřování s vůdci a nižšími důstojníky hnutí Mladoturků. Německý ministr zahraničí Wilhelm Solf požadavky na vydání odmítl slovy: „Talat je vůči nám loajální a naše země mu tedy zůstane otevřena.“[17]

Dne 5. července 1919 byl Talat spolu s dalšími zástupci Mladoturků v nepřítomnosti odsouzen zvláštním vojenským soudním tribunálem v Konstantinopoli k trestu smrti za válečné zločiny a „vyhlazování arménského lidu“.[17][19][20] Vzhledem k absenci mezinárodních úmluv, dle kterých by bylo možné uprchlé strůjce genocidy zatknout či soudit v zahraničí, mohli se tito poměrně volně pohybovat v Itálii, Německu či oblasti střední Asie.[21][22] Toto mezinárodní selhání dohnat viníky masakrů arménského a potažmo křesťanského obyvatelstva k zodpovědnosti způsobilo vznik různých skupin volajících po pomstě a odplatě.[23] Na základě těchto okolností tedy vznikl arménský plán provést odvetnou akci, která získala krycí název „Nemesis“.[22] Dne 31. března 1921 pak navíc Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil amnestii pro všechny členy Mladoturků a jejich zločiny tak zůstaly na úřední úrovni nepotrestány.[17]

Kongres v Jerevanu[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. května 1918 Arménská národní rada se sídlem v Tiflisu vyhlásila nezávislost první Arménské republiky. Vrcholní členové Arménské revoluční federace Hovhannes Kachaznuni a Alexander Chatysjan poté odcestovali do arménského Jerevanu, aby zde 30. května 1918 oficiálně vyhlásili arménskou nezávislost. Jerevan se poté stal hlavním městem Arménie. Od 27. září do konce října 1919 pak v Jerevanu proběhl 9. kongres Arménské revoluční federace.[22]

Na programu kongresu byla především problematika potrestání odpovědných za genocidu. Navzdory hlasitým námitkám ruských Arménů dospěl kongres k rozhodnutí, že bude spravedlnosti učiněno za dost skrze vojenskou sílu. Členové předsednictva Arménské revoluční federace, konkrétně Simon Vratsjan, Ruben Ter Minasjan a Ruben Darbinjan s plánem Šahana Nataliho nesouhlasili. I navzdory tomu ale vznikla „černá listina“ obsahující jména přibližně dvou set osob považovaných za pachatele a organizátory genocidy arménského lidu.[22]

Operace získala krycí název podle řecké bohyně odplaty Nemesis.[24] Jejím pomyslným mozkem se stali Šahan Natali spolu se zkušeným revolucionářem Armenem Garem,[P 2] a dále Aaron Sachaklian.[22][25][26] Natali měl na starosti celkovou koordinaci akce, Sachaklian pak logistiku, výcvik mužů a financování operace.[26]

Atentáty[editovat | editovat zdroj]

Mehmet Talat Paša

Natali si za primární cíl stanovil osmanského ministra vnitra a jednoho z vůdců Mladoturků Talata Pašu, kterého Natali přezdíval „číslo jedna“.[27][P 3] Úkolem zabít Talata byl pověřen arménský student Sohomon Tehlirjan.[28] Natali měl v plánu zpolitizovat pozdější soudní proces s Tehlirianem tak, aby do něj zatáhl osoby odpovědné za arménskou genocidu. Ve svých pamětech Natali uvedl rozkazy udělené Tehlirjanovi: „Rozbiješ lebku národního vraha číslo jedna a nepokusíš se utéct. Stoupneš si nohou na jeho mrtvolu a vzdáš se policii, která si pro tebe přijede a spoutá tě.“[24] Atentát na Talata Pašu byl spáchán dne 15. března 1921 v ulici Hardenberg Strasse 17 v berlínském Charlottenburgu.[29] Tehlirjan pašu z povzdálí sledoval během chůze po ulici. Následně pašovi poklepal na rameno, aby na sebe upoutal pozornost a jednou ranou z revolveru mu prostřelil hlavu. Druhou ranou pak zranil manželku, která jej doprovázela. Talat Paša byl na místě mrtev.[28] Během krátkého soudního procesu konaného ve dnech 2.–3. června téhož roku byl Tehlirjan zbaven všech obvinění a propuštěn. Soud tak učinil s přihlédnutím k pašovu podílu na masakru stovek tisíc Arménů, během něhož byla zavražděna i Tehlirjanova matka.[30] Dalším cílem operace se stal Fatali Choyski, jeden z hlavních strůjců masakrů Arménů v Baku (1918) a tehdejší předseda vlády Ázerbájdžánu.[24][31] Dne 19. června 1920 byl zastřelen na Tifliském náměstí Erevanian Arménem Aramem Jerganjanem a jeho komplicem Misakem Giragossjanem. Choyskiho doprovázel Chan Mahmadov, další z viníků masakrů, ten byl pouze zraněn.[31][29]

Džamal Paša

Atentát na někdejšího ázerbájdžánského ministra vnitra Behbuda Chana Džavanšira, spoluzodpovědného za masakry Arménů v Baku, byl spáchán v pozdních nočních hodinách dne 18. července 1921. Stalo se tak na prostranství před konstantinopolským hotelem Pera Palace, kde na něj vyčkával Armén Misak Torlakian.[29][32] Torlakian přiskočil k nic netušícímu Džavanširovi a dvěma výstřely do hrudníku ho usmrtil. I přes snahu o útěk byl zadržen policií a postaven před vojenský soud.[32] S přihlédnutím k Džavanširově značném podílu na masakrech Arménů soud Tarlakjana osvobodil pro nepříčetnost v době činu a nechal jej pouze vyhostit z Turecka.[32]

Osmanský velkovezír a člen Mladoturků Sait Halim Paša byl zastřelen 6. prosince 1921 v Římě útočníkem Aršavirem Širagjanem, kterému se podařilo z místa činu uprchnout. Širagjan o rok později v Berlíně usmrtil také Cemala Azmiho (viz níže).[29][33] Behaeddin Šakir, zakládající člen Výboru jednoty a pokroku a trebizondský guvernér Cemal Azmi, známý také jako „monstrum z Trebizondu“,[34] byli zavražděni současně 17. dubna 1922 v Berlíně. Oba tito členové Mladoturků se právě vraceli společně se svými manželkami a dětmi ze shromáždění místní turecké komunity.[34] K útoku došlo na ulici Uhlandstrasse, kde v jednom z domovním vchodů vyčkávali pachatelé Aram Jerganjan a Aršavir Širagjan.[34] Když se Šakir s Cemalem dostatečně přiblížili, vyskočili útočně z úkrytu a usmrtili je několika ranami z revolveru. Ihned poté Jerganjan a Širagjan uprchli za průběžné krycí palby ze svých zbraní.[34]

Dalším na řadě byl osmanský vojevůdce a člen Mladoturků Džamal Paša, který byl zavražděn 21. července 1922 v gruzínském Tiflisu (dnes Tbilisi) Arménem Stepanem Dzagigjanem a dvěma jeho komplici Bedrosem Der Bogosjanem a Artašesem Kevorkianem. Stalo se tak během Džamalovy pracovní cesty z Berlína do afghánského Kábulu.[29][35] Poslední ze Tří Pašů,[P 4] Enver Paša, byl zabit dne 4. srpna 1922 v Tádžikistánu během bojů proti Rudé armádě. Spolu se svými muži byl postupně obklíčen skupinou ruských vojáků a v následném boji muže proti muži pětkrát proboden arménským vojákem ve službách Rudé armády Hagopem Melkumovem.[P 5][29][37] V rámci operace Nemesis bylo dále popraveno i několik špionů a zrádců arménské národnosti, kteří spolupracovali s tureckými úřady.[22]

Dozvuky události[editovat | editovat zdroj]

Po sovětizaci Arménie se mnoho arménských revolučních aktivistů, toužících po znovuzískání mocenské kontroly, nebránilo spolupráci s ázerbájdžánskými ani tureckými představiteli. Tato politika byla v protikladu k Nataliho přesvědčení, že „Krom Turka není pro Arména jiného nepřítele a arménská pomsta je spravedlivá a zbožná.“[22]

V předvečer zasedání 11. valného kongresu (27. března až 2. května 1929) spustila Arménská revoluční federace čistku v předsednictvu, která měla zabránit očekávanému vítězství „bojovníků za svobodu“.[22] Nejprve byl vyloučen člen předsednictva Šanan Natali, následovaný Haigem Kntounim, dále důstojníkem arménské armády Bagrevandjanem a jeho skupinou. K dalším patřili Glejian a Tartyzjan spolu s jejich partyzány, generál Smbad, Ferrahjan a jeho skupina, Levon Mozjan, Vazgen Šušanjan, Mesrob Kouyoumjan, Levon Kevonjan a mnoho dalších. Na protest vůči této „čistce“ v představenstvu poté odstoupilo několik členů francouzského ústředního výboru ARF.[22]

Současné postoje[editovat | editovat zdroj]

Turecko a Arménie mají na události zásadně odlišný pohled.[38] Představitelé Arménie trvají na tom, že se jednalo o genocidu a žádají po Turecku odškodnění a poučení se z události do budoucna. Představitelé Turecka vnímají údajnou genocidu jako smrt několika set tisíc lidí obou národností v důsledku zmatků způsobených nutností rychle řešit problém kolaborace Arménů. Oba národy si většinově stojí za názory svých státních představitelů.[39][38] Genocida je mezinárodně uznána ve státech: Rusko, Arménie, Kanada, Francie, Švédsko, Litva, Polsko, Německo, Itálie, Řecko, Venezuela a Slovensko[P 6].

Seznam atentátů[editovat | editovat zdroj]

Atentáty spáchané v rámci Operace Nemesis zahrnují:[29]

Datum Místo Cíl Pachatel(é)
19. června 1920 Flag of Georgia (1918–1921).svg Tiflis, Gruzie Khoysky.jpeg
Fatali Chan Choyski
předseda vlády Ázerbájdžánu
Aram Jerganjan
Misak Kirakosjan
15. března 1921 Německo Berlín, Německo Mehmet Talat Pasha.jpg
Talat Paša
osmanský ministr vnitra
Sogomon Tehlirjan
18. července 1921 Ottoman flag.svg Konstantinopol
Behbud xan Cavanşir.jpg
Behbud Chan Džavanšir
ministr vnitra Ázerbájdžánu
Misak Torlakjan
5. prosince 1921 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Řím, Itálie Said Halim.jpg
Sait Halim Paša
osmanský velkovezír
Aršavir Širagjan
17. dubna 1922 Německo Berlín, Německo Bahaeddin Shakir.png
Behaeddin Šakir
zakládající člen Výboru jednoty a pokroku
Aram Jerganjan
17. dubna 1922 Německo Berlín, Německo
Cemal Azmi
Wāli Trebizondského vilájetu
Aršavir Širagjan
25. července 1922 Sovětský svaz Tiflis, Gruzínská SSR Ahmed Djemal portrait Project Gutenberg eText 10338.png
Džamal Paša
guvernér Sýrie
Stepan Dzagigjan
Bedros D. Bogosjan
4. srpna 1922 Flag of Turkestan ASSR (1919-1921).svg Tádžikistán[P 7] Ismail Enver.jpg
Enver Paša
ministr války Osmanské říše
Hakop Melkumov

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Po kemalistické revoluci a řecko-turecké válce došlo roku 1923 k revizi mírové smlouvy v Lausanne a Sèvreská smlouva nebyla Tureckem nikdy ratifikována
  2. Armen Garo, občanským jménem Karekin Pastermadžian, člen Arménské revoluční federace. Během arménské genocidy přišel o celou rodinu.
  3. Z chronologického hlediska ovšem nebyl zabit jako první v pořadí; primárním cílem byl z hlediska důležitosti, resp. významu a podílu na masakrech – dále viz tabulku seznam atentátů
  4. Jako „Tři Pašové“ byl označován triumvirát osmanských pašů sestávající z Talata Paši, Envera Paši a Džamala Paši
  5. Dle jiného svědectví byl Enver Paša smrtelně zasažen kulometnou palbou, když se svými muži osedlal koně a vyrazil na steč s blížícími se ruskými jednotkami.[36]
  6. Od roku 2004.
  7. Mezi lety 1918–1924 Tádžikistán oficiálně spadal pod Turkestánskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (zkr. TASSR)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TOTTEN, Samuel. Dictionary of genocide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008. ISBN 9780313346415. S. 320. (anglicky) 
  2. FREEDMAN, Jeri. The Armenian genocide. New York: Rosen Pub. Group, 2009. ISBN 9781404218253. S. 42. (anglicky) 
  3. a b c d TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997. 358 s. ISBN 80-85821-45-1. Kapitola Arménská genocida, s. 151-153. [dále jen Ternon]. 
  4. POWER, Samantha. A Problem From Hell: America and the Age of Genocide. New York: Perseus Books Group, 2013. 656 s. Dostupné online. ISBN 9780465050895. S. 15. (anglicky) [dále jen Power]. 
  5. a b c d e f g Kronika 20. století. Praha: Fortuna print, 2000. 1568 s. ISBN 807321069X. S. 187. [dále jen Kronika 20. století]. 
  6. a b HOVANNISIAN, Richard G. The Armenian Genocide: Cultural and Ethical Legacies. Piscataway, NJ: Transaction Publishers, 2011. 461 s. Dostupné online. ISBN 9781412835923. S. 5. (anglicky) 
  7. a b Ternon, str. 154
  8. a b SIFAKIS, Carl. Encyklopedie politických vražd a atentátů. Praha: Olympia, 1998. 222 s. ISBN 80-7033-527-0. S. 187. 
  9. ÜNGÖR, Ugur Ümit. The Making of Modern Turkey: Nation and State in Eastern Anatolia, 1913-1950. Oxford: Oxford University Press, 2011. 336 s. Dostupné online. ISBN 9780191640766. S. 83. (anglicky) [dále jen Üngör]. 
  10. Kronika 20. století, str. 183
  11. a b c Power, str. 10
  12. Üngör, str. 89
  13. Üngör, str. 95
  14. a b c d e Ternon, str. 156
  15. Power, str. 6
  16. PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha: Panevropa, 1996. 351 s. ISBN 80-85846-05-5. S. 244. 
  17. a b c d e f g h VON VOSS, Huberta. Portraits of Hope: Armenians in the Contemporary World. New York: Berghahn Books, 2007. 340 s. Dostupné online. ISBN 9781845452575. S. 293. (anglicky) [dále jen von Voss]. 
  18. ENVER PASHA.. New York Times. 1919-05-26. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  19. Operation Nemesis [online]. operationnemesis.com. Dostupné online. (anglicky) 
  20. CHARNY, Israel W. Encyclopedia of genocide. Oxford: ABC-Clio, 2000. ISBN 0874369282. (anglicky) 
  21. Power, str. 19
  22. a b c d e f g h i Shahan Natalie, A Biography [online]. Shahan Natalie Family Foundation, Inc., 2014 [cit. 2014-09-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. von Voss, str. 294
  24. a b c NEWTON, Michael. Famous Assassinations in World History. Santa Barbara, CA: ABC-CLIO, 2014. 864 s. Dostupné online. ISBN 9781610692861. S. 270. (anglicky) 
  25. EMINIAN, Sarkis J. West of Malatia: The Boys of '26. Bloomington, IN: AuthorHouse, 2004. ISBN 9781418412623. S. 3. (anglicky) 
  26. a b DEROGY, Jacques. Resistance and Revenge: The Armenian Assassination of the Turkish Leaders Responsible for the 1915 Massacres and Deportations. Piscataway, NJ: Transaction Publishers, 1990. 206 s. Dostupné online. ISBN 9781412833165. S. 24. (anglicky) [dále jen Derogy]. 
  27. Derogy, str. 79
  28. a b Talaat Pasha Slain In Berlin Suburb. New York Times. 1921-03-16. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  29. a b c d e f g Operation Nemesis [online]. operationnemesis.com [cit. 2014-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Armenian Acquitted For Killing Talaat. New York Times. 1921-06-03. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  31. a b Derogy, str. 61
  32. a b c Derogy, str. 25
  33. Derogy, str. 27
  34. a b c d TWO 'YOUNG TURKS' MURDERED IN BERLIN. New York Times. 1922-04-18. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  35. Djemal Pasha, Fugitive, Assassinated in Tiflis; Condemned as Author of Armenian Massacres. New York Times. 1922-07-25. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  36. KANDEMIR, Feridun. Enver Paşanın son günleri. Istanbul: Güven Basım ve Yayınevi, 1955. 69 s. S. 65–69. (turecky) 
  37. DURANTY, Walter. ENVER PASHA SLAIN BY SOVIET FORCE. New York Times. 1922-08-18. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  38. a b Ternon, str. 160–164
  39. von Voss, str. 301–306

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŘOUTIL, Michal, KOŠŤÁLOVÁ, Petra, NOVÁK, Petr, Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923, nakl. Pavel Mervart, edice Pro Oriente, Červený Kostelec 2017, s. 347–351.ISBN 978-80-7465-254-7.
  • TERNON, Yves. Genocidy XX. století. Praha: Themis, 1997. 358 s. ISBN 80-85821-45-1. 
  • PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha: Panevropa, 1996. 351 s. ISBN 80-85846-05-5. 
  • SIFAKIS, Carl. Encyklopedie politických vražd a atentátů. Praha: Olympia, 1998. 222 s. ISBN 80-7033-527-0. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • The Punishment [online]. Courtesy of Armenian Youth Federation, Greece [cit. 2014-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-12-11. (anglicky) 
  • Operation Nemesis [online]. operationnemesis.com. Dostupné online. (anglicky)