Dějiny Sin-ťiangu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sin-ťiang či čínsky v pchin-jinu Xinjiang (新疆) se rozkládá v centru Asijského kontinentu. Tvoří ji Džungarie (dnešní Beijiang 北疆, severní oblast) a Tarimská pánev (dnešní Nanjiang 南疆, jižní oblast), jež jsou odlišné geograficky, etnicky i historickým vývojem. Mezi charakteristiky Sin-ťiangu patří, že jeho území obývalo mnoho etnických skupin různorodého původu, často utvářejících kmenová uspořádání či malá království. Džungarie byla většinou obývána kočovnými národy, zatímco v Tarimské pánvi poskytly lidem útočiště oázy.

Historický vývoj a události[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku patřili mezi etnika obývající území Sakové, Jüe-č’ a Wusunové, Čchiangové, Siungnuové aj. Území se úzce pojí s velmi dlouhou historií Ujgurů, jelikož jedny z nejstarších nálezů, Tarimské mumie, jsou podle historika Turguna Almase spojeny s jejich původem.[1] Na základě informací z čínských historických knih (např. Wej-šu neboli Historie Wej) také existují názory, že jejich předky jsou Siungnuové,[2] kteří tuto oblast díky své vojenské převaze ovládali jakožto kmenová konfederace kočovného národa v 2. století př. n. l.

Siungnuové ovládali tuto oblast v 2. století př. n. l. díky své vojenské převaze, byli však napadeni císařem Wu-ti, vládcem čínské dynastie Chan (汉朝). Boj o území trval několik desítek let. Po vítězství dynastie Chan bylo území prohlášeno za Protektorát západního regionu (西域都护府), v roce 13 se ale podrobené obyvatelstvo vzbouřilo a vrátilo se pod vládu Siungnuů. Z čínské strany však i poté docházelo ke snahám ovládnout území a znovuobnovit protektorát. Tyto pokusy o anektování jejich území vyvolávaly mezi místním obyvatelstvem značný vzdor.

V roce 220 se dynastie Chan rozpadla a říše Ťin, jež posléze vznikla, nakonec podlehla vlnám invazí kočovných kmenů na počátku 4. století, jež tuto oblast následně ovládaly pod záštitou různých království jako Raná Liang, Pozdní Čchin aj. Po sjednocení oblasti severní Číny pod dynastií Severní Wej ustanovila dynastie svůj protektorát v jihovýchodní části Sin-ťiangu. Kašgar, Chotan aj. zabíraly severní část oblasti a stát Kao-Čchang se nacházel v centru regionu. V 5. století obsadily území Tchu-jü-chun a mongolské etnikum Žou-žan, čínský protektorát již zcela zanikl. Na území Žou-žanů začala od 6. století pronikat turkická etnika, Ti po století vleklých bojů nakonec porazili Žou-žany a založili rozlehlý Turkický kaganát, který se rozkládal téměř na celém území centrální Asie a zasahoval dále než k Aralskému jezeru na západě a jezeru Bajkal na východě. Ke konci 6. století se však rozdělil na východní a západní část, pod kterou patřil Sin-ťiang.

Na počátku 7. století čínská dynastie Tang(唐朝) roku 640 zaútočila na Západní turkický kaganát a vazalské území jižního Sin-ťiangu.[3] Kampaň započal císař Taizong roku 640. Sin-ťiang byl díky tomuto kroku později začleněn pod Protektorán Anxi (安西都护府).[4] O území však později sváděli boje s Tibetem. Za dynastie Tang působili na území vojáci a generálové turkického původu, docházelo k šíření turecko-mongolské kultury a jazyka. Arabský vliv se zvyšoval a mnoho lidí konvertovalo k islámu. Turečtina byla jazykem oáz, mongolština jazykem stepí.[5]

Po roce 751 převzal nad severní částí Sin-ťiangu a centrální Asií kontrolu Ujgurský kaganát, dynastie Tang se začala stahovat. Kaganát brzy zabral i úrodnou jižní Tarimskou pánev.[6] S žádostí o pomoc se na něj obrátila tangská dynastie oslabená vnitřními rozkoly. Kagan žádost přijal a zasáhl proti útočícím Tibeťanům. Za ochranu mu byl od Číny dán tribut a byla za něj provdána čínská princezna. Ujgursko-turkické kmeny tak odedávna patřili mezi obyvatelstvo regionu, kaganát však roku 840 čelil útoku kyrgyzského kmene a byl zničen. Původní obyvatelstvo Ujgurského kaganátu následně v rámci Kara-chodžského království obývalo východní oblast Sin-ťiangu až do 14. století a přeorientovalo se na buddhismus. V 9. století se utvořil také Karachánský chanát skrze konfederaci turkických kmenů, jehož obyvatelstvo vyznávalo islám.

Ve 12. století byl v oblasti přeživšími z kitanské dynastie Liao ustanoven chanát Karakitan a po další století zaštiťoval i státy a etnika, které původně osidlovali území. V době mongolské expanze 1209 se ale ujghurské státy přidaly k Mongolům, jelikož si výměnou za zasílání daní a jednotek uchovaly kontrolu nad územím.[7]

Po rozpadu mongolského impéria byl dnešní Sin-ťiang jen krátce okupován dynastií Yuan (元朝), rychle ale přešel pod vládu Čagatajského chanátu a setrval pod jeho vládou do 14. století, pak se chanát rozdělil. Část Sin-ťiangu byla poté pod ujgurskou administrativou, část pod správou Moghulistánu. Vláda Moghulistánu, ač poznamenaná rozpadem, decentralizací a vnitřními boji chánů, trvala víc jak do druhé poloviny 17. století.[8] V 17. století převzali vládu nad většinou dnešního území Džúngarové (Oirati a Kalmykové).

Vláda Džúngarů byla podporována ze strány 5. dalajlámy, a v roce 1680 Džúngarský Chanát ovládl i region Tarimské pánve (塔里木盆地), nacházející se na jihu současné provincie Sin-ťiang.[9] Džúngarský Chanát byl poslední nomádskou říši, která sjednocovala teritoria od západního konce Velké čínské zdi až po současný Kazachstán a od současného Kyrgyzstánu až po jižní Sibiř. Za vlády čínského císaře Qinglonga v letech 1755–1757 se odehrála obrovská genocida obyvatelů Džúngarského Chanátu. Následně v roce 1759 Čína převzala plnou kontrolu nad oblastmi Džungarie a Tarimské pánve, jejichž rozloha přibližně odpovídá současnému Sin-ťiangu, a sjednotila je pod svoji nadvládou.[10]

Dobytí Sin-ťiangu dynastií Čching bylo v úředních pracích líčeno jako pokračování úspěchů a obnovení hranic země, které byly za dynastií Chanů a Tchangů. Obyvatelsto tohoto regionu podlehlo ze strany Číny nucenému sjednocení jazyků a potlačování lokálních tradicí.[11] Sin-ťiang byl tedy mandžuskými císaří využíván k tomu, aby legitimizovali svoji vládu v Číně a prokázali, že jejich autorita a moc není o nic menší, než vláda čínských císařů za dynastií Hanů a Tangů. Na konci 19. století se Sin-ťiang v důsledku Dunganského povstání díky odloučení se od Číny (1862–77) na krátkou dobou vymanil zpod nadvlády Qingů, povstání však bylo čínskou armádou potlačeno. V roce 1884 došlo k oficiálnímu přejmenování této oblasti na Sin-ťiang ("nová hranice") a její zřízení jakožto provincie.[12]

Čínská vláda pomáhá Ujgurům migrovat z jižního Sin-ťiangu do dalších oblastí provincie, jako je oblast mezi Qitai a hlavním městem, které bylo dříve obýváno téměř výhradně Hany.[13] Větší propojení s Chany neslo s sebou častěji negativní následky. Častým jevem bylo například dočasné manželství žen z oblasti Sin-ťiangu s čínskými muži, kdy manžel po ukončení služby v Sin-ťiangu prodával svoji manželku a dcery svým kamarádům, a sám odjel pryč s dětmi mužského pohlaví.[14]

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1912 byla dynastie Qing nahrazena Čínskou republikou. Yuan Dahua, poslední qingský guvernér Xinjiangu, utekl. Jeden z jeho podřízených, Yang Zengxin, se přidal na stranu vlády Čínské republiky v březnu téhož roku a udržoval kontrolu nad Xinjiangu až do atentátu v roce 1928. Kumulské povstání Ujgurů proti čínské nadvládě v letech 1931–1934 vedlo ke vzniku První východní Turkestánské republiky (VTR), která ale byla vzápětí potlačena armádami čínského muslimského válečníka Ma Zhongyinga v roce 1934. Další povstání proti vládě Kuomintangu se odehrálo v roce 1944, byla zřízená prozatímní vláda Druhé východní Turkestánské republiky, která existovala do roku 1949. Lidová osvobozenecká armáda vstoupila do Xinjiangu v roce 1949 a velitel Kuomintangu Tao Zhiyue jim provincii přenechal. Pět představitelů VTR během své cesty na jednání s novou vládou KSČ ohledně budoucnosti Xinjiangu zemřeli v letecké havárii.[15]

První jaderný test ČLR byl proveden v Lop Nur, Xinjiangu, 16. října 1964. Jaderné testy v této oblasti pokračovaly po dalších 30 let a vážně narušovaly právo na zdraví ujgurských komunit v regionu.[16]

Xinjiangské zásoby ropy jsou považovány za skoro stejně velké jako v Kuvajtu. Ujgurové těžce nesou skutečnost, že čínská vláda je okrádá o přírodní zdroje, které jsou právem jejich. Pro většinu z nich zvýšující se poptávka po ropě znamená, že vnitřní čínská kolonizace jejich oblasti bude brzy nezvratná. Je to další z důvodů, proč se teroristické útoky z jejich strany stávají častějšími. Potvrzené ze strany Ujgurů jsou například nepokoje v Baren Township v dubnu 1990 nebo Ghulja Incident v roce 1997.[17] Ovšem řada teroristických útoků, která jsou připisována Ujgurům, je jim připisována neoprávněně.

Současná politika útlaku ČLR v Xinjiangu[editovat | editovat zdroj]

„Spojit se proti šíření terorismu“

Události 11. září 2001 posloužily ČLR jako skvělá záminka pro tvrdší politiku a kontrolu oblasti Xinjiangu. Čínská lidová republika spustila masovou propagandu cílenou jak na domácí, tak na mezinárodní pozorovatele. Cílem této propagandy bylo očernit Ujgury, kteří jsou vyznáním muslimové, obvinit je z terorismu a přesvědčit především zahraniční pozorovatele, že jde o potenciální hrozbu. Tímto by ČLR získala posvěcení, že ve jménu boje proti terorismu může převzít kontrolu nad autonomní oblastí Xinjiang.

V rámci propagandistické kampaně ČLR nařkla několik ujgurských skupin z údajného napojení na Taliban v Afghánistánu, skupiny měly být také podporovány a finančně dotovány radikálními islamistickými organizacemi.[18] ČLR se snažila získat na svou stranu především USA. V roce 2002 ČLR přesvědčila USA o nebezpečnosti údajné ujgurské teroristické organizace ETIM, která měla mít na svědomí útoky v Číně a údajně plánovala napadení americké ambasády v Kyrgyzstánu. USA přidává ETIM na seznam nebezpečných teroristických skupin, což překvapilo mnohé pozorovatele situace v Xinjiangu. Xinjiang byl v době mezi lety 1997 až 2008 velmi klidnou oblastí bez jakýchkoli větších separatistických tendencí a organizace ETIM nebyla známá ani mezi samotnými aktivisty fungujícími na území autonomní oblasti Xinjiang.[19]

V roce 2008 ČLR obvinila ETIM z účasti na sérii útoku, které předcházely konání OH v Pekingu, dva podezřelí Ujgurové byli odsouzeni k trestu smrti, přestože několik svědků zpochybnilo oficiální výklad událostí. V roce 2011 proběhla série útoku za použití bomb a nožů, bylo zabito 22 lidí a ČLR opět obvinila ETIM. Ujgurové ze zahraničí ale spojení skupiny ETIM s útoky zpochybnilo a obvinilo z útoků vládu ČLR.[20]

Represe Ujgurů[editovat | editovat zdroj]

Ve jménu boje proti terorismu ČLR formou propagandy šíří nenávist vůči etnické menšině Ujgurů a drtivou většinu ujgurských organizací a uskupení obviňuje ze separatistických tendencí a případného terorismu, či vazeb na teroristické skupiny.[21] V roce 2014 začala vláda ČLR pod záminkou tzv. „Lidové války proti teroru“ realizovat rozsáhlou kampaň k zostření kontroly nad ujgurskou společností a k potlačení náboženské a etnické identity Ujgurů. V roce 2016 byl do pozice místního komunistického předáka dosazen Čchen Čchüan-kuo, který má bohaté zkušenosti s předešlým zaváděním vlády pevné ruky v Tibetu. V Sin-ťiangu vytvořil Čchen policejní stát, využívající nejmodernější technologie ke kontrole „závadného“ obyvatelstva. Čchen Čchüan-kuovo působení úzce souvisí se Si Ťin-pchingovým projektem Nová hedvábná stezka, která má probíhat právě přes Sin-ťiang.[22]

Autonomní oblast Sin-ťiang se stala laboratoři „digitálního leninismu“, kde jsou tyto technologie užívány ke špehování obyvatelstva a spyware je součástí policejní praxe. Sami Ujgurové byli nuceni nahrát do svých mobilních telefonů špehovací aplikaci Čistá síť (Ťing-wang). Také návštěvníci Sin-ťiangu byli při bezpečnostní kontrole na hranicích nuceni nahrát si do svých počítačů a chytrých zařízení aplikaci Fengcai (Feng-cchaj), která prochází záznamy o hovorech, textové zprávy, kalendář, kontakty, fotky a hledá 73000 klíčových typů obsahu, které jsou označeny jako závadné. Pokud program něco takového zjistí, policie může během chvíle konat. V oblasti se také testují chytré kamery s rozpoznáváním obličejů, na jejichž instalaci se podílejí firmy CITIC a Huawei.[23]

Podle odhadů a na základě satelitních snímků[24] se uvádí, že více než jeden milion Ujgurů (10% populace) žije internováno v "převýchovných táborech", kde jsou drženi bez možnosti komunikace a není jasné, zda se někdy vrátí.[25] Absolvují zde ideologickou převýchovu a jsou zde také nuceni k otrocké práci, na které vydělávají čínské firmy. Na místních vysokých školách byla provedena rozsáhlá čistka a některým internovaným intelektuálům hrozí poprava.[22] Vláda ČLR poslala do autonomní oblasti od roku 2014 více než milion úředníků přímo do domácností Ujgurů. Tito “příbuzní” tráví dlouhá období v ujgurských domovech, pokládají otázky a zapisují si poznámky. Zkoušejí své hostitele také pobízením k pití alkoholu a požívání jídla, které jim uvařili a které není halal. Na citlivé otázky se ptají také dětí. Ujguři nesou tyto zásahy do svých domovů velmi nelibě.[26]

Dochází k masovým zatýkáním a výraznému omezení svobodného náboženského a kulturního vyznání. ČLR se snaží zlikvidovat kulturu a jazyk Ujgurů a ve jménu boje proti této etnické menšině zatkla a tajně popravila tisíce Ujgurů.[27] Byly zavedeny asimilační politiky, které nutí Ujgury učit se a používat čínštinu místo svých rodných jazyků. Dále jsou pak velmi přísně kontrolovány a trestány jakékoliv náboženské a kulturní praktiky, které jsou považovány za „antisocialistické“.[28]

Platí přísný zákaz dodržování půstu pro děti v průběhu měsíce Ramadánu, který čínská strana odůvodňuje tím, že je pro děti nezdravý. Stejně tak platí zákaz, aby rodiče učili nebo předčítali dětem z Koránu, či navštěvovali mešity. Ujgurové mohou číst a vlastnit pouze verzi Koránu, která je schválena Komunistickou stranou Číny.[29] Ujgurové také přišli o právo vykonávat náboženské cesty, jako je cesta do Mekky, stejně tak ve velkém množství případů nedostanou povolení cestovat do zahraničí za příbuznými či přáteli.[30]

Velké množství zatýkání, odsouzení a provedených trestů smrti, které často probíhají bez dostatečného množství důkazů a každoročně narůstající počet dárců orgánů, jejichž počet neodpovídá počtu dobrovolných dárců napovídá tomu, že je pravděpodobné, že jsou ujgurští političtí vězni používáni jako nedobrovolní dárci orgánů.[31] Přímé svědectví o krutém mučení vězňů v čínských koncentračních táborech, které je často horší než metody StB v 50. letech v Československu, nebo o etnické genocidě Ujgurů, poskytl bývalý vězeň, kazašský Ujgur Omir Bekali při návštěvě Knihovny Václava Havla roku 2019.[32]

V současné době také vyšlo najevo, že utlačování a snaha o kontrolu Ujgurů neplatí pouze pro ty, kteří jsou občany ČLR. V březnu 2018 vyšlo najevo, že čínská policie používá telefonní aplikaci Wechat, či přímo kontaktuje Ujgury v zahraničí a žádá jejich osobní informace. V případě jejich nepředání jsou často postiženi příbuzní těchto osob žijící v Xinjiangu.[33]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TURGHUN, Almas. Uyghury. Almaty: Mir, 2008. S. 6-10. 
  2. ALMAS, Turghun. Uyghury. Almaty: Mir 52-103 s. 
  3. EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. ISBN 978-0-521-12433-1. S. 111. 
  4. SKAFF, Jonathan Karem. Nicola Di Cosmo. Cambridge: Harward University Press, 2009. ISBN 978-0-674-03109-8. S. 183-185. 
  5. MILLWARD, James A. Eurasian Crossroads: A History of Xinjiang.. New York: Columbia University Press, 2007. ISBN 978-0-231-13924-3. S. 33–41. 
  6. 1912-1992., Gumilev, L. N. (Lev Nikolaevich),. Drevnie tiurki. Moskva: Aĭris Press 555 pages s. ISBN 9785811226467, ISBN 5811226462. OCLC 781685588 
  7. China among equals : the Middle Kingdom and its neighbors, 10th-14th centuries. Berkeley: University of California Press xiv, 419 pages s. ISBN 0520043839, ISBN 9780520043831. OCLC 7671639 S. 258. 
  8. 1500-1551,, Ḥaydar Mīrzā, 1499 or. A history of the Mongols of Central Asia : the Tarikh-i-Rashidi. New York: [s.n.] xxiii, 128, 535 pages s. ISBN 1605201502, ISBN 9781605201504. OCLC 1015200374 
  9. 1961-, Millward, James A.,. Eurasian crossroads : a history of Xinjiang. New York: Columbia University Press xix, 440 pages s. ISBN 0231139241, ISBN 9780231139243. OCLC 63808300 S. 89-90. 
  10. LAURA., Newby,. The Empire and the Khanate : a political history of Qing relations with Khoqand c. 1760-1860. Leiden: Brill xiv, 297 pages s. ISBN 9004145508, ISBN 9789004145504. OCLC 60500612 S. 1. 
  11. Unity and diversity : local cultures and identities in China. Hong Kong: Hong Kong University Press 1 online resource (vi, 212 pages) s. ISBN 9789882203006, ISBN 9882203000. OCLC 650840320 S. 68. 
  12. LAURA., Newby,. The Empire and the Khanate : a political history of Qing relations with Khoqand c. 1760-1860. Leiden: Brill xiv, 297 pages s. ISBN 9004145508, ISBN 9789004145504. OCLC 60500612 S. 5. 
  13. 1961-, Millward, James A.,. Eurasian crossroads : a history of Xinjiang. New York: Columbia University Press xix, 440 pages s. ISBN 0231139241, ISBN 9780231139243. OCLC 63808300 S. 151. 
  14. ILDIKÓ., Bellér-Hann,. Community matters in Xinjiang, 1880-1949 : towards a historical anthropology of the Uyghur. Leiden: Brill 1 online resource (xiv, 476 pages) s. ISBN 9789047443209, ISBN 9047443209. OCLC 592756329 S. 85. 
  15. Uyghur Protests Widen as Xinjiang Unrest Flares. Democracy Now!. Dostupné online [cit. 2018-04-25]. (anglicky) 
  16. Violation of Uyghurs’ right to health: Nuclear testing in Xinjiang. Partito Radicale Nonviolento. Dostupné online [cit. 2018-04-25]. (anglicky) 
  17. China: Human Rights Concerns in Xinjiang (Human Rights Watch Backgrounder, October 17, 2001). pantheon.hrw.org [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. 
  18. China: Human Rights Concerns in Xinjiang (Human Rights Watch Backgrounder, October 17, 2001). www.hrw.org [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. 
  19. P., Cunningham, Christopher. Counterterrorism in Xinjiang: The Etim, China, and the Uyghurs. International Journal on World Peace. 2012-09-01, roč. 29, čís. 3, s. 13. Dostupné online [cit. 2018-04-25]. ISSN 0742-3640. (anglicky) 
  20. P., Cunningham, Christopher. Counterterrorism in Xinjiang: The Etim, China, and the Uyghurs. International Journal on World Peace. 2012-09-01, roč. 29, čís. 3, s. 14-15. Dostupné online [cit. 2018-04-25]. ISSN 0742-3640. (anglicky) 
  21. Becquelin, Nicolas. Criminalizing Ethnicity: Political Repression in Xinjiang. On the Margins, China Rights Forum, No. 1, 2004, pp.43.
  22. a b Olga Lomová, Poprava význačných intelektuálů, Sinopsis 29.9.2019
  23. Filip Jirouš, Sinťiangizace celé Číny: Vězení, za které si zaplatíte, Sinopsis 5.10.2019
  24. BBC: John Sudworth, China's hidden camps. What's happened to the vanished Uighurs of Xinjiang?
  25. Knihovna Václava Havla: Ujgursko pod čínskou vládou: Převýchovné tábory a digitální diktatura 21. století
  26. Darren Byler: Ujgurům vládne kapitalismus teroru a digitální diktatura, Sinopsis 7.1.2019
  27. Cunningham Christopher P., COUNTERTERRORISM IN XINJIANG: THE ETIM, CHINA, AND THE UYGHURS. International Journal on World Peace, Vol. 29, No. 3 (SEPTEMBER 2012), pp. 19.
  28. Cunningham Christopher P., COUNTERTERRORISM IN XINJIANG: THE ETIM, CHINA, AND THE UYGHURS. International Journal on World Peace, Vol. 29, No. 3 (SEPTEMBER 2012), pp. 19.
  29. FAROOQ, Umar. Chinese Uighurs defy Ramadan ban. www.aljazeera.com [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. 
  30. China Muslims face haj restrictions. www.aljazeera.com [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. 
  31. China’s Organ Transplant Problem | International Uyghur Human Rights & Democracy Foundation. www.iuhrdf.org [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Omir Bekali: Prázdné ulice ujgurských měst, plné cely čínských lágrů, Sinopsis, 6.3.2019
  33. Foreign Policy [online]. [cit. 2018-04-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]