Přeskočit na obsah

Lobnor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lobnor
Lobnor z vesmíru
Lobnor z ISS (2011)
Poloha
SvětadílAsie
StátČínaČína Čína
autonomní oblastSin-ťiang
autonomní krajBajangolinský kraj
okresŽuo-čchiang
Lobnor (Čína)
Lobnor, Čína
Zeměpisné souřadnice40°10′ s. š., 90°35′ v. d.
Rozměry
Rozlohavariabilní; v první polovině 20. století až cca 5 300 km²[1]
Délkacca 100 km
PovodíTarimská pánev km²
Max. hloubkazpravidla méně než 5 m m
Ostatní
Typbezodtoké slané jezero (dnes převážně vyschlé)
Nadm. výškacca 780 m m n. m.
Přítok vodyTarim, Končedarja (Konqi); historicky i Šule-che
Odtok vodybezodtoké
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lobnor nebo také Lob-nor, Lop nor či Lop nur (ujgursky لوپنۇر‎, transliterace Lopnur, mongolsky Лоб нуур, čínsky 罗布泊, pinyin Luóbù Pō) byl bezodtoký slané terminální jezero na východním okraji Tarimské pánve v autonomní oblasti Sin-ťiang v západní Číně. Leželo mezi pouštěmi Taklamakan a Kumtag v nadmořské výšce kolem 780 m n. m.[2] V průběhu 20. století téměř zcela vyschlo v důsledku kombinace dlouhodobé aridizace a intenzivního odběru vody v povodí Tarimu a Končedarji (zavlažování, výstavba přehrad), která vedla k zániku terminálního jezera systému Tarimu.[1][3] Dnes je oblast tvořena především solnými pánvemi a písečnými pouštěmi.[4]

Lobnor je pozůstatkem mnohem většího postglaciálního jezera, které v pleistocénu vyplňovalo značnou část Tarimské pánve. V průběhu Holocénu docházelo k postupnému vysychání a k výrazným výkyvům rozlohy v závislosti na klimatu a poloze koryt přítoků.[2] Moderní čínské studie uvádějí, že po povodních v roce 1959 dosahovala plocha jezera asi 5 350 km², ale během tří let se zcela vypařila, když byla voda z Tarimu a Končedarji odkloněna na zavlažování.[1] Starověké prameny uvádějí rozměry v řádu stovek li, což by odpovídalo i rozlohám kolem 10 000 km².[5]

Geografie a hydrologie

[editovat | editovat zdroj]

Lobnor leží v tzv. Lopské depresi na východním okraji Tarimské pánve, mezi pouštěmi Taklamakan na západě a Kumtag na východě. Je součástí rozsáhlého endorheického systému, do něhož od západu ústí především Tarim a jeho přítok Končedarja (čínsky Kongque, „Paví řeka“), od východu pak historicky řeka Šule-che.[2] Klima je výrazně kontinentální a extrémně suché: podle NASA činí roční úhrn srážek jen kolem 31 mm, zatímco průměrné roční odpařování dosahuje přibližně 2 900 mm.[4][6]

Historická rozloha jezera byla velmi proměnlivá; starověké texty hovoří o desítkách až stovkách li v délce i šířce,[5] zatímco moderní rekonstrukce pro první polovinu 20. století uvádějí 5 000–10 000 km².[2] Hloubka byla relativně malá, zpravidla jen několik metrů. Dno jezera dnes pokrývají mocné vrstvy solných a evaporitických sedimentů, které na satelitních snímcích vytvářejí typickou polygonální krustu.[4]

„Bludné jezero“

[editovat | editovat zdroj]

Lobnor je známý jako „bludné jezero“ (The Wandering Lake): terminální jezero Tarimu se v historických dobách přesouvalo mezi různými pánvemi podle toho, kudy vedlo hlavní koryto Tarimu a Končedarji. Nikolaj Prževalskij v roce 1867 lokalizoval terminální jezero u Karakošunu, několik set kilometrů jihozápadně od polohy uváděné staršími mapami.[7] Sven Hedin na přelomu 19. a 20. století sledoval postupný přesun terminálního jezera zpět k severu, mapoval labyrint deltových ramen a popsal, jak se jednotlivé větve postupně zanášejí sedimenty, opouštějí a znovu otevírají v závislosti na průtoku a ukládání splavenin.[8][2] Podle Hedina a pozdějších studií měly tyto změny klíčový význam i pro osudy oáz na okrajích Tarimské pánve, včetně zániku království Loulan.[2][9]

Zánik jezera a současný stav

[editovat | editovat zdroj]

Od 50. let 20. století se do hydrologického režimu Tarimu čím dál více promítala lidská činnost – nárůst obyvatelstva, rozvoj rozsáhlých zavlažovacích systémů a výstavba přehradních nádrží. V povodí bylo do 90. let vybudováno přes sto nádrží a odběr vody pro zemědělství (zejména pěstování bavlníku) výrazně snížil průtok v dolním toku.[10] Studie z roku 2010 ukazují, že po velkých povodních v roce 1959 dosahovala jezerní plocha 5 350 km², ale do roku 1962 – v důsledku velkých odběrů vody pro industrializaci Sin-ťiangu – zcela zanikla.[1]

Analýzy NASA shrnuté v textu „The Wandering Lake“ uvádějí, že kombinace dlouhodobého vysušování klimatu a člověkem vyvolaného odběru vody pro zemědělství vedla k definitivnímu vyschnutí Lobnoru ve 2. polovině 20. století.[3] Některé práce kladou úplný zánik trvalé vodní plochy až do počátku 70. let.[2]

V 70. letech byla na horním toku Tarimu nedaleko obce Tikanlik vybudována přehrada Ta-si-chaj-c’ (Daxihaizi), která zadržuje většinu vody, jež dříve dotovala Lobnor. Část odtoku je dnes vedena do nového terminálního jezera Tajtema (Taitema), jehož plocha sama silně kolísá a z velké části se mění v slanisko.[2] Vyschnutí jezera a pokles hladiny podzemní vody měly zásadní dopad na vegetaci dolního Tarimu: zanikla velká část tugajových porostů tvořených topolem eufratským (Populus euphratica) a tamaryky, které vytvářely „zelený koridor“ podél řeky.[11]

Historie osídlení a průzkumu

[editovat | editovat zdroj]

Starověké názvy a Loulan

[editovat | editovat zdroj]

Lobnor je zmiňován v raných čínských zdrojích pod různými názvy. V Š’-ťi se objevuje označení Jen-c’ („Slaniskové jezero“), v Chan-šu pak Pchu-čchang-chaj („Moře hojného rákosu“). Texty zdůrazňují blízkost království Loulan (později Šan-šan), významného oázového státu na severovýchodním okraji Tarimské pánve, ležícího na větvi Hedvábné stezky obcházející Lobnor a poušť Lop.[5]

Loulan prosperoval zhruba od 2. století př. n. l. jako obchodní uzel mezi Čínou, Střední Asií a Indií. Postupné vysychání jezera a změny toků vedly k úbytku vodních zdrojů; kolem 4.–5. století našeho letopočtu bylo město opuštěno.[9] Moderní archeologický výzkum (S. Hedin, A. Stein a čínští archeologové) odkryl zbytky městských hradeb, buddhistických svatyní i četných hrobů, z nichž pocházejí známé tarimské mumie.[9][12]

Evropští a čínští badatelé

[editovat | editovat zdroj]

Od 2. poloviny 19. století se o zkoumání Lobnoru a Tarimské pánve zasloužila řada cestovatelů. Nikolaj Prževalskij jako první přesně popsal terminální jezero Karakošun a vyvolal tím diskusi o skutečné poloze „Lobnoru“ známého z čínských pramenů.[7] Sven Hedin podnikl do oblasti několik expedic (1899–1901, 1927–1935), během nichž lokalizoval zaniklé město Loulan, mapoval průběh starých říčních koryt a podrobně popsal proměnlivost jezerní pánve, kterou shrnul v knize The Wandering Lake.[8]

Jaderné testy

[editovat | editovat zdroj]

Od konce 50. let 20. století využívá Čínská lidová republika oblast Lobnoru jako hlavní jadernou testovací střelnici. V roce 1959 zde byl založen jaderný polygon Lop Nur, jehož velitelské zázemí se nachází u letecké základny Malan severozápadně od jezerní pánve.[13]

První jaderný test ČLR, označovaný jako Projekt 596, proběhl 16. října 1964 formou leteckého výbuchu atomové bomby nad pouští u Lobnoru. Dne 17. června 1967 zde Čína odpálila svou první termonukleární zbraň. Do roku 1996 bylo na polygonu podle analýzy Los Alamos National Laboratory provedeno celkem 45 jaderných zkoušek různých typů – atmosférických, podzemních i raketových.[13] Mezinárodní kampaň ICAN upřesňuje, že šlo o 23 atmosférických a 22 podzemních testů.[14]

Čína v roce 1996 vyhlásila moratorium na jaderné testy a podepsala Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT), kterou však dosud neratifikovala.[14] V 21. století se objevují spekulace o možném pokračování nízkovýkonnostních či subkritických testů v oblasti Lobnoru, založené na interpretaci satelitních a seismických dat; čínské úřady tyto závěry odmítají.[15][16]

Otázka zdravotních dopadů atmosférických testů na obyvatelstvo Sin-ťiangu, zejména Ujgurů, je předmětem debat. Některé odhady (například práce fyzika Džuna Takady) uvádějí desítky až stovky tisíc potenciálně postižených osob, tyto závěry jsou však z metodologických důvodů zpochybňovány a chybí nezávislé epidemiologické studie.[17]

Ekologie a ochrana přírody

[editovat | editovat zdroj]

Přestože je dno Lobnoru dnes z velké části prakticky bez vegetace, širší oblast představuje významné útočiště pro některé druhy adaptované na extrémně suché a zasolené prostředí. Nejznámějším z nich je velbloud dvouhrbý divoký (Camelus ferus), geneticky odlišný od domestikovaného velblouda dvouhrbého.[18] Odhaduje se, že významná část světové populace tohoto kriticky ohroženého druhu žije právě v okolí Lobnoru a v sousední poušti Gobi.[18]

V roce 2001 byla na ploše přes 65 000 km² vyhlášena Lobnorská národní přírodní rezervace divokých velbloudů (Lop Nur Wild Camel National Nature Reserve), zaměřená na ochranu divokých velbloudů, gazel a dalších pouštních druhů a na omezení negativních dopadů těžby a testovacích aktivit.[19] Navzdory ukončení jaderných zkoušek představují pro populaci velbloudů hrozbu zejména pytláctví, těžba nerostů a fragmentace biotopů.[18]

Těžba draselných solí a doprava

[editovat | editovat zdroj]

Solné pánve Lobnoru ukrývají jedny z největších čínských zásob draselných solí. Podle zprávy People's Daily z roku 2001 odhadují geologové průmyslové zásoby draselného sylvínu na 100 milionů tun a perspektivní zásoby na 250 milionů tun; potenciální hodnota ložiska přesahuje 500 miliard jüanů.[20][21] Od konce 90. let zde působí státní společnost Guótóu Sin-ťiang Luóbùpó ťia-jen (国投新疆罗布泊钾盐有限责任公司), která u nově vybudovaného města Lobnor provozuje rozsáhlé odpařovací pánve a chemické závody na výrobu draselných hnojiv.[22]

Pro odvoz produkce byla vybudována silnice z Chami a následně také železniční trať Chami–Lobnor (provincionální trať 235) dlouhá asi 375 km, otevřená pro nákladní dopravu v roce 2012; trať navazuje na hlavní lančousko-sinťiangskou železnici.[23]

Nehody a cestovní omezení

[editovat | editovat zdroj]

Lobnor a přilehlé pouště patří k nejnepřístupnějším oblastem Číny. Extrémní klima, absence povrchových vod a nutnost vyhnout se vojenským a těžebním zónám činí případné výpravy velmi rizikovými. Oblast je klasifikována jako vojenský prostor s přísně omezeným přístupem a vstup bez povolení je zakázán.[6]

V roce 1980 zde za dosud nevyjasněných okolností zmizel čínský vědec Peng Ťia-mu při geologickém průzkumu; v roce 1996 zemřel během sólového přechodu Lobnoru známý cestovatel Jü Čchun-šun.[24] Tyto události přispěly k pověsti Lobnoru jako „moře smrti“ a vedly k dalšímu zpřísnění přístupu do neobydlených částí Tarimské pánve.[6]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 研究显示5350平方公里罗布泊完全干枯仅用时3年. 中国新闻网 [online]. 2010-11-10 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (čínsky)
  2. 1 2 3 4 5 6 7 8 ZHAO, Songqiao; XIA, Xuncheng. Evolution of the Lop Desert and the Lop Nor. The Geographical Journal. 1984, čís. 3, s. 311–321. (anglicky)
  3. 1 2 The Wandering Lake. NASA Earth Observatory [online]. 2001-12-26 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  4. 1 2 3 Lop Nur, Xinjiang, China. NASA Earth Observatory [online]. 2011-06-19 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  5. 1 2 3 BAN, Gu. Han Shu – The History of the Former Han Dynasty (komentované vydání). Peking: Zhonghua Book Company, 2020. (čínsky)
  6. 1 2 3 死亡之湖——罗布泊介绍. 中国科普博览 – 中国湖泊馆 [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (čínsky)
  7. 1 2 PRŽEVALSKIJ, Nikolaj M. Mongolia, the Tangut Country and the Solitudes of Northern Tibet. London: Sampson Low, 1879. (anglicky)
  8. 1 2 HEDIN, Sven. The Wandering Lake. London: John Murray, 1940. (anglicky)
  9. 1 2 3 BARBER, Elizabeth Wayland. The Mummies of Urumchi. New York: W. W. Norton & Company, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-393-32019-0. (anglicky)
  10. ↑ Tarim River Basin 塔里木. chinapage.com [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-10.
  11. ↑ Desert Intrudes upon Tarim Lake. China.org.cn [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ Burial Site from the Bronze Age, Lop Nur, Xinjiang. China.org.cn [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  13. 1 2 DILLINGHAM, Clay. Behind the bamboo curtain. National Security Science (Los Alamos National Laboratory) [online]. 2020-07-06 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  14. 1 2 16 October 1964 | China conducts its first nuclear test. International Campaign to Abolish Nuclear Weapons [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ BORGER, Julian. China may have conducted low-level nuclear test, US report claims. The Guardian [online]. 2020-04-16 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  16. ↑ BROAD, William J.; BUCKLEY, Chris; CORUM, Jonathan. China Quietly Rebuilds Secretive Base for Nuclear Tests. The New York Times [online]. 2023-12-20 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ MERALI, Zeeya. Blasts from the Past. Scientific American. 2009, čís. 1, s. 16–20. Dostupné online. (anglicky)
  18. 1 2 3 HARE, John. Camelus ferus. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2008 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  19. ↑ Wild Camel Protection Foundation. WildCamel.com [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  20. ↑ Vast Potash Deposits Discovered in Lop Nur. People's Daily [online]. 2001-03-22 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ 复活的罗布泊. 中国国家地理网 [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (čínsky)
  22. ↑ 向“死亡之海”要财富──国投新疆罗布泊钾盐公司创业纪实. 新华网 [online]. 2016-01-13 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (čínsky)
  23. ↑ China starts building railway into "sea of death". Gov.cn [online]. 2010-03-04 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (anglicky)
  24. ↑ 罗布泊干涸之谜揭晓：没有任何水源补充. 新浪新闻 [online]. 2009-03-23 [cit. 2025-12-05]. Dostupné online. (čínsky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lobnor&oldid=25520113“