Přeskočit na obsah

Poloprezidentská republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
     státy s poloprezidentským systémem

Jako poloprezidentská republika (též parlamentně-prezidentská republika) nebo poloprezidentský systém (poloprezidencialismus) je označováno takové státní uspořádání, které je republikou, kdy vláda v čele s předsedou je jmenovaná prezidentem, ale politicky odpovědná parlamentu. Prezident je zpravidla volený přímo občany, politicky nezávislý na parlamentu a má postavení formálně i neformálně přesahující postavení prezidenta v klasické parlamentní republice. Postavení prezidenta se liší dle konkrétní právní úpravy i politických a společenských zvyklostí v daném státu. Tato forma vlády představuje jakýsi hybridní smíšený typ mezi parlamentním a prezidentským systémem.

Typicky uváděným příkladem poloprezidentské republiky je ústavní systém francouzské Páté republiky.[1] K dalším evropským poloprezidentským republikám jsou řazeny Portugalsko, Rumunsko, Litva, Ukrajina a Rusko. Mimo Evropu pak například Ázerbájdžán, Egypt, Kazachstán, Srí Lanka, Tchaj-wan nebo Východní Timor. Poloprezidentské režimy se vyskytujují zejména v Evropě a Africe. Převážně se jedná o bývalé francouzské nebo portugalské kolonie nebo bývalé republiky Sovětského svazu.

Poloprezidentský systém bývá někdy uváděn jako jedna z možností racionalizace parlamentního režimu. Odlišné formy racionalizace parlamentního systému představuje kancléřský systém (používaný např. v Německu) nebo poloparlamentní systém (používaný krátce v Izraeli).[1]

Charakteristika a definice

[editovat | editovat zdroj]

Poloprezidentský systém jako označení politického systému francouzské Páté republiky poprvé použil Hubert Beuve-Méry v roce 1959. Termín o dvě dekády později zpopularizoval francouzský politolog Maurice Duverger ve svém článku A New Political System Model: Semi-Presidential Government. Přestože je díky tomu tento termín typicky spojený právě s Francií, tak prvními poloprezidentskými republikami se v roce 1919 staly Finsko a Německo, jejichž ústavy přijaté v létě toho roku vycházely z původně silného postavení panovníka. V květnu téhož roku byla přijata novela prozatímní československé ústavy, která výrazně posilova postavení prezidenta, což bylo následně potvrzeno ústavou z roku 1920.

Spor o definici poloprezidentského systému

[editovat | editovat zdroj]

Na jednoznačné definici poloprezidentského systému není mezi politology jasná shoda. Obecně se lze setkat se třemi přístupy:

Dle Maurice Duvergera poloprezidentský systém charakterizují tři hlavní vlastnosti:[2][3]

  1. prezident republiky je volen ve všeobecných volbách
  2. má celkem značené pravomoci
  3. proti němu stojí premiér a ministři, který drží výkonnou moc a setrvávají ve svých funkcích tak dlouho, dokud se proti nim nepostaví parlament

Problémem této definice je poměrně neurčitý druhý bod, celkem značných prezidentských pravomocí . Proto někteří politologové na tuto definici navazují a zpřesňují ji, např. Giovanni Sartori, který poloprezidentský režim definuje následovně:[2][3]

  1. prezident je volen všelidovou volbou (přímo či nepřímo), na pevně dané funkční období
  2. ten sdílí výkonnou moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority
  3. prezident je nezávislý na parlamentu, není ale oprávněn vládnout sám a přímo, ale prostřednictvím vlády a jejích rozhodnutí
  4. premiér a jeho vláda jsou nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu, buď na důvěře nebo na nedůvěře parlamentu a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny
  5. duální struktura autority poloprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také přesouvání mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy.

Tzv. post-duvergerovský přístup reprezentuje Robert Elgie, který přejímá duvergerovu definici, ale vypouští z ní problematicky neurčitý druhý bod o prezidentových pravomocích. Poloprezidentský režim je dle Elgieho takový kde: všeobecně volený prezident, volený na pevně stanovené funkční období ,který koexistuje s premiérem a vládou, kteří jsou odpovědni parlamentu.[2]

„ Na základě této definice si stačí jen přečíst ústavu dané země, abychom mohli rozhodnout, zda je, nebo není poloprezidentská. Nepotřebujeme vědět, jak jsou pravomoci prezidenta vykonávány v praxi. “
— Robert Elgie, [2]

Problémem Elgieho definice je ten, že množinu poloprezidentských režimů rozšiřuje na prakticky všechny parlamentní republiky s přímo voleným prezidentem, bez ohledu na formální nebo reálné postavení prezidenta.

Třetí skupinu reprezentují odpůrci poloprezidencialismu jako svébytné státní formy. Namísto poloprezidentského systému, který neuznávají, chápou jeho typické podtypy jako podruh parlamentní republiky v případě premiérsko-prezidentského resp. prezidentské republiky v případě prezidentsko-parlamentního. K představitelům tohoto proudu jsou řazeni např. M. Shugart, J. Carey, W. Merkel nebo V. Klokočka.[2]

„ Pokud bychom totiž posilovali prezidenta na úkor vlády, pak už asi nepůjde o racionalizaci parlamentního režimu, ale spíše o posun směrem k poloprezidencialismu. Rozdíl mezi racionalizovaným parlamentním režimem a poloprezidentským režimem spočívá v tom, že v prvním případě je posílena na prezidentovi nezávislá vláda hlavně proti parlamentu, vůči němuž ale zůstává politicky odpovědná (proto parlamentní režim), zatímco v druhém případě jde především o výkonné umocnění na parlamentu nezávislého prezidenta, který se ale současně podle ústavy musí o svou reálnou výkonnou moc více či méně dělit s vládou (proto poloprezidentský režim). “
— Michal Kubát, politolog [4]

Charakteristika poloprezidentského systému

[editovat | editovat zdroj]

Dělba moci je poloprezidentského systému provedena v duchu převahy moci výkonné nad mocí zákonodárnou oproti režimu parlamentnímu.[1] Rovněž může ústavou být implementována určitá forma systému brzd a protivah. Hlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci; existují dva aktivní subjekty exekutivy: prezident a vláda v čele s premiérem.[5]

  • prezident je volen všelidovou volbou (přímo nebo sborem volitelů)
  • prezident je volen na pevně dané období a je politicky nezávislý na parlamentu
  • prezident je zpravidla neodvolatelný a nepoliticky neodpovědný za výkon svého úřadu (s výjimkou tzv. impeachmentu)
  • v čele vlády stojí předseda vlády, který je společně s ministry jmenován prezidentem
  • předseda vlády resp. jeho vláda jsou politicky odpovědni parlamentu, který jim může vyslovit nedůvěru
  • prezident má právo z vlastního rozhodnutí odvolat vládu (resp. jejího předsedu) nebo rozpustit parlament (případně obojí)
  • pro prezidentem jmenovanou vládou většinou platí presumpce důvěry (tzv. negativní parlamentarismus), nemusí tak po svém jmenování žádat parlament o její vyslovení nebo obdobné potvrzení
    • v některých státech je naopak nutné schválení premiéra nebo vlády parlamentem (před nebo po jmenování)
  • prezident má většinou pravomoc vetovat parlamentem schválené zákony (většina nutná pro přehlasování se liší)
  • prezident má vlastní pozitivní politické pravomoce jako např. možnost vyhlásit referendum, vydávat dekrety, podávat návrhy zákonů
  • prezident se může účastnit schůzí vlády, případně jim může i předsedat
  • prezident má formálně nebo neformálně významnější (nebo i hlavní) postavení v oblasti zahraniční politiky nebo obrany

Postavení prezidenta v politickém systému konkrétního státu bude vycházet nejen z formulace ústavy a dalších zákonů, ale také z neformálních okolností jako jsou politické a společenské zvyklosti, organizace a význam politických stran nebo typ volebního systému, které mohou faktické postavení prezidenta i dalších orgánů i výrazně odchylovat od čistě formálního výkladu. Ústavy různých států mohou být formálně podobné, ale reálné postavení a výkon pravomocí prezidenta se může značně lišit. Na potřebu rozlišovat formální a faktické fungování upozorňoval i sám Duverger. Ten například uváděl mezi evropskými poloprezidentskými státy i Island a Irsko, které nejsou na rozdíl od Rakouska za poloprezidentské považovány vzhledem k fakticky slabému postavení prezidenta, byť z formálního hlediska se značnými pravomocemi. Sám pak také uváděl, že v praxi pak všechny tři fakticky fungují jako parlamentní republiky. Giovanni Sartori je za poloprezidentské nepokládal.[3][6][pozn. 1].

Duverger seřadil prezidenty jím identifikovaných poloprezidentských republik podle formálních pravomocí dle ústavy a podle faktického postavení v politice:[3]

Pořadí Formální postavení Praktické postavení
1. Finsko Francie
2. Island Finsko
3. Výmarská republika
4. Portugalsko
5. Rakousko
6. Francie Irsko
7. Irsko Island

Kohabitace

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Kohabitace.

V poloprezidentské republice může dojít k situaci, kdy prezident z jedné strany politického spektra je nucen na základě parlamentních voleb jmenovat předsedou vlády osobu z opačné strany politického spektra, která má podporu většiny parlamentu. Tato situace se označuje jako kohabitace (z francouzského cohabitation, česky soužití). Kohabitace se vyskytuje spíše v premiérsko-prezidentském typu a hlavním představitelem výkonné moci je premiér s vládou. Politicky taková situace funguje jako parlamentní republika, případně se prezident soustředí na oblasti, které mu přiznávají formální a neformální okolnosti (např. oblast zahraniční politiky a obrany).

O kohabitaci se mluví například v těchto případech:

  • Francie
    • prezident Mitterrand a premiér Chirac (1986–1988)
    • prezident Mitterrand a premiér Balladur (1993–1995)
    • prezident Chirac a premiér Jospin (1997–2002)
  • Gruzie
    • prezident Saakašvili a premiér Ivanišvili (2012–2013)
  • Polsko
    • prezident Jaruzelski a premiér Mazowiecki (1989–1990
    • prezident Wałęsa a premiéři Pawlak a Oleksy (1993–1995)
  • Rumunsko
    • prezident Băsescu a premiér Tăriceanu (2007–2008)
    • prezident Băsescu a premiér Ponta (2012–2014)
    • prezident Iohannis a premiér Ponta (2014–2015)
    • prezident Iohannis a premiéři Grindeanu, Tudose, Dăncilă (2017–2019)
  • Ukrajina
    • prezident Juščenko a premiér Janukovyč (2006–2010)

Podtypy poloprezidentských systémů

[editovat | editovat zdroj]

Poloprezidentské republiky mají různé konkrétní formy, dle postavení postavení prezidenta ve vztahu k vládě se běžně uvádějí dva podtypy:

  • Premiérsko-prezidentský (parlamentně-prezidentský, prezidiální parlamentarismus, „francouzský poloprezidencialismus“)
    • Předseda vlády resp. vláda jsou jmenování prezidentem, ale politicky odpovědni jsou jen parlamentu. Prezident ze svého vlastního politického rozhodnutí nemůže sám odvolat vládu resp. jejího předsedu.[1][8] Hlavní výkonná moc formálně připadá osobě předsedy vlády.
    • Tento podtyp představuje poloprezidentský systém tak jak ho podle ústavního systému Páté republiky popsal Duverger. Někdy bývá považován za poloprezidentský systém v užším významu pouze tento typ.
    • Mezi státy tohoto podtypu bývají řazeny např.: Francie, Rumunsko, Portugalsko (od 1982), Litva, Ukrajina (od 2014, 2006–2010),
    • Mezi státy tohoto podtypu patřily např.: Polsko (1990–1997), Arménie (1991–2008), Gruzie (2013–2019), Finsko (1991–2000).
  • Prezidentsko-parlamentní (parlamentní prezidencialismus, „ruský poloprezidencialismus“)
    • Předseda vlády a vláda jsou jmenování prezidentem, politicky odpovědni jsou jak parlamentu tak prezidentovi. Prezident může vládu odvolat z vlastního politického rozhodnutí aniž by jí byla parlamentem vyslovena nedůvěra.[1][8] Prezident je zde fakticky a většinou i formálně hlavním představitelem výkonné moci.
    • Dle Shugarta právě tento typ spíše odpovídá poloprezidentskému režimu. Vzhledem k postavení prezidenta, které v konkrétních případech může přesahovat možnosti prezidentů v čistě prezidentském systému je někdy tento typ nazýván jako superprezidentský systém (režim).[1] V závislosti na formálních i neformálních okolnostech, zejména na politických a společenských může (ale nemusí) v některých státech fakticky vést toto politické uspořádání k nastolení superprezidentskému režimu.
    • Mezi státy tohoto podtypu bývají řazeny např.: Ázerbajdžán, Bělorusko, Peru, Rakousko, Ruská federace
    • Mezi státy tohoto podtypu patřily např.: Výmarské Německo (1919–1933), Finsko (1919–1991), první Československá republika (1919–1938), Portugalsko (1976–1982), Ukrajina (1996–2006, 2010–2014), Jižní Korea (1972–1988), Arménie (2008–2018), Gruzie (1991–1995, 2004–2013).

Státy s poloprezidentským systémem

[editovat | editovat zdroj]

Historické případy

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Oba státy vycházejí z původně parlamentních monarchií. Pravomoci irského prezidenta jsou v reálném výkonu prakticky omezeny kontrasignací. Ústavní zákony včetně pravomocí islandského prezidenta lze snadno změnit běžnou většinou.[6][7]
  2. ↑ Ázerbájdžán fakticky funguje jako superprezidentský autoritářský režim prezidenta Alijeva a jeho okolí.
  3. ↑ Bělorusko fakticky funguje jako autoritářský režim prezidenta Lukašenka.[9]
  4. ↑ Portugalsko je od ústavních změn po roce 1982 spíše hraničním případem, na kterém neexistuje obecná shoda, zda jde o slabší typ poloprezidenské nebo silnejší typ parlamentní republiky.[16]
  5. ↑ Rakousko přestože by z formálního hlediska odpovídalo silnějšímu typu poloprezidentské republiky (prezident může odvolat předsedu vlády nebo celou vládu), tak dlouhodobě fakticky funguje jako republika parlamentní.[19]
  6. ↑ Ruská federace fakticky funguje jako superprezidentský hybridní autoritářský režim..[21]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 HASENKOPF, Pavel. Parlamentní, nebo prezidentská demokracie? Díl třetí: kancléřské a poloprezidentské systémy [online]. HlídacíPes.org, 31. července 2019 [cit. 2024-08-04]. Dostupné online.
  2. 1 2 3 4 5 Kdo vládne Česku?, str. 17–31.
  3. 1 2 3 4 JAVŮREK, Petr. Prezidenti poloprezidentských systémů. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. Kapitola Postavení prezidenta v poloprezidentském systému, s. 12–20.
  4. 1 2 KUBÁT, Michal. Racionalizace parlamentního režimu: Polské zkušenosti jako poučení nejen pro českou politiku. S. 133–147. Politologický časopis - Czech Journal of Political Science [online]. [cit. 2024-12-12]. Roč. 2009, čís. 2, s. 133–147. Dostupné online. ISSN 12113247.
  5. ↑ BRUNCLÍK, Miloš; KUBÁT, Michal. Kdo vládne Česku?: poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal Publishing, 2017. 143 s. ISBN 978-80-7485-122-3. Dále jen Kdo vládne Česku?.
  6. 1 2 Matera, str. 49–50.
  7. ↑ Kdo vládne Česku?, str. 30, 62, 63.
  8. 1 2 Drápelová, str. 48.
  9. ↑ Kdo vládne Česku?, str. 48.
  10. ↑ PEROTTINO, Michel. Prezident republiky ve Francii. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. S. 134–159.
  11. ↑ DRÁPELOVÁ, Hana. Poloprezidentské systémy. Praha, 2014 [cit. 2024-08-04]. 62 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Karlovy univerzity. Vedoucí práce Jan Kysela. Dále jen Drápelová, zde str. 49–51'. Dostupné online.
  12. ↑ MATERA, Josef Alexander. Ústavní vývoj francouzského poloprezidencialismu. Praha, 2013. 73 s. Diplomová práce. Vysoká škola CEVRO Institut. Vedoucí práce Petr Kolář. Dále jen Matera. Dostupné online.
  13. 1 2 3 Octávio Amorim Neto; Marina Costa Lobo. Between Constitutional Diffusion and Local Politics: Semi-Presidentialism in Portuguese-Speaking Countries. papers.ssrn.com. Social Science Research Network, 2010. Dostupné online [cit. June 6, 2014].
  14. 1 2 3 JAVŮREK, Petr. Postavení prezidentů v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. S. 78–118.
  15. ↑ Article 41 of the Constitution of the Republic of Namibia.
  16. 1 2 ŠOFROVÁ, Vendula. Portugalsko – postavení prezidenta v politickém systému. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. S. 160–170.
  17. ↑ Matera, str. 51.
  18. ↑ Matera, str. 56.
  19. ↑ Kdo vládne Česku?, str. 51.
  20. ↑ Drápelová, str. 52, 53.
  21. ↑ Kdo vládne Česku?, str. 61.
  22. ↑ Matera, str. 61.
  23. ↑ MLEJNEK, Josef. Mezi superprezidentským a poloprezidentským režimem? Postavení a role prezidenta v politickém systému Ukrajiny do prosince 2006. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. S. 211–233.
  24. ↑ SOUŠKOVÁ, Tereza. Arménie mezi EU a Ruskem: hledání důstojného života. Demokratický střed [online]. Červen 2019. 14. června 2019. Dostupné online. ISSN 1805-6202. (slovensky)
  25. 1 2 BISARYA, Sumit. Transitions to parliamentary systems: Lessons learned from practice. 1. vyd. [s.l.]: International Institute for Democracy and Electoral Assistance, 2023. 31 s. ISBN 978-91-7671-715-8. doi:10.31752/idea.2023.89.
  26. ↑ RAŠKA, Martin. První Československá republika jako poloprezidentský systém. Praha, 2015 [cit. 2024-08-04]. 107 s. Diplomová práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Josef Mlejnek. Dále jen Raška. Dostupné online.
  27. ↑ Matera, str. 51.
  28. ↑ HEJKALOVÁ, Markéta. Finsko. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 130 s. (Stručná historie států). ISBN 80-7277-207-4. S. 70, 88, 98.
  29. ↑ MIRGATIA, Edisher. Odkaz Michaila Saakašviliho - proměny fungování politického režimu v Gruzii mezi lety 2004-2013. Plzeň, 2016 [cit. 2025-12-14]. 78 s. Bakalářská práce. Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni. Vedoucí práce Magda Leichtová. Dostupné online.
  30. ↑ Matera, str. 50.
  31. ↑ Raška, str. 84–95.
  32. ↑ RYBÁŘ, Jakub. Vývoj politického systému Polska 1989 – 1997. Praha, 2011. 45 s. Bakalářská práce. Vysoká škola CEVRO Institut. Vedoucí práce Ladislav Mrklas. Dostupné online.
  33. ↑ KUBÁT, Michal. Prezident v politickém systému Polska. In: NOVÁK, Miroslav; BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-179-6. S. 119–133.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
Monografie
  • BRUNCLÍK, Miloš; NOVÁK, Miroslav. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Plzeň: Dokořán, 2008. 399 s. ISBN 978-80-7363-179-6. 
  • BRUNCLÍK, Miloš; KUBÁT, Michal. Kdo vládne Česku?: poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal Publishing, 2017. 143 s. ISBN 978-80-7485-122-3. 
  • GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. S. 19, 23, 24, 30, 167–188, 279–283. 
  • BROKLOVÁ, Eva. Prezident Republiky československé. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2001. 143 s. ISBN 80-86495-07-8. S. 15–17. 
  • KUBÁT, M., LEBEDA, T. a kol.: O komparativní politologii a současné české politice. Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Praha: Karolinum, 2014, 164 s. ISBN 978-80-246-2479-2
  • SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001.
  • SHUGART, Matthew Søberg; CAREY, John M. Presidents and Assemblies. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. 332 s. ISBN 978-0521429900. (anglicky) 
Články
  • DUVERGER, Maurice. A New Political System Model: Semi-Presidential Government. European Journal of Political Research. Amsterdam: Scientific Publishing Company,, červen 1980, roč. 8, čís. 2, s. 165-187. doi:10.1111/j.1475-6765.1980.tb00569.x. (anglicky) 
  • SHUGART, Matthew Søberg. Semi-Presidential Systems: Dual Executive And Mixed Authority Patterns. French politics. 2005, čís. 3, s. 323–351. doi:10.1057/palgrave.fp.8200087. (anglicky) 
  • KUBÁT, Michal. Jak definovat poloprezidentský režim?. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. Právnická fakulta Karlovy univerzity, leden 2015, roč. 60, s. 137–152. 28. 01. 2015. Dostupné online. ISSN 0323-0619. 
  • ČERNÁ, Lucie. Recenze: Kdo vládne Česku? Poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. Sociologický časopis. Sociologický ústav AV ČR, leden 2019, roč. 55, čís. 1, s. 117–120. Recenze knihy. Dostupné online. ISSN 0038-0288. 
  • KYSELA, Jan. Recenze: Kdo vládne Česku? Poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. Právník. Ústav státu a práva AV ČR, leden 2018, roč. 157, čís. 3, s. 261—266. Recenze knihy. Dostupné online. ISSN 0231-6625. 
  • ŠEDO, Jakub. Definice semiprezidencialismu – řešení či nové otázky?. Středoevropské politické studie. Mezinárodní politologický ústav, 2018, roč. 10, čís. 1, s. 69–80. Recenze knihy Kdo vládne Česku? Poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. Dostupné online. ISSN 1212-7817. doi:10.5817/CEPSR.2018.1.69. 
  • HAVEL, Tomáš. Role prezidenta republiky při utváření a ustavení vlády v ČR, polo-prezidentský systém a minoritní demokracie. Právní prostor [online]. ATLAS consulting, 24.05.2018. Dostupné online. ISSN 2336-4114. 
  • DROBEC, Michal. Postavenie prezidenta vo francúzskom poloprezidentskom systéme. Slovenská politologická revue. Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 2000, roč. 9, čís. 1, s. 136–171. Dostupné online. ISSN 1335-9096. (slovensky) 
  • BRUNCLÍK, Miloš; KUBÁT, Michal. Parlamentarismus nebo poloprezidencialismus? Spor o klasifikaci středoevropských demokratických režimů. S. 118–136. Středoevropské politické studie [online]. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2014. Roč. 16, čís. 2–3, s. 118–136. Dostupné online. ISSN 1212-7817. doi:10.5817/CEPSR.2014.23.118. 
Kvalifikační práce
  • DRÁPELOVÁ, Hana. Poloprezidentské systémy. Praha, 2014 [cit. 2024-08-04]. 62 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Karlovy univerzity. Vedoucí práce Jan Kysela. Dostupné online.
  • MATERA, Josef Alexander. Ústavní vývoj francouzského poloprezidencialismu. Praha, 2013. 73 s. Diplomová práce. Vysoká škola CEVRO Institut. Vedoucí práce Petr Kolář. Dostupné online.
  • RAŠKA, Martin. První Československá republika jako poloprezidentský systém. Praha, 2015 [cit. 2024-08-04]. 107 s. Diplomová práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Josef Mlejnek. Dostupné online.
  • JUREK, Petr. Oligarchizace, personalizace a prezidencializace v soudobých demokraciích. Kritická reflexe konceptů a analýza českého případu. Plzeň, 2014 [cit. 2024-08-04]. 201 s. Disertační práce. Fakulta filozofická Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Ladislav Cabada. Dostupné online.
  • KULHÁNEK, Jan. Pravomoci prezidenta. 2014 [cit. 2024-08-04]. 77 s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Zdeněk Koudelka. Dostupné online.
  • BRABCOVÁ, Šárka. Přednosti a nedostatky vybraných forem vlády – parlamentní republika vs. prezidentská republika – komparativní analýza. Praha, 2010 [cit. 2024-08-04]. 81 s. Diplomová práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Stanislav Sádovský. Dostupné online.
  • DOHNALOVÁ, Lucie. Politický systém Československa 1918-1938. Znojmo, 2011 [cit. 2024-08-04]. 74 s. Bakalářská práce. Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo. Vedoucí práce Jan Hodač. Dostupné online.
  • BRABCOVÁ, Šárka. Přednosti a nedostatky vybraných forem vlády – parlamentní republika vs. prezidentská republika – komparativní analýza. Praha, 2010 [cit. 2024-08-04]. 81 s. Diplomová práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Stanislav Sádovský. Dostupné online.
  • VYKOUKOVÁ, Marie. Politický systém tzv. Druhé Československé republiky. Plzeň, 2012 [cit. 2024-08-04]. 201 s. Bakalářská práce. Fakulta filozofická Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Michal Kubát. s. 74. Dostupné online.
Právní předpisy

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Poloprezidentská_republika&oldid=25584366“