Mencius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mencius
Mencius.jpg
Rodné jméno 孟轲
Narození 372 př. n. l.
Zou
Úmrtí 289 př. n. l. (ve věku 82–83 let)
Rodiče Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ22813313 a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ8249129
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Na tento článek je přesměrováno heslo Meng-c’. Tento článek je o čínském filozofovi. O jeho knize pojednává článek Meng-c’ (kniha).

Mencius (čínsky znaky 孟子, pinyin Mèngzǐ, česká transkripce Meng-c’, 371 př. n. l.289 př. n. l.) byl čínský filosof patřící mezi Konfuciovy žáky. Učení svého mistra rozvinul zejména tím, že vypracoval konkrétní teorii lidské povahy[1] a také mu dal široké politické uplatnění.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mencius se narodil ve státě Čou za období Jara a Podzimu na území dnešní provincie Šan-tung jen asi 30 km od Konfuciova rodiště Čchü-fu. Z jeho života není moc známo a zachované záznamy se natolik podobají životu Konfucia, že je jejich historická věrnost velmi sporná. Jisté je, že žil přibližně ve stejné době jako v Řecku Platón a Aristoteles.

Když byl Mencius velmi malý, zemřel mu otec a jeho výchova byla svěřena matce, která se ji zhostila natolik dobře, že se stala vzorem pravé matky lidem všech společenských vrstev. (Aby svému synovi zajistila nejlepší prostředí k rozvoji, čtyřikrát se prý stěhovala.) Mencius podrobně studoval Konfuciovo učení a byl vybrán za ministra (rádce panovníka) jednoho státu. Po několika letech Mencius zjistil, že jemu nadřízený vládce není ochotný se dle jeho rad řídit, a proto na tento úřad rezignoval, a jako putující filosof cestoval ze státu do státu a vykládal Konfuciovo učení. Nakonec jej příznivě přijal do svých služeb král Chuej, v jehož království se díky učencově moudrým opatřením brzy značně zlepšily životní podmínky obyvatelstva. Po Menciově smrti se Chuej stáhl do soukromého života a až do své smrti vyučoval Menciovy učedníky a spolu s nimi připravoval knihu, jež dnes nese Menciovo jméno.

Myšlenky[editovat | editovat zdroj]

Menciova kniha se nese v idealistickém a optimistickém duchu a odráží jeho pevné přesvědčení, že povaha člověka je v zásadě dobrá. („Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně jako voda teče stále dolů.“) Dle Mencia má každý sám v sobě vrozené vědění, které jen stačí odkrýt a jeho odhalením u jednotlivce by byl nastolen i pravý společenský řád ve společnosti. Rozdíl mezi tím, že v sobě máme dokonalý vnitřní zákon, ale zároveň se podle něj ani neřídíme (což si Mencius samozřejmě uvědomoval) není způsoben chybou naší přirozenosti jako chybou ve vnějších podmínkách, v nedokonalostech společenského řádu a chybách vládců.[1]

Mencius se proto obrací k politickému myšlení a kritizuje zvyky soudobé společnosti. Zavrhuje především válku („Spravedlivá válka nikdy neexistovala“) a odsuzuje okázalost a plýtvání s veřejnými prostředky.[1] Zdůrazňoval také, že nejdůležitější složkou každého státu je lid, nikoliv jeho vládce. Vládce, který neplní své povinnosti, je lid dokonce oprávněn sesadit a popravit.[1]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon ISBN 80-7113-041-9. S. 81-82. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

* Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Mencius ve Wikimedia Commons