Vlkodlak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o člověku proměňujícím se vlka nebo jemu podobnou bytost. Další významy jsou uvedeny v článku Vlkodlak (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Lykantropie. O psychiatrické diagnose pojednává článek Klinická lykantropie.
Německá dřevořezba z roku 1722

Vlkodlak nebo lykantrop (z řeckého λυκάνθρωπος lykánthropos) je v evropském folklóru a mytologii člověk schopný proměnit se ve vlka či vlku podobnou bytost. Tento stav je způsoben specifickými okolnostmi narození, kletbou nebo zraněním jiným vlkodlakem a nazývá se lykantropie, což je označení psychického onemocnění (viz klinická lykantropie), kdy člověk sám sebe vnímá jako zvíře, nejčastěji vlka.

Vlkodlaci v legendách[editovat | editovat zdroj]

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku.[zdroj?] Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka „íránští dvounozí vlci“,[zdroj?] kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.

Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, kde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a nebyl tedy původně považován za „zlého“. Z báje „O Wodanu a jeho vlcích“ se postupně vyvinula pověst „O divokém lovci a jeho psích“ ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za „zlého tvora“ tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky. Mezi nimi zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se ovšem poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se však nevytvořila zcela jednotná představa, naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

  1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
  2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se „hodným“ vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
  3. Přímým stykem - pokousání vlkodlakem již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí),nebo spojením krve vlkodlaka a člověka.
  4. Měňavci - měňavci jsou v celém rodu, ale někdy se přeci najde někdo kdo se nezmění, dokážou měnit ve většinu zvířat, ale někdy se najde někdo kdo zastaví proměnu jen u jednoho zvířete v celém rodě, měňavci na rozdíl od ostatních svoji podobu ve zvířeti mohou ovládat a měnit kdykoliv se jim zachce
  5. Umrlci - umrlec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.

Způsob, jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.

Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal. Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo např. ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě.

Umrlci byli zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svojí ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.

Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývali s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.

Legenda o vzniku prvních vlkodlaků: V patnáctém století táhl Transylvánií Hrabě Vlad zvaný Tepesco. Na své cestě zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm schované nechal povraždit. Opat ho tedy proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojujícími proti upírům. Povstali prý, aby střežili lidský rod.

Slované[editovat | editovat zdroj]

Písemné zmínky o vlkodlacích pochází už z raného středověku. Podle Slova o pluku Igorově se ve vlka v noci měnil kníže Všeslav, podobné podání existuje o Bojanovi, synovi bulharského cara Symeona I.[1] Ve vlka se mění hrdina srbských písní Drak ohnivý vlk. Mezi další zprávy patří tvrzení ve starosrbském zákoníku z roku 1262 že vlkodlaci způsobují zatmění slunce a měsíce, což připomíná severského Fenriho, nebo zmínka o vlkodlakovi na dalmatském ostrově Pašmanu z roku 1403. V Čechách pochází nejstarší zmínka z Alexandreidy ze 14. století.

V lidové víře se o vlkodlacích objevují podobné příběhy jako u upírech a tyto dvě bytosti jsou často ztotožňovany.[2] Existuje mnoho způsobů jak se jím člověk stává, jedná se například o ty co se narodili nohama napřed, nebo se zuby, děti ženy a upíra nebo vlka, narození pod vládou určité planety. Stačí se také napít z vlčí stopy. Do vlkodlaka může být člověk i zaklet čarodějnicí, nejčastěji se tak stává novomanželům jedoucím na svatbu. Takoví vlkodlaci neškodí, ale musí zůstat ve vlčí podobě dokud je ten kdo je zaklel neodklne.[2] Proměnit se může i mrtvý přes něhož přeběhně kohout, kočka nebo pes. V noci pronásleduje mladé ženy a se svou vdovou má děti bez kostí.

Vlkodlaci se mění i v jiná zvířata než ve vlka, například v koně, krávu, psa, kočku nebo slepici. K proměně dochází buď v noci, pomocí kozelce nebo o slunovratu, zrušit jí mohlo kohoutí zakokrhání nebo oslovení křestním jménem. V noci škodí dobytku, kterému saje mléko, a posílá na něj nemoci, kromě toho ubližuje i lidem. Na Istrii se věřilo že každá rodina má svého vlkodlaka, který jí škodí, a zároveň krsnika, který ji před ním chrání.

Označení vlkodlak pochází ze slovanských slov vlk a dlaka – kůže se srstí.[zdroj?] Ze slovanských jazyků je odvozené i novořecké označení vlkodlaka vrukolakas, vulkolaka, albánské vurkolak, rumunské vrkolak a turecké vurkolak.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 21.  
  2. a b MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 22.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]