Duševní porucha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Duševní nemoc)
Skočit na: Navigace, Hledání

Duševní porucha (nebo také psychická porucha) je v širším pojetí označení pro některé psychické procesy, projevující se v myšlení, prožívání a chování člověka, znesnadňující jeho fungování ve společnosti.[1] Definic duševní poruchy je ale více. Mezi duševní poruchy se řadí ty z poruch, které se prvotně týkají myšlení, prožívání nebo vztahů k ostatním lidem. V minulosti se v obdobném významu užíval například termín „šílenství“.

Duševní zdraví a duševní porucha jsou pojmy značně kulturně i názorově podmíněné, jejich obsah je tedy nepřesný, proměnlivý a není předmětem obecné shody.

Za duševní poruchy se označují jak stavy podmíněné zejména tělesnou (vrozenou) organickou (zpravidla neurologickou, často též genetickou) specifickou výbavou člověka, tak stavy, u nichž se za rozhodující příčinu vzniku pokládá vliv prostředí a životních událostí. Podíl a vztah vrozených dispozic a dalších vlivů u jednotlivých typů poruch jsou předmětem zkoumání a diskusí.

Léčba může spočívat buď v odstraňování příčin poruchy, nebo v úpravě jejích následků. K léčbě se užívají medikamenty, psychoterapie včetně úpravy životního stylu a další způsoby.

Spory o povaze duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Pojem duševní poruchy a obdobné pojmy z dřívějška (např. duševní nemoc) jsou značně podmíněny dobovou a místní kulturou, osobními názory i sociální rolí zdravotnického systému. Například homosexualita nebo leváctví byly ještě nedávno považovány za poruchy. Proti způsobu, jakým hlavní proud psychiatrie pojímá duševní poruchy, argumentovali zejména v 60. letech dvacátého století lidé řazení do tzv. antipsychiatrického hnutí. Některé z jejich pohledů na psychologický a sociologický rámec duševních poruch jsou dnes významnou částí psychiatrické obce přijímány a odrazily se v novějších klasifikačních manuálech, léčebné praxi i odborných diskusích.

Diagnostika duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 20. století bylo v klasifikacích rozlišováno jen několik desítek duševních poruch. Roku 1952 jich bylo 192 a Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. edice (DSM-IV) jich v současnosti uvádí 374. Tento nárůst může být způsoben:

  • efektivnější diagnostikou a lepší charakteristikou duševních poruch, díky více než století výzkumu;
  • skutečně se zvyšujícím počtem duševních nemocí, způsobeným hnacími faktory jako je dieta nebo stále rostoucí stres každodenního života;
  • zvýšenou tendencí některých psychiatrů označovat individuální zvláštnosti chování a slabůstky jednotlivce jako nemoc

Diagnóza se děje na základě příznaků duševních poruch, a to jak chování a slovních projevů, tak někdy i na základě fyzického vyšetření (např. u drogových závislostí).

Kategorizace duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojených státech byly duševní poruchy rozděleny do skupin podle společných symptomů a to v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM) vytvořeném Americkou psychiatrickou asociací. Manuál obsahuje 13 kategorií.

DSM skupina (Diagnostický a Statistický Manuál) Příklady
Poruchy obvykle poprvé diagnostikované u batolete, v dětství nebo adolescenci Mentální retardace, autismus, ADHD
Delirium, demence, amnestické a jiné kognitivní poruchy Alzheimerova choroba
Mentální poruchy způsobené zdravotním stavem pacienta Psychóza související s AIDS
Zneužívání omamných látek Alkoholismus
Psychózy Schizofrenie
Poruchy nálady Deprese, Maniodepresivní psychóza
Úzkostné poruchy Generalizovaná úzkostná porucha
Somatoformní poruchy Somatizační porucha
Faktitivní (předstírané) poruchy Münchhausenův syndrom
Disociativní poruchy Disociativní porucha identity
Sexuální poruchy a poruchy pohlavní identity Dyspareunie, Porucha pohlavní identity
Poruchy příjmu potravy Mentální anorexie, Bulimie
Poruchy spánku Nespavost (insomnie)
Poruchy osobnosti Narcistická porucha osobnosti
Impulzivní poruchy neklasifikované jinde Kleptomanie, Trichotillomanie
Adaptační poruchy Adaptační porucha
Jiné nemoci, které se mohou stát středem pozornosti lékařů Tardivní dyskineze, Zneužívání dětí

Americkým manuálem DSM byl inspirován i V. díl (diagnózy řady F) Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, ICD), který vydává Světová zdravotnická organizace (WHO).

V DSM je kromě kategorizovaných duševních poruch definováno i mnoho jejich příznaků (jako je paranoia). Ty nejsou samy o sobě považovány za nemoci, ale pouze za indikátory některé z výše zmíněných poruch. MKN mezi poruchami a příznaky takto nerozlišuje, protože většina diagnostických položek je vytvářena především na základě příznaků, nikoliv organické příčiny.

Kategorizace duševních poruch platná v ČR - MKN 10[editovat | editovat zdroj]

V České republice je platná Mezinárodní klasifikace nemocí MKN 10 od roku 1994. Prochází průběžnými aktualizacemi, poslední aktualizace je platná od 1.1. 2013.

V kapitole Poruchy duševní a poruchy chování rozpoznává tyto kategorie zvané oddíly:

  • F00–F09 Organické duševní poruchy včetně symptomatických
  • F10–F19 Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek
  • F20–F29 Schizofrenie‚ poruchy schizotypální a poruchy s bludy
  • F30–F39 Afektivní poruchy (poruchy nálady)
  • F40–F48 Neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy
  • F50–F59 Syndromy poruch chování‚ spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory
  • F60–F69 Poruchy osobnosti a chování u dospělých
  • F70–F79 Mentální retardace
  • F80–F89 Poruchy psychického vývoje
  • F90–F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání
  • F99 Neurčená duševní porucha

Pro tuto kapitolu jsou stanoveny následující položky s hvězdičkou:

F00* Demence u Alzheimerovy nemoci

F02* Demence u jiných nemocí zařazených jinde

Právní zakotvení duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

V ČR existuje několik mezinárodních dokumentů a práv pro lidi s postižením. Rozdělujeme je na právně závazné(mezinárodní úmluvy) a tzv. soft law(nezávazné, ale jsou doporučujícího charakteru). Nejdůležitějšími národní instrumenty, které se týkají problematiky ohledně způsobilosti k právním úkonům a jejího uplatňování osob s duševním onemocněním jsou:

I) Dokumenty Rady Evropy

Jsou dokumenty, které vznikli na půdě Rady Evropy. Zde patří Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropská úmluva o lidských právech a biomedicíně. Dále také právně relevantní nezávazné instrumenty, které jsou doporučeny Výborem ministrů Rady Evropy členských států.

a) Úmluva o ochraně lidských práv a svobod Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, jinak Evropská úmluva o lidských právech vstoupila v platnost roku 1953. Tato úmluva obsahuje všeobecný katalog základních práv a svobod.Problematiku způsobilosti k právním úkonům popisují zejména články 8,6 a 5 úmluvy. Článek 8 dává jistotu ohledně respektování soukromého a rodinného života. Podle čl. 8 odst. 2 úmluvy může státní orgán zasahovat do výkonu práva jen, pokud je to v souladu se zákonem a nezbytné v zájmu bezpečnosti jeho i jiných. Článek 6 zaručuje právo na spravedlivé soudní řízení. Článek 5 garantuje právo na svobodu a osobní bezpečnost. V tomto článku se projednává, vše co se týká zbavení člověka osobní svobody. Pokud je člověk zbaven osobní svobody, má právo se dozvědět jaký byl důvod odebrání, na urychlený přezkum zákonnosti a případné propuštění, pokud bylo zbavení nezákonné.

b) Evropská úmluva o lidských právech a biomedicíně Evropská úmluva o lidských právech a biomedicíně byla akceptována 4.4.1999 a v platnost vstoupila 1.12.1999. Česká republika úmluvu podepsala 24.6.1998 a platí zde od 1.10.2001. Tato úmluva řeší otázky informovaného a zástupného souhlasu.

c) Doporučení R99(4) Výboru ministrů členských státům o zásadách právní ochrany dospělých nezpůsobilých osob Doporučení bylo přijato Výborem ministrů Rady Evropy 23.2.1999. Tento dokument není závazný a je pouze doporučením, je ale významný při formulaci politik, právních předpisů a při jejich výkladu. Doporučení se zabývá tím, že by mělo být opatření k právní ochraně dospělých nezpůsobilých osob flexibilní a přiměřená pode stupně nezpůsobilosti osoby. Dále by měla být opatření používána jen v nezbytných případech. Doporučení by také nemělo nezpůsobilou osobu automaticky zbavovat práva volit, sepsat závěť, nesouhlasit s jakýmkoliv zákrokem ohledně jeho zdraví a rozhodnutí tam kde ho nezpůsobilost omezuje. Nezpůsobilá osoba by měla být o všem informována.

d) Doporučení Rec (2006) 5 Výboru ministrů členským tátům o Akčním plánu Rady Evropy na podporu práv a plného zapojení lidí s postižením do společnosti: zlepšování kvality života lidí s postižením v Evropě v letech 2006 až 2015 Tento dokument by přijatý 5.4.2006. Stanovuje cíle týkajících se právní ochrany osob s postižením a to zajistit jim spravedlnost na rovnoprávném základu s ostatními a chránit a podporovat užívání všech jejich práv. Doporučení vybízí členské státy, aby pro plnění těchto cílů provedli specifické kroky, jako jsou: legislativní a jiné opatření proti diskriminaci osob s postižením, umožňovat vhodné asistence lidem, mají potíže z nezpůsobilostí, zajištění práva osob s postižením vlastnit, dědit, spravovat majetek na rovnoprávném základě s ostatními.

e) Návrh Doporučení Výboru ministrů členským státům o zásadách týkajících se trvalých plných mocí a předběžných právních prohlášení pro případ nezpůsobilosti Tento návrh obsahuje varianty k opatrovnictví osob s postižením. Vyzývá státy, aby podporovaly sebeurčení osob s postižením.


II. Dokumenty OSN

a) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Jmenovaný pakt z roku 2006 garantuje základní občanská a politická práva všem bez jakékoliv diskriminace. Tento pakt stvrdila Československá socialistická republika v roce 1975 a Česká republika jej převzala po svém vzniku.

b) Úmluva o právech osob se zdravotním postižením Tato lidskoprávní úmluva vstoupila v platnost 3.5.2008. Česká republika podepsala úmluvu v září 2009. Úmluva má vyplňovat mezeru v mezinárodních smlouvách o ochraně lidských práv a svobod a odstranit existující překážky bránící osobám se zdravotním postižením zapojit se do plnohodnotného života. Ujasňuje uplatňování lidských práv a svobod.

c) Právně nezávazné dokumenty Právními doporučujícími dokumenty na úrovni OSN, které byly zaměřeny na práva osob s duševním postižením, jsou: Deklarace práv osob s mentální retardací z roku 1971, Deklarace práv osob s postižením, Principy ochrany osob s duševní nemocí a zlepšování duševního zdraví a Standardní pravidla zrovnoprávňování příležitostí osob s postižením.


III. Občanský zákoník


Způsobilost právního jednání

Zásahy do způsobilosti právního jednání jsou spojeny s tzv.náhradním rozhodováním. O nezpůsobilosti rozhoduje soud, který bere na vědomí ochranu lidských práv a svobod a psychický dopad na jeho osobnost. Náhradní rozhodování soud rozděluje podle intenzity zásahu do způsobilosti právně jednat::

  1. zbavení způsobilosti právně jednat
  2. omezení způsobilosti právně jednat
  3. náhradní rozhodování bez zásahu do způsobilosti právně jednat[2]

„Podle ustanovení § 10 obč. zák. přikročí soud ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, jestliže zjistí, že člověk pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopen činit právní úkony. K omezení způsobilosti k právním úkonům dojde, jestliže je splněna podmínka, že člověk pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopen činit jen některé právní úkony.”[3]

Neplatnost právního jednání upravuje § 38 odst.2 obč. zák., který říká, že je neplatným právním úkonem, výkon osoby, která má duševní poruchu a která ji činí neschopnou k jeho právnímu úkonu. Pokud soud rozhodne o absolutní neplatnosti úkonu, musí se vrátit platné plnění.

Osobě, která je zbavena nebo omezena způsobilost k právním úkonům, je soudem přidělený opatrovník, který je jeho zákonným zástupcem. Opatrovnictví se řídí občanským zákoníkem v tzv. Zákonném zastoupení v § 26 až 30 obč. z.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-303-X. S. 424-425.  
  2. MAREČKOVÁ, Jana a MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání: otázka opatrovnictví dospělých. Praha: Linde, 2010. 223 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-80-7201-801-7, str.69
  3. MAREČKOVÁ, Jana a MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání: otázka opatrovnictví dospělých. Praha: Linde, 2010. 223 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-80-7201-801-7, str. 97

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]