Dědek (Domovoj)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dědek domovoj

Domovoj je slovanský domácí duch. Na vznik víry v ně měl kromě kultu předků vliv nejspíš oživení přírodních jevů, především v případě západoslovanských skřítků a šotků.[1] Ještě blíže duchům přírody, stále však nesoucí rysy domácích duchů, jsou taktéž západoslovanští ludkové.[2] Domovoj je analogický římským lárům a penátům, anglickým hobům nebo francouzským lutinům.

Podle jedné pověsti jsou domovojové dětmi Adama a Evy, které jejich rodiče skryli před Bohem v domě, lázni a stodole, a stali se z nich duchové těchto míst.[3]

Podle bulharské badatelky Ivaničky Georgievy víra v domovoje stále přetrvává mezi Rusy a Bělorusy, zatímco mezi Ukrajinci prakticky zanikla.[4]

Označení[editovat | editovat zdroj]

Jmen které dávají slované domácím duchům je velice mnoho. V latinsky psaných pramenech jsou zpravidla označováni jako penates nebo domestici. Označení jako děd, did, dědek nebo děduška ukazují na vznik kultu domácích bohů z kultu předků, kdy byl zemřelý povýšen na rodinného ducha. Se svátky mrtvých souvisí ruské dziad. Na božskou podstatu těchto duchů odkazuje slovenské buožik/buožiček domácí, polské domowe uboźęta doložené z roku 1579 a ruské uboze překládané jako „lemures“. Další jména souvisí s domovem jako například domovoj nebo domovik, používalo se také označení hospodář, rusky chozjain a bulharsky stopan.

Písemné prameny[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zpráva o ctění domácích duchů mezi Slovany pochází od Dětmara z Merseburku z počátku 11. století, který uvádí že Polabští Slované ctili domesticos deos „domácí bohy“.[5] Ve stejném prostředí dosvědčuje rozšířený kult penátů Helmold z Bosau ve 12. století. Jako penáty označuje domácí duchy v tomtéž století Kosmas, ty měli Čechové přinést do své nové vlasti „na plecích“, kde praotec Čech u Řípu prohlásil

„Ó druhové, staňte a penatům svým libou oběť vzdejte, jichž pomocí zázračnou konečně jste přišli do této vlasti dávno vám osudem předurčené!.“[5]

V Dalimilově kronice se jsou pak omylem místo dědků uváděny dietky, tj. Děti.

„I bra sě lesem do lesa dietky své na plecích nesa“[6]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Boris Kustodjev, Obchodníkova žena a domovoj, 1922

Ruský děd má podobu starce nebo silného ramenatého člověka pokrytého srstí oděného v kaftanu s červeným pásem nebo v červené košili. Ukazuje se ale i v podobě člena rodiny, živého či mrtvého, nejčastěji hospodáře nebo starého člověka. S některým z předků jej může spojovat také vzrůst, barva vlasů, hlas i povaha. Někde se věří že pokud se zjeví v podobě zemřelého nosí štěstí, v podobě živého naopak smůlu a když se ukážu člověka v jeho podobě tak ten do roka zemře.[7] Bere na sebe také podobu zvířat, nejčastěji psa, kočky a medvěda. Zpravidla je však neviditelný a ač existují magické prostředky jak ho spatřit tak děd ty jež je použijí trestá. V oblibě mívá koně, na kterých podniká noční jízdy jako rujánský Svantovít.[2]

Každý dům má jednoho děda, ten má podle některých podání i ženu domovičku a děti. Další ženskou obdobou je korgoruša, zjevující se v kočičí podobě, která domovoji pomáhá a přináší do domu peníze a zásoby podobně jako šotek. Duchové různých domů mezi sebou často bojují a ten který zvítězí pak rodinu přemoženého trápí. Děd pečuje především o dobytek, ale také chrání celý dům a rodinu před neštěstím a rozmnožuje její bohatství. Účastní se i rodinných slavností a když někdo z domácnosti zemře bolestně vyje. Lze se od něj také dozvědět budoucnost. Pokud však dědovi není prokazována dostatečná úcta, především předkládáním zbytků od večeře, a je urážen začíná se mstít tím že škodí nebo opouští dům. Lze si ho však usmířit oběťmi a obřady. K zajištění přítomnosti děda v domě a jeho blahodárného vlivu se konali různé rituály. Věřilo se že domovojem se stane první hospodář domu nebo první kdo vstoupí do nového domu. V předkřesťanských dobách byl proto do základů někdy obětován člověk, později se to pouze naznačovalo nebo se obětovalo zvíře.[8] Taková obětování se prováděla při stavbě měst, mostů, pevností a dokonce i kostelů jak dokazují archeologické nálezy nebo srbské a bulharské lidové písně.[9] Různé rituály souvisejí s domácími duchy se provádí také při stěhování do nového domu.

Ivan Bilibin, Ovinnik, 1934

Domovoj se také může nazývat podle místa které v domě obývá. Dvůr je domovem dvorovoje či dvorovika, chlév zase chlěvnika a mlat či stodola gumenika. Pod ohništěm v místnosti kde se sušilo obilí přebýval ovinnik. Až do začátku 20. století se v Rusku na jeho počest prováděl obřad při příležitosti konce mlácení a sušení obilí. Nazýval se někdy ovinovy jmeniny, rozdávalo se při něm jídlo jako ovesná kaše, lívance a koláče, to se také pokládalo k ohništi a někdy se ovinnikovi obětoval i kohout.[10] Lázeň je domovem bannika, který žije za pecí nebo pod lavicí, odkud je slyšet jeho lomoz, sykot a smích. Po koupeli se mu připravuje vědro vody a chvostiště, aby se mohl umýt.[11] V polštině je tato bytost nazývána łaźnik.

Kikimora[editovat | editovat zdroj]

Ivan Bilibin, Kikimora, 1934

Škodlivým protějškem domovoje je kikimora, nebezpečná obzvláště mužům a domácím zvířatům.[2] Také straší malé děti, ženám zamotává přízi a její noční předení větší neštěstí. Její jméno je nejspíše odvozeno od můry, bytosti způsobující zlé sny. Dále s kikimorou souvisí:

Halič a Zakarpatí[editovat | editovat zdroj]

V Haliči je domácí duch, který obývá především mlýny a vypadá jako opice nebo černý kocour, znám jako domowyk nebo chovanec. Didko, did nebo diod známý Bojkům má podobu drobného sedláka a hospodář si ho najímá nebo ho vypěstuje z vejce, podobně jako český skřítek. Diďkové žijí také divoce v močálech a bažinách. Huculové zase znají posměvačné, ale dobromyslné duchy zvané dido nebo didoch.

Západoslované[editovat | editovat zdroj]

Místo domovoje u Západoslovanů zaujímá zpravidla skřítek, v Polsku je dziad znám jen jako strašidlo kterým se hrozí dětem a Lužičtí Srbové znají nócné źědky, zlé duchy zjevují se v noci.[12] Ve Slezsku jsou však známi ďadci, jejichž sošky v podobě shrbených starců kdysi stávaly ve výklenku u dveří a později na peci.

V Česku, Lužici a Polsku je znám také zvířecí duch domu, nejčastěji se zjevující v podobě hada, česky zvaného had hospodáříček nebo had domovníček. Je doložen od 17. století a podle lidové víry sídlí pod prahem domu a přináší blahobyt.[2]) V Polsku je rozlišován had mléčný, jež pečuje o dobytek, a žitný, který chrání pole. Podoba hada je také nejčastější pro ukrajinského a srbochorvatského sjena, tedy „stína“, který má stejnou funkci. Představa hada jako domácího ducha souvisí s jeho plodnostní symbolikou a faktem že hadi neradi opouští místo kde přebývají.Ve střední Evropě s domácím štěstím spojován také čáp, nejspíše pod německým vlivem.[2]

Bulhaři[editovat | editovat zdroj]

U Bulharů je znám duch domu jako stopan, podle kterého se nazývají podzimní dziady stopanova gozba „hospodářovy hody“. Ztotožňoval se obvykle s některým z předků a v křesťanských rodinách mu obětovala nejstarší žena pečivo, víno či černé kuře, v muslimských muž černého berana.[2]

Populární kultura[editovat | editovat zdroj]

  • Domovoj se objevuje v románové trilogii The Rusalka od C. J. Cherryh.
  • Domovoj se jako divoký strážce pokladu Baby Jagy objevuje v televizním seriálu Dívka odjinud.
  • Domovoj se objevuje jako protivník v animovaném televizním seriálu The Real Ghostbusters.
  • Domovoi je titul grafického románu Petera Bergtinga z roku 2013.
  • Domovoj (Домовой) je nájemný vrah ze stejnojmenného filmu, v češtině vydaného jako Přízrak.
  • Hospodáříček, a jeho varianty šotek a raráš, se objevují v bestiáři k hře na hrdiny Dračí doupě 2.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Váňa, s. 128
  2. a b c d e f Váňa, s. 131
  3. LECOUTEUX, Claude. The Tradition of Household Spirits. Rochester (Vermont) : Inner Traditions, 2013. ISBN 978-1-62055-105-9. S. 45.  
  4. GEORGIEVA, Ivanička. Bulgarian Mythology. Sofia : Svyat Publishers, 1985. S. 108.  
  5. a b Máchal, s. 43
  6. Třeštík, s. 69
  7. Máchal, s. 45
  8. Máchal, s. 51
  9. Váňa, s. 130
  10. Warnerová, s. 25
  11. Máchal, s. 46
  12. Máchal, s. 56

Literatura[editovat | editovat zdroj]