Ivan Bilibin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ivan Bilibin
1901. Portrait of Ivan Bilibin by B. Kustodiev.jpg
Narození 4.jul. / 16. srpna 1876greg.
Tarkhovka
Úmrtí 7. února 1942 (ve věku 65 let)
Leningrad
Místo pohřbení Smolenský pravoslavný hřbitov
Alma mater Petrohradská státní univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Jakovlevič Bilibin (16. srpna 1876 Petrohrad – 7. února 1942 Leningrad) byl ruský malíř, ilustrátor a scénograf.

Malířství studoval u Antona Ažbeho v Mnichově, později u Ilji Repina v Petrohradě. V letech 1902-1904 cestoval po ruském severu, kde byl fascinován ruským folklorem. Sbíral při tom pro Muzeum Alexandra III. etnografický materiál a fotografoval památky staré vesnické architektury, zvláště v regionech Vologda, Archangelsk, Tver, Skaja, Olonezkaja a Petrozavodsk. Tyto materiály publikoval též knižně, v monografii Lidové umění ruského severu (1904). Měly posléze velký vliv na jeho malby. K dalším vlivům ovšem patřily jeho milované tradiční japonské kresby.

Stal se součástí umělecké skupiny Mir Iskusstva, jejímiž hlavními osobnostmi byli Alexandre Benois a Léon Bakst. Jako mnoho dalších členů tohoto sdružení se věnoval též knižním ilustracím, časopisecké grafice a scénografii. Proslulost získal v roce 1899 zvláště svými ilustracemi ruských pohádek a později scénou pro premiéru opery Nikolaje Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek v Solodovnikově divadle.

freska Poslední soud podle Ivana Bilibina

Ruskou revoluci roku 1905 přivítal s nadšením, kreslil i karikatury pro revoluční časopis Župel, který byl v roce 1906 zakázán. Po říjnové revoluci v roce 1917 však Rusko opustil, bolševická revoluce mu přišla příliš radikální. Po krátkých pobytech v Káhiře a Alexandrii se usadil v roce 1925 v Paříži, kde se věnoval zdobení soukromých domů a pravoslavných kostelů. Roku 1925 navrhl fresky a mozaiku pro interiér nově postaveného pravoslavného chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodičky na novém olšanském hřbitově na Žižkově.

Po Rusku se mu však stýskalo. Zakázku na výzdobu sovětského velvyslanectví v Paříži v roce 1936 využil k jednáním o možnosti návratu do vlasti. Ten mu byl umožněn a skutečně do sovětského Ruska odjel. Přednášel na Ruské akademii umění až do roku 1941. Zemřel hladem během obležení Leningradu. Byl pohřben v kolektivním hrobě.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]