Katedrála svatého Mikuláše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Katedrála svatého Mikuláše

Katedrála svatého Mikuláše s Černou věží a kaplí Smrtelných úzkostí Páně
Místo
Stát Česko
Obec České Budějovice
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Náboženství křesťanství
Církev Římskokatolická
Diecéze Českobudějovická
Vikariát České Budějovice-město
Datum posvěcení 1297
Architektonický popis
Výstavba 13. - 14. století
Specifikace
Odkazy
Adresa U Černé Věže, České Budějovice
Kód památky 22099/3-805 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v kategorii Commons
Pohled na katedrálu z křižovatky ulic Kanovnická a Kněžská. Vpravo lze vidět Kapli Smrtelných úzkostí Páně

Katedrála svatého Mikuláše je hlavní kostel českobudějovické diecéze nesoucí jméno po Svatém Mikuláši. Nachází se v centru Českých Budějovic, kousek od severovýchodního rohu náměstí Přemysla Otakara II. Vedle ní stojí Černá věž, která zároveň plní úlohu zvonice katedrály. Před katedrálou se dále nachází socha biskupa Jana Valeriána Jirsíka.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Základní kámen farního kostela pro královské město České Budějovice byl položen okolo roku 1265, krátce po založení města. Někdy okolo roku 1297 byl pak posvěcen hlavní oltář a kostel předán k užívání, byť ještě zřejmě nebyl dokončen (k dokončení stavby hlavní budovy nejspíše došlo až někdy kolem poloviny 14. století). K roku 1370 se připomíná hřbitovní kaple sv. Jakuba, která byla později nahrazena kaplí Smrtelných úzkostí Páně. Raně gotická bazilika byla poškozena požárem a opravena v letech 1513 - 1518 (datování dosvědčuje dendrochronologie dřevěných trámů krovu). Kostel byl několikráte výrazně přestavován. V 16. století získal novou zvonici v podobě Černé věže, po požáru renesanční klenby - placky. V roce 1785 byl upraven interiér, když byl chrám povýšen na biskupskou katedrálu.

Hřbitov[editovat | editovat zdroj]

Vedle kostela se nacházel městský hřbitov, který sloužil od středověku (od založení města) až po rok 1784, kdy byl dekretem Josefa II. zrušen. V letech 20012005 na jeho místě probíhal intenzívní archeologický výzkum vedený Jihočeským muzeem, který pokračoval v interiéru kostela v letech 20102012. Odkryl kapli, hrobky a hroby. V ohradní zdi hřbitova bývala barokní zastavení Křížové cesty, která byla po zrušení hřbitova nahrazena kaplemi křížové cesty na jižní zdi Děkanství.

Výzdoba a vybavení[editovat | editovat zdroj]

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

V průčelí jsou v nikách tři raně barokní pískovcové sochy patronů, svatého Mikuláše z Myry mezi sv. Václavem a sv. Auraciánem, dílo sochaře T.Zeisla.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

  • Hlavní oltář svatého Mikuláše z Myry, dřevěná architektura pochází z roku 1785, oltářní obraz s legendárním výjevem „Sv. Mikuláš křísí dvě mrtvé děti“ je olejomalba J. Bachmanna z roku 1648; v nástavci oválný obraz sv. Auraciána.
  • Oltář sv. Anny s relikviářem římského prvomučedníka sv. Auraciána, spolupatrona Českých Budějovic.
  • Kazatelna - barokní, bíle štafírovaná a zlacená, s figurálními řezbami z doby kolem roku 1710 (přenesena roku 1784 ze zrušeného pražského kostela Panny Marie Ustavičné pomoci a sv.Kajetána řádu theatinů.
  • Křtitelnice

Varhany[editovat | editovat zdroj]

Velké varhany

Počátek historie katedrálních varhan není přesně známý. K nejstarším dostupným údajům patří informace, podle které varhanář Joachim Rudner vypracoval odborný posudek na již existující (patrně dosluhující) varhanní stroj.[1] Z let 1495-1497 pocházejí zmínky o kšaftovaných penězích na nové varhany. Ty postavil roku 1498[1] (podle některých zdrojů již 1495[2]) Michael Khall. Šlo o významného varhanáře, k jehož dílu patřily i varhany pro Sankt Wolfgang u Obersee (1497)[2], varhany pro budějovický klášterní kostel Obětování Panny Marie (1502)[2] nebo varhany v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni z roku 1514.[1] Je zajímavostí, že tyto varhany byly objednány a realizovány jen dvacet let před kompletní přestavbou kostela (zahájena 1518 stržením původní klenby[3]). Roku 1515 je zmíněna také existence malých (chórových) varhan.[3]

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Další vývoj byl ovlivněn velkým požárem Českých Budějovic 24. července 1641. Do interiéru pronikl oheň přes kalkovnu (prostor s varhanními měchy) a prakticky kompletně jej zničil.[3] Městský písař zaznamenal: „[…] hlavní oltář, jako i jiný nákladný všecky, dvoje znamenité varhany, regal, positiv, jiná instrumenta musická, jak graduání, tak figurální a cokolivec od ozdoby kostela, vzláště od dříví bylo, na prach a popel skázu vzalo […]“[3] Po přestavbě kostela (varhanní kruchta byla dozděna jako poslední, neboť se během stavby 18. května 1645 zřítila) vznikla potřeba nových varhan. Nejpozději v listopadu 1641 začali radní hledat varhanáře. Smlouvu uzavřeli s Jakubem Schedlichem z Jáchymova, jehož syn Ondřej roku 1645 zahájil stavbu varhan.[3] Z důvodu jeho předčasného úmrtí musel nástroj dokončit jeho švagr, Mathias Tretscher. Stalo se tak roku 1646, město jej však splácelo ještě roku 1649.[3] Nástroj s jedním manuálem, pedálem a 14 rejstříky[2] vyšel na 1380 zlatých.[3] Do této doby působilo v Českých Budějovicích více organistů (v období renesance nebylo mezi varhanáři a varhaníky rozlišováno, činnost často zahrnovala obě profese), například Thomas (~1551), Filip Organista (~1554), Joachym Rudner (~1520 až <1600) nebo vimperský varhanář Jiří Pirger. Z jejich díla se do současnosti nic nedochovalo.[2]

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 18. století byl předchozí nástroj považován za nedostačující. Městská rada proto roku 1727 uzavřela smlouvu s varhanářem Jiřím Vojtěchem Dvorským. Společně s tovaryšem Martinem Janečkem v letech 1727-1728 vystavěl velký barokní nástroj o dvou manuálech, pedálu a 24 rejstřících. Varhany byly rozdělené do dvou skříní, jedna z nich integrovala hrací stůl připojený k postamentu.[2] Specifický koncept měl zajistit, aby oknem ve štítu do hlavní lodi dopadalo co nejvíce světla. Z toho důvodu byly obě skříně ještě natočené (prospekty byly nasměrované jakoby do středu hlavní lodi). Toto řešení nebylo obvyklé, využívali ho pouze u větších nástrojů právě Dvorský s Janečkem. Jako zcela mimořádné je chápáno výtvarné zpracování - symetrické baldachýnové prospekty o jediném píšťalovém poli. Inspirace mohla pocházet z Itálie. Varhany hodnotili tehdejší znalci s ohledem na konzervativní jihočeské poměry jako impozantní a to jak velikostí, tak rozsahem.[3] Rozsah pedálu (21 tónů) začínal krátkou velkou oktávou a dosahoval do c1 (patrně tradice přejatá od Christeindela, autora varhan v klášterním kostele Obětování Panny Marie), manuály začínaly lomenou oktávou.[2] Dále se Dvorského varhany rozvíjely pouze evolučně, roku 1834 došlo k renovaci nástroje s úpravou dispozice pozitivu, pro nějž byla zbudována nová skříň klasicistního konceptu umístěná na zábradlí kůru.[3] Níže uvedené dispozice nástroje pocházejí z roku 1912, kdy varhany opravil Emanuel Štěpán Petr.[1][3]

I. manuál
1. Principal 8′
2. Oktav 4′
3. Quint 22/3
4. Oktav 2′
5. Mixtur 4× 1′
6. Flöte 8′
7. Doppelflöte 8′
8. Salicional 8′
9. Gamba 8′
10. Gedackt 4′
11. Fugara 4′
II. manuál
12. Bourdon 8′
13. Flöte 4′
14. Principal 4′
15. Oktav 2′
16. Quint 12/3
17. Mixtur 4×
Pedál C-c1
18. Violonbas 16′
19. Subbas 16′
20. Principal 8′
21. Oktavbass 8′
22. Oktavbass 4′
23. Kvintbas 42/3

Romantismus[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1930 byly barokní varhany popisované jako „nedotčeny vymoženostmi moderní techniky“ a „předstiženy řadou moderních varhan venkovských kostelů“.[3] Tehdejší regenschori Ludvík Schmidt se inspiroval varhanami pasovského dómu a navrhl dispozice, které v roce 1934 realizovala firma Rieger v Krnově.[3] Pro rozměrnější pozdně romantické varhany s 35 rejstříky vznikly nové větší skříně (ovšem se zachováním barokních prospektů od Dvorského a Janečka). Původně diagonální otočení skříní z důvodu omezeného prostoru vzalo za své a prospekty byly natočeny klasicky - rovnoběžně se zábradlím kůru. Slavnostní posvěcení proběhlo 9. září 1934.[3] Z této doby pocházejí i níže uvedené dispozice:

I. manuál C–g3
1. Bourdon 16′
2. Principal 8′
3. Flétna dutá 8′
4. Flétna dvojitá 8′
5. Keraulophon 8′
6. Kryt hrubý 8′
7. Salicionál 8′
8. Oktáva 4′
9. Fugara 4′
10. Superoktava 2′
11. Mixtura 5× 2′
12. Cornet 3–5× 22/3
13. Trompete harmonique 8′
II. manuál C–g3
14. Kvintadena 16′
15. Principál flétnový 8′
16. Noční roh 8′
17. Gamba 8′
18. Flute harmonique 8′
19. Viola coelestis 8′
20. Praestant 4′
21. Flétna oktávová 4′
22. Flétna kvintová 22/3
23. Flageolett 2′
24. Flétna terciová 13/5
25. Kornett mixtur 22/3
26. Cor anglais 8′
27. Vox coelestis 8′
28. Hoboj 8′
Pedál C–f1
29. Principal 16′
30. Kontrabas 16′
31. Subbas 16′
32. Bourdon (trms.) 16′
33. Kvinta 102/3
34. Bas oktávový 8′
35. Pozoun 16′

Riegerovy varhany jsou s dílčími úpravami využívány do současnosti. Krom velkých varhan se objevují zmínky i o menších nástrojích (samostatné pozitivy a chórové varhany). Pozitiv je zmiňován v roce 1641 v souvislosti s výčtem škod způsobených velkým požárem. Ve 20. století byly chórové varhany umístěné na severní a jižní straně presbytáře, kde navazovaly na stally.[3]

Oprava katedrály v letech 2011-2013[editovat | editovat zdroj]

O provoz v katedrále se stará katedrální kapitula u svatého Mikuláše. Od května 2011 byla katedrála po dobu dvou let z důvodu celkové opravy uzavřena. Po dobu oprav se místo katedrály používal klášterní kostel Obětování Panny Marie, jako katedrála v zastoupení. Obnova zahrnovala nejen restaurování vnitřního vybavení, ale i nové podlahy a stupně z bílého a červeného mramoru, obklady stěn chóru s novými chórovými lavicemi, ambon i lavice pro věřící.

Současný provoz[editovat | editovat zdroj]

Opravená katedrála byla slavnostně otevřena 1. června 2013, byl vysvěcen obětní stůl, do kterého byly vloženy ostatky Jana Nepomuka Neumanna, dále byl posvěcen ambon a katedra.[4] Ihned po vysvěcení zde sloužil mši svatou českobudějovický biskup Jiří Paďour. Katedrála je přes den přístupna veřejnosti a mše je v ní sloužena denně v 7.00, 8.00 a 17.00 hod., v neděli pak ještě v 10.30 hod.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SVOBODA, Štěpán. Varhany a varhany v České republice [online]. varhany.net, [cit. 2015-07-16]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g HONYS, Vít. Encyklopedie Českých Budějovic: Varhaníci [online]. NEBE, [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.  
  3. a b c d e f g h i j k l m n ADÁMEK, Jan; HANSOVÁ, Jarmila; KOVÁŘ, Daniel, Roman Lavička, Zdeněk Mareš, Zuzana Thomová Katedrála sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Č. Budějovice : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2014. 271 s. ISBN 978-80-85033-54-0. S. 83, 88, 109-110, 120, 204-205 213, 243, 246.  
  4. GÁLIS, Radek. Den díků zaplnil svatého Mikuláše, mši viděly stovky lidí. denik.cz [online]. 2013-06-03 [cit. 2013-08-03]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Černý: Nová katedrála v Českých Budějovicích – neuskutečněný záměr z konce 19. století, Aktuality-Setkání 4/2002, str. 7
  • František Lála: Dokončena oprava katedrály sv. Mikuláše v ČB, Katolické noviny 24/1989
  • Karel Pletzer: O soše Krista u sv. Mikuláše, Českobudějovické listy 6. 6. 1994
  • Karel Reban: Po stopách sv. Auratiána, Časopis katolického duchovenstva 84/1918, str. 422-437 a 550-545, Hlas lidu 84/1920
  • Restaurace katedrály v ČB, Za starou Prahu 1-3/1914
  • Jan Adámek, Jarmila Hansová, Daniel Kovář, Roman Lavička, Zdeněk Mareš, Zuzana Thomová: Katedrála sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014, ISBN 978-80-85033-58-8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]