Adolphe Thiers

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adolphe Thiers
Louis Adolphe Thiers 2.jpg

2. prezident Francouzské republiky
Ve funkci:
31. srpna 1871 – 24. května 1873
Předchůdce Ludvík Napoleon Bonaparte
Nástupce Patrice de Mac-Mahon
Stranická příslušnost
Členství Bourbon-Orléans

Narození 15. dubna 1797
Marseille
Úmrtí 3. září 1877 (ve věku 80 let)
Saint-Germain-en-Laye
Choť Élise Thiers
Alma mater Lycée Thiers
Profese advokát, politik, novinář, historik a spisovatel
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie (1871)
velmistr Řádu čestné legie
rytíř Řádu zlatého rouna
Order of the Cross of July
Podpis Adolphe Thiers, podpis
Commons Louis Adolphe Thiers
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis Adolphe Thiers [lui adolf ťijér] (15. dubna 1797, Marseille3. září 1877, Saint-Germain-en-Laye) byl francouzský publicista, historik a konzervativně-liberální politik. Neobyčejně plodný, i když ne příliš spolehlivý historik vydal „Dějiny francouzské revoluce“ v 10 svazcích a dějiny napoleonské doby ve 20 svazcích. Za své čtyřicetileté kariéry energického a prozíravého, ale také bezohledného politika vystřídal různé postoje, což mu vyneslo mnoho nepřátelství. Byl stoupencem konstituční monarchie, kterou v roce 1830 prosazoval, druhé císařství (1852-1870) ostře odmítal, ale teprve po jeho pádu se jednoznačně přiklonil k republice. Během Červencové monarchie zastával funkci ministra a tzv. předsedy Rady (fakticky premiéra), za druhého císařství byl opozičním poslancem. Roku 1870 sjednal mír s Německem, vedl potlačení Pařížské komuny a v letech 1871–1873 byl prvním prezidentem třetí Francouzské republiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Thiersův otec byl dobrodruh, černá ovce své rodiny, a jeho matku brzy opustil, takže mladého Adolphe vychovávala matka a babička. Po maturitě v Marseille studoval práva v Aix-en-Provence. Byl vynikající student, obdivoval Napoleona a živě se zajímal o politiku, takže si získal řadu významných přátel a krátce tam působil jako advokát. Roku 1821 odešel do Paříže, kde se pohyboval mezi liberálními politiky a získal i podporu pověstného ministra Talleyranda. Psal pro liberální deník Le Constitutionel a v letech 1823–1827 vydal „Dějiny francouzské revoluce“ v 10 svazcích, které ho proslavily. Přes množství nepřesností jeho příznivější hodnocení revoluce přesně odpovídalo dobové náladě a roku 1833 byl zvolen členem Francouzské akademie. V letech 1845–1862 vydal velmi podrobné dějiny napoleonské doby (konzulátu a císařství) ve 20 svazcích.

Za Ludvíka-Filipa a Ludvíka Napoleona[editovat | editovat zdroj]

V roce 1827 se spřátelil s rodinou bohatého bankéře A. Dosne a 1833 se oženil s jeho dcerou. Byl tak finančně zajištěn, ve vysoké společnosti však neměl dobré jméno. Roku 1830 spoluzaložil deník Le National jako opozici proti králi Karlu X. a po Červencové revoluci silně podporoval Ludvíka Filipa a konstituční monarchii. Tehdy napsal slavnou větu, že „král kraluje, ale nevládne“. Za Ludvíka Filipa byl třikrát ministrem vnitra a dvakrát premiérem. Poprvé v roce 1836 byl předsedou vlády, kterou spolu s Guizotem a V. de Broglie ovládal. Thiers se spolu s kancléřem Metternichem marně snažil pro Ludvíka Filipa vyjednat sňatek s rakouskou princeznou a plánoval vojenskou intervenci ve Španělsku. Když se nic nezdařilo, abdikoval.

Roku 1840 byl opět předsedou vlády a v mocenských bojích dal najevo takovou míru prospěchářského oportunismu, že o něm Balzac napsal, že "Thiersovou jedinou myšlenkou je pan Thiers". Jeho dobrodružné plány na podporu egyptského povstání nebo nárok na území po levém břehu Rýna vyvolaly prudkou odezvu v zahraničí a král Thierse odvolal.

V opozici k Napoleonovi III.[editovat | editovat zdroj]

Když byl po revoluci 1848 zbaven vládních funkcí, připojil se k demokratické pravici a podporoval kandidaturu Ludvíka-Napoleona Bonaparte na prezidenta konzervativní republiky. Roku 1851 však ostře kritizoval pokus o převrat, kterým vzniklo Druhé císařství. Po převratu musel uprchnout do Švýcarska a po návratu se stáhl do soukromí. Když se režim liberalizoval, byl 1853 znovu zvolen do parlamentu, kde hájil „nezbytné svobody“ a varoval před rostoucí mocí Pruska. Před rokem 1870 se však vehementně postavil proti válce, na niž Francie podle něho nebyla připravena.

V čele Třetí republiky[editovat | editovat zdroj]

Po porážce a pádu císařství v září 1870 odmítl účast v provizorní republikánské vládě, která chtěla dál bojovat, ale na žádost jejího předsedy Julese Favre objížděl evropské dvory a snažil se je pohnout k jednání. Ještě ve Versailles se snažil přesvědčit Bismarcka, ale marně. Podle příměří z 28. ledna 1871 byly narychlo zorganizovány volby a 17. února 1871 zvolil nový parlament Thierse provizorním presidentem i předsedou vlády. 26. února podepsal Thiers s Bismarckem předběžnou mírovou smlouvu, kterou parlament vzápětí ratifikoval, a 10. května 1871 Frankfurtskou smlouvu.

To však bylo pro pařížany příliš: hanebná porážka, ztráta území i obavy z obnovení monarchie vyvolaly lidové povstání, známé jako Pařížská komuna, které se zorganizovalo v samosprávu města. Thiersova vláda ve Versailles se po bezvýsledných jednáních rozhodla povstání rozdrtit, což se stalo v tzv. „krvavém týdnu“ (20.-28. května 1871), kdy bylo město dobyto a následovaly perzekuce a soudy. Podle odhadů britského historika R. Tombse byly ztráty komunardů 6 000 až 7 500 mužů, z toho asi 1 400 bylo popraveno. Versailleské vojsko ztratilo asi 1 000 mrtvých a nezvěstných a asi 6 500 raněných.[1]

Jako hlava státu i vlády se Thiers pustil do obtížných reforem. Francie měla zaplatit Německu 5 miliard franků, což odpovídalo dvěma až třem státním rozpočtům. Thiers odmítl zavést zdanění majetku a prosadil vypsání veřejné půjčky, která v několika dnech vynesla přes 4 miliardy a za rok opustili Francii poslední okupační vojáci. Thiers dále zavedl volenou samosprávu departementů a nepřímou volbu starostů menších měst, kdežto ve velkých městech je jmenovala vláda. Thiers také reformoval armádu a vojáci neměli volební právo. Naopak parlament přesně vymezil jeho pravomoci a stanovil, že může presidenta kdykoli odvolat.

Jeho hrob v Paříži (Père-Lachaise)

Také politicky byla Thiersova pozice velmi obtížná. Většinu v parlamentu měli sice monarchisté, ti však byli rozděleni na dva nesmiřitelné tábory: jedni podporovali návrat k linii Karla X., druzí linii orleánskou. Thiers, který zpočátku podporoval orleánskou konstituční monarchii, postupně přešel k republikánům a monarchistům vysvětlil, že „pro vás ani pro nás už dnes monarchie není možná“. Když pominula okupace, Thiers už nebyl nenahraditelný a jeho popularita klesala: stačil si totiž znepřátelit všechny tři skupiny poslanců. 23. května 1873 abdikoval a parlament téhož dne zvolil generála Patrice de Mac-Mahona, který velel potlačení komuny.

Adolphe Thiers byl pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise s velkými oslavami, jeho hodnocení ve francouzské historii i ve veřejném mínění se však výrazně měnilo a je stále předmětem sporů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

38. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
François Andrieux
18331877
Adolphe Thiers
Nástupce:
Henri Martin