Vincent Auriol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vincent Auriol
VincentAuriol (cropped).png

16. prezident Francouzské republiky
Ve funkci:
16. ledna 1947 – 15. ledna 1954
Předchůdce Albert Lebrun
Nástupce René Coty
Stranická příslušnost
Členství SFIO

Narození 27. srpna 1884
Revel
Úmrtí 1. ledna 1966 (ve věku 81 let)
Paříž
Choť Michelle Auriol
Děti Paul Auriol
Alma mater Université Toulouse 1 Capitole
Profese politik a advokát
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ17539834
Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku
velkokříž Řádu svatého Olafa
Order of the Star of Anjouan
… více na Wikidatech
Commons Kategorie Vincent Auriol
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vicent Auriol (27. srpna 1884, Revel1. ledna 1966, Paříž) byl francouzský politik a šestnáctý prezident Francouzské republiky.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vincent se narodil 27. srpna 1884 do rodiny pekaře v Revelu. V roce 1905 získal magisterský diplom práv (posléze i doktorát) a pracoval jako advokát v Toulouse. Byl zastánce nově vzniklé SFIO (předchůdce dnešní Parti socialiste) již od jejího vzniku v roce 1908 a založil deník Le Midi socialiste (volně lze přeložit jako Socialistický Jih).

Vincent Auriol v roce 1914

V letech 19141940 působil jako poslanec za Muret, jehož byl od roku 1925 starostou. Jako tajemník socialistického klubu v Poslanecké sněmovně (od roku 1928) se stal postupně finančním expertem SFIO a postupně i jedním z jejich hlavních vůdců.

V letech 19241926 předsedal finanční komisi Poslanecké sněmovny. Stal se i ministrem financí v době vlády Národní fronty a nesouhlasil s mnichovskými dohodami. Je jedním z osmdesáti poslanců, kteří 10. července 1940 volili proti udělení plné moci maršálu Pétainovi.

V září stejného roku byl zatčen a vězněn. V dopise Léonu Blumovi však vyslovuje naději a osobní jistotu, že demokratické mocnosti porazí nacistické i fašistické režimy. V srpnu 1941 je ze zdravotních důvodů propuštěn do domácího vězení, kde píše revoluční spis Včera a zítra (Hier et demain, parafráze Vernovy sbírky), který vyslovuje nemožnost setrvání v pravidlech třetí republiky a nastiňuje tím základ pro vývoj institucí republiky čtvrté. Postupně se mu ze svého domácího vězení daří navázat kontakt se socialistickým rezistenty; sám tajně vstoupí do francouzského Odboje a v roce 1943 se mu podaří přeletět do Londýna. V roce 1944 se stane prezidentem finanční komise Alžírska a poradcem generála de Gaulla.

V roce 1945 je jmenován premiérem dočasné francouzské vlády, o rok později předsedou prvního, posléze i druhého Ústavodárného shromáždění, v roce 1947 se pak stává prvním prezidentem čtvrté francouzské republiky.

Pamětní deska v Saint-Lô

Kvůli sporu s Guyem Molletem, opouští SFIO a v roce 1958 využívá své pozice prezidenta a historického vůdce socialismu, aby založil sjednocenou stranu PSA (Parti socialiste autonome, založenou na základě souhlasu stran Socialistické internacionály). V roce 1959 se stal členem Ústavní rady, ale od roku 1960 se neúčastnil schůzí jako protest na několik zákonů tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla, jejichž prosazení bez konzultace Ústavní rady považoval za výkon osobní moci a za protiřečící principům demokracie. V roce 1962 se však účastnil schůze, aby pomohl prosazení zákonu o přímé volbě prezidenta. Jeho posledním činem bylo veřejné vyzvání k volbě Françoise Mitterranda při prezidentských volbách v roce 1965.

Vincent Auriol zemřel přirozenou smrtí 1. ledna 1966 v Paříži, byl pohřben v Muret, v departementu Haute-Garonne.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jean-Pierre Cuvilier, Vincent Auriol et les finances publiques du Front populaire ou L'alternative du contrôle et de la liberté : 1933-1939, Vydala Univerzita v Toulouse-Le Mirail, 1979
  • Éric Ghebali, Vincent Auriol : le Président citoyen. 1884-1966, vydal Grasset, 1998
  • Louis Mexandeau, Histoire du parti socialiste, vydal Tallandier, 2005
  • Gilles Morin, « Les socialistes dans les geôles de Vichy : à la recherche d'une parole libre », in Pierre Guidoni et Robert Verdier (dir.), Les Socialistes en Résistance, vydal Séli Arslan, 1999

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]