Švýcarská garda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tradiční uniformy papežské švýcarské gardy

Švýcarská garda je označení pro švýcarské žoldnéře, kteří v minulosti sloužili v armádách mnoha evropských panovníků, fungovali jako osobní strážci či střežili panovnická sídla. V současné době existuje pouze papežská švýcarská garda, zastávající funkci vatikánské armády.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Mladí Švýcaři se od starověku často nechávali kvůli chudobě najímat do cizích služeb. Aby si ve středověké přelidněné zemi, kde byla nouze o práci, zajistili obživu na zimu, dávalo se na 15 000 mužů přes léto verbovat do válek. Velmi brzy si získali skvělou reputaci jako odvážní a věrní válečníci a prosadili se v mnoha armádách.

Nejslavnější je působení Švýcarů ve službách francouzského krále. Smlouvu s nimi uzavřel již v roce 1453 Karel VII. a obnovil ji roku 1474 Ludvík XI. Ten najal švýcarské vojáky jako instruktory pro svoji armádu a jejich sbory se brzy staly významnou oporou Francouzů. Prestiž švýcarské gardy stoupala zejména v 17. – 18. století. Nejslavnějším činem je obrana Tuilerijského paláce v Paříži během francouzské revoluce. V roce 1789 byla garda francouzskými revolucionáři rozpuštěna. Přesto 10. srpna 1792 bránilo palác 900 gardistů, věrných králi a na 600 jich bylo pobito. Dalších asi 160 členů gardy zemřelo později na následky zranění ve vězení nebo pod gilotinou. Kromě několika desítek přeživších zůstalo ze švýcarské gardy jen 300 mužů, kteří byli několik dní před masakrem v Tuilerijském paláci vysláni do Normandie na obranu zásobovacích vozů.

Poté co Napoleon obnovil monarchii, znovu zavedl v roce 1814 také jednotku švýcarské gardy. Pěší pluky bojovaly v Napoleonově armádě po celé Evropě. Avšak v roce 1817 byla garda definitivně rozpuštěna a nahrazena novou gardou, tvořenou rodilými Francouzi. V roce 1832 byli veteráni ze švýcarské gardy spolu s dalšími cizinci převeleni do francouzské cizinecké legie.

Další jednotky švýcarské gardy fungovaly zejména v 18. století na panovnických dvorech po celé Evropě - v Savojsku a Sardinském království, v Prusku, v Saském království, v Neapolském království, v Nizozemí, v Toskánském velkovévodství i v Rakousku, kde střežila sídlo Habsburků, Hofburg.

Papežská švýcarská garda[editovat | editovat zdroj]

Papežská švýcarská garda (něm. Schweizergarde, it. Guardia Svizzera Pontificia, lat. Pontificia Cohors Helvetica nebo Cohors Pedestris Helvetiorum a Sacra Custodia Pontifici) oficiálně vznikla roku 1506 a jako jediná funguje dodnes. Již Sixtus IV. (14711484) se spojil s několika kantony švýcarské konfederace, požádal o švýcarské vojáky a nechal postavit kasárna na Via Pellegrino. Úmluvu obnovil i jeho nástupce Inocenc VIII. (1484 - 1492), který chtěl gardisty využít v boji proti milánskému vévodovi. Významný pro dějiny gardy je zejména papež Julius II. (15031513), který požádal o poskytnutí stálé dvousetčlenné posádky švýcarských gardistů. Prvních 150 mužů dorazilo do Říma 22. ledna 1506 po tříměsíčním pochodu a toto datum je pokládáno za oficiální datum vzniku papežské gardy.

Prvním a nejznámějším činem švýcarské gardy byla obrana Říma 6. května 1527 proti vojsku Karla V. Při tzv. „Plenění Říma“ pouhých 189 mužů bránilo papeže před španělskou armádou s mnoha tisíci vojáků. Umožnili Klementu VII. (1523 - 1534) uprchnout do bezpečí, přestože většina (147 mužů) byla pobita; přežili jen ti, kteří papeže eskortovali do nedaleké pevnosti Andělský hrad. Jedním z podmínek dobyvatelů bylo kromě darů finančních i hmotných také rozpuštění zbytků Švýcarské gardy. Ta byla obnovena až v roce 1548 za Pavla III. (1534 - 1549).

Slavnostní přísaha v roce 2008

V současnosti má garda 110 mužů, kteří se stále těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost jako ve středověku. Jde o nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a nejfotografovanější oficiální armádu na světě. Funguje zejména jako reprezentativní hradní stráž a ochranka papeže a je jedním ze symbolů Vatikánu.

Příslušníkem se může stát pouze svobodný Švýcar - katolík ve věku 19 – 30 let a vyšší než 174 cm. Musí dokončit základní výcvik ve švýcarské armádě a mít středoškolské nebo odborné vzdělání. Všichni nováčci vždy 6. května (výroční den „Plenění Říma“) na nádvoří sv. Damase přísahají na gardový prapor věrnost papeži. Při přísaze zdvihají pravou ruku se zvednutým palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice, levou rukou pevně drží žerď praporu. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby a mají nejméně hodnost desátníka.

Uniforma[editovat | editovat zdroj]

Členové Švýcarské gardy chodí v nápadných barevných uniformách renesančního původu. Garda, která přišla v roce 1506 do Říma pravděpodobně žádné zvláštní uniformy neměla a byla oblečena jako většina vojáků té doby – v dubletech s širokými rukávy, v nohavicích po kolena a v punčochách, s rameny a hrudí chráněnými pancířem. Unifikované odění vojáků se vytvořilo až později. Snad mohli mít na hrudi švýcarský kříž nebo papežské zkřížené klíče. Ve zprávách o jejich příchodu do Říma zmínka o odění není.

Historická uniforma
Pracovní uniforma

První uniformy měly jen dvě barvy – modrou a žlutou, odvozené od rodových barev papeže Julia II. Až Lev X. (15131521) z rodu Medici přidal na uniformy medicejskou červenou. I když se lidé často mylně domnívají, že obleky Švýcarské gardy vymyslel sám Michelangelo, současná úprava pochází až z roku 1914. Navrhl ji velitel Jules Répond ve snaze navrátit časem měnícím se uniformám jejich původní vzhled. Inspiroval se Rafaelovými freskami, klobouky nahradil barety a plisovaný nákrčník bílým límcem. Také pancíř vymodeloval podle starých vyobrazení. V současné době se uniformy šijí v Třešti u Jihlavy.

Při běžné stráži nosí gardisté k uniformě černý baret a bílé rukavice. Při nepříznivém počasí stráže oblékají přes uniformy tmavě modrý plášť bez rukávů, svazovaný na bocích modrými stuhami. Při slavnostnějších příležitostech mění prostý bílý límec za plisovaný nákrčník a baret za morion se znakem Julia II. Ten je ozdobený pštrosím perem podle hodnosti a funkce – bílé pero je určené pro velitele a jeho zástupce, fialové pro důstojníky, červené pro poddůstojníky a řadové gardisty - halapartníky a černožluté (na černé přilbě) pro bubeníky. Pro obzvláště slavnostní příležitosti, jako je přísaha nových členů, oblékají gardisté navíc ještě hrudní pancíř. Méně známá je nenápadnější tmavě modrá „pracovní“ uniforma s širokým bílým límcem. K ní nosí gardisté také černý baret.

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Jako zbraně gardisté tradičně používají halapartnu a dlouhý meč, důstojníci mají rapír nebo šavli. Kromě tradičních ceremoniálních zbraní má garda k dispozici i nejmodernější palné zbraně a prochází náročným výcvikem. Přestože je jejich funkce hlavně reprezentativní a ceremoniální, jsou plně funkčním vojenským útvarem.

Prapor[editovat | editovat zdroj]

Prapor švýcarské gardy v letech (1913) 2005-2008

Prapor Švýcarské gardy vychází ze švýcarské tradice 18. století a v současné podobě se užívá od roku 1913. Je čtvercový, o straně 2,2 m, rozdělený bílým křížem na čtyři pole. Ve středu je umístěn znak aktuálního velitele gardy (od roku 2008 Daniel Rudolf Anrig). V prvním poli je znak vládnoucího papeže (od r. 2013 Františka I.), kde zůstala tiara jako symbol panovníka, druhé a třetí pole obsahuje 5 pruhů v barvách švýcarské gardy (modrá, žlutá, červená), ve čtvrtém poli je umístěn znak Julia II., který Švýcarskou gardu založil. Prapor se mění pokaždé s novým papežem či velitelem gardy. Heslem gardy je „Odvaha a věrnost“.

Velitelé gardy[editovat | editovat zdroj]

Slavnostní uniforma
  1. 1506 – 1517 Kaspar von Silenen
  2. 1518 – 1524 Markus Röist
  3. 1524 – 1527 Kaspar Röist
  4. 1548 – 1559 Jost von Meggen
  5. 1559 – 1564 Kaspar Leo von Silenen
  6. 1566 – 1592 Jost Segesser von Brunegg
  7. 1592 – 1629 Stephan Alexander Segesser von Brunegg
  8. 1629 – 1640 Nikolaus Fleckenstein
  9. 1640 – 1652 Jost Fleckenstein
  10. 1652 – 1657 Johann Rudolf Pfyffer von Altishofen
  11. 1658 – 1686 Ludwig Pfyffer von Altishofen
  12. 1686 – 1696 Franz Pfyffer von Altishofen
  13. 1696 – 1704 Johann Kaspar Mayr von Baldegg
  14. 1712 – 1727 Johann Konrad Pfyffer von Altishofen
  15. 1727 – 1754 Franz Ludwig Pfyffer von Altishofen
  16. 1754 – 1782 Jost Ignaz Pfyffer von Altishofen
  17. 1783 – 1798 Franz Alois Pfyffer von Altishofen
  18. 1800 – 1834 Karl Leodegar Pfyffer von Altishofen
  19. 1835 – 1847 Martin Pfyffer von Altishofen
  20. 1847 – 1860 Franz Xaver Leopold Meyer von Schauensee
  21. 1860 – 1878 Alfred von Sonnenberg
  22. 1878 – 1901 Louis-Martin de Courten
  23. 1901 – 1910 Leopold Meyer von Schauensee
  24. 1910 – 1921 Jules Repond
  25. 1921 – 1935 Alois Hirschbühl
  26. 1935 – 1942 Georg von Sury d'Aspremont
  27. 1942 – 1957 Heinrich Pfyffer von Altishofen
  28. 1957 – 1972 Robert Nünlis
  29. 1972 – 1982 Franz Pfyffer von Altishofen
  30. 1982 – 1998 Roland Buchs
  31. 1998 - 1998 Alois Estermann
  32. 1998 - 2002 Pius Segmüller
  33. 2002 - 2008 Elmar Theodor Moder
  34. 2008 - Daniel Rudolf Anrig

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu