Sacco di Roma
| Sacco di Roma | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Válka ligy z Cognacu | |||
 Vyplenění Říma v roce 1527, Johannes Lingelbach, 17. století (osobní sbírka) | |||
| Trvání | 6. května 1527 | ||
| Místo | Řím, Papežský stát | ||
| Souřadnice | 41°50′ s. š., 12°30′ v. d. | ||
| Výsledek | vyplenění Říma | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Vyplenění Říma v roce 1527, běžně označované italským názvem Sacco di Roma, bylo součástí válek Cognacké ligy, začalo 6. května[p 1] 1527 a trvalo až do září téhož roku. Řím tehdy patřil Papežskému státu vedenému papežem Klementem VII. a byl vypleněn špatně placenými vojáky habsburského císaře Karla V., kteří přestali respektovat rozkazy a rozhodli se dobýt město, aby si vynahradili dlužný žold.
Předehra – války Cognacké ligy
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Habsburkové od konce 15. století do půle 17. století usilovali o nadvládu v západní, střední a jižní Evropě, čemuž po celou tuto dobu oponovali ostatní vládcové i stavy některých habsburských zemí. Většinou se tyto střety označují jako italské války, protože boje probíhaly převážně v Itálii, i když ne výhradně. V letech 1516–1556 byly tyto habsburské snahy vedeny císařem Karlem V. V letech 1526–1530 byla proti němu uzavřena Cognacká liga, nazvaná podle místa dojednání, jejímiž členy byli Francie, papež Klement VII., Benátská republika, Anglie, Milánské vévodství a Florentská republika.
Cognacká liga byla po počátečních úspěších (obsazení Lodi) poražena vojsky Karla V. v síle 34 000 mužů, které byly tvořeny 6 000 Španěly pod vedením vévody Karla III. Bourbonského (connétabla Francie, který se poté, co bylo dědictví po jeho ženě konfiskováno králem Františkem, přidal ke Karlu V.) – vrchního velitele, 14 000 landsknechtů pod Georgem von Frundsberg, italskou pěchotou vedenou Fabriziem Maramaldou, Sciarrou Colonnou a Luigim Gonzagou a jízdou vedenou Ferdinandem Gonzagou a Filibertem z Châlonu, princem Oranžským. Císař Karel V., prakticky v trvalé finanční tísni – přes vládu v mnoha bohatých zemích a zlato a stříbro z Amerik, neměl dost peněz na výplatu žoldu.
Vojáci onen dlužný žold – jak bylo tehdy (a nejen tehdy) zvykem – chtěli dostat od poražených a to měl být zejména papež. Papežské síly vedené Francescem Guicciardinim nebyly s to klást efektivní odpor, a tak se císařští ocitli před městem Římem. Řím měl kolem 53 000 obyvatel, sotva šestina byli Římané, čtvrtina byli mimoitalští a zbytek byli Italové. Obyvatelé různých rioni (čtvrtí) spolu necítili příliš sounáležitosti. Colonnové půl roků předtím napadli Vatikán. Vůle ke společné obraně nebyla, obrana nebyla organizována.
Sacco di Roma
[editovat | editovat zdroj]
Velmi brzy ráno, když okolí hradeb a je samotné, včetně útočníků, zahalovala mlha, po prvním neúspěšném, při druhém pokusu o dobytí hradeb, byl oblíbený vrchní velitel vévoda Karel Bourbonský, nosící bílý plášť, aby ho jeho vojáci poznali (bohužel ale i nepřátelé), zasažen výstřelem, k němuž se později hlásil Benvenuto Cellini, jenž řídil papežskou dělostřelbu, a zabit, což vojáky „dost naštvalo". Prudkým útokem, kdy papežští pro onu mlhu nemohli použít dělostřelectvo na střeše Andělského hradu, na nějž při obraně spoléhali, byly hradby Říma ztečeny. Papež na poslední chvíli utekl chodníkem na vršku hradby Borga (Passetto di Borgo) (cca 800 m) do Andělského hradu. Aby mu to umožnili, kladli švýcarští gardisté statečně velmi tuhý a houževnatý odpor: ze 189 jich přežilo jen 42. Císařští vojáci Andělský hrad obléhali a dobývali, ale nikterak s velkou vervou: jejich hlavní zájem byla kořist. Ještě během téhož dne bylo dobyto Trastevere. Most z něj –San Sisto – nebyl ani opevněn, ani zbořen: císařští přešli na druhou stranu řeky, přes platonickou snahu oddílu jízdy. V křivolakých a úzkých uličkách by se dalo bránit velmi účinně, ale nebránilo se. Philibert ze Châlonu princ Oranžský, na kterého přešlo velení po vévodovi Karlu III. Bourbonském, nebyl tak oblíbený jako on a neměl jeho autoritu: jeho rozkaz, aby se po třech dnech přestalo s rabováním neměl valného efektu. Část landsknechtů byli protestanti a ti ničili i to, co se nedalo odnést a bylo podle nich známkou nepřiměřeného luxusu církve či modloslužebnými předměty. Řada památek byla zničena. Obyčejní obyvatelé Říma, zejména ti, kterým se dalo sebrat více a hlavně klérus a především kuriální byli vystaveni násilí postupně různých jednotek a zabíjeni. Ti, kteří již neměli čím zaplatit, museli vystavit směnky. Katoličtí španělští vojáci v tom za svými německými protestantskými spolubojovníky nezaostávali, právě naopak. Je zajímavé, že v převečer více než sta let sektářských válek mezi katolíky a protestanty v mordování a loupení v papežském Římě byli katoličtí a protestantští vojáci Jeho Nejkatoličtějšího Veličenstva v podstatě dosti svorní. Zhruba 20 000 obyvatel Říma zemřelo násilnou smrtí nebo na následky nemocí. Velmi mnoho uprchlo nebo odešlo, jakmile to šlo. Počet obyvatel klesl na polovinu. Ještě nejméně tři století strašily římské matky své děti Barbonem, což bylo zkomolené jméno Bourbona (vévody Karla).
Následky
[editovat | editovat zdroj]
Pro své katolictví, jež bylo i vírou většiny jeho poddaných, nemohl císař Karel V. papeže zajmout. Dostal se do nezáviděníhodné situace, vlastně oba. Císař Karel „musel” papeže respektovat a papež zase nemohl být ponížen, ale ani provokovat k rasantnějšímu postupu vůči sobě. Proto bylo dobývání Andělského hradu docela vlažné. Papež se posléze vzdal. Souhlasil, že za svůj život zaplatí výkupné 400 000 dukátů, další podmínkou bylo, že postupuje Parmu, Piacenzu, Civitavecchiu a Modenu říši. Zrovna tak součástí dohody bylo, že papež zruší „všechna odsouzení, exkomunikace, tresty či interdikty, zákazy, jež si (kapitáni a vojáci) mohli přivodit za skutky spáchané dříve proti Jeho Svatosti a apoštolskému stolci”.[1] Rukojmí v Andělském hradu – papež i kardinálové – utekli komínem, když měli být hlídáni Španěly. Útočiště potom papež našel v Orvietu, ve svém paláci a svém městě (dokonce ze strachu z obléhání císařskými nechal kopat velmi hlubokou studnu) – byl ale de facto v zajetí: vojskům Karla V. by nedalo příliš práce Orvieto dobýt a jinam nebylo kam utéci. Francouzský maršál Lautrec se až v srpnu objevil na severu Itálie, minul Řím a zamířil k Neapoli, kde mnoho nedokázal a zanedlouho zemřel. Císař své vojáky stále spíše neplatil než platil. Byl ve Španělsku, takže, když už něco rozhodl, tak se to na bojištích hned tak nedověděli, zvláště když Janované byli členy proticísařské Cognacké ligy (zanedlouho přešli na druhou stranu) a blokovali přístavy. Další císařova armáda vedená vévodou z Brunswicku, která měla opanovat střed Lombardie, byla u Lodi odražena Gian-Paolem Sforzou. Papež se „tak trochu” stal císařovým kaplanem, což se například projevilo v kauze nezrušení sňatku tety císaře Karla Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII., přestože byl (Jindřich) papežovým spojencem – to spojuje Sacco di Roma se vznikem a rozmachem protestantismu v Anglii: následně v budoucnu nejsilnější protestantské velmoci. Mír mezi papežem a císařem byl nastolen Smlouvou z Barcelony z roku 1529, která mimo jiné Medicejským vrátila Florencii – jen ji bylo třeba společnými silami dobýt. V srpnu 1530 uzavřeli císař Karel a francouzský král František I. mír v Cambrai. Papež Klement na znamení smutku kvůli Saccu di Roma (podobně jako předtím papež Julius II. kvůli nesvobodě Itálie) začal nosit plnovous a po něm i ostatní církevní hodnostáři. Ovzduší ve Vatikánu se změnilo: jeho vyjádřením byla i Michelangelova freska Poslední soud a papežové byli i svolnější ke svolání všeobecného reformního koncilu (konal se potom v Tridentu).
Ohlasy v kultuře
[editovat | editovat zdroj]Švédská power metalová skupina Sabaton složila píseň "The Last Stand", která opěvuje hrdinský boj papežské švýcarské gardy během Sacco di Roma.
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Na památku statečného odporu papežských Švýcarských gard se dodnes v tento den koná slavnostní přísaha rekrutů.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sack of Rome (1527) na anglické Wikipedii.
Níže citovaná kniha
- ↑ C. Scaccia Scafaroni: "Un documento storicamente e bibliograficamenteignoto relativo al Sacco di Roma", LaBibliofilia, XL(1938) pp. 46 .. 53; Rodriguez-Villa: Memorias, p.275
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CHASTEL, André. Vyplenění Říma. Brno: Barrister & Principal, 2003. 303 s. (Dějiny a teorie umění). ISBN 80-86598-50-0.
- CHMELAŘ, Jiří. Sacco di Roma. Historický obzor, 2010, 21 (9/10), s. 204–207. ISSN 1210-6097.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sacco di Roma na Wikimedia Commons
