Karel VII. Francouzský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karel VII. Francouzský
Francouzský král
Portrét od Jeana Fouqueta, tempera na dřevě, zhruba polovina 15. století, vystaven v Louvru
Portrét od Jeana Fouqueta, tempera na dřevě, zhruba polovina 15. století, vystaven v Louvru
Doba vlády 21. října 142222. července 1461 (38 let)
Korunovace 17. červenec 1429
Narození 22. února 1403
Paříž, Francie
Úmrtí 22. července 1461 (58 let)
Mehun-sur-Yèvre, Francie
Pohřben Bazilika Saint-Denis
Předchůdce Karel VI.
Nástupce Ludvík XI.
Královna Marie z Anjou
Potomci Ludvík XI. Francouzský
Jan
Radegonda
Kateřina Francouzská
Jakub
Violanta Francouzská
Johana Francouzská
Filip
Markéta
Jana
Marie
Marie
Isabela
Magdaléna Francouzská
Karel z Berry
nemanželské:
Marie z Valois
Šarlota de Brézé
Johana
Dynastie Valois
Otec Karel VI. Francouzský
Matka Isabela Bavorská

Karel VII. Francouzský (22. února 1403, Paříž - 22. července 1461, Mehun-sur-Yevre) vládl v letech 14221461 francouzskému království. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato se jménem Johanky z Arku. I její zásluhou dovedl Francii k úspěšnému ukončení stoleté války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z dynastie Valois a byl pátým synem Karla VI. a Isabely Bavorské. Králem se stal v roce 1422 uprostřed občanské války mezi Armagnaky a Burgunďany, která navíc byla komplikovaná anglickou vojenskou intervencí z vítězné bitvy u Azincourtu (1415). Jeho duševně chorý otec ho ve smlouvě z Troyes vydědil ve prospěch anglického Jindřicha V. a jeho syna Jindřicha VI. Karel však pod záminkou duševní nezpůsobilosti svého otce tuto smlouvu odmítl. Byl korunován jako král Karel VII. 17. července 1429 v Remeši v přítomnosti Johanky z Arku.

Řadou ordonancí zajistil také relativní klid uvnitř země. Výrazně upevnil královskou moc, čímž podpořil vzrůstající centralistické tendence tehdejší Francie. Provedl dvě důležité reformy – peněžní a vojenskou. Zavedl pevné daně a stálé žoldnéřské vojsko, závislé na královské moci. V jeho reformách dále pokračoval jeho syn Ludvík XI.

Po roce 1453 byla Francie zpustošená, oslabená, král ztratil velkou část své moci a vazalové královské koruny nabyli tak obrovského sebevědomí, že začali tvořit státy uvnitř států. Před Karlem VII. stál velký úkol – musel zemi vrátit její lesk. Prvním úkolem v řadě tak bylo vyřešit problém finanční a armádní. Největší podíl na pustošení a rozkrádání země měly loupežnické tlupy, které se po válce objevily a rabovaly, kde se dá. Karel se situaci pokusil vyřešit bez feudálních vojsk, aby jejich moc co nejvíce oslabil a na pomoc si přivolal farní obce, které musely králi každá dodat po jednom lučištníkovi s padesáti šípy. Tento lučištník byl osvobozen od daní, ale musel se zúčastnit pravidelných cvičení, po kterých doplnil královy „ordonanční jednotky“, jinými slovy královu žoldáckou gardu. Feudální rytířstvo se stalo jen rezervním sborem, což se mu rozhodně nezamlouvalo, ale bálo se s tím něco udělat – král si totiž krátce po konci války vytyčil privilegium v podobě vlastnictví všeho dělostřelectva. Udržovat si takovou armádu mu pomáhaly daně, které ve válkou stále ohrožené Francii nebyly tak pikantním tématem, jako na druhé straně Lamanšského průlivu. Vztahy feudálů a krále se zde přeci jenom odvíjely v naprosto jiném duchu, což Karlovi VII. umožnilo Francii opět udělat silnou a šťastnou.

Ihned krátce po svém nástupu na trůn se ze sotva uznaného dauphina stal arbitr celé Evropy a „sloup křesťanství“.[1] Podíl na tom měl hlavně obchodník jménem Jacques Couer, který zbohatl obchodem s drahými kovy a poté vybudoval obrovskou síť svých poboček v Levantě. Říká se, že rytířské křížové výpravy do Svaté země selhaly, ale výpravy kupců zacelily všechny rány – v době Karla VII. do Orientu nejezdily jiné lodě, nežli ty s liliemi. Jacques Couer se stal velvyslancem královské koruny v Levantě, ale také hlavním finančníkem královské pokladny, což králi umožnilo obrátit pozornost zpět do Francie a soustředit se na nevyhnutelný zápas s „pány liliového květu“, což je souhrnné označení pro vazaly z královské krve (rody z Burgundska, Anjou, Bourbonové). Největším nepřítelem krále bylo Burgundské vévodství, které fakticky bylo královstvím bez královského titulu. Filip III. Dobrý, vévoda burgundský, rozšířil svou moc na území celého Nizozemí až po Sommu. Také vyženil Flandry a své tituly tedy rozšířil o  lucemburského vévodu a o hraběte flanderského, holandského a zeelandského. Chyběl mu již jen titul krále francouzského, leč burgundský dijonský dvůr reprezentoval francouzskou kulturu mnohem lépe, než „francouzský“ dvůr pařížský.

O tom, že vztahy mezi Filipem a Karlem nebyly zrovna nejlepší, vypovídala již situace za samotné Stoleté války. Ještě v roce 1429 nechal Filip založit Řád zlatého rouna, rytířské bratrstvo, jejichž meče měl k dispozici. Karel se jeho moci natolik obával, že ještě za Stoleté války jej rozvázal z lenní přísahy a de facto jej nechal vládnout samostatně a bez závislosti na vůli ustrašeného krále. Napjatá nitka bezvýchodnosti praskla v roce 1440, kdy proti Karlovi VII. vypuklo povstání vedené jeho synem, Ludvíkem XI., který našel útočiště a zároveň plánovací centrum pro své válečné operace na dvoře Filipa III. Této revoltě se říká podle její podobnosti s husitským hnutím Praguerie. Po potlačení tohoto povstání musel Ludvík XI. uprchnout k burgundskému vévodovi Filipu Dobrému, kde pobýval až do roku 1456. V letech 14561461 pobýval v Brabantsku. S otcem se již nikdy neusmířili.

V roce 1458 u krále Karla VII. propukla neznámá nemoc, která jej připoutala na lůžko a zužovala jej horečkami. V roce 1461 se u něj objevily známky paranoidního chování - král obviňoval každého ze svých vazalů, ale i sluhů a poddaných ze zrady ve prospěch jeho zapovězeného syna. Ve stejné době se jeho tělem šířila nemocí způsobená infekce, která pronikla až do oblasti čelisti a zabránila králi v požívání jakéhokoliv příjmu potravin. 22. července 1461 král zemřel hlady. Pohřben byl se svými rodiči v Saint-Denis.

Po jeho skonu se do Francie vrátil Ludvík XI. a stal se novým francouzským králem.

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

[1] Jak jej nazval král Ladislav Uherský. In: MAUROIS, André, Dějiny Francie, Praha 1994, s.82.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987-1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. ISBN 0-631-18945-9. S. 360. (anglicky) 
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • MAUROIS, André, Dějiny Francie, Praha 1994, s. 81-84.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Meuble héraldique Fleur de lys.svg Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
Meuble héraldique Fleur de lys.svg
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové