Muhammad Rezá Pahlaví
| Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr | |
|---|---|
 oficiální portrét z roku 1973 | |
| Íránský šáh | |
| Ve funkci: 17. září 1941 – 16. ledna 1979 | |
| Předchůdce | Rezá Šáh Pahlaví |
| Nástupce | Abú al-Hasan Baní Sadr (jako íránský prezident) |
| Narození | 26. října 1919 Teherán |
| Úmrtí | 27. července 1980 (ve věku 60 let) Káhira |
| Místo pohřbení | Al-Rifa'i Mosque |
| Choť | Fawzia Egyptská (od 1939) Soraja Esfandiáry Farah Pahlaví |
| Rodiče | Rezá Šáh Pahlaví a Tádžo-l-Molúk |
| Děti | Šáhnáz Pahlaví Kýros Rezá Pahlaví Farahnaz Pahlaví Alí Rezá Pahlaví Leila Pahlaví |
| Příbuzní | Šams Pahlaví, Fátima Pahlaví, Ašraf Pahlaví, Hamdam Saltane Pahlaví, Ali Rezá Pahlaví, Ahmad Rezá Pahlaví a Abdol Rezá Pahlaví (sourozenci) |
| Alma mater | Institut Le Rosey |
| Profese | politik |
| Náboženství | ší'itský islám |
| Ocenění | velkokříž Řádu čestné legie (1939) vrchní komandér Záslužné legie (1947) Královský Viktoriin řetěz (1948) Válečný kříž 1939–1945 (1948) Řád zlaté ostruhy (1948) … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Commons | Mohammad Reza Pahlavi |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr, Dr. h. c. (26. října 1919 – 27. července 1980) byl íránský šáh z dynastie Pahlaví a zároveň poslední monarcha na perském pavím trůně. Jeho otcem byl Rezá Šáh Pahlaví, někdejší kozácký důstojník a od převratu v letech 1924/1925 šáh, matkou dcera generála Tádž ol-Molúk.
Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]
Pro svou budoucí panovnickou roli byl Muhammad Rezá pečlivě připravován již od chlapeckého věku. Když mu bylo 7 let, stal se oficiálním následníkem trůnu a jako dvanáctiletého ho spolu s bratrem Alím poslali v květnu 1931 do internátu Le Rosey ve Švýcarsku, kde měl získat patřičné vzdělání. Zůstal tam plných pět let, do roku 1936, a po návratu do vlasti nastoupil na vojenskou akademii v Teheránu, kterou ukončil v roce 1938 v hodnosti podporučíka. To již existovaly plány na politický sňatek s egyptskou princeznou Fauzíjou – svatba se konala roku 1939.
Rezá Šáh Pahlaví, Muhammadův otec, vládl Íránu diktátorsky a svou modernizační politikou, prosazovanou shora, si znepřátelil stoupence světského nacionálního hnutí i šíitské duchovenstvo, čímž ztratil podporu klíčových vrstev společnosti. Významné protivníky si udělal i ve Velké Británii a v SSSR, velmocech, jež prosazovaly v Íránu tradičně své zájmy (důvodem byla jeho proněmecká politika). Po vypuknutí druhé světové války se Moskva a Londýn dohodly, že je třeba v nespolehlivé zemi vojensky intervenovat, a Rezá Šáh, jehož režim se neměl oč opřít, musel rezignovat na trůn. Dne 17. září 1941 byl Muhammad Rezá Pahlaví prohlášen novým íránským šáhem, zatímco otec odešel do exilu.
Vláda[editovat | editovat zdroj]
V prvních letech na trůně si Muhammad Rezá získal značnou oblibu u obyvatel, především díky důslednému postoji vůči Sovětům (jejichž sympatizanti se snažili odtrhnout od Íránu perský Ázerbájdžán) a také kvůli úspěšnému potlačení kurdských separatistů, kteří vyhlásili na severozápadě vlastní stát. Šáh tehdy na rozdíl od otce vystupoval relativně smířlivě vůči duchovenstvu, zmírnil například nařízení, které ženám zakazovalo nosit šátek, třebaže sám byl orientován prozápadně.
Snahy otevřít zemi cizím vlivům vedly k posílení nacionálního hnutí a k nástupu vlády Muhammada Mosaddeka v roce 1951. Mosaddek, který znárodnil íránský ropný průmysl, dosud ovládaný Brity, donutil šáha odejít nakrátko do exilu, když se ho panovník pokusil propustit. Britové hájící zájmy své společnosti však požádali o spolupráci americkou CIA, s jejíž pomocí byl předseda vlády v roce 1953 svržen a šáh se mohl znovu vrátit k moci.
Muhammad Rezá v příštích letech úzce politicky a ekonomicky spolupracoval s USA, od kterých nakupoval zejména technologie, včetně zbraní. Udržoval ale dobré vztahy i s Československem a dalšími státy komunistického bloku. Ve vnitřní politice vládl tvrdou rukou za pomoci obávané tajné policie SAVAK. Podle organizace Amnesty International věznil v roce 1978 Pahlavího režim asi 2200 politických odpůrců.
Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu „bílá revoluce“ – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna 1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Šáhovým úmyslem bylo přeměnit Írán ve velmoc a to znamenalo především výstavbu průmyslu. Avšak korupční prostředí a autokratický styl vlády nebyly vhodné k přeměně země na moderní stát – investice z centra sloužily jen k obohacení elity. Většina Íránců žila dál v chudých poměrech na venkově nebo v předměstských slumech a světský styl režimu zase pobuřoval duchovenstvo, lpící na muslimských tradicích.
K tomu přistupovaly i některé neuvážené kroky vlády, např. zavedení nového kalendáře, kde výchozím datem letopočtu nebyla hidžra, ale narození starověkého perského krále Kýra II.,[1] nebo grandiózní (a nákladné) oslavy dvouapůltisíciletého trvání monarchie. Přes veškeré snahy se šáhovi a jeho poradcům nepodařilo získat pro bílou revoluci veřejné mínění, přičemž nadměrné zdůrazňování předislámských perských tradic naráželo vysloveně na odpor. V průběhu doby stále více rostla vnitřní opozice proti režimu, zvýrazňovaly se jeho nedemokratické rysy a po roce 1976 mu začala dávat najevo odstup i americká administrativa, kladoucí díky prezidentu Carterovi větší důraz na lidská práva. Jednotící osobnost nalezly různorodé opoziční síly v exilové hlavě šíitských muslimů, ájatolláhu Rúholláhu Chomejnímu, který proti šáhovi vystupoval již od šedesátých let. Společnost byla hluboce polarizována.
V závěru roku 1978 vypukly v celé zemi rozsáhlé demonstrace, které se vláda snažila násilím potlačit. Ale ani dosazení vojenského kabinetu generála Gholáma Rezy Azharího nemohlo již starý režim zachránit. Dne 16. ledna 1979 opustil Muhammad Rezá zemi a o čtrnáct dní později se vrátil z exilu Chomejní, příští vůdce teokratické islámské republiky.
Exil[editovat | editovat zdroj]
Těžce nemocný šáh zamířil po svém svržení přes Egypt, Maroko, Bahamy a Mexiko do Spojených států, kde se podrobil léčbě rakoviny. Později se usadil v Egyptě, kde žil až do své smrti v roce 1980.
Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]
Šáh si na jaře 1974 začal stěžovat na bolest v oblasti břicha. Jeho osobní lékař dr. Ayadi při prohlídce šáhovi diagnostikoval splenomegalii, tj. zduření sleziny. Následně 1. května přiletěl do Teheránu tým francouzských lékařů vedený prof. Georgem Flandrinem. Ten šáhovi diagnostikoval chronickou lymfocytickou leukémii. Lékařská zpráva poskytnutá šáhovi byla značně pozměněna, aby bylo možno konstatovat, že vládce byl v dobrém zdravotním stavu a zatajit před ním pravdu o rakovině. Panovník se podrobnosti o své diagnóze dozvěděl až v roce 1978. Šáh se s francouzskými lékaři setkal znovu v roce 1976 v Curychu, již byli znepokojeni jeho krevním obrazem. Z jeho lékařských záznamů zjistili, že dostával nesprávné léky zhoršující jeho kondici. V roce 1979 šáh neprve hledal útočiště na Bahamách, ale později byl nucen odjet, jeho další zastávkou se stalo Mexiko. Na několik doporučení odjel na léčení do USA. Krátce na to se přemístil z Ameriky do Panamy. Během jeho pobytu v Panamě se Chomejního poradce Sadek Ghotbzadeh setkal se šéfem kanceláře Bílého domu Hamiltonem Jordanem. Požadoval, aby CIA šáha v Panamě zavraždila. Ten ve strachu o život opustil zemi a znemožnil tak plánovanou operaci. S podlomeným zdravím odletěl do egyptské Káhiry. Zde se nakonec natrvalo usadil. Americký kardiochirurg Michael DeBakey, vedoucí operačního týmu, se rozhodl pro splenektomii. Jeho zkušenosti s tímto zákrokem však byly velmi omezené. Během operace byl poraněna slinivka břišní. To vedlo k infekci, v jejímž důsledku Muhammad Rezá Páhlaví během několika dní upadl do kómatu a 27. července 1980 zemřel ve vojenské nemocnici v Káhiře ve věku nedožitých 61 let. Egyptský prezident Anvar as-Sádát mu vzdal poslední poctu tím, že zorganizoval státní pohřeb. Pohřben byl v mešitě Al Rifai v Káhiře, kterou dosud jednou za rok navštěvuje jeho poslední manželka Farah Pahlavi.
Šáh byl celkem třikrát ženat. S první manželkou Fauzíjou měl dceru Šahnáz, ale žádného mužského dědice – manželství bylo proto roku 1948 rozvedeno. S druhou manželkou Sorajjou Esfandijárí Bachtijárí, kterou si vzal roku 1951, neměl žádného potomka; rozvedl se s ní roku 1958. Teprve s třetí manželkou Farah (manželství uzavřeno roku 1959) měl mužské potomky – syny Kýra Rezu a Alího Rezu a kromě nich ještě dcery Farahnáz a Leilu.
Na konci srpna 1977 navštívil panovnický pár Československo (Prahu a Bratislavu) a při té příležitosti šáh obdržel Řád Bílého lva a čestný doktorát Karlovy univerzity.[2]
Tituly a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Tzv. imperiální kalendář byl zaveden v roce 1976 a místo roku 1355 hidžry se nyní počítal rok 2535. Většina Íránců změnu letopočtu bojkotovala. Viz Afshin Molavi, Toulky Persií, Praha 2002, s. 31.
- ↑ V ovzduší přátelství: Návštěva šáhinšáha a císařovny Íránu v naší zemi. Rudé právo [online]. 1977-08-29 [cit. 2020-07-17]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Farah Pahlaví, Paměti, Praha 2004 ISBN 80-7203-563-0
Související[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Muhammad Rezá Pahlaví na Wikimedia Commons 
Osoba Muhammad Rezá Pahlaví ve Wikicitátech- Záznam rozhovoru se šáhem (anglicky)
- Pořad Českého rozhlasu Plus Mohammad Rezá Pahlaví, poslední monarcha na perském trůnu, obsahuje řadu málo známých informací a archivní záznam ze šáhovy návštěvy v Praze
| Předchůdce: Rezá Šáh Pahlaví |
|
Íránský šáh 1941–1979 |
|
Nástupce: — |
| Předchůdce: Rezá Šáh Pahlaví |
|
Hlava dynastie Pahlaví 1941–1980 |
|
Nástupce: Rezá Pahlaví |
