Velké schizma

Velké schizma
období: Rozkol rané křesťanské církve
Rozdělení křesťanů v roce 1054: západní (latinská) církev oranžově, východní církev žlutě, monofyzité světle žlutě, bogomilové fialově, keltská církev růžově
Trvání	leden – červenec 1054
Místo	celý křesťanský svět (Evropa, část Asie, Severní Afrika)
Příčiny	spory o autoritu papeže a filioque, caesaropapismus
Výsledek	trvalé rozdělení církve na západní katolickou (latinskou) a východní ortodoxní (pravoslavnou)
Strany
západní katolická církev: římský patriarchát a kurie Papežský stát Papežský stát Říše římská Francie Anglie velšská království italské městské státy   Chorvatsko Uhersko Polsko Asturie León Pamplona Katalánsko Dánsko Norsko    Švédsko Bretaň gaelská království Skotsko východní katolická církev:    Konstantinopolský patriarchát Byzantská říše Byzantská říše Kyjevská Rus Kyjevská Rus Duklja Duklja Gruzie Alanie Alanie
Lídři
papež Lev IX.   patriarcha Michael císař Konstantin IX.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Velké schizma je pokračující rozkol mezi západní církví a východní pravoslavnou církví, k němuž došlo v 11. století. Začátek schizmatu se často klade do roku 1054, kdy se papežská delegace vedená Humbertem ze Silvy Candidy a východní církevní vedení kolem patriarchy Michaela Kerullaria navzájem exkomunikovaly po neúspěšných jednáních o postavení papeže v křesťanství, o druhu chleba, který se má používat při eucharistii, a o uzavření latinského kostela v Konstantinopoli. Proto se rozkol někdy označuje jako schizma roku 1054. Vzájemné vztahy mezi východní a západní církví však byly kvůli politickým a teologickým rozdílům narušeny již před tím po delší dobu (přičemž postupné odcizování započalo ve 3. století). To vysvětluje, proč se pak zejména ve východní církvi rozšířila myšlenka, že vzájemná exkomunikace se netýká jen jednotlivců, ale východního a západního křesťanství jako celku, ačkoli ve skutečnosti se navzájem exkomunikovala jen malá skupina lidí. Zároveň však vztah ještě nebyl narušen natolik, aby nebyla možná dohoda.

Papežův pokus urovnat spor poskytnutím vojenské pomoci proti invazi Seldžuků selhal. Z emočního hlediska byl vztah mezi Římem a Konstantinopolí poškozen především událostmi čtvrté křížové výpravy kdy Benátčané a Frankové v roce 1204 (tedy 150 let po exkomunikaci v roce 1054) dobyli a vyplenili Konstantinopol a založili Latinské císařství s latinským patriarchou. To pak značně ztížilo usmíření. Tváří v tvář akutním hrozbám byla na druhém lyonském koncilu (1274) a na florentském koncilu (1439) přijata usnesení o znovusjednocení, ale v obou případech pak byla pravoslavnou stranou v plném rozsahu odmítnuta a zúčastnění hierarchové byli obviněni z překročení pravomocí. Florentská unie byla odmítnuta konstantinopolským synodem v roce 1484, což rozkol patriarchátů Západu a Konstantinopole zpečetilo. Od poloviny 20. století došlo mezi pravoslavnou komunitou a katolickou církví k určitému sblížení, které vyvrcholilo současným zrušením exkomunikací z roku 1054 papežem Pavlem VI. a ekumenickým patriarchou Konstantinopole Athenagorem během druhého vatikánského koncilu v roce 1965.

Navzdory široké podpoře usmíření představitelé pravoslavné církve nadále odmítají eucharistické společenství s katolíky a někteří se staví proti dalšímu sblížení, zpochybňují dokonce i kanonický význam zrušení exkomunikací z roku 1965; rozkol zůstává nevyřešen.

Odcizení Východu a Západu

Schizma z roku 1054 bylo vyvrcholením staletí trvajícího odcizování mezi východní a západní církví, jehož počátky lze vysledovat až do prvních křesťanských století. Toto odcizování ovšem nebylo přímočarý proces.

Význam různých prvků, které přispěly k odcizení mezi východní a západní církví, se v průběhu staletí značně měnil. Například kněžské manželství bylo na Západě dlouho považováno za bezproblémové, později se pod vlivem reformní strany stalo hlavním bodem sváru s východní církví. V opačném směru totéž platilo pro používání nekvašeného chleba pro eucharistii. Následuje seznam nejdůležitějších bodů, které stály za rostoucím odcizením mezi církvemi a rozkolem roku 1054.

Jazyk

Problémy působila už skutečnost, že od 5. století začala v Římě a obecně na Západě upadat znalost řečtiny, jež byla po staletí lingua franca (komunikačním jazykem) v celém Středomoří. Již asi od roku 380 se mše na Západě začaly sloužit v latině místo v řečtině. Tím se v církvi narušila komunikace teologů. Již ve čtvrtém století jen několik západních církevních otců ovládalo řečtinu, například Ambrož Milánský a Jeroným. Přední latinský církevní učitel Augustin z Hippa však již řecky neuměl. Vysoce vzdělaný papež Řehoř I. (vládl 590–604), který nějakou dobu sloužil jako velvyslanec v Konstantinopoli, také mluvil řecky jen špatně.

Ve stejné době upadala i znalost latiny na Východě. Řečtí patriarchové a císaři zpravidla raného středověku obvykle již latinu neovládali a odmítali se učit tento jazyk, který považovali za „barbarský“. Od 7. století zásadně popíral jeho vhodnost k řešení teologických problémů kvůli jeho „barbarské povaze“. V reakci na nárůst takových „urážek latinského jazyka“ ze strany Řeků napsal papež Mikuláš I. v roce 865 emotivní dopis Michaelovi III., v němž císaři připomněl, „jak směšné je, že si říkáte ‚římský císař‘, když vůbec nerozumíte římskému jazyku.“

Teologické myšlení latinských věřících tedy zůstalo Byzantincům do značné míry cizí a nepřístupné, a totéž platí i naopak.

Kultura

Kulturní rozdíly a odlišné duchovní hodnoty a postoje také přispěly k odcizení. Řekové považovali Římany za nevzdělané a barbarské, zatímco Římané vnímali Řeky jako arogantní povýšence a puntičkáře.

Již III. kánon prvního nikajského koncilu na začátku 4. století kněžím výslovně zakázal soužití se ženou. Na Východě však toto ustanovení relativizovala trullská synoda (691/92), jež východním kněžím opět ženu povolila. Synod také odsoudil západní tradici půstu o sobotách Quadragesima.

Na Západě se však raně křesťanská nařízení o celibátu postupem času dodržovala stále méně a méně a byla přebita zvykovým právem. Zákaz byl omezen na druhá a třetí manželství a na manželství s osobou nižšího společenského postavení. Na začátku 11. století tak byli téměř všichni faráři na Západě ženatí nebo žili v konkubinátu. Od 10. století se však na Západě následkem clunyjské reformy stále častěji ozývaly hlasy volající po „obnovení“ celibátu, ale první opatření byla přijata až počátkem 11. století na popud Jindřicha II.

Teologie

V teologii si obě církve brzy vyvinuly odlišné důrazy, které se zpočátku vzájemně obohacovaly, ale poté v důsledku omezené výměny přispěly k odcizení.

Na Východě mohla být obecně platná rozhodnutí přijímána pouze ekumenickým koncilem. Na Západě však římský biskup zastával od raných dob výjimečné postavení. Východní církve římskému biskupovi tradičně přiznávaly čestné prvenství (ačkoli chalcedonský koncil objasnil, že tato jeho přednost „nemá žádné jurisdikční důsledky“) a neměly s tímto monarchistickým postojem problém, pokud se omezoval na Západ, tj. na římský patriarchát. Řím tento názor nesdílel a patriarchy jako kolektivní řídící orgán církve neuznával. Již v roce 382 římský synod výslovně zdůraznil, že římská církev nemá před ostatními církvemi přednost následkem synodálních usnesení, ale že svůj primát získala božským ustanovením sv. Petra. Papež Damasus I. se dále na tomto synodu pokusil revidovat povýšení Konstantinopole na úkor patriarchátů Alexandrie a Antiochie, a tím upevnit zpochybněné postavení Říma, ale to se z dlouhodobého hlediska ukázalo neúspěšné. V 11. století se tento nevyřešený spor o postavení římského biskupa v křesťanstvu ještě zhoršil skutečností, že sebevědomé reformní papežství se více než kdy jindy snažilo dávat najevo svou údajnou autoritu nad východní církví, což téměř nevyhnutelně vedlo ke konfliktu s Východem.

Na začátku 11. století západní církev oficiálně přidala k nicejskému vyznání víry dodatek Filioque. V patristických dobách byl Východ Filioque také otevřený, což se změnilo v 7. století, kdy se východní doktrína o Trojici začala zužovat na „ἐκ μόνον τοῦ πατρός“, jen z Otce. Na Západě se však Filioque ustálilo již v 5. století pod vlivem Augustinova učení, které Boha chápalo jako ducha sice neměnného a věčného, ale také majícího vnitřní život. Již v 7. století byly západní a východní představy o Duchu svatém neslučitelné, ale to v té době nutně nemuselo vést ke konfliktu.

Mozaika archy úmluvy z karolínské Theodulfovy kaple v Germigny-des-Prés z počátku 9. století. Důležité svědectví o spiritualitě a světonázoru Franků.

Od konce 6. století používali Vizigóti, kteří konvertovali ke katolicismu, nicejsko-konstantinopolské vyznání víry s dodatkem Filioque navzdory zákazu měnit vyznání víry, který vydal efezský koncil v roce 431. Na konci 8. století se ve franské církvi používalo také Velké vyznání víry s přídavkem Filioque. Toto rozšíření, pravděpodobně zavedené z iniciativy Theodulfa Orléanského, bylo zjevně namířeno proti adopcionismu, který se v 8. století ve Franské říši znovu začal šířit. Papežové akceptovali teologické argumenty Franků ohledně vycházení Ducha svatého z Otce i Syna (tato myšlenka se ostatně objevila už v Athanasianu z 6. až 7. století), na druhou stranu papežové až do začátku 11. století rozhodně odmítali měnit znění vyznání víry.

Změna postoje Západu k Filioque kolem roku 1014 již nemohla být interpretována jako vzájemné doplňování a brzy vedla k ostrému konfliktu. Axel Bayer však zdůrazňuje, že tato změna v žádném případě nebyla zamýšlena jako úmyslná provokace Řeků, ale spíše jako ústupek otonskému vládci Jindřichu II., který nepřítomnost Filioque v Nicejském vyznání víry kritizoval. Nicméně se Filioque brzy stalo pro reformní papeže samozřejmostí.

K odlišnému vývoji došlo i v jiných oblastech. Existovaly jiné předpisy týkající se půstu a na Západě se od 9. století začalo prosazovat, jako již předtím ve starobylé východní arménské církvi, používání nekvašeného chleba namísto kvašeného při eucharistii. Důvod spočívá v podstatě ve franském názoru, že určité prvky Staré smlouvy mají i po naplnění Zákona Kristem (Mt 5,17) stále určitou platnost. Konkrétně se odkazovalo na Lev 2,11 a Ex 12,18n a 13,7. Počátkem 10. století se nekvašený chléb na Západě z velké části prosadil. Používání nekvašeného chleba latinskou církví bylo Řeky dlouho považováno za bezproblémové. Až v 11. století se používání různých druhů chleba z politických důvodů vyostřilo do teologického sporu.

Politický vývoj

Pád Západořímské říše vedl na Východě a na Západě k velmi odlišným politickým konstelacím. Na Východě byl císař centrem politické moci, což mělo až do 9. století také významný vliv na církevní politiku a po dlouhou dobu působilo v církvi několik patriarchů podobné hodnosti. Na Západě byl patriarcha pouze jeden – římský biskup – a po dlouhou dobu neexistoval žádný mocnář odpovídající východnímu basileovi. Potenciálním zdrojem konfliktu bylo východní chápání papežství, které vnímalo výsadní postavení Říma jen jako důsledek jeho funkce císařského města, což římská strana vždy ostře odmítala.

V 8. století byla nezávislost římského biskupství značně posílena, když byl papež v roce 756 franským králem Pipinem jmenován světským pánem Papežského státu. Byzantská říše se tím cítila napadena, a v důsledku toho převedla římské diecéze v Illyrii, na Sicílii a v byzantské Dolní Itálii pod konstantinopolský patriarchát. To přirozeně vedlo ke značnému zhoršení římsko-byzantských vztahů. V následujících stoletích se papežství snažilo tato ztracená území znovu získat pod svou jurisdikci. První příležitost k tomu papežové dostali v italské politice Otta I., další příležitosti měly následovat. Císařská korunovace Karla Velikého nastolila problém dvou císařů, který se za Otty stal ještě výraznějším a intenzivnějším, což dále zhoršilo napětí mezi Východní říší a římským papežstvím.

Na byzantsko-římský konflikt by se však nemělo pohlížet jednostranně. I když byl římský papež císařovým spojencem v jurisdikčním konfliktu týkajícím se jižní Itálie, Řím naopak ochotně spolupracoval s Byzantinci, aby omezil císařův vliv na římský stolec.

Od kletby k rozkolu

Vzájemná exkomunikace z roku 1054

Kořeny napětí

Dlouho před rozkolem v roce 1054 docházelo mezi východní a západní církví k opakovaným vážným rozkolům. Za obzvláště drastické lze považovat tzv. Fotiovo schizma, které trvalo od roku 863 do roku 867 a poprvé odhalilo hloubku propasti, která se mezi východní a západní církví v průběhu staletí otevřela. Po překonání schizmatu a následujícím smírčím koncilu (879/80) – což bylo v podstatě důsledkem akutního ohrožení Lacia ze strany Saracénů – stále existující a v podstatě zcela nevyřešené sporné body opět ustoupily do pozadí, než byly v 11. století z politických důvodů znovu otevřeny.

Od 11. století se reformní papežství stále více snažilo prosadit své sebevědomější chápání primátu nad císařem, ale také nad východní církví. V této souvislosti lze chápat pokus papeže Lva IX. znovu získat církevní svrchovanost nad byzantskými územími v jižní Itálii, ztracenými v 8. století, výměnou za společnou protinormanskou vojenskou akci s Byzantinci.

Kromě toho se nyní stále více zdůrazňovala naprostá neomylnost papežů a katolické církve, takže síly ve východní církvi, které se stavěly proti nároku římské církve na vedení, byly vnímány nejen jako schizmatické, ale dokonce i jako heretické.

Rostoucí nárok na církevní primát ze strany reformního papežství poměrně brzy narazil na ostré odmítnutím vysokými byzantskými duchovními. Ti citlivě reagovali i na spojenectví mezi basileem a papežem v boji proti „normanskému moru“, protože se obávali „ne bezdůvodně nepříjemných církevně-politických důsledků“. Zpočátku však byzantští církevní představitelé zůstávali v pozadí a pouze se snažili oddálit jednání o dalších akcích v jižní Itálii a narušit je obviňováním guvernéra jižní Itálie, dokud se v roce 1052 nebo 1053 nerozhodli pro ofenzivnější přístup.

Latinský kostel v Konstantinopoli byl uzavřen a latinské bohoslužby byly zakázány. Záminkou bylo používání nesprávného obětního materiálu latiníky, a to nekvašeného chleba místo kvašeného. Latiníci za ně byli obviňováni z „mojžíšských přežitků“, a v důsledku toho jim bylo někdy dokonce upíráno, že jsou pravými křesťany. To pak dovedlo konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria k závěru, že je nezbytné latinské křesťany znovu křtít.

Exkomunikace

Lev IX. (rukopis z 11. století)

Když na jaře roku 1054 dorazili do Konstantinopole vyslanci Lva IX. vedení Humbertem ze Silvy Candidy, přesvědčeným zastáncem církevní reformy, byla vzhledem k předchozím událostem atmosféra mezi nimi a byzantskými církevními představiteli extrémně napjatá. Kvůli těžké porážce Normany měl papež zásadní zájem na řešení konfliktu dohodou, tu však podmínil tím, že Řekové uznají latinskou eucharistii za platnou. Řekové však nebyli ochotni to udělat. Místo toho bylo poselstvo na svolané synodě konfrontováno se seznamem „latinských omylů“. Latiníci byli mimo jiné obviněni z používání nesprávného eucharistického chleba a z neoprávněné změny vyznání víry vložením Filioque. Řeky taktéž uráželo, že latinští kněží nenosí vousy, že západní sochařská díla zobrazují ukřižování a že Řím zakazuje kněžské manželství.

V reakci na patový stav jednání položili římští vyslanci dne 16. července 1054 na oltář katedrály Hagia Sofia exkomunikační bulu. V ní byli řečtí církevní představitelé odsouzeni jako kacíři, obviněni ze simonie, a v důsledku toho exkomunikováni. Dále bylo odsouzeno (nehistorické) „vymazání Filioque“ z řeckého vyznání víry, povolení kněžského sňatku a opětovný křest latinských věřících po uzavření latinské církve v Konstantinopoli. Zejména obvinění z povolení kněžského sňatku se ukázalo jako nepříliš diplomatické, protože „podpořilo solidaritu mezi řeckým duchovenstvem a Kerullariem“.

21. července 1054 pak řečtí církevní představitelé na synodu svolaném speciálně pro tento účel exkomunikovali latinské vyslance. Patriarchovi se již dříve podařilo mezi lidem vytvořit dojem, že latiníci exkomunikovali nejen církevní představitele, ale celé východní křesťanstvo. Papež Lev IX. na synodu exkomunikován nebyl, protože zpráva o jeho smrti zřejmě již k řeckým církevním představitelům dorazila a pravděpodobně nechtěli zbytečně komplikovat vztahy s papeži, kteří ho budou následovat.

Následky

Takzvané „schizma z roku 1054“ mělo v celém křesťanském světě jen malý dopad. Věřící mu věnovali jen malou pozornost a kontroverze nehrála žádnou roli v realitě života většiny lidí, což se odráželo v četných sňatcích mezi latiníky a Řeky i v nepřerušeném, živém putování mezi Východem a Západem až do 12. století. Kromě toho se svátky svatých i nadále slavily společně. I většině soudobých kronikářů, řeckých i latinských, stála tato událost v jejich dílech jen za okrajovou zmínku. Na Východě to však může být také způsobeno tím, že středobyzantská historiografie se o církevně-historické události nijak zvlášť nezajímala.

Přesto se v důsledku schizmatu v církevním vedení v Konstantinopoli stále více šířil názor, že jsou nyní „odděleni“ od Západu. Již v roce 1089 zřejmě panovala v církevním vedení celé na Východě všeobecná shoda, že v roce 1054 došlo ke skutečnému rozkolu, kdy se neexkomunikovalo jen několik jednotlivců, ale západní a východní církev jako celek. Západní církev tento názor nesdílela, ale po rozkolu v roce 1054 se snažila čelit odcizení od východní církve a rozptýlit pochybnosti o jednotě s východní církví. To se však nedařilo kvůli současnému zesílenému tlaku na uznání papežského primátu.

V roce 1095 se papež Urban II. pokusil dosáhnout církevního míru s východní církví prostřednictvím latinské vojenské pomoci proti Seldžukům, kteří o několik let dříve pronikli hluboko do srdce Byzantské říše. Ačkoli samotná vojenská akce byla velmi úspěšná, napětí mezi latiníky a Řeky se po ní zvýšilo, protože vůdci toho, co bylo později nazváno „první křížovou výpravou“, po skončení vojenské akce bez výjimky porušili všechny své dříve dané sliby Byzantské říši.

Na začátku 12. století začali Řekové postupně odepírat Římu jeho čestné prvenství v křesťanském světě s odkazem na založení Konstantinopole jako císařského města a legendu o svatém Ondřeji. Niketas Seides argumentoval, že Řím ztratil církevní primát založením Konstantinopole, sedmého světovládného města, jako nové císařské metropole, a na konci svého projevu dokonce uvedl, že „Konstantinopol zastává církevní primát od vysvěcení biskupa Stachyse Ondřejem, prvním apoštolem povolaným Kristem.“

Eskalace – čtvrtá křížová výprava

Průběh

Latiníci dobývají Konstantinopol. Mozaika z počátku 13. století, San Giovanni Evangelista, Ravenna

Na začátku 13. století stojí kontroverzní a hojně diskutovaná čtvrtá křížová výprava. Fransko-benátská kruciáta, která byla zřejmě původně namířena proti Egyptu nebo Palestině, byla jejími vůdci kvůli nedostatku financí odkloněna do Konstantinopole. Sesazený byzantský princ Alexios (jako císař později Alexios IV.), který se připojil ke křižákům, jim za své dosazení na trůn slíbil bohatou odměnu, konkrétně obrovskou sumu 200 000 stříbrných, 10 000 vojáků na tažení do Palestiny a církevní unii.

Řecké duchovenstvo reagovalo na plány církevní unie, která by samozřejmě vyžadovala uznání papežského primátu, ostrým odmítnutím a opovržením. Například v roce 1203 korfský biskup k této záležitosti sarkasticky poznamenal, že nezná žádný jiný důvod pro primát římského stolce, než ten, že to byli římští vojáci, kdo ukřižoval Krista.

První pokus podnítit lidové povstání tím, že se uchazeč o trůn ukázal v galéře, vyprovokoval pouze kamení létající z hradeb Konstantinopole. Obyvatelé města nebyli k císaři Alexiovi III. nepřátelští ani nečekali na právoplatného vládce, jak princ tvrdil křižákům. Po tomto neúspěšném pokusu dobyli křižáci 6. července Galatu, a tím zahájil obléhání Konstantinopole. 17. července podnikli první útok na samotné město. Benátčanům se podařilo dobýt 25 věží mořské hradby, ale museli je ještě tentýž den opustit.

První útok se zdál být neúspěšný, ale během noci císař zpanikařil, shromáždil své poklady a spěšně uprchl do Thrákie, takže Byzantinci ještě téže noci vyvedli z vězení slepého a sesazeného císaře Izáka II. – otce Alexia IV. – a dosadil na byzantský císařský trůn. Dne 1. srpna byl poté korunován za spolucísaře jeho syn Alexios IV.

Na konci ledna 1204 se Alexios a Izák stali obětí lidového povstání podníceného protilatinskou stranou u dvora. Alexios Dukas, císařův zeť, využil situace a nechal se pod jménem Alexios V. prohlásit císařem.

Protože slíbená částka za změnu trůnu stále nebyla zaplacena a Řekové nevyhlásili poslušnost papeži, latiníci 12. dubna na město po rozsáhlém plánování zaútočili a zapálili ho. Ráno po dobytí města – Alexios už uprchl a obrana se zhroutila – začali drancovat paláce a domy, ale i kostely a kláštery města. Přitom docházelo k různým excesům. Například znásilňovali jeptišky a používali liturgické náčiní jako nádoby na pití. Kladivy a sekerami rozbili cenný oltářní obraz a ikonostas chrámu Hagia Sofia, pošlapali slonovinové řezby a zapálili celé knihovny. Když bylo město důkladně vypleněno a oloupeno o relikvie a umělecké poklady, se 16. května 1204 nechal v Hagii Sofii korunovat císař nově založeného „Latinského císařství“ Balduin I.

Následky

Už krátce po vyplenění Konstantinopole papež Inocenc III., který ještě před touto událostí zakázal latinským křesťanům pozvednout meče proti jiným křesťanům, řekl Bonifácovi z Montferratu, jednomu z vůdců kruciáty, v souvislosti s pokusem o znovusjednocení obou církví, „že řecká církev [...] odmítá vrátit se k poslušnosti Apoštolskému stolci, [neboť] v od latiníků neviděla nic než příklady zkaženosti a skutků temnoty“.

Od vyplenění Konstantinopole a založení toho, co bylo později nazýváno Latinským císařstvím, nebyl rozkol mezi východní a západní církví pouhým sporem mezi teology o záležitostech, které by se laikovi mohly jevit hnidopišské, ale součástí drsné reality. Rozkol roku 1054 se událostmi z roku 1204 „stal definitivním“. Ani zřetelná podpora řeckých biskupů na územích okupovaných latiníky státem to nemohla změnit.

Averze obyčejných lidí vůči latiníkům se projevila i tím, že pozdější středověké pokusy o unii selhaly kvůli odporu řecké církve. Od té doby již nebylo možné východní pravoslavnou církev podřídit římské svrchovanosti za podmínek latiníků.

Další vývoj

Snahy o sjednocení ve středověku

V roce 1274 hrozil útok Karla z Anjou – nejmladšího syna francouzského krále Ludvíka VIII. –, který byl v roce 1266 korunován na sicilského krále, proti ožívající Epirské říši. Na druhém lyonském koncilu v roce 1274 byl učiněn pokus o dosažení dohody mezi církvemi. Věřící i většina církevní hierarchie se však silně postavili proti a dohodu vnímali jako kapitulaci před Římem, a proto „unie“ nebyla uskutečněna v praxi. V roce 1281 se nový papež, Francouz Martin IV., postavil na Karlovu stranu a exkomunikoval byzantského basilea Michaela VIII., čímž dal Karlovi „morální podporu“. Lyonská unie, kterou většina pravoslavných nikdy skutečně neuznala, tak byla nyní anulována i katolickou stranou.

Na florentském koncilu v roce 1439, který byzantští císaři uvítali kvůli akutní turecké hrozbě, se tento vzorec opakoval. Ani tato unie nebyla dobře přijata věřícími a většinou duchovenstva. V roce 1484 byla florentská unie definitivně odsouzena konstantinopolským koncilem. Koncil také nařídil, že katolíci po přijetí do pravoslavné církve musí znovu obdržet biřmování a zříci se florentského koncilu. Rozkol tedy těmito pokusy o sjednocení nakonec nebyl odstraněn, ale dokonce prohlouben.

Moderní doba

Od 16. století začala katolická církev používat politiku „unií“ k oddělení jednotlivých nespokojených skupin v rámci východních církví od jejich mateřských církví a k jejich začlenění do katolické církve. Uniaté si mohli co nejvíce zachovat svou liturgii a zvyky, což sjednocení značně usnadňovalo. Kromě mukačevské unie a církve Rusínů v Polsku se například i církev Rumunů v Transylvánii snažila připojit k římskokatolické církvi pod vlivem šíření kalvinismu, vnímaného jako ohrožení. Toto rozšíření katolického území, které pravoslavní považovali za útok na sebe, přirozeně vedlo k jejich velké nelibosti a hněvu. Katolíky nepovažovali za sjednocovatele, ale spíše za nositele rozkolu.

V roce 1729 římská Kongregace pro šíření víry zakázala svátostné společenství se schizmatiky a kacíři. Podle katolického názoru přinejmenším mezi schizmatiky patřili i pravoslavní. To katolíkům zakazovalo udělovat svátosti pravoslavným křesťanům nebo je od pravoslavných křesťanů přijímat, ačkoli pravoslavné svátosti katolíci stále uznávali za platné. Poté v roce 1755 pravoslavní patriarchové Konstantinopole, Alexandrie a Jeruzaléma vyhlásili křest – a tedy i všechny ostatní svátosti – katolíků za neplatné. To bylo značné zhoršení situace ve srovnání s konstantinopolským koncilem v roce 1484, který vyžadoval pouze biřmování.

Od roku 1958 začalo určité sbližování mezi pravoslavnou a katolickou církví, projevované gesty vzájemného uznání. Na jaře roku 1965 pravoslavná strana nejprve navrhla katolické církvi, aby bylo tzv. schizma z roku 1054 odstraněno a aby byl zahájen „dialog lásky“ k dosažení katolicko-pravoslavného porozumění. 7. prosince 1965, během závěrečného zasedání druhého vatikánského koncilu, pak papež Pavel VI. a Athenagoras, patriarcha konstantinopolský, prohlásili vzájemnou exkomunikaci z roku 1054 za zrušenou. Ačkoli pravoslavná komunita většinou zrušení exkomunikace podpořila, představitelé pravoslavné církve rozhodně odmítli eucharistické společenství s katolíky.

Po zrušení exkomunikací v roce 1965 následoval tzv. „dialog lásky“, který pokračoval až do roku 1975. Výsledky dialogu se zpočátku jevily velmi slibně, což v církvi živilo naděje na brzké sjednocení, nebo alespoň na eucharistické společenství mezi katolickou a pravoslavnou církví. Následující „dialog pravdy“ se však ukázal jako podstatně náročnější a došlo k několika významným neúspěchům. V této souvislosti byl opět zpochybněn i pokrok v dialogu lásky a kanonický význam zrušení kleteb z roku 1054.

Současná situace

Dodnes existují mezi katolickou a pravoslavnou církví značné rozpory. Celkově je však třeba zdůraznit, že podobnosti jasně převažují nad rozdíly.

Papežský nárok na primát, který v podstatě dosáhl své současné podoby až za reformních papežů vrcholného středověku a byl znovu potvrzen na prvním vatikánském koncilu, stále představuje velkou překážku pro porozumění mezi katolickou a pravoslavnou církví, protože pravoslavné církve nejsou ochotné jej uznat a zároveň se ho katolická církev jen stěží může úplně zříci, i když se zdá být ochotna v tomto ohledu učinit určité kompromisy.

Filioque ve Velkém vyznání víry římskokatolické církve zůstává dodnes významným zdrojem kontroverzí. Je však třeba poznamenat, že výhrady v tomto ohledu nyní vycházejí poměrně jednostranně z pravoslavné komunity. Dorothea Sattlerová například poukazuje na to, že katolická církev nyní opustila středověký názor, že vynechání Filioque z vyznání víry by mělo být v zásadě považováno za kacířské. Tuto praxi doporučuje od 18. století i uniatským východním katolickým církvím.

Budoucí zacházení s uniatskými církvemi je taktéž kontroverzní.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Morgenländisches Schisma na německé Wikipedii.

Literatura

• Dějiny Byzance, Nakladatelství Academia, Praha 1992, Praha 1994.
• Dějiny Řecka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.
• Církevní dějiny III, Aleš Pavel, Pravoslavná bohoslovecká fakulta
• Byzantologie, Kryštof biskup, Pravoslavná bohoslovecká fakulta
• Axel Bayerl: Spaltung der Christenheit. Das sogenannte Schisma von 1054, Köln 2002.
• Jan Dhondt: Weltbild Weltgeschichte. Band 10. Das frühe Mittelalter, Augsburg 2000.
• Wolfgang Hage: Das Christentum im frühen Mittelalter (476–1054). Vom Ende des weströmischen Reiches bis zum west-östlichen Schisma, Göttingen 1993.
• Jacques Le Goff: Weltgeschichte. 11. Das Hochmittelalter, Augsburg 2000.
• Franz Georg Maier: Weltbild Weltgeschichte. Band 13. Byzanz, Augsburg 2000.
• Jean-Marie Mayeur (Hrsg.): Die Geschichte des Christentums. Band 4. Bischöfe, Mönche und Kaiser, Freiburg 1994.
• Jean-Marie Mayeur (Hrsg.): Die Geschichte des Christentums. Band 5. Machtfülle des Papsttums, Freiburg 1994.
• Claudia Zey: Der Investiturstreit, München 2017.

Související články

• Organizace pravoslavných církví
• Hierarchie katolické církve
• Fotios

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Velké schizma na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph264905 BNF: cb119787783 (data) GND: 4130393-3 LCCN: sh85118130 NLI: 987007560591905171

Portály: Byzantská říše | Křesťanství