Svatokupectví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Svatokupectví (též používáno simonie z latinského simonia) je obchod s duchovními věcmi. Znamená prodávání nebo kupování hodnot duchovních (svátosti, rozhřešení, odpustky, církevní moc, jurisdikce) za hodnoty časné (peníze, protekce, různé služby nebo majetkové výhody) nebo prodávání a kupování časných hodnot, s nimiž jsou neodlučně spojeny hodnoty duchovní (např. církevní obročí) nebo prodávání a kupování časných hodnot, k nimž se duchovní hodnoty připojují (např. když by někdo prodával nebo kupoval svěcený růženec, kalich aj. posvátné předměty, protože jsou posvěcené).

V Bibli má svatokupectví podklad ve Skutcích apoštolů, kdy konvertita Šimon chtěl získat od apoštolů za úplatu dary Ducha svatého a hrozilo mu za to zatracení.[1] Od Šimonova jména je odvozen latinský termín simonia.

Od svatokupectví je třeba odlišovat poskytování nebo přijímání darů k výživě duchovních osob, které je dovoleno při posluhování některými svátostmi a svátostinami.

Všechny činy svatokupectví jsou hříšné a před právem neplatné. Kdo se provinil svatokupectvím smluvním reálným nebo svatokupectvím důvěrním, upadá v exkomunikaci.

V zákonech křesťanských římských císařů byla simonie kladena na stejnou úroveň jako velezrada, později byla považována za kacířství. Bujela hlavně ve středověku, kdy ve 2. polovině 11. století byla bojem o investituru sice omezena, ale teprve po tridentském koncilu (probíhal 1545–1563) dokonaleji utlumena.

České země[editovat | editovat zdroj]

  • První významné obvinění ze simonie vznesl litoměřický probošt Jindřich ze Schönburgu proti pražskému biskupovi Janovi IV. z Dražic. Biskup se z nařčení jel očistit osobně na papežský dvůr do Avignonu, kde žil v letech 1318 až 1329. Obhájil se a navíc navázal důležité kontakty [2].
  • Jan Hus sepsal systémové kritické dílo Knížky o svatokupectví (1412-1413), kde vyjmenoval všechny druhy a způsoby svatokupectví. Zařadil je mezi zásadní provinění kněží a žádal reformu církevních předpisů. Jeho závěry převzali husité a snažili se o nápravu bojovými prostředky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sk 8, 9 – 8, 24 (Kral, ČEP)
  2. Milan BUBEN: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, II./1. Libri Praha 2003, s. 22

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Merell Jan: Malý bohovědný slovník, Praha 1963.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]