Šakal obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxŠakal obecný
alternativní popis obrázku chybí
Šakal obecný srílanský
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď psovití (Canidae)
Rod Canis
Binomické jméno
Canis aureus
Linné, 1758
Výskyt šakala obecného
Výskyt šakala obecného
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šakal obecný (Canis aureus) je druh psovité šelmy. Obývá především jihovýchodní Evropu a jihozápadní a jižní Asii, ale i některé regiony jihovýchodní Asie. Ostrůvkovitě je ho možné pozorovat i v Česku, stalo se tak například v letech 2008, 2015 a 2016.[2][3] Oproti nejmenšímu poddruhu vlka obecného, vlku arabskému (Canis lupus arabs), je šakal menší, má kratší nohy i ocas, protáhlejší trup a užší čenich. Barva srsti se mění v závislosti na ročním období: zatímco v létě je krémově žlutá, v zimě se zbarví do tmavé béžové. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se jedná o málo dotčený druh.

Předchůdcem šakala obecného je pravděpodobně již vyhynulý druh Canis arnensis, který obýval jižní Evropu asi před 1,9 miliony lety. Samotný šakal se ale do Evropy dostal nejspíše z Indie a to přibližně před 20 000 lety na konci poslední doby ledové. Z toho období pochází i nejstarší fosílie, která byla odkryta v archeologickém nalezišti Ksar Akil, vzdáleném asi 10 severovýchodně od BejrútuLibanonu. Evropské fosílie nejsou tak staré: nejstarší byly nalezeny v Řecku a jejich staří je odhadováno asi na 7 000 let.

Je uváděno sedm poddruhů šakala obecného, které se liší vzhledem i areálem výskytu. I přes shodu jmen, tento druh není úzce příbuzný africkému šakalovi čabrakovému (Canis mesomelas) ani šakalovi pruhovanému (Canis adustus), zato jeho blízkými příbuznými jsou vlk africký (Canis anthus), vlček etiopský (Canis simensis) a kojot prérijní (Canis latrans).

Tato šelma se hojně vyskytuje v okolí řek, jezer nebo kanálů a v údolích; v podhůřích nebo nízkých horách spíše vzácně. Šakal obecný je společenské zvíře a žije v malých smečkách tvořených párem a jejich potomky. Má schopnost přizpůsobit se různým podmínkám a živí se čímkoliv, od hmyzu až po malé kopytníky. Jeho hlavními konkurenty jsou liška obecná (Vulpes vulpes), kočka bažinná (Felis chaus), na Kavkazu též mýval severní (Procyon lotor) a ve střední Asii kočka stepní (Felis lybica ornata).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Šakala obecného, známého též pod označením vlk šakalovitý,[4] poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. vydání své knihy Systema naturae pod binomickým jménem Lupus aureus.[5]

Šakal obecný je řazen do čeledi psovitých, skupiny šelem, které sdílí morfologické znaky i 78 chromozomů, což umožňuje mezidruhové křížení.[6] Ačkoliv se šakal obecný podobá africkým druhům šakalů zubním vzorcem i stavbou těla a obecně se uvádělo, že jde o homogenní druhy, studie jejich DNA prokázaly, že tyto druhy nejsou monofyletické, tzn. nemají společného předka a jsou si příbuzné jen vzdáleně.[7][8][9] Označení „šakal“ pro všechny tři druhy je tedy sporné.[7]

Roku 2005 byla provedena studie genetické informace psovitých šelem, která prokázala, že nejbližším příbuzným šakal obecného je kojot a vlček etiopský.[10]

Až do roku 2015 se uvádělo, že šakal obecný má třináct poddruhů, z nichž šest obývalo i Afriku. Právě toho roku ale vznikla nová studie zabývající se genetikou šakala, která došla k závěru, že těchto šest subspecií by mělo být řazeno jako samostatný druh, načež vznikl vlk africký a počet poddruhů šakala obecného se snížil na sedm.[11][12]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

  • Canis aureus aureus je charakteristický větším tělem, než mají zbylé poddruhy. V srsti se mísí černé, pískové a, především na vnitřní straně nohou, bílé chlupy.[13] Hmotnost jedinců nominátního poddruhu se mění s lokací, ale obecně se pohybuje od 8 do 10 kg. Obývá Afghánistán, Írán, Irák, Arabský poloostrov, BalúčistánPákistánu a pouště západní Indie,[13] kde se mísí s populací šakalů obecných indických a srílanských.[14] Zvířata žijící v těsné blízkosti šakalů obecných indických, především v oblasti Kumaun v Indii, často nesou znaky obou subspecií.[14]
  • Šakal obecný siamský (Canis aureus cruesemanni) je menší než nominátní Canis aureus aureus. Poddruh jako takový byl zpochybněn, protože jeho klasifikace je založena především na pozorování zvířat žijících v zajetí.[15] Obývá oblast od východní Indie přes Myanmar až po Thajsko.[16] Poprvé byl popsán německým zoologem Paulem Matschiem roku 1900.
  • Canis aureus ecsedensis se podobá šakalovi obecnému kavkazskému, avšak s tím rozdílem, že má širší černý pruh srsti na hřbetě a jeho zbarvení je spíše tmavší. S šakalem kavkazským sdílí i rozměry lebky a není ani jisté, zda se nejedná o totožné poddruhy.[17] Obývá oblast Panonské pánve a střední Evropu.[17]
  • Šakal obecný indický (Canis aureus indicus) má na hřbetě převážně černé a bílé chlupy, na ramenou, uších a nohou bývá žlutohnědě zbarvený. Právě žlutohnědé zbarvení je ale patrnější u jedinců žijících ve vyšších nadmořských výškách. Tělo dospělců od čenichu k ocasu měří asi 100 cm, na výšku mezi 35 až 45 cm. Váží 8 až 11 kg.[18] Žije v Nepálu, Bhútánu, Myanmaru, Thajsku a indických státech Sikkim a Ásám.[13] Roku 1833 jej poprvé popsal anglický zoolog Brian Houghton Hodgson.
  • Šakal obecný kavkazský (Canis aureus moreotica) je největší z poddruhů šakala obecného, samci i samice dorůstají výšky v průměru 120–125 cm a váží mezi 10 a 15 kg.[19] Mají hrubou srst, s výrazně tmavším zbarvením, než je patrné například u indického poddruhu. Nohy, uši a čelo mívají načervenalou až kaštanovou barvu.[13] Žije v jihovýchodní Evropě, Malé Asii a na Kavkazu.[13] Zástupci tohoto poddruhu též bývají pozorováni v Česku.
  • Šakal obecný srílanský (Canis aureus naria) měří  67 až 74 cm a váží mezi 5 a 8,6 kg. Jeho zimní srst je kratší, hladší a ne tak hustá jako u indického poddruhu. Na zádech je zbarvení tmavší, většinou se zde mísí černé a bílé chlupy. Nohy a břicho jsou světlejší a spíše žlutohnědé barvy. Při línání se barva srsti příliš nemění.[14] Obývá jižní Indii a ostrov Srí Lanka a první popis provedl v roce 1916 Robert Charles Wroughton.[20]
  • Šakal obecný syrský (Canis aureus syriacus) se vyznačuje hnědýma ušima. Na zádech je zbarvený žluto-hnědě, zatímco boky mají světlejší odstín a břicho je bělavě žluté.[21] Tělo je dlouhé 60–90 cm, ocas měří 20–30 cm a hlava má délku 15–18 cm. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 5 a 12 kg.[22] Žije v Izraeli, Libanonu, Sýrii a západním Jordánsku.[13][16][22]

Fylogeneze[editovat | editovat zdroj]

Dospělý běžící jedinec šakala obecného
Dospělý šakal obecný v národním parku Kaeng Krachan (Thajsko)

Předkem současných šakalů obecných je pravděpodobně již vyhynulý druh Canis arnensis, který byl endemický pro jižní Evropu a obýval ji v raném pleistocénu zhruba před 1,9 miliony lety.[23] Morfologicky se podobal spíše šakalovi obecnému, než africkým šakalům čabrakovým a pruhovaným.[24][25]

Nejstarší fosílie šakala obecného byla nalezena nedaleko skalního úkrytu v archeologické lokalitě Ksar Akil (vzdálená asi 10 km jihovýchodně od Bejrútu v Libanonu). Zde nalezený fragment zubu je datován do doby asi před 20 000 lety.[26] Nejstarší evropské fosílie jsou podstatně mladší: byly objeveny v řeckých Delfách a jsou staré přibližně 7 nebo 6,5 tisíce let.[27] Neobvyklé fragmenty patní kosti byly též nalezeny v jeskynním komplexu Azokh v Náhorním Karabachu (jihozápadní Ázerbájdžán), ty jsou datovány do středního pleistocénu, není ale znám jejich přesný původ.[25]

Mitochondriální DNA šakalů obecných je tvořena haplotypem, který se skládá ze dvou haploskupin: starší a mladší. Starší haploskupinu mají jedinci z Indie, zatímco mladší skupinu mají šakalové obecní ze všech ostatních oblastí.[28] Právě indičtí šakalové obecní vykazují největší genetickou rozmanitost a je tedy pravděpodobné, že původně žili v Indii a až poté, přibližně na konci posledního glaciálního maxima (před ± 20 tisíci let), se rozšířili do Eurasie.[29] Další izolovaná a geneticky rozmanitá populace žije v Izraeli, avšak důvodem je pravděpodobně křížení se psy a vlky.[11][30] Podle studie provedené v roce 2014 je více jak 15 % izraelského genomu vlků výsledkem křížení s šakaly.[31]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lebka šakala
Lebka šakala obecného vystavená v Muséum national d'histoire naturellePaříži

Šakalové obecní jsou vzhledem podobní vlkům obecným, ale jsou menší, lehčí, mají delší trup, méně výrazné čelo, kratší nohy a užší tlamu.[32] V poměru k tělu jsou nohy šakala obecného dlouhé a štíhlé, na tlapách s malými polštářky.[33] Tělo samců měří mezi 71 a 85 cm, u samic je to 69 až 73 cm. Kohoutková výška pro obě pohlaví je 45–50 cm. Dospělí samci váží 6–14 kg, samice o něco méně: přibližně 7–11 kg.[32]

Lebka šakalů obecných je podobná jako u vlků obecných, naopak je výrazněji odlišná od lebek jiných druhů šakalů či vlčka etiopského.[34] V porovnání s vlky obecnými je hlava šakalů menší, méně masivní, s kratší obličejovou částí. U některých jedinců se též může na zadní části hlavy vyskytnou výrůstek z kosti, který měří asi 1,3 cm a jemuž bývají na Srí Lance připisovány magické schopnosti.[35]

Srst je hrubá a krátká,[34] základní barvou je zlatá až písková. přesné rozložení barev se ale liší u jednotlivých poddruhů a zbarvení se též mění sezónně.[36] Podobným znakem u všech subspecií je pruh srsti táhnoucí se od hřbetu až po ocas, ve kterém se mísí bílé a hnědé chlupy. Také tmavá až černá špička ocasu je společná.[33] Dolní partie jsou světlejší, než zbytek těla.[33] Šakalové žijící ve větších nadmořských výškách mívají světlejší odstíny, než je patrné u jedinců z údolních oblastí.[18] Jsou hlášeni i melaničtí jedinci, tedy šakalové s tmavým až černým kožichem.[33] Oproti melanickým vlkům a kojotům, kteří získali tmavou pigmentaci křížením s domácími psy, melanismus u šakalů obecných pravděpodobně vyplývá z nezávislé mutace, která by mohla být i adaptačního charakteru.[37]

Línají dvakrát ročně: na jaře a na podzim. V některých oblastech, například Zakavkazsku a Tádžikistánu, ale jarní línání začíná již na konci zimy.[38] Zdejší studie zjistily, že pokud byla zima teplá, začínají šakali obecní pelichat již v polovině února, pokud byla studená, dochází k tomu až v polovině března.[38] Obměna srsti se první projeví na hlavě a končetinách, postupně se rozšiřuje i na boky, hrudník a břicho a končí na ocase. Podzimním línání začíná v polovině září a postupuje od zádi a ocasu k břichu, bokům a zbytku těla.[38]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Šakalové obecní mají široký areál výskytu. Obývají střední, jižní, jihovýchodnívýchodní Evropu, hlášena jsou též pozorování v Německu[39] a Dánsku.[40][41] Šakal obecný byl zaznamenán i v Nizozemsku, v tomto případě ale není jisté, zda neutekl ze soukromé zoo.[42] V Asii žijí v oblasti od Thajska až po Arabský poloostrov. Bývají též vídáni ve Vietnamu, jižním Laosu a Kambodži.[43]

Jelikož jsou šakalové všežravci, mohou obývat mnoho typů stanovišť. Jsou ale početní především v okolí řek a v údolích. Vyhýbají se středoasijským pouštím Karakum a Kyzylkum (ačkoliv v okrajových oázách je možné je pozorovat),[44] ale žijí v indické Thárské poušti.[45] V Indii jsou zaznamenáváni i v nadmořských výškách přes 2000 m.[45]

V některých oblastech šakali obecní v minulosti vymizeli, později se zde ale znovu usadili. Například v Maďarsku byli v první polovině 20. století prohlášeni za vymřelé, ale v raných 80. letech se zde začali znovu usazovat, především na jihu země.[46]

Pozorování v Česku[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od vlků, šakali obecní v minulosti v Česku nežili: stěhují se sem až v posledním desetiletí. Důvodem přesunu na sever mohou být i klimatické změny.[2][3] Vůbec první zaznamenaný šakal obecný se v Česku objevil v roce 2006. Šlo o samce, který byl nalezen mrtvý, sražený autem, na jižní Moravě, nedaleko hranic se Slovenskem a Rakouskem.[46] V roce 2008 byli zaznamenáni na Moravě, na Břeclavsku a Uherskohradišťsku.[2] První vyfotografování se podařilo v roce 2015 studentce Univerzity Karlovy Kláře Pyškové v Polabí.[3] Až roku 2017 ale bylo díky záběrům z fotopastí dokázáno, že se v Česku šakalové obecní také rozmnožují. Samice s mláďaty byla vyfocena v bývalém vojenském prostoru v Milovicích na Nymbursku.[47][48] Jedná se zároveň i o nejsevernější lokalitu Evropy, kde byla zaznamenána rozmnožující se populace šakalů obecných.[48]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Stravovací návyky[editovat | editovat zdroj]

Šakal požírající svoji kořist
Šakal obecný krmící se na mršině axise indického (Axis axis)

Šakalové obecní jsou zároveň predátořimrchožrouti.[49] Jsou všežraví a jejich jídelníček se mění podle ročního období a také podle rozšíření. Šakalové z okolí indického města BharatpurRádžasthánu se živí ze 60 % hlodavci, ptáky a ovocem, zatímco jídelníček jedinců z Národního parku Kanha se z 80 % skládá z hlodavců, plazů a ovoce.[45] Kromě masa se tedy živí i různými plody, nejčastěji z rostlin Carissa carandas, hřebíčkovců šabrejových (Syzygium cumini), naditců jehnědokvětých (Prosopis juliflora), kasií obecných (Cassia fistula) nebo rostlin z rodu cicimek (Ziziphus).[45]

Na Kavkazu a v Zakavkazsku se šakalové obecní živí hlavně zajíci a myšmi, dále také bažanty, frankolíny, kachnami, lyskami, slípkami a různými drobnými pěvci. Z rostlinných zdrojů jde o plody hlohu, dřínu, mišpule obecné (Mespilus germanica) nebo hrušky.[49]Maďarsku zase tvoří 55 % jejich jídelníčku hraboši polní (Microtus arvalis) a norníci rudí (Myodes glareolus) a další 41 % mršiny divokých prasat (Sus scrofa).[50] Na okrajích pouště Karakum se živí hlavně pískomily, ještěry, hady, rybami a ondatrami pižmovými (Ondatra zibethicus), z plodů jsou to moruše, vodní melouny, meruňky, rajčata a hroznové víno.[49]

Šakalové obecní se také naučili přizpůsobit svůj jídelníček dostupnějším surovinám: například v Srbsku jsou to mršiny hospodářských zvířat, což mohlo být jedním z faktorů při rozšíření zdejší populace.[51]

Loví sami nebo v párech, ale jen výjimečně ve smečkách. Pokud loví osamotě, nejdříve si najdou vhodnou kořist, poté se ukryjí, připlíží se co nejblíže a vrhnou se na ni.[52] Nejčastější kořistí jednotlivců bývají hlodavci, ptáci a zajíci. Například hlodavce vyhledávají pomocí sluchu.[52] Umí ale využít i výhod skupiny a pokud loví vodní hlodavce nebo ptáky, běhají podél toku vody a nahání si kořist mezi sebou.[52]

V jihovýchodní Asii šakalové při lovu spolupracují s dhouly (Cuon alpinus).[15] Naopak mezi jejich hlavní konkurenty patří vlci, lišky a kočky bažinné, na Kavkaze pak mývalové severní a ve střední Asii kočky stepní.[53]

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Šakalové obecní přizpůsobují své sociální uspořádání v závislosti na dostupnosti jídla.[54] Primárně žijí v páru, popřípadě s nejmladším vrhem, ale například v Indii bylo při pozorování v Gudžarátu zaznamenáno, že z 270 jedinců 31 % žilo samostatně, 35 % v páru, 14% ve trojici a 20 % jich žilo ve smečce o více než třech jedincích.[54]

Svá území si označují močí nebo výkaly, přičemž teritoria se mohou i překrývat. Jejich velikost se pohybuje mezi 1 až 20 km2, záleží na dostupnosti potravy. Kvůli shánění jídla cestují i na větší vzdálenosti, za noc ujdou až 12–15 km, a poblíž nového zdroje se mohou zdržet i několik dní, než se vrátí.[54]

Sociální interakce mezi šakaly jsou podobné jako u vlků. Vytí je nejčastější v období od prosince do dubna, kdy se vytvářejí páry a dochází k rozmnožování, což značí, že tato interakce hraje důležitou roli i při vymezování a obraně teritoria.[54] Nejdříve vydávají nízké tóny, které postupně nabývají na intenzitě,[54] a celý sled zvuků pak opakují třikrát až čtyřikrát.[14]

Reprodukce[editovat | editovat zdroj]

Mladý jedinec ve volné přírodě
Štěně šakala obecného

Tyto šelmy tvoří monogamní páry: s jedním partnerem žijí celý život.[55] Samice hárají jednou ročně a během prvního cyklů bývají pronásledovány samci, kteří o ně mezi sebou soupeří.[55] Páření probíhá v Izraeli od října do března, od února do března v Indii a Turkmenistánu.[54]

Když samec získá partnerku, dojde ke kopulaci, která, podobně jako u jiných psovitých šelem, trvá většinou několik minut. Březost trvá přibližně 63 dní a mladí se rodí vždy v době hojnosti potravy.[54] Samec pomáhá s hrabáním doupěte i s péčí o mladé.[55]

Samice v Indii mohou při porodu obývat i opuštěné nory lišek džunglových (Vulpes bengalensis), dikobrazů srstnatonosých (Hystrix indica) nebo doupata vlků. Hloubí si ale i vlastní nory, které bývají 2 až 3 m dlouhé a 0,5 až 1 m hluboké a mohou mít jeden až tři vstupy. Mladá štěňata pak rodiče přesouvají mezi dvěma až čtyřmi různými místy.[56] Středoasijští šakalové obecní netvoří nory, místo toho mají v hustých porostech mělké pelechy. Na Kavkaze a v Zakavkazsku bývají nory umístěné v těžko přístupných křoviscích, na svazích roklí nebo na rovinách. V Dagestánu a Ázerbájdžánu byly dokonce vrhy zaznamenány v dutinách stromů, mezi kořeny a pod kameny na březích řek.[57]

V Zakavkazsku a na Kavkaze se štěňata rodí mezi březnem a dubnem,[55] v severovýchodní Itálii na konci dubna.[19] Naopak v Nepálu se mladí rodí kdykoliv během roku.[18] Četnost vrhu se liší v závislosti na zeměpisném rozšíření: v Zakavkazsku je to 3–6 štěňat, v Tádžikistánu 3–7, v Uzbekistánu 2–8 a v Bulharsku 4–7. V Indii čítá vrh průměrně 4 mladé.[55] Rodí se se zavřenýma očima, ty se otevírají po 8 až 11 dnech.[53] Po jedenácti dnech od narození se také štěňatům začínají prořezávat zuby.[56] Od druhého týdne života se spolu štěňata začínají prát a zlepšují si tak schopnosti. Do agresivity se ale tyto hry vyvinou až přibližně ve čtvrtém až šestém týdnu.[58] Postupně se ve skupině vytvoří hierarchie a během dvanáctého týdne života již agresivita opadá.[59] Poté, co samice přestane mladé kojit, opustí je.

Samice šakalů obecných pohlavně dospívají v 10 až 11 měsících života, u samců je to až ve 21 až 22 měsících.[53]

Zdraví a úmrtnost[editovat | editovat zdroj]

Šakalové obecní mohou přenášet nemoci či parazity nebezpečné člověku, především vzteklinu a prvoky Leishmania donovani, kteří jsou sice neškodní pro šakaly, ale lidem mohou způsobit leishmaniózu. Studie provedená v jihozápadním Tadžikistánu ukázala, že zdejší šakalové mohou být hostiteli pro šestnáct a více parazitů najednou. Jedná se především o tasemnice, hlístice a vrtejše. Tato studie též zjistila, že jsou hostiteli pro 12 různých druhů klíšťat i pro všenku psí (Trichodectes canis).[60] Jedinci v Íránu bývají nakaženi i červy nebo měchožily zhoubnými (Echinococcus granulosus).[61][62] V Rumunsku byl zaznamenán šakal, který byl hostitelem pro jeden z druhů svalovců: Trichinella britovi.[63]

Takové množství parazitů mimo jiné ale způsobuje i to, že když se šakalové obecní rozšiřují po celé Evropě, přináší s sebou druhy, které zde dosud nebyly.[61]

Vztah k lidem[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení lovu šakalů člověkem se smečkou psů
Ilustrace lovu šakalů z roku 1818

Útoky na člověka[editovat | editovat zdroj]

Ve středoindickém státě Čhattísgarh bylo v letech 1998–2005 zaznamenáno na 220 útoků šakalů na člověka, ačkoliv žádný z nich nebyl smrtelný. Přitom před rokem 1997 nebyl v dané oblasti evidován ani jeden. Důvodem takového nárůstu mohl být velký rozvoj zdejšího zemědělství, kvůli čemuž šakalové obecní přišli o místo pro své nory a nakonec i o potravu, takže byli nuceni hledat u lidských obydlí. Indové většinou takové jedince vyhání a ti se proto stávají agresivnějšími. Nejčastěji zde útočí samice s mláďaty.[64]

V Evropě nebývají útoky šakalů obecných vůbec zaznamenávány.[65]

Legální status a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) řadí šakaly obecné mezi málo dotčené druhy. Jejich populace je široce rozšířená, v některých oblastech i velmi početná.[66] Nejsou uvedeni ani na Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES). Nicméně například směrnice Evropské unie, zvaná Směrnice o stanovištích (1992), stanovuje limity pro konání vlád v případě přemnožení šakalů. Cílem je zachování přírody a zdejších organismů, některé země s tím ale nesouhlasí; protože podle nich není šakal obecný původní druh.[67]

Význam v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Šakalové obecní se objevují v indickém folkloru a ve dvou starověkých textech: Džátaky a Pančatantra, kde vystupují jako inteligentní a lstivá zvířata. Ve staroindickém eposu Mahábhárata se nachází příběh vyprávějící o šakalovi, který proti sobě poštval své přátele, tygra, vlka, myš a promyku, aby si mohl svoji kořist nechat pro sebe. V buddhistických příbězích je šakalům též přisuzována vychytralá povaha, podobně jako například liškám.[68] Ranní vytí šakala je bráno jako znak štěstí.[69]

hinduismu je v souvislosti se šakaly zobrazováno několik bohů, například Čamunda nebo Kálí.[68]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. a b c KRATOCHVÍL, Bedřich. Do Česka dorazili šakali. Lidovky.cz [online]. 2008-07-31 [cit. 2008-07-31]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  3. a b c BOBŮRKOVÁ, Eva. Šakali jsou tady. A nechali se nachytat v Polabí. Vesmír.cz [online]. 2015-09-21 [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  4. ŠTRÁFELDA, Jan. Šakal obecný [online]. BioLib, 2002-11-06, rev. 2008-07-21 [cit. 2017-11-30]. Dostupné online. 
  5. LINNÉ, Carl. Systema Naturae. 10. vyd. Stockholm: [s.n.], 1758. 824 s. Dostupné online. S. 40. (latinsky) 
  6. WAYNE, Robert K.; OSTRANDER, Elaine A. Origin, genetic diversity, and genome structure of the domestic dog. BioEssays. 1999-03-01, roč. 21, čís. 3, s. 247–257. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. ISSN 1521-1878. DOI:10.1002/(sici)1521-1878(199903)21:3%3C247::aid-bies9%3E3.0.co;2-z. (anglicky) 
  7. a b RUENESS, Eli Knispel; ASMYHR, Maria Gulbrandsen; SILLERO-ZUBIRI, Claudio. The Cryptic African Wolf: Canis aureus lupaster Is Not a Golden Jackal and Is Not Endemic to Egypt. PLOS ONE. 2011-01-26, roč. 6, čís. 1, s. e16385. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0016385. (anglicky) 
  8. CHERIN, Marco; BERTÈ, Davide F.; ROOK, Lorenzo. Re-Defining Canis etruscus (Canidae, Mammalia): A New Look into the Evolutionary History of Early Pleistocene Dogs Resulting from the Outstanding Fossil Record from Pantalla (Italy). Journal of Mammalian Evolution. 2014-03-01, roč. 21, čís. 1, s. 95–110. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. ISSN 1064-7554. DOI:10.1007/s10914-013-9227-4. (anglicky) 
  9. VAN VALKENBURGH, Blaire; WAYNE, Robert K. Shape Divergence Associated with Size Convergence in Sympatric East African Jackals. Ecology. 1994-09-01, roč. 75, čís. 6, s. 1567–1581. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. ISSN 1939-9170. DOI:10.2307/1939618. (anglicky) 
  10. LINDBLAD-TOH, Kerstin; MEMBERS, Broad Sequencing Platform; WADE, Claire M. Genome sequence, comparative analysis and haplotype structure of the domestic dog. Nature. 2005/12, roč. 438, čís. 7069, s. 803–819. Dostupné online [cit. 2017-12-05]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/nature04338. (anglicky) 
  11. a b KOEPFLI, K.-P.; POLLINGER, J.; GODINHO, R.; ROBINSON, J.; LEA, A.; HENDRICKS, S.; SCHWEIZER, R. M.; THALMANN, O.; SILVA, P.; FAN, Z.; YURCHENKO, A. A.; DOBRYNIN, P.; MAKUNIN, A.; CAHILL, J. A.; SHAPORIO, B.; ÁLVARES, F.; BRITO, J. C.; GEFFEN, E.; LEONARD, J. A.; HELGEN, K. M.; JOHNSON, W. E.; O'BRIEN, S. J.; VAN VALKENBURG, B.; WAYNE, R. K.; GODINHO, Raquel. Genome-wide Evidence Reveals that African and Eurasian Golden Jackals Are Distinct Species. Current Biology. Roč. 25, čís. 16, s. 2158–2165. Dostupné online [cit. 2017-12-12]. DOI:10.1016/j.cub.2015.06.060. (anglicky) 
  12. ZACHOS, Frank E. Species Concepts in Biology. 1. vyd. Wien: Springer, 2016. 220 s. ISBN 9783319449647. S. 158. (anglicky) 
  13. a b c d e f HEPTNER a NAUMOV, str. 140–141.
  14. a b c d POCOCK, R. I. Fauna of British India: Mammals. 2. vyd. London: Taylor and Francis, 1941. 549 s. Dostupné online. S. 96–100. (anglicky) 
  15. a b LĒKHAKUN, Bunsong; MCNEELY, Jeffrey A. Mammals of Thailand. 2. vyd. [s.l.]: Boonsong Lekagul, 1988. 758 s. ISBN 974-86806-1-4. S. 520. (anglicky) 
  16. a b KEBEDE, Yigrem. A Review on: Distribution, Ecology and Status of Golden Jackal (canis aureus) in Africa. Journal of Natural Sciences Research. 2017, roč. 7, čís. 1. ISSN 2225-0921. (anglicky) 
  17. a b KRYŠTUFEK, Boris; TVRTKOVIĆ, Nikola. Variability and identity of the jackals (Canis aureus) of Dalmatia [online]. ResearchGate, 2014-02-08 [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. a b c SHRESHTA, Tej Kumar. Mammals of Nepal. 1. vyd. Káthmándú: Steven Simpson Natural History Books, 1997. 371 s. ISBN 0952439069. S. 126. (anglicky) 
  19. a b LAPINI, L. Canis aureus (Linnaeus, 1758). In: BOITANI, Luigi; LOVARI, Sandro; TAGLIANTI, Vigna Augusto: Mammalia III: Carnivoria - Artiodactyla. Bologna : Calderini, 2003. Dostupné online. ISBN 8850648790. s. 228. (italsky)
  20. WROUGHTON, Robert Charles. Canis naria. The Journal of the Bombay Natural History Society.. 1916, roč. 24, s. 651. Dostupné online. 
  21. SMITH, Charles Hamilton; JARDINE, William. The natural history of dogs : Canidae or genus Canis of authors ; including also the genera Hyaena and Proteles. 1. vyd. Edinburgh: W.H. Lizars, 1839. 267 s. Dostupné online. DOI:10.5962/bhl.title.39557. S. 215–216. (anglicky) 
  22. a b QUMSIYEH, Mazin B. Mammals of the Holy Land. 1. vyd. [s.l.]: Texas Tech University Press, 1996. 389 s. ISBN 0-89672-364-X. S. 142–145. (anglicky) 
  23. MIKLÓSI, Ádám. Dog Behaviour, Evolution, and Cognition. 2. vyd. New York: Oxford University Press, 2015. 276 s. ISBN 9780199545667. S. 98. (anglicky) 
  24. BARTOLINI LUCENTI, Saverio; ROOK, Lorenzo. A review on the Late Villafranchian medium-sized canid Canis arnensis based on the evidence from Poggio Rosso (Tuscany, Italy). Quaternary Science Reviews. Roč. 151, s. 58–71. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. DOI:10.1016/j.quascirev.2016.09.005. (anglicky) 
  25. a b FERNÁNDEZ-JALVO, Yolanda; KING, Tania; YEPISKOPOSYAN, Levon. Azokh Cave and the Transcaucasian Corridor. 1. vyd. [s.l.]: Springer, 2016. 349 s. ISBN 9783319249247. S. 131. 
  26. KURTÉN, Björn. The Carnivora of the Palestine caves. Acta zoologica Fennica. 1965, čís. 107, s. 42. Dostupné online. ISSN 0001-7299. (anglicky) 
  27. SOMMER, R.; BENECKE, N. Late-Pleistocene and early Holocene history of the canid fauna of Europe (Canidae). Mammalian Biology - Zeitschrift für Säugetierkunde. 2005, roč. 70, čís. 4, s. 227–241. Dostupné online [cit. 2017-12-04]. DOI:10.1016/j.mambio.2004.12.001. (anglicky) 
  28. İBIŞ, Osman; AKSÖYEK, Eren; ÖZCAN, Servet; TEZ, Coşkun; AKSÖYEK COŞKUN, Eren; ÖZCAN, Servet. A preliminary phylogenetic analysis of golden jackals (Canis aureus) (Canidae: Carnivora: Mammalia) from Turkey based on mitochondrial D-loop sequences. Vertebrate Zoology. 2015, roč. 65, čís. 3, s. 391–397. (anglicky) 
  29. YUMNAM, Bibek; NEGI, Tripti; MALDONADO, Jesús E. Phylogeography of the Golden Jackal (Canis aureus) in India. PLOS ONE. 2015-09-28, roč. 10, čís. 9, s. e0138497. Dostupné online [cit. 2017-12-09]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0138497. PMID 26414163. (anglicky) 
  30. RUTKOWSKI, Robert; KROFEL, Miha; GIANNATOS, Giorgos. A European Concern? Genetic Structure and Expansion of Golden Jackals (Canis aureus) in Europe and the Caucasus. PLOS ONE. 2015-11-05, roč. 10, čís. 11, s. e0141236. Dostupné online [cit. 2017-12-12]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0141236. PMID 26540195. (anglicky) 
  31. FREEDMAN, A. H.; GRONAU, I.; SCHWEIZER, R. M.; ORTEGA-DEL VECCHYO, D.; HAN, E.; SILVA, P. M.; GALAVERNI, M.; FAN, Z.; MARX, P.; LORENTE-GALDOS, B.; BEALE, H.; RAMIREZ, O.; HORMOZDIARI, F.; ALKAN, C.; VILA, C.; SQUIRE, K.; GEFFEN, E.; KUSAK, J.; BOYKO, A. R.; PARKER, H. G.; LEE, C.; TADIGOTLA, V.; SIEPEL, A.; BUSTAMANTE, C. D.; HARKINS, T. T.; NELSON, S. F.; OSTRANDER, E. A.; MARQUES-BONET, T.; WAYNE, R. K.; NOVEMBRE, J. Genome Sequencing Highlights the Dynamic Early History of Dogs. PLOS Genetics. 2014-01-16, roč. 10, čís. 1, s. e1004016. Dostupné online [cit. 2018-01-08]. ISSN 1553-7404. DOI:10.1371/journal.pgen.1004016. PMID 24453982. (anglicky) 
  32. a b HEPTNER a NAUMOV, str. 129–132.
  33. a b c d JHALA a MOEHLMAN, str. 157.
  34. a b CLUTTON-BROCK, Juliet; CORBET, Gordon B; HILLS, Michael. A review of the family Canidae, with a classification by numerical methods. Bulletin of the British Museum (Natural History).. 1976, roč. 29, s. 117–199. Dostupné online [cit. 2017-12-14]. ISSN 0007-1498. DOI:10.5962/bhl.part.6922. (anglicky) 
  35. TENNENT, James Emerson. Sketches of the natural history of Ceylon. London: Longman, Green, Reader, and Dyer, 1868. 500 s. Dostupné online. S. 35–37. (anglicky) 
  36. JHALA a MOEHLMAN, str. 156.
  37. AMBARLI, Hüseyin; BILGIN, C. Can. First record of a melanistic golden jackal (Canis aureus, Canidae) from Turkey. Mammalia. 2013-05-01, roč. 77, čís. 2. Dostupné online [cit. 2017-12-14]. ISSN 1864-1547. DOI:10.1515/mammalia-2012-0009. (anglicky) 
  38. a b c HEPTNER a NAUMOV, str. 156–157.
  39. KROFEL, Miha; GIANNATOS, Giorgos; ĆIROVIČ, Duško. Golden jackal expansion in Europe: a case of mesopredator release triggered by continent-wide wolf persecution?. Hystrix, the Italian Journal of Mammalogy. 2017-03-19, roč. 28, čís. 1. Dostupné online [cit. 2017-12-19]. ISSN 1825-5272. DOI:10.4404/hystrix-28.1-11819. (anglicky) 
  40. European jackal found in Denmark [online]. CPH Post Online, 2015-09-10 [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Live wild jackal spotted in northern Jutland [online]. CPH Post Online, 2016-08-09 [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. Golden jackal spotted in the Netherlands: is it an escapee? [online]. DutchNews, 2016-02-29 [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. DUCKWORTH, J. W.; ANDERSON, G. Q. A.; DESAI, A. A. A clarification of the status of the Asiatic Jackal Canis aureus in Indochina. Mammalia. 1998, roč. 62, čís. 4. Dostupné online [cit. 2017-12-19]. ISSN 1864-1547. DOI:10.1515/mamm.1998.62.4.549. (anglicky) 
  44. HEPTNER a NAUMOV, str. 141–146.
  45. a b c d JHALA a MOEHLMAN, str. 158.
  46. a b ARNOLD, Janosch; HUMER, Anna; HELTAI, Miklós. Current status and distribution of golden jackals Canis aureus in Europe. Mammal Review. 2012-01-01, roč. 42, čís. 1, s. 1–11. Dostupné online [cit. 2018-02-01]. ISSN 1365-2907. DOI:10.1111/j.1365-2907.2011.00185.x. (anglicky) 
  47. Fotopast poprvé zachytila kojící fenu šakala. Je to první důkaz, že se šelmy rozmnožují i v Česku [online]. Aktuálně,cz, 2017-07-17 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 
  48. a b Ve středních Čechách odchovávají šakali mladé. Usadili se tu trvale [online]. Hobby.cz, 2017-07-17 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online. 
  49. a b c HEPTNER a NAUMOV, str. 147–148.
  50. LANSZKI, J.; HELTAI, M. Feeding habits of golden jackal and red fox in south-western Hungary during winter and spring. Mammalian Biology - Zeitschrift für Säugetierkunde. Roč. 67, čís. 3, s. 129–136. Dostupné online [cit. 2018-01-04]. DOI:10.1078/1616-5047-00020. (anglicky) 
  51. ĆIROVIĆ, Duško; PENEZIĆ, Aleksandra; MILENKOVIĆ, Miroljub. Winter diet composition of the golden jackal (Canis aureus L., 1758) in Serbia. Mammalian Biology - Zeitschrift für Säugetierkunde. Roč. 79, čís. 2, s. 132–137. Dostupné online [cit. 2018-01-04]. DOI:10.1016/j.mambio.2013.11.003. (anglicky) 
  52. a b c HEPTNER a NAUMOV, str. 152.
  53. a b c HEPTNER a NAUMOV, str. 156–157.
  54. a b c d e f g JHALA a MOEHLMAN, str. 159.
  55. a b c d e HEPTNER a NAUMOV, str. 154–155.
  56. a b JHALA a MOEHLMAN, str. 160.
  57. HEPTNER a NAUMOV, str. 151.
  58. FRANK, Harry; FRANK, Martha Gialdini. On the effects of domestication on canine social development and behavior. Applied Animal Ethology. Roč. 8, čís. 6, s. 507–525. Dostupné online [cit. 2018-02-13]. DOI:10.1016/0304-3762(82)90215-2. (anglicky) 
  59. FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. The ontogeny of social play and agonistic behaviour in selected canid species. Bonn zoological Bulletin [online]. [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. HEPTNER a NAUMOV, str. 158–159.
  61. a b DALIMI, A.; MOTAMEDI, Gh.; HOSSEINI, M. Echinococcosis/hydatidosis in western Iran. Veterinary Parasitology. 2002-04, roč. 105, čís. 2, s. 161–171. Dostupné online [cit. 2018-05-10]. ISSN 0304-4017. DOI:10.1016/s0304-4017(02)00005-5. PMID 11900930. (anglicky) 
  62. DALIMI, A.; SATTARI, A.; MOTAMEDI, Gh. A study on intestinal helminthes of dogs, foxes and jackals in the western part of Iran. Veterinary Parasitology. 2006-11, roč. 142, čís. 1-2, s. 129–133. Dostupné online [cit. 2018-05-10]. ISSN 0304-4017. DOI:10.1016/j.vetpar.2006.06.024. PMID 16899340. (anglicky) 
  63. BLAGA, R.; GHERMAN, C.; SEUCOM, D. First identification of Trichinella sp. in golden jackal (Canis aureus) in Romania. Journal of Wildlife Diseases. April 2008, roč. 44, čís. 2, s. 457–459. PMID: 18436679. Dostupné online [cit. 2018-05-10]. ISSN 0090-3558. DOI:10.7589/0090-3558-44.2.457. PMID 18436679. (anglicky) 
  64. AKHTAR, Naim. Food habits and human-jackal interaction in Marwahi Forest Division, Bilaspur Chhattisgarh. Indian Forester. 2009, roč. 135, čís. 10, s. 1347–1356. Dostupné online. ISSN 0019-4816. (anglicky) 
  65. RUTKOWSKI, Robert; KROFEL, Miha; GIANNATOS, Giorgos. A European Concern? Genetic Structure and Expansion of Golden Jackals (Canis aureus) in Europe and the Caucasus. PLOS ONE. 2015-11-05, roč. 10, čís. 11, s. e0141236. Dostupné online [cit. 2018-05-30]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0141236. PMID 26540195. (anglicky) 
  66. Canis aureus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. TROUWBORST, Arie; KROFEL, Miha; LINNELL, John D. C. Legal implications of range expansions in a terrestrial carnivore: the case of the golden jackal (Canis aureus) in Europe. Biodiversity and Conservation. 2015-09-01, roč. 24, čís. 10, s. 2593–2610. Dostupné online [cit. 2018-03-29]. ISSN 0960-3115. DOI:10.1007/s10531-015-0948-y. (anglicky) 
  68. a b VAN DER GEER, Alexandra A. E. Animals in Stone: Indian Mammals Sculptured Through Time. 1. vyd. Leiden: Brill, 2008. 461 s. Dostupné online. ISBN 9789047443568, ISBN 904744356X. OCLC 650017689 S. 152–153. (anglicky) 
  69. KIPLING, John Lockwood. Beast and man in India ; a popular sketch of Indian animals in their relations with the people. 1. vyd. London: Library of Alexandria, 1891. 401 s. ISBN 1465547630. S. 279. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEPTNER, V. G.; NAUMOV, N. P. Mammals of the Soviet Union: Sirenia and Carnivora (Sea cows; Wolves and Bears). 1. vyd. Svazek 2. [s.l.]: Science Publishers, 1998. ISBN 1-886106-81-9. (anglicky) 
  • JHALA, Y. V.; MOEHLMAN, P. D. Golden jackal. In: SILLERO-ZUBIRI, Claudio. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland: IUCN--The World Conservation Union, 2004. Dostupné online. ISBN 9782831707860. S. 223-230. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]