Klíšťatovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKlíšťatovití
alternativní popis obrázku chybí
Klíště Ixodes scapularis
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Podkmen klepítkatci (Chelicerata)
Třída pavoukovci (Arachnida)
Řád roztoči (Ixodida)
Čeleď klíšťatovití (Ixodidae)
C. L. Koch, 1844
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klíšťatovití (Ixodidae) je čeleď roztočů řazená obvykle do řádu klíšťatovci (Ixodida). Zahrnuje asi 650 druhů[1] cizopasníků (ektoparazitů) známých běžně jako klíšťata. V ČR je nejznámějším klíštětem klíště obecné (Ixodes ricinus).

Životní cyklus[editovat | editovat zdroj]

Celý cyklus trvá 1-4 roky - typicky 2roky.

Vajíčko - jedna samice vyprodukuje 2500-4000 vajíček (bez infekce), vajíčka snáší samice na zem.

Larva - Po vylíhnutí z vajíčka ihned hledá hostitele, kde nasaje (1-2dny) a odpadá (na zem, nebo srst) - začíná přeměna na nymfu. Larva je již podobná klíštěti ale měří jen 0,8mm a má pouze 3 páry nohou. (bez infekce, ale již může nasát infikovanou krev).

Nymfa - 4 páry nohou, velikost 1,2mm, hledá hostiltele, kde nasaje krev a odpadá (zem,srst). Již je přenašeč infekcí.

Dospělec - 4 páry nohou, dělí se na samice (vetší 4x3mm a s hnědo-červenou prdelkou) a samce (menší 2,5×1,5 celý černý). Samice se snaží spářit a nasát krev - až desetinásobek své váhy (to je umožněno vrásčitou kůží). Sání trvá až 14 dní poté odpadá na zem kde bude snášet vejce. Samec v tomto posledním stádiu nesaje krev. Snaží se spářit se samičkou - poté brzy umírá.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Dýchací otvory – stigmata – jsou vyústěny až za posledním (tedy čtvrtým) párem končetin. Podobně jako ostatní roztoči jsou i klíšťatovci gonochoristé (mají odlišená pohlaví); larva je šestinohá, z ní se postupně vyvíjí osminohá nymfa a později dospělec.[2] Pro klíšťata je typický i tzv. hřbetní štítek pokrývající horní část těla (u samců celé, u samic a nedospělých jedinců jen část). Hlava je dobře viditelná, hypostom je naopak někdy (u samců) spíše redukovaný. Na konci každé nohy jsou přísavky a smyslový Hallerův orgán.[3]

Parazitismus a přenášené choroby[editovat | editovat zdroj]

Většina zástupců je obligátně parazitická, tzn. umí se vyživovat pouze cizopasně a až na výjimky všechna vývojová stádia sají krev na savcích, ptácích nebo ještěrkách. Sání trvá obvykle několik dní, výjimkou je však klíšť lesostepní (Haemaphysalis inermis), jehož larvy sají jen několik hodin. Klíšťata žijí na vegetaci nebo v úkrytech svých hostitelů (v norách a podobně).[3]

Mnoho klíšťat patří mezi významné lidské parazity; vzácně může u některých druhů působit újmu samotné sání (např. u australského klíštěte Ixodes holocyclus a amerického druhu Dermacentor andersoni), přičemž u člověka je to raritou a častěji se to stává u domácích zvířat.[2] Proto klíšťata především představují hrozbu v tom, že se jedná o efektivní přenašeče některých infekčních onemocnění, a to jak lidských, tak i nemocí dobytka a divoce žijících zvířat.

V ČR se lidé setkávají téměř výhradně s klíštětem obecným (Ixodes ricinus) – člověk může hostit jakékoliv stadium tohoto klíštěte, tedy larvy, nymfy i dospělce. Na jižní Moravě se navíc vyskytuje i piják lužní (Dermacentor reticulatus) a klíšť lužní (Haemophysalis concinna). V ČR klíšťata přenáší hlavně dva typy infekčním onemocnění: virovou klíšťovou encefalitidu a bakteriální Lymskou borreliózu.[2]

V Severní Americe jsou významné druhy Dermacentor variabilis, Dermacentor andersoni, Amblyomma americanum (česky klíště americké), Rhipicephalus sanguineus a Ixodes dammini. Druhy rodu Dermacentor přenáší horečku Skalistých hor (Rocky Mountain spotted fever), tularémii a Q horečku. Druhy rodu Ixodes přenáší Lymskou boreliózu, zatímco Amblyomma americanum a Dermacentor variabilis přenáší ehrlichiózu.[4]

U hospodářských zvířat se ve světovém měřítku klíšťaty přenáší také cowdrióza, theilerióza a další choroby.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ixodidae (klíšťatovití [online]. Biolib.cz. Dostupné online.  
  2. a b c d VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha : Triton, 2007. (Vyd. 1). ISBN 978-80-7387-008-9. S. 318.  
  3. a b Jiří Svršek. Zdraví ohrožující roztoči [online]. . Dostupné online.  
  4. MURRAY, Patrick R.; ROSENTHAL, Ken S.; PFALLER, Michael A.. Medical Microbiology, Fifth edition. [s.l.] : Elsevier, 2005.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]