Dingo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: obrněný automobil ATF Dingo 2.

Wikipedie:Jak číst taxobox Dingo

alternativní popis obrázku chybí
Pes dingo
Stupeň ohrožení podle IUCN
Zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: vlk (Canis)
Binomické jméno
Canis dingo
Meyer, 1793
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dingo (Canis dingo), také pes dingo, je psovitá šelma, do roku 2014 často označovaná odborným názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného. Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy.

Pes dingo byl poprvé popsán německým zoologem Friedrichem Meyerem v roce 1793 jako Canis antarcticus. Od roku 1793 se binomické jméno několikrát měnilo, ve 20. století byl například používán název Canis familiaris dingo, tudíž dingové byli bráni jako poddruh psa domácího.

Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 5000 lety. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. Mimo Austrálii, kde je dingo největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou[2], byl prokázán výskyt dingů v Thajsku a na Sulawesi. Jako místa výskytu bývají uváděny i Kambodža, Čína, Indie, Indonésie mimo Sulawesi, Laos, Malajsie, Barma, Papua-Nová Guinea, Filipíny a Vietnam, existence populací v těchto oblastech je však nejistá. Dingo obývá veškeré biotopy včetně pouští a polopouští s přístupem k vodě.[3] Žije v opuštěných a rozšířených králičích norách nebo podobných podzemních prostorách v blízkosti zdrojů vody.[3]

Váží mezi 11 a 22 kg (výjimečně i více). V kohoutku měří mezi 47 až 67 cm. Délka těla dosahuje 70 až 111 cm. Nejběžnější viděnou barvou je žlutá až oranžová. Samci se od samic liší vzrůstem: jsou vyšší, mohutnější i těžší. Jedinci z Austrálie jsou větší než jedinci z Asie.

Dingo je převážně noční zvíře. Jedinci mezi sebou komunikují, podobně jako jiné psovité šelmy, mimikou obličeje i těla. Součástí stravy je přes 170 různých druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys. Dingové tvoří několikačlenné smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Celou smečku vede alfa pár – samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Dingové se v zajetí dožívají až 24 let, avšak ve volné přírodě je to méně.

Dle IUCN má pes dingo status zranitelný (VU). Za snižování jejich populace mohou i lidé, například jen v roce 1985 bylo v Thajsku týdně zabito přes 200 dingů na maso. Farmáři většinou vybíjí dingy v blízkém okolí farmy, aby nepřicházeli o dobytek a ovce.[4][5][6] Jsou známy i případy, kdy farmáři zabili přes dvacet dingů během několika dní.[7] Dalším vážným ohrožením je neustále rostoucí počet kříženců. Podle odhadů bylo v roce 1980 pouze 17 % populace australských dingů čistokrevných.

Dingo hraje významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupuje například jako aktér v řadě příběhů.[8] Jeho vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.[9]

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Kresba psa dinga z roku 1789
Jedna z prvních kreseb dinga; byla vytvořena v roce 1789

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (divoký pes), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence.[10] Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ označovalo táborové psy.[11]

Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na určitém jazyce, například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal.[10][12][13] Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, walaku, a divocí ngurakin.[8]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Od prvního popisu a zoologické klasifikace Friedrichem Albrechtem Antonem Meyerem v roce 1793, kdy byl dingo popsán jako Canis dingo,[14] byl vědecký název několikrát změněn.[15] Ale již rok před Meyerem popsal psa dinga Kerr jako Canis antarticus, nicméně, tento odborný název se shodoval se jménem psa bojovného a na základě toho vydalo ICZN výnos, ve které upřednostňuje Meyerův popis.[16] Samotný popis byl založen na nekvalitní kresbě a stručném popisu z časopisu australského prvního koloniálního guvernéra Arthura Phillipa.[17] Neexistuje tedy z té doby žádný vzorek, který by bylo možné porovnat se současnými dingy. Taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako Canis familiaris dingo. Ta tedy předpokládala, že pes domácí je samostatný živočišný druh odlišný od vlka obecného a naopak dingo je poddruh psa domácího.

Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Až na základě studie z roku 2014 byl dingo uznán jako samostatný druh.[17] Tato studie vycházející z popisů typových exemplářů z 19. století a starších prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné.[17] Ke křížení mezi dingy a psi domácími sice docházelo a stále dochází často, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce.[17]

Blízkým příbuzným dinga je i dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes. Ten obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů.[10] Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků.[18]

Fylogeneze[editovat | editovat zdroj]

Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Na základě testů mitochondriální DNA bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie,[19] kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů.[17] Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie.[19]

Před přibližně 5000 lety se dingové dostali do Austrálie a na některé ostrovy Asie a Tichomoří.[20] V Austrálii žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí.[17] Na základě nalezených fosílií se předpokládá, že se dingové v Austrálii vyskytují pouze 3000 až 5000 let.[17][21]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lebka dospělého jedince
Lebka dinga

Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců.

Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce.[22] Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré.[22] Ocas je dlouhý, hustě osrstěný.[23] Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy.[22] Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli. V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.[24]

Velikost[editovat | editovat zdroj]

Kostra dinga vystavená v muzeu
Kostra dinga

Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg.[25] Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů).[25] Thajští dingové jsou poněkud menší: hmotnost samců kolísá mezi 7 až 17 kg při délce 750 až 917 mm (21 kusů ve vzorku) a samic mezi 8 až 14 kg při délce 703 až 810 mm (16 kusů ve vzorku).[25] Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm.[26] Ocas měří 20 až 37 cm.[25] Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg.[27] Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu. Jedinci z Austrálie bývají téměř vždy větší než dingové v Asii.[25] Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy.[28] Na zadních nohách chybí paspárky.[25] Dingové mívají ocas šavlovitého tvaru, který v klidu nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni.

Srst[editovat | editovat zdroj]

Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva srsti je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak existují i výjimky, například černá nebo čistě bílá.[17] Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením černá s pálením (black and tan) bývali v Austrálii poměrně běžní, v současné době jsou však vzácní, běžněji je lze potkat v Asii.[29] Existují i bíle zbarvení dingové (nikoliv albíni). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.[25]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Dingo s typickým zbarvením

Prokazatelně dingové obývají pouze Austrálii, Thajsko a Sulawesi. Běžně bývá uváděna i Kambodža, Čína, Indie, Indonésie (mimo Sulawesi), Laos, Malajsie, Barma, Papua-Nová Guinea, Filipíny nebo Vietnam,[20] avšak existence populací v těchto oblastech je sporná. Na Nové Guineji a Filipínách již pravděpodobně dingové vyhynuli, naopak populace v Indii zůstává otázkou.[30] Dingové se nikdy nevyskytovali v Tasmánii.[23]

Australští dingové obývají především severní, centrální a severozápadní část kontinentu, dle IUCN jsou zdejší populace oproti zbytku Austrálie hojné.[30] V jižní a severovýchodní Austrálii jsou vzácní. Na jihovýchodě kontinentu (v oblasti oddělené od zbytku kontinentu plotem Dingo Fence) již pravděpodobně vyhynuli.[30] Existují sice zprávy o výskytu dingů v Novém Jižním Walesu nebo dokonce Victorii, avšak není jasné, zda se jedná o skutečné dingy nebo zdivočelé psy.[31][32]

Jediný ostrov Indonésie, na kterém se dingové prokazatelně vyskytují, je Sulawesi, situace ve zbytku Indonésie je neznámá.[20][30]Koreji a Japonsku již dingové vyhynuli nebo zde žijí pouze kříženci s převahou psích genů.[33]

Existence čistokrevných dingů v Thajsku byla prokázána díky porovnání lebek místních psů s australskými dingy. Právě v Thajsku je zvýšená koncentrace skutečně čistokrevných dingů.[20] Dingové obývají severní a centrální část Thajska, jen výjimečně je možné vidět je na jihu.[20]

Dingové využívají všechny typy vegetace, které lze v Austrálii nalézt.[30] Primárně vyhledávají sušší nezalesněné oblasti v blízkosti zdrojů vody,[23] například okraje lesů nebo pláně. Mimo jiné ale mohou žít i v tropických alpinských vřesovištích.[20] Dokáží žít i v pouštích centrální Austrálie.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, například jedinci z Indie mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy).[34][35] Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Dingové štěkají, avšak ne tak, jako psi domácí[36] a častěji se vyjadřují vytím.[37] Dokáže ale vydávat až 19 různých zvuků.[38]

Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích.[39] Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.[40]

Stravovací návyky[editovat | editovat zdroj]

Skupina vyjících dingů
Vyjící dingové žijící v zajetí

Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí.[30] Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich potravy. Většina studií na téma strava dingů se týká pouze Austrálie, o potravě dingů v Thajsku nebo jinde máme jen málo informací.[30] Obecně se tvrdí, že asijští dingové se živí více komenzálně, jejich strava se tedy skládá především z potravin a jídel běžně konzumovanými lidmi.[30] Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami.[30] Při výzkumu australských dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (Macropus rufus), klokan bažinný (Wallabia bicolor), tur domácí (Bos primigenius f. taurus), krysa Rattus colletti, husovec strakatý (Anseranas semipalmata), kusu liščí (Trichosurus vulpecula), krysa Rattus villosissimus, klokan hbitý (Macropus agilis), králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a vombat obecný (Vombatus ursinus). Zřídka dingové loví i velké ještěry.[41] V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích[42] a fotopast v centrální Austrálii v roce 2009 zachytila skupinku dingů požírat dva mrtvé dingy.[43]

Dingo s mrtvou rybou
Dingo s nalezenou mrtvou rybou na ostrově Fraser – na tomto ostrově se nachází jedna z posledních čistokrevných populací dinga na světě, čítající 180 až 220 jedinců.[44][45] Vstup psů domácích na ostrov je proto zakázán

Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami.[46]centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem.[47]

Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět.[41] Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.[48]

Strategie lovu[editovat | editovat zdroj]

Běžící pes
Pes (samec) dinga

Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem.[36] Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami.[41] Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu.[41] Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout.[22] Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Ptáky loví dingové pouze výjimečně.[49]

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami.[50] Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců.[36] Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá.[36] Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější.[51] Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata.[51] Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost.[51] To samé dělají i štěňata, která si tím způsobem také vymáhají potravu.

Reprodukce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pes domácí#Páření.
Skupina štěňat dingů
Vrh dingů z berlínské zoo

Dingové jsou monogamní zvířata.[23] Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně,[36] i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát.[3] Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června).[52][53]jihovýchodní Asiipáření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat.

Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, závisí na jedinci.[3]

Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata.[54] Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, když se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije.[49]

Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen.[53] Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě, avšak až do věku přibližně dvou měsíců je fena kojí.[14][23] Běžně se štěňata pohybují ve vzdálenosti maximálně 3 km od doupěte, na delší vzdálenost je doprovázejí dospělí členové smečky.[23] Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, ve smečce nejpozději ve věku 12 měsíců, kdy začíná další období páření.[3]

Migrace[editovat | editovat zdroj]

Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migraci. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na krku.[55]

Zdraví a úmrtnost[editovat | editovat zdroj]

Vlasovci
Vlasovec psí - parazit, který často napadá dingy

V přírodě se dingové dožívají okolo 7 až 8 let.[56]

Mezi hlavní příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v obdobích sucha nebo po rozsáhlých požárech buší, dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem.

Dingové jsou vnímaví k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv.[57] Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (Ancylostoma caninum) a vlasovec psí (Dirofilaria immitis).[57] Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy.[58] Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie Neospora caninum, jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců.[59] Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (Echinococcus granulosus) v Austrálii. Infekce tasemnicí E. granulosus je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu. Riziko představuje především trus dingů s vajíčky tasemnic.[60][61]

V roce 2008 proběhlo pozorování několikačlenné rodiny dingů, kdy zemřelo štěně staré tři týdny.[62] I přesto jej matka přenášela společně s dalšími štěňaty po dobu několika dní a vždy se pohybovala v jeho blízkosti.[62]

Vztah k lidem[editovat | editovat zdroj]

Útoky na člověka[editovat | editovat zdroj]

Mrtví dingové zavěšení na plotě
Zabití dingové bývají často věšeni na plot jako „výstraha“

Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží v dostatečné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu, proto je na ostrov zakázán přístup domestikovaných psů.[63] Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací.

Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser je kauza z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila na rodinném výletě poblíž Uluru (Ayers Rock).[64] Kolem tábora byly nalezeny stopy dingů, nejprve proto přišel v úvahu únos zvířaty, poté však byla obviněna matka. 29. října 1982 ji soud shledal vinnou, ve vězení strávila tři roky.[65] Propuštěna byla na základě bundy nalezené v blízkosti doupěte dingů.[64][66] Tělo Azarie nikdy nebylo nalezeno.

Mezi známé incidenty z ostrovu Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku.[53] Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy.[65] Incident způsobil utracení více než 31 dingů a vyústil v pobouření obyvatel ostrova Fraser.

Kontrolní opatření[editovat | editovat zdroj]

Kvůli četným útokům dingů na hospodářská zvířata byla v některých oblastech a farmách zavedena různá ochranná opatření, která dingy mají odradit.[67] Obzvláště farmáři často žádají o finanční náhrady za zardoušené ovce. Nejčastějším opatřením bývá věšení zabitých dingů na ploty, což má údajně hladové psy odpudit. Účinnost není prokázána.[67] Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli.[68]

Mezi další opatření patří jedy. Strychnin je používán v celé Austrálii, především pro svoji účinnost i v malém množství (0,3 mg na kg).[69] Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích.

Dingo Fence[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dingo Fence.
Fialově vyznačený plot

Stavba plotu, později známého jako Dingo Fence, začala i skončila v 80. letech 19. století.[23] Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy. Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě.[70] Jeho délka činí 5 614 km[71] a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv.[72] Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.[73]

Analýza[editovat | editovat zdroj]

Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak.[74] Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost.[75] Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí.

Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů.[76] Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.[77]

Legální status a ochrana dinga v Austrálii[editovat | editovat zdroj]

Pes dingo s čipem v uchu (ostrov Fraser)

Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít.[78] Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek.[78] Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení. V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením Dingo Fence a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky.[78] Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích.[78]Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků.[78] V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech. V Teritoriu hlavního města jsou dingové chránění, zabít je je možné pouze na vlastním pozemku.[78] Ve Victorii mají zemědělci povinnost snižovat stavy dingů na svých pozemcích, podobně jako v Queenslandu.[32][78]

V roce 2013 byla na ostrově Fraser provedena studie, jejímž účelem bylo přijít na vhodný způsob snížení útoků dingů na lidi a zároveň udržení populace těchto savců. Jako nejvhodnější řešení se jevil plot.[79] Podle této studie by také měli lidé i turisté být více informováni o tom, jak nebezpečné je krmení dingů.[79] Autoři také navrhli poplatek pro všechny turisty, kteří by chtěli Fraser navštívit.[79] Na základě tohoto výzkumu jsou dingové čipováni a byla zavedena elektronická evidence.

Křížení s domácími psy[editovat | editovat zdroj]

Vzácný bílý dingo
Bíle zbarvený dingo; vzácné zbarvení, které je možno pozorovat jen zřídka

Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a docházelo tak ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy. Jejich křížence v současné době lze najít v mnoha domácnostech v Austrálii.[80] Podle některých zdrojů křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve.[80] I přesto pravděpodobně existuje čistokrevná populace na ostrově Fraser[44] a další takové dingy je možné najít v Thajsku.[20]

Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i jednolitě černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná.[81] Právě na základě výzkumu tvaru lebek se zjistilo, že počet čistokrevných dingů klesl mezi lety 1960 až 1980 z 49 na 17 %.[30] Aktuální počet kříženců není známý.[20] Vědci se obvykle v této problematice dělí dva tábory; jedni prosazují zachování čistokrevných dingů prostřednictvím přísných kontrol a druzí jsou toho názoru, že se lidé musí smířit s jejich nenávratným vymizením.[82] Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s domácími psy.

V minulosti nebyly téměř žádné snahy o udržení čistokrevné populace dingů, na velký podíl kříženců se přišlo až ve 21. století. Právě kvůli tomu roku 2004 Mezinárodní svaz ochrany přírody přiřadil druhu pes dingo status zranitelný (VU).[20]

Psí plemeno australský honácký pes údajně vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.[83]

Význam v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Jeskyní malba
Jeskynní malba s vyobrazením dingů

Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, kde pravděpodobně převzali roli vyhubených vakovlků. Austrálci dingy v minulosti běžně chovali a využívali především jako hlídače, strážce pastvin a stejně tak i jako zdroj masa v případě hladu.[84] Lze je najít i na starých jeskynních malbách. Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let[85] zobrazuje dinga, klokana, emu a člověka.

Dochovalo se mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami.[8] Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi).[86]

V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni lovci, kteří dinga ulovili.[70]

V Asii a Oceánii je maso psů, tedy i dingů, považováno za delikatesu a běžně jsou zde dingové zabíjeni kvůli lidským potřebám. Jen v severovýchodním Thajsku byla k roku 1985 situace taková, že za týden bylo zabito a na trzích prodáno přes 200 dingů pro maso.[3]

Vliv na ostatní živočišné druhy[editovat | editovat zdroj]

Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového (Onychogalea fraenata), který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních (Lasiorhinus krefftii). Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů.[87] Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta.[87] Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem.[87] Dingové také pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.[9]

V roce 2013 byla provedena studie zkoumající vliv dingů na populaci a chov ovcí domácích.[7] Ta zjistila, že rozsah chovu ovcí v roce 2010 je oproti 20. století výrazně menší. Například ještě v roce 1978 se ovce pásly i v severní části jižní Austrálie, k roku 2016 se zde ale chová převážně skot.[7] Právě skot v mnohých oblastech nahrazuje ovce, jelikož pro farmáře je to finančně výhodnější.[7] Závěrem studie je ale také fakt, že nejen predace dingů stojí za poklesem populace ovcí domácích.[7] Nicméně, autoři výzkumu Allen a West také zmiňují, že pokud nebudou mít ovce a kozy domácí ochranu, dingové je dříve či později skutečně vyhubí.[7]

Chov v zajetí[editovat | editovat zdroj]

Pes dingo v zoo v Plzni

Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se odborníci dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích.[88] Tento názor ale kritizuje například Barrie Oakman, prezident Asociace ochrany dingů[89], který tvrdí, že dingové jako domácí mazlíčci jsou nebezpeční.[88] Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak.[56][88]

Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v útlém věku.[90] Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale těžko se u nich potlačují jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes.[91] Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní.[91] Brehm také zdůrazňoval, že dingo musí být v kontaktu s člověk již od štěněcího věku.[91]

Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.

Chov v zoologických zahradách[editovat | editovat zdroj]

Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo v Plzni.[37][92] Zde se poprvé objevili v roce 2012, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V prosinci 2013 se zde pak narodila čtyři štěňata, dvě fenky a dva psi, všechna typického pískového zbarvení.[93]

Obecně jsou dingové v evropských zoologických zahradách spíše vzácností, nalézt je je možné například v berlínské zoo, v zoologické zahradě ve WingstDolním Sasku[94] a dříve též v sättelstädtském parku, který již ale nefunguje.[95] Naopak v australských zoo jsou poměrně běžní, několik dingů se nachází například v zoologické zahradě v Perthu[96] nebo v Beerwah[97] a Healesville.[98] Ze severoamerických zoologických zahrad má dingy například clevelandská zoo[99] nebo dětská zoo ve Fort WayneIndianě.[100]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dingo na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2016.2. 4. září 2016. Dostupné online. [cit. 2016-09-19]
  2. MYERS, Phil; POOR, Allison. Carnivora [online]. Animal Diversity Web, [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  3. a b c d e f CORBETT, L. K.. Dingo. In SILLERO-ZUBIRI, Claudio, a kol. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland : IUCN--The World Conservation Union, 2004. [Dále jen Corbett 2004]. Dostupné online. ISBN 9782831707860. Kapitola 9.1, s. 228. (anglicky)
  4. TAYLOR, Rob. Australian Farmers Wrestle Dingo Threat [online]. PlanetArk, 2007-05-03, [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. MILES, Aden. Dingo 'epidemic' on farms [online]. NZFarmer, rev. 2013-06-07, [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Dingo: great hunter, great conservation hope? [online]. Invasive Species Council, 2012-11-11, [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d e f ALLEN, B. L.; WEST, P.. Influence of dingoes on sheep distribution in Australia. Australian Veterinary Journal. 2013-07-01, roč. 91, čís. 7, s. 261–267. PMID: 23782018. Dostupné online [cit. 2016-09-18]. ISSN 1751-0813. DOI:10.1111/avj.12075. PMID 23782018. (anglicky) 
  8. a b c ROSE, Deborah Bird. Dingo Makes Us Human: Life and Land in an Australian Aboriginal Culture. New York : CUP Archive. 268 s. Dostupné online. ISBN 9780521794848. S. 49. (anglicky)  
  9. a b Dingo Extinction [online]. DogsLife, 2008-02-19, [cit. 2016-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c Corbett 2004, str. 223.
  11. FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. Canberra : Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences, 2001. 186 s. ISBN 9780642704948. S. 11. (anglicky) [Dále jen Fleming]. 
  12. PURCELL, Brad. Dingo. Collingwood, Australia : Csiro Publishing, 2010. 177 s. Dostupné online. ISBN 9780643096936. S. 11. (anglicky)  
  13. LAVIGNE, Guillaume de. Free Ranging Dogs - Stray, Feral or Wild?. [s.l.] : Lulu Press, 2015. 329 s. Dostupné online. ISBN 9781326219529. Kapitola Dingo. (anglicky)  
  14. a b ZICHA, Ondřej. Dingo [online]. BioLib, 2002-11-16, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online.  
  15. WILSON, Don E.; REEDER, DeeAnn M.. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. Baltimore : JHU Press. 2201 s. Dostupné online. ISBN 9780801882210. S. 576–577. (anglicky)  
  16. JACKSON, Stephen; GROVES, Colin. Taxonomy of Australian Mammals. Melbourne : Csiro Publishing. 536 s. Dostupné online. ISBN 9781486300143. (anglicky)  
  17. a b c d e f g h CROWTHER, M. S.; FILLIOS, M.; COLMAN, N.. An updated description of the Australian dingo (Canis dingo Meyer, 1793). Journal of Zoology. 2014-07-01, roč. 293, čís. 3, s. 192–203. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/jzo.12134. (anglicky) 
  18. Corbett 2004, str. 20
  19. a b SAVOLAINEN, Peter; LEITNER, Thomas; WILTON, Alan N.. A detailed picture of the origin of the Australian dingo, obtained from the study of mitochondrial DNA. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2004-08-17, roč. 101, čís. 33, s. 12387–12390. PMID: 15299143. Dostupné online [cit. 2016-02-28]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.0401814101. PMID 15299143. (anglicky) 
  20. a b c d e f g h i CORBETT, L. K.. Canis lupus ssp. Dingo [online]. Iucn Red List of Threatened Species, 2008, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. The development od a policy for the management of dingo populations in south Australia [online]. Lincoln: University of Nebraska, 1990-6-3, [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b c d ALDERTON, David. Zvířata - Velká ilustrovaná encyklopedie. Praha : Svojtka, 2003. 448 s. ISBN 978-80-256-0514-1. S. 100.  
  23. a b c d e f g The Dingo - Australia's Wild Dog [online]. DesertUSA, [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Fleming, str. 39–40.
  25. a b c d e f g Corbett 2004, str. 224.
  26. HINTZE, Mary. Canis lupus dingo [online]. Animal Diversity Web, [cit. 2016-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. 14th Australasian Vertebrate Pest Conference [online]. Darwin: Northern Territory Government, 2008-06, [cit. 2016-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. BURNIE, David. Zvířata a ostatní živočichové. dotisk 1. vyd. Praha : Svojtka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-256-0717-6. S. 265.  
  29. Fleming, str. 17.
  30. a b c d e f g h i j Corbett 2004, str. 226.
  31. MORGAN, Shana. Divide over dingo or wild dog sightings in Mount Buffalo snow [online]. The Border Mail, 2016-06-07, [cit. 2016-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. a b Wild Dogs and Dingoes in Victoria. Landcare Notes. , roč. 2007, čís. 12. Dostupné online. ISSN 1329-833X. (anglicky) 
  33. CORBETT, L. K.. The Dingo in Australia and Asia. New York : Cornell University Press, 1995. 200 s. ISBN 9781876622305. S. 33. (anglicky) [Dále jen Corbett 1995]. 
  34. HARDEN, R. H.. The Ecology of the Dingo in North-Eastern New South Wales I. Movements and Home Range. Wildlife Research. 1985-01-01, roč. 12, čís. 1, s. 25–37. Dostupné online [cit. 2016-03-06]. (anglicky) 
  35. THOMSON, P. C.. The behavioural ecology of dingoes in north-western Australia. II. Activity patterns, breeding season and pup rearing. Wildlife Research. 1992-01-01, roč. 19, čís. 5, s. 519–529. Dostupné online [cit. 2016-03-06]. (anglicky) 
  36. a b c d e Corbett 2004, str. 227.
  37. a b Divoký australský pes dingo [online]. Šokující Planeta, 2015-11-13, [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.  
  38. FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. Stuttgart : Kosmos, 2008. 493 s. Dostupné online. ISBN 9783440098639. S. 411. (německy) [Dále jen Feddersen-Petersen]. 
  39. GÜNTHER, Janine; MOHR, Jens. Das Northern Territory und weiterführende Routen. 2. vyd. [s.l.] : 360° Verlag. 367 s. Dostupné online. ISBN 9783980976381. S. 177. (německy)  
  40. Wild dog (Canis familiaris) [online]. Queensland Government: Department of Agriculture and Fisheries, rev. 2014-10-13, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. a b c d Fleming, str. 20–26.
  42. CLARIDGE, Andrew W.; HUNT, Rob. Evaluating the role of the Dingo as a trophic regulator: Additional practical suggestions. Ecological Management & Restoration. 2008-08-01, roč. 9, čís. 2, s. 116–119. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. ISSN 1442-8903. DOI:10.1111/j.1442-8903.2008.00402.x. (anglicky) 
  43. KLEIN, Alice. Dingo cannibalism makes for a dog-eat-dog world in Australia [online]. New Scientist, 2016-07-19, [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. a b NEWBY, Jonica; WILTON, Alan; JONES, Darryl. Last of the Dingoes [online]. ABC Catalyst, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. The last of the pure dingoes [online]. ABC Science, 2015-04-02, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. PALTRIDGE, Rachel. The diets of cats, foxes and dingoes in relation to prey availability in the Tanami Desert, Northern Territory. Wildlife Research. 2002-01-01, roč. 29, čís. 4, s. 389–403. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. (anglicky) 
  47. CORBETT, L. Does Dingo Predation or Buffalo Competition Regulate Feral Pig Populations in the Australian Wet-Dry Tropics? An Experimental Study. Wildlife Research. 1995-01-01, roč. 22, čís. 1, s. 65–74. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. (anglicky) 
  48. Dry as a dingo: no water for three weeks [online]. ABC News, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. a b Dingo (Canis dingo) [online]. National Geographic, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. BURNIE, David; WILSON, Don E.. Animal. New York : DK. 632 s. Dostupné online. ISBN 9780789477644. S. 185. (anglicky)  
  51. a b c JACKSON, Stephen. Australian Mammals: Biology and Captive Management: Biology and Captive Management. Collingwood : Csiro Publishing. 1107 s. Dostupné online. ISBN 9780643098589. S. 381–407. (anglicky)  
  52. Fleming, str. 32.
  53. a b c DUCKWORTH, Jane. Not Every Dog Has His Day: The Treatment of Dogs in Australia. Melbourne : Axiom Creative Enterprises. 356 s. Dostupné online. ISBN 9780646514376. S. 205–231. (anglicky)  
  54. Dingo [online]. New World Encyclopedia, rev. 2013-8-28, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Fleming, str. 29–31.
  56. a b Corbett 2004, str. 229.
  57. a b Fleming, str. 34–35.
  58. SMOUT, Felicity A.; SKERRATT, Lee F.; BUTLER, James R. A.. Dingoes (Canis dingo Meyer, 1793) continue to be an important reservoir host of Dirofilaria immitis in low density housing areas in Australia. Veterinary Parasitology. 2016-01-15, roč. 215, s. 6–10. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.10.020. (anglicky) 
  59. KING, Jessica S.; ŠLAPETA, Jan; JENKINS, David J.. Australian dingoes are definitive hosts of Neospora caninum. International Journal for Parasitology. 2010-07-01, roč. 40, čís. 8, s. 945–950. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. DOI:10.1016/j.ijpara.2010.01.008. (anglicky) 
  60. JENKINS, David J.. Echinococcus granulosus in Australia, widespread and doing well!. Parasitology International. 2006-01-01, roč. 55, Supplement, čís. Taeniasis/cysticercosis and echinococcosis with focus on Asia and the Pacific, s. S203–S206. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. DOI:10.1016/j.parint.2005.11.031. (anglicky) 
  61. THOMPSON, R. C. A.; KUMARATILAKE, L. M.. Comparative development of Australian strains of Echinococcus granulosus in dingoes (Canis familiaris dingo) and domestic dogs (C.f. familiaris), with further evidence for the origin of the Australian syl vatic strain. International Journal for Parasitology. 1985-10-01, roč. 15, čís. 5, s. 535–542. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. DOI:10.1016/0020-7519(85)90050-5. (anglicky) 
  62. a b APPLEBY, Rob; SMITH, Bradley; JONES, Darryl. Observations of a free-ranging adult female dingo (Canis dingo) and littermates' responses to the death of a pup. Behavioural Processes. 2013-06-01, roč. 96, s. 42–46. PMID: 23500482. Dostupné online [cit. 2016-09-25]. ISSN 1872-8308. DOI:10.1016/j.beproc.2013.02.016. PMID 23500482. (anglicky) 
  63. HUGHES, Lesley; KOLEKTIV AUTORŮ. Predation and Hybridisation by Feral Dogs (Canis lupus familiaris) - proposed key threatening process listing [online]. New South Wales Government: Office of Environment & Heritage, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b 1982: Mother jailed in dingo baby murder. BBC. 1982-10-29. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. (anglicky) 
  65. a b Nine-year-old boy killed by dingoes on holiday island beach. Dailymail [online]. 2001-04-30 [cit. 2016-03-08]. Dostupné online.  (anglicky) 
  66. Little hope for baby girl taken by wild dog at Ayers Rock. The Sydney Morning Herald [online]. 2006-18-04 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online.  (anglicky) 
  67. a b Fleming, str. 60–62
  68. Pest of the past, dingo's star in the ascendancy. The Age [online]. 2007-22-07 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online.  (anglicky) 
  69. A management program for the dingo in the Northern Territory of Australia [online]. Parks and wildlife service, 2008-9-13, [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. a b Kuschk. The Dingo Fence [online]. basementgeographer.com, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. DOWNWARD, R. J.; BROMELL, J. E.. Proceedings of the Fourteenth Vertebrate Pest Conference 1990 [online]. digitalcommons.unl.edu, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Kaushik. Dingo Fence: Australia’s 5,600Km Dog Fence [online]. Amusing Planet, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. World's Longest Dog Fence [online]. North American Fence Builders Association, [cit. 2016-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. SMITH, les. Report of Les Harris, Expert on Dingo Behavior, on the Propensity of Dingoes to Attack Humans Report submitted in December 1980 to Coroner Barritt [online]. law2.umkc.edu, [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. KELLETT, Christine. Dingo attacks child on Fraser Island [online]. The Sydney Morning Herald, 2009-08-07, [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. Risk to humans posed by the dingo population on Fraser Island. Risk Assessment [online]. Environmental Protection Agency, 2011-04-13 [cit. 2016-2-22]. Dostupné online.  (anglicky) 
  77. WALKER, Carlie. Island has a problem with people, not dingoes: researcher [online]. Fraser Coast Chronicle, 2013-01-05, [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. a b c d e f g A Management Program fot the Dingo (Canis lupus dingo) in the Northern Territory of Australia [online]. Parks and Wildlife Service, [cit. 2016-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. a b c Fraser Island Dingo Conservation and Risk Management Strategy [online]. Department of National Parks, Sport and Racing, 2013-07, [cit. 2016-09-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. a b Robyn Williams, David Jenkins, Eve Fesl, Jonica Newby, Alan Newsome, Laurie Corbett, Colin Pardoe, Robert Darby, Barrie Oakman, Peter Fleming. Science Show - 23/06/01: The Dingo in Australia [online]. 2002-02-12, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. WILTON, Alan. Genetic Diversity in the Dingo [online]. Native Dog Conservation Society, 2004-02-19, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. A Draft Dingo Management Strategy for Fraser Island [online]. Fraser Island Defenders Organization, [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Australian Cattle Dog [online]. Federation Cynologique Internationale, 2012-12-05, [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. FOGLE, Bruce. Velká encyklopedie psů. 5. vyd. Bratislava : Slovart, 2012. 409 s. ISBN 978-80-7391-481-3. S. 88.  
  85. Namadgi National Park Yankee Hat [online]. Namadgi National Park Visitor Centre, 2011, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. KOLIG, E.. Aboriginal dogmatics: canines in theory, myth and dogma. Bijdragen tot de Taal-, Land- en Volkenkunde 134 (1978), no: 1, Leiden, 84-115. 1978, roč. 134, čís. 1, s. 84–115, s. 134. Dostupné online. ISSN 0006-2294. (anglicky) 
  87. a b c VIERING, Kersting; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. Praha : Knižní klub, 2011. 304 s. ISBN 978-80-242-3180-8. S. 222.  
  88. a b c Associated Press. Australia's dingo dogs face extinction [online]. Canberra: USA Today, 2003-07-10, [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. Australia’s dingoes face ‘extinction’ [online]. Canberra: NBC News, 2003-06-10, [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  90. Feddersen-Petersen, str. 87
  91. a b c BREHM, Alfred Edmund. Brehms Tierleben. Allgemeine Kunde des Tierreichs. Säugetiere - Zweiter Band. 3. vyd. Leipzig, Wien : Bibliographisches Institut, 1900. 712 s. Dostupné online. S. 82–85. (německy)  
  92. Zoo představují psa dingo, ježury i vzácná prasata [online]. ČTK, 2013-06-13, [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.  
  93. Křtiny dingo 19.2.2014 [online]. Zoo Plzeň, [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  94. Unsere Tiere [online]. Zoo id der Wingst, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (německy) 
  95. Dingo-Rudel aus Thüringen für den Tierpark [online]. Berliner Morgenpost, 2008-03-28, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (německy) 
  96. Dingo [online]. PerthZoo, rev. 2014-03-26, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. Mammals - Dingoes [online]. Australia ZOO, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. Dingo [online]. Healesville Sanctuary, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. Dingo [online]. CLEVELAND METROPARKS ZOO, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. Dingo [online]. Fort Wayne Children’s Zoo, [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CORBETT, L. K.. The Dingo in Australia and Asia. New York : Cornell University Press, 1995. 200 s. ISBN 9781876622305. (anglicky)  
  • SMITH, Bradley. The Dingo Debate: Origins, Behaviour and Conservation. Melbourne : CSIRO Publishing, 2015. 336 s. ISBN 9781486300310. (anglicky)  
  • CORBETT, L. K.. Dingo. In SILLERO-ZUBIRI, Claudio. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland : IUCN--The World Conservation Union, 2004. Dostupné online. ISBN 9782831707860. S. 223-230. (anglicky)
  • FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. Canberra : Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences, 2001. 186 s. ISBN 9780642704948. (anglicky)  
  • FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. Stuttgart : Kosmos, 2008. 493 s. ISBN 9783440098639. (německy)  
  • PURCELL, Brad. Dingo. Collingwood, Victoria : CSIRO Publishing, 2010. 176 s. (Australian Natural History). ISBN 978-0643096936. (anglicky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]