Dingo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: obrněný automobil, viz článek ATF Dingo 2.

Wikipedie:Jak číst taxobox Dingo

Pes dingo
Pes dingo
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: Vlk (Canis)
Druh: Pes dingo
Binomické jméno
Canis dingo
Meyer, 1793
Areál rozšíření Dinga.
Areál rozšíření Dinga.

Dingo (Canis dingo), také pes dingo, je australská psovitá šelma, dříve často označovaná za poddruh vlka obecného (Canis lupus dingo).[pozn. 1] Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence. Za křížence dinga se teoreticky dá považovat i australský honácký pes, který vznikl na základě křížení domestikovaných psů s dingy.

Dingo žije na pouštích, travnatých porostech i okrajích lesů. Běžně obývá i opuštěné králičí nory nebo podobné podzemní prostory v blízkosti zdrojů vody.

Dingo je největší suchozemská šelma v Austrálii a hraje důležitou roli jako vrcholový predátor. Řada australských farmářů jej ovšem vidí především jako škůdce, který stojí za útoky na hospodářská zvířata, obzvláště pak na ovce. Dingové ovšem loví především králiky, klokany či krysy – regulace těchto často přemnožených zvířat farmářům naopak může pomoci.

Dingové hrají významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupují jako aktéři v řadě příběhů a jsou zpodobňováni i při různých obřadech. Jejich vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Dingové pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2 000 lety, ačkoli nedávná studie tento názor zpochybňuje.

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Dingo walking.jpg

Pro dinga jsou používána různá jména jak v odborné literatuře, tak v beletrii. Nejvíce používaný termín je "dingo". V Austrálii je široce používán i termín "wild dog" (divoký pes), toto označení však obecně zahrnuje divoké dingy i jejich křížence.

Kostra dinga

Vědecký název[editovat | editovat zdroj]

Od prvního popisu a zoologické klasifikace v roce 1792, kdy byl dingo popsán jako Canis antarcticus, byl vědecký název několikrát změněn.

Taxonomie počátku 21. století označovala dinga za poddruh vlka obecného (Canis lupus dingo), paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Starší taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako Canis familiaris dingo. Tato taxonomie tedy předpokládala, že pes domácí je samostaný živočišný druh odlišný od vlka obecného a dingo je poddruh psa domácího. V současnosti je dingo klasifikován jako samostatný druh (Canis dingo). Toto označení získalo podporu v roce 2014, když studie vycházející z popisů typových exemplářů z 19. století a starších prokázaly, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné.

Hovorová jména[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji používaným názvem je dingo. Tento název má původ v době kolonizace Austrálie Evropany. Je odvozen pravděpodobně od výrazu tingo, což je označení používané Austrálci pro psy, kteří s Evropany přicestovali do Austrálie. V závislosti na tom, kde žijí, můžeme dingy rozdělit na "alpské dingy" (dingové žijící v Australských Alpách), "pouštní dingy", "severní dingy", "Cape York dingy" nebo "tropické dingy". Mnoho Australanů začalo dingy nazývat i jako australské domorodé psy nebo australské vlky.

Dingové mají mnoho jmen v jazycích domorodých Australanů, například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí tolik společných rysů s dingy, že jsou považování za součást druhu. Samotní dingové nemají příliš daleko ani do některých plemen špiců, třeba korejský jindo se dingovi podobá jak v barvě a postavě, tak v šířce lebky nebo délce nohou. Přesto si nejsou vzájemně nijak příbuzní.

Lebka dinga

Dingo má poměrně širokou hlavu, špičatý čenich a vztyčené uši. Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou.  V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.

Velikost[editovat | editovat zdroj]

Průměrný dingo je 52 až 60 cm vysoký v ramenech, od nosu ke špičce ocasu měří 117 až 154 cm. Průměrná hmotnost je 13 až 20 kg, nicméně existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 30 kg. Samci jsou obvykle větší a těžší než samice stejného věku. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu. Dingové v Austrálii jsou téměř vždy větší než dingové v Asii. Nohy mají zhruba poloviční délku těla a hlavy dohromady. Na zadních nohách chybí paspárky. Dingové mají většinou ocasy šavlovitého tvaru.

Srst[editovat | editovat zdroj]

Typické zbarvení dinga

Srst dospělého jedince je krátká a měkká, huňatá na ocase a v závislosti na klimatu může být hustší nebo trochu delší. Barva kůže je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak jsou i výjimky, třeba černá nebo čistě bílá. Celočerní dingové bývali v Austrálii poměrně běžní, dnes jsou však vzácní, častější jsou v Asii. Existují i bílí dingové (nikoliv albíni). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, např. dingové ze severu mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina), krátká je i doba odpočinku. Obecně se uvádí, že dingové mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy).

Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích. Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.

Stravovací návyky[editovat | editovat zdroj]

Das Rudel heult.jpg

Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu po buvoly. Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou část jejich stravy. V celokontinentálním výzkumu vyšlo najevo, že 80% stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudýklokan bažinný, tur domácí, krysa Rattus collettihusovec strakatýkusu liščí, krysa Rattus villosissimusklokan hbitýkrálík divoký a vombat obecný. Asi nejméně častou kořistí dinga jsou ještěři.

Dingo s nalezenou mrtvou rybou na ostrově Fraser – na tomto ostrově se nachází jedna z posledních čistokrevných populací dinga na světě, čítající asi 150 jedinců. Vstup psů domácích na ostrov je proto zakázán.

Složení jídelníčku opět záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesech na severu jsou hlavní kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí. V centrální Austrálii se dingové živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dinga ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech dingové často jedí i ryby.

Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící samice neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny z kořisti, kojící fena konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, pokud nemá vodu.

Lovecké chování[editovat | editovat zdroj]

Dingové zabíjejí tím, že koušou do krku. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem. Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců ale loví dingové sami. Téměř všechny útoky dingů, ať už se jedná o útoky na buvoly nebo klokany, se soustředí na mláďata, která nejsou dostatečně rychlá a vytrvalá.

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami. Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, ale běžně čítá jedna smečka čtyři až jedenáct dingů. Ve smečce funguje hierarchie – v hierarchické pyramidě je na vrchu alfa pár, samec a samice, přičemž samci bývají obvykle dominantnější. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata.

Reprodukce[editovat | editovat zdroj]

Samec s mláďaty

Dingové mají štěňata jen jednou ročně, podobně jako basenji. Feny hárají běžně v období od ledna do července a i v případě že by fena hárala během roku dvakrát, může mít štěňata pouze jednou. Samci jsou připraveni na rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, je produkce spermií výrazně nižší.

Páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června). V jihovýchodní Asii k páření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci bojují o samice a svá teritoria si střeží. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane a cizí pes v souboji vyhraje, poražený buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci.

Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, závisí na jedinci.

Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata. Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, že se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije. Některé podřízené feny často trpí falešnou březostí.

Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen.

Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě. Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, nebo odcházejí ve věku 10 měsíců, kdy začíná další páření.

Migrace[editovat | editovat zdroj]

Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migrace. Nicméně v době hladu cestují dingové blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila asi 250 km, což bylo odečteno z čipu, který měl umístěný na krku.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Na základě studie z r. 2014 byla uznána klasifikace dinga jakožto samostatného druhu. [1][2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dingo na anglické Wikipedii.

  1. CROWTHER, M. S., LETNIC, M. An updated description of the Australian dingo (Canis dingo Meyer, 1793). Journal of Zoology [online]. , 27. březen 2014. Online před tiskem. Dostupné online. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/jzo.12134.  (anglicky) 
  2. SMITH, Deborah. Dingo a distinct species, study says. PhysOrg, 1. duben 2014. Dostupné online (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]