Měchožil zhoubný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Měchožil zhoubný

alternativní popis obrázku chybí
dospělec měchožila zhoubného
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: ploštěnci (Platyhelminthes)
Podkmen: Neodermata
Třída: tasemnice (Cestoda)
Řád: kruhovky (Cyclophyllidea)
Čeleď: tasemnicovití (Taeniidae)
Rod: měchožil (Echinococcus)
Binomické jméno
Echinococcus granulosus
Bat.
Echinococcus granulosus distribution map.png
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, zejména domací přežvýkavci (ovce, kozy, skot), u kterých tvoří obrovské měchýřovité larvocysty.[1][2] Člověk se může nakazit vajíčky E. granulosus jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí E. granulosus je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění, jež postihuje většinou játra nebo plíce člověka, se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza.[1] E. granulosus se vyskytuje s vyjímkou Islandu, Grónska a Antarktidy téměř po celém světě.[3] Okolo 88% případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1, jež cirkuluje mezi psy a ovcemi.[4] Na území ČR se E. granulosus v minulosti vyskytoval, nicméně dnes je výskyt vzácný. V letech 2005-2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu na jateční prohlídce.[5] U lidí je cystická echinokokóza v České republice diagnostikována pouze sporadicky a vždy se jedná o importovanou nákazu ze zahraničí.[3] Příbuzným druhem je měchožil bublinatý (E. multilocularis), jež způsobuje alveolární formu echinokokózy u lidí.

Morfologie a vývojový cyklus [editovat | editovat zdroj]

Životní cyklus měchožila zhoubného

Dospělé tasemnice jsou dorso-ventrálně zploštělé a jejich tělo je tvořeno skolexem (hlavička) a pouze třemi proglotidy (články) o celkové délce 2-7 mm. Poslední článek je největší a obsahuje plně vyvinutou dělohu s vajíčky. Skolex je vybaven 4 přísavkami a jednou řadou háčků. Dospělci E. granulosus jsou uchyceni pomocí skolexu na sliznici tenkého střeva definitivního hostitele (pes).[1] Dospělci příjmají živiny ze střevního obsahu přes tegument (poznámka: chybí jim trávicí soustava jako u všech tasemnic). Počet dospělců v tenkém střevě definitivní hostitele je většinou v desítkách až stovkách. Přítomnost dospělců ve střevě psa způsobuje jen omezenou lokalní imunitní reakci ve střevě a samotná infekce psů je tak zcela bez klinických projevů. Vajíčka z terminálních článků E. granulosus se uvolňují kontinuálně do prostředí spolu s trusem. Vajíčka jsou kulatá o velikosti 32-40 µm, morfologicky neodlišitelná od vajíček rodu Taenia. Uvnitř vajíčka je larva onkosféra se šesti háčky obklopená radialně žíhanou vrstvou zvanou embryofor.[2] U infikovaných psů mohou vajíčka ulpívat na srsti nebo se při samočištění psů mohou dostat např. na tlamu či jazyk psů.[3] Vajíčka v prostředí kontaminují travnatý porost a půdu v místech kálení či pohybu nakažených psů. Mezihostitel (ovce) se nakazí pozřením vajíček na pastvě. V tenkém střevě se z vajíček líhne larva (onkosféra), jež penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do orgánů – u ovcí nejčastěji játra nebo plíce.[1] V játrech uchycená onkosféra dá vzniknout měchýřkovité cystě (hydatida), která pomalu roste. Z vnitřní tzv. zárodečné vrstvy cysty se oddělují plodové kapsule, jež se uvolnují do tekutého lumen cysty. V plodové kapsuli se formují zárodky malých tasemnic tzv. protoskolexy.[1] Dochází zde k nepohlavnímu rozmnožování. Z jednoho vajíčka, respektive jedné onkosféry se tak vyvine pouze jedna cysta ale až s tisíci protoskolexy (zárodky malých tasemnic).[6] Cysty rostou pomalu ale mohou dosáhnout značných rozměrů - velikosti dětské hlavičky. Zralá cysta je bělavé barvy s tenkou stěnou, obsahuje tekutinu se stovkami až tisíci volných protoskolexů (označuje se hydatický písek). Definitivní hostitel se nakazí pozřením orgánů s těmito cystami. V případě domácích zvířat jde o zkrmování orgánů z poražených ovcí psům. U volně žijících zvířat jde o klasický cyklus býložravec-predátor.[1]

Vybrané biologické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Velikost genomu E. granulosus se pohybuje okolo 150 MBp. Počet genů se odhaduje mezi 10 300 až 11 300.[7] Zajímavostí u tasemnic rodu Echinococcus je přítomnost nediferencovaných tzv. zárodečných buněk, jež jsou jakousi obdobou kmenových buněk u savců. Zárodečné buňky jsou přítomny jak uvnitř vajíčka v onkosféře, tak v zárodečné vrtstvě cysty a zárodku protoskolexu. Hrají významnou roli v metamorfóze z onkosféry v cystu, ale i při samotném růstu cysty a tvorbě protoskolexů.[8] Překvapivý byl i objev protinádorového působení mucinových peptidů E. granulosus. Tyto mucinové peptidy stimulují Th1-imunitní odpověď a činnost NK-buněk. Tato studie naznačuje, že nové vakcíny proti nádorům by se mohly připravovat z molekul parazitů.[9] 

Systematika v rámci druhu E. granulosus[editovat | editovat zdroj]

Na světe bylo popsáno 10 různých genotypů E. granulosus. Tyto genotypy se od sebe neliší morfologicky, nýbrž pouze geneticky a jiným hostitelským spektrem. U některých isolátů bylo navrženo přeřazení do jiného druhu. Například koňský genotyp G-4 se nyní označuje jako E. equinus. Africký kmen objevený u lvů se nyní označuje jako E. felidis. Genotyp G9 popsaný u pacientů s CE v Polsku[10] byl později identifikován jako G7. Tudíž žádný genotyp G9 neexistuje.[11] U velbloudího genotypu G6 a prasečího G7 byla prokázána velmi blízká příbuznost s jelením G8 a G10. Na základě fylogenetických analýz tak byly G6, G7, G8 a G10 přeřazeny do nového druhu Echinococcus canadensis. Nicméně zcela nejrošířenějším genotypem měchožila zhoubného na světě je genotyp 1 (také označovaný jako E. granulosus sensu strictu G1). G1 je zodpovědný za 88% případů CE u lidí globálně. Dále genotypy G6 a G7 jsou původci 11% případů CE u lidí.[11] Ostatní genotypy byly hlášeny jako původci onemocnění zcela sporadicky nebo u nich není žádný zoonotický potenciál. Přehled genotypů E. granulosus, jejich hostitelů a geografické rozšíření je shrnuto v tabulce níže.


Přehled genotypů Echinococcus granulosus sensu lato (tabulka sestavena dle několika studií[1][4][11])
Druh Genotyp Mezihostitel Definitivní hostitel Rozšíření Infekce člověka
E. granulosus s.s G-1 ovce, koza, skot, prase, velbloud, klokanovití pes, liška, dingo, šakal, hyena kosmopolitní ano
E. granulosus s.s G-2 ovce, skot (?) pes, liška Tasmánie, Argentina ano
E. granulosus s.s G-3 buvol pes Asie ?
E. equinus G-4 koňovití pes Evropa, Blízký východ, Jižní Afrika ne
E. ortleppi G-5 skot, buvol, ovce, koza pes Evropa, Jižní Afrika, Indie, Nepal,

Sri Lanka, Rusko

ano
E. canadensis G-6 velbloud, skot, koza pes Střední východ, Írán, Afrika, Čína,

Nepál, Argentina

ano
E. canadensis G-7 prase pes Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko,

Argentina

ano
E. canadensis G-8 jelenovití vlk, pes Severní Amerika, Eurasie ano
? G-9 ? ? ? ?
E. canadensis G-10 jelenovití vlk, pes Skandinávie, Pobaltí, Rusko ano
E. felidis Lví kmen zebra, pakůň, prase bradavičnaté,

buvol, antilopy

lev Afrika ?

Epidemiologie[editovat | editovat zdroj]

Typy cyklů[editovat | editovat zdroj]

Schématicky zobrazený cyklus měchožila zhoubného

Vývojový cyklus měchožila zhoubného existuje ve dvou hlavních formách. Domestikovaný cyklus, kde hlavní definitivním hostitelem je pes domácí a mezihostitelem domácí kopytnatci. V sylvatickém cyklu je definitivním hostitelem volně žijící psovitá šelma a mezihostitelem volně žijící kopytnatci. Hranice mezi oběma formami cyklů však není ostrá a v některých oblastech se mohou obě formy prolínat. Například domestikovaný cyklus v podobě pes-ovce je rozšířen v řadě oblastí s intenzivním pastevectvím. Nicméně v Austrálii se často nakazí od ovcí i volně žijící psi dingo, kteří potom mohou šířit tasemnici do volné přírody na klokany. Naopak u sylvatického cyklu známého např. ze Skandinávie (genotypy 8 a 10), kde echinokok koluje výhradně mezi vlky a soby polárními, může sporadicky dojít k infekci loveckých psů. Největší riziko z hlediska přenosu CE na člověka představuje domestikovaný cyklus pes-ovce[1].

Faktory ovlivňující přenos[editovat | editovat zdroj]

U domestikovaného cyklu pes-ovce hraje z hlediska přenosu zcela zásadní roli zkrmování vnitřností psům z porážených infikovaných ovcí. V chudých venkovských oblastech bez infrastruktury se domácí přežvýkavci tradičně poráží přímo na hospodářstvích, kde se i chovají, a to bez jakékoliv veterinární prohlídky. Vnitřnosti porážených zvířat se buď používají cíleně ke zkrmení psům nebo se nechávají ležet volně na zemi a jsou tak psům dostupné.[1]

Vnější faktory jako je vlhkost a teplota májí vliv na pouze na délku přežívání a infektivitu vajíček E. granulosus v prostředí, ale nijak neregulují populaci parazita. Vajíčka v dostatečně vlhkém prostředí přežívají několik týdnů až měsíců bez ohledu na teplotu. Při vyschnutí však ihned hynou, respektive ztrácejí infekceschopnost. Vajíčka E. granulosus se s trusem infikovaných psů mohou dostat do půdy, vody nebo na travnatý porost. Člověk se nakazí perorálně při nedostatečné hygieně, konzumací zeleniny a ovoce, či pitím vody kontaminované vajíčky. Rovněž se uvádí přímý kontakt se psem. Vajíčka měchožila totiž často ulpívají na srsti psa v oblasti řitě, stehen, tlamy či končetin.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Výskyt E. granulosus byl dokumentován minimálně ve 100 zemích na 5 kontinentech. Nicméně, problém CE u lidí se týká především zemí s vysokým endemickým výskytem. Mezi tyto oblasti patří oblast Středozemního moře, Rusko, Blízký východ, Čína, severní a východní část Afriky a jižní polovina Latinské Ameriky. Incidence CE v některých evropských zemích se pohybuje od méně než 1 případu až po více než 8 případů na 100 000 obyvatel ročně.[1] Rizikové faktory a demografické údaje ve vztahu k CE se liší mezi studiemi. Například v Lotyšsku bylo mezi lety 2002 až 2012 diagnostikováno celkem 93 pacientů s CE. Z toho 73% byly ženy ve věku 56-65 let, 72% pacientů pocházela z venkova, 56% vlastnilo psa a 35% chovalo dobytek.[12]Jordánsku a Kyrgystánu byl uváděn jako rizikový faktor pitná voda.[1] Naopak ve Walesu nebyl prokázán žádný vztah mezi přítomností psa či farmařením a onemocněním CE u lidí.[13]

Klinické příznaky[editovat | editovat zdroj]

U definitivních hostitelů s dospělými tasemnicemi ve střevě se nevyskytují žádné klinické projevy a to ani při vysokých počtech (tisíce) tasemnic. Měchožil zhoubný je tak nebezpečný pouze ve formě larvocysty (hydatida) v orgánech mezihostile (kopytnatci a člověk).[2]

U lidí[editovat | editovat zdroj]

Inkubační doba nemoci se pohybuje od 1 do 20 let. CE je proto diagnostikována mnohem častěji u dospělých než u mladistvých a dětí. Vzhledem k délce života člověka v porovnaní s kopytnatci, mohou i larvocysty u lidí dorůstat daleko větších rozměrů než u zvířat. Nejčastěji jsou diagnostivány cysty velikosti mezi 1-15 cm. Byly dokumetovány i cysty o průměru větší než 20 cm. U většiny pacientů (40-80%) bývají cysty solitérní – tedy jedna cysta v jednom orgánu. Mnohočetné cysty, vznikající při uchycení více onkosfér v těle, jsou ojedinělé. Nejčastěji zasaženým orgánem jsou játra (69-74% případů) a dále pak plíce (18-22% případů). Průměrný poměr infekcí jater a plic je 2,5:1. Záchyt cyst v jiných orgánech je méně častý. Cysty byly zjištěny např. v dutině břišní a pánevní (<5,2%), ledvinách (<3,7%), slezině (<3,3%), svalech a kůži (<2,2%), mediastinu (<1,1%), mozku (<0,9%), kostech (<0,6%) a vaječnících (<0,2%).[1]

Příklady různých typů cyst u pacientů s CE při ultrazvukovém vyšetření

Klinický obraz nemoci závisí na velikosti a lokalizaci cysty a stavu pacienta. Asymptomatický průběh je nejčastější v prvních několika letech infekce. Studie z Jižní Ameriky ukazují, že u lidí s cystou do průměru 4-7,5 cm nejsou zpravidla žádné klinické potíže. Proto také bývají cysty u zdravých nosičů diagnostikovány jako náhodný nález  při ultrazvukovém či tomografickém vyšetření.[14][15] Po překonání bezpříznakové fáze se CE projevuje v závislosti na lokalizaci cyst. Cysty v játrech se manifestují bolestí v nadbříšku, zvětšením jater, cholestázou, biliární cirhózou, portální hypertenzí a ascitem. Při prasknutí cysty může dojít k anafylaktickému šoku nebo vzniku sekundární CE - tzn. dojde k rozesetí protoskolexů do dalších orgánů a vzniku dalších cyst.[1] Dle studie z Lotyšska si většina diagnostikovaných pacientů s CE stěžovala na bolesti nebo napětí břicha, nevolnost, žloutenku a svědění kůže.[12] Plicní forma CE se projevuje nejčastěji chronickým kašlem, vykašláváním, dušností, hemoptýzou, zánětem pohrudnice, zánětem plic či vznikem abscesů.[1] Cysty v mozku způsobují neurologické příznaky jako jsou bolesti hlavy, epileptické záchvaty a koma.[16]

U zvířat[editovat | editovat zdroj]

Hydatické cysty v játrech u ovce

Vzhledem k relativně krátké době života dorůstají cysty u ovcí velikosti pinpongového míčku, u koní pak míčku tenisového. V oblastech s endemickým výskytem může být až 98% prevalence u ovcí. Cysty se lokalizují přibližně ve stejném poměru v játrech a plicích u ovcí, převážně v játrech u koní a převážně v plicích u skotu. S ohledem na malou velikost cyst nedochází u ovcí k žádným výrazným klinickým projevům.[2] Dle OIE může u infikovaného dobytka docházet ke snížení hmotnostních přírůstků a produkce mléka, kvality vlny a reprodukčních parametrů. Ztráty pro chovatele souvisí i s konfiskací orgánů na jatkách.[17]

Diagnostika[editovat | editovat zdroj]

U lidí[editovat | editovat zdroj]

Cystická echinokokóza u lidí se diagnostikuje pomocí zobrazovacích a serologických metod. Ze zobrazovacích metod jde především o ultrasonografické a rentgenové vyšetření, počítačovou tomografii a magnetickou rezonanci. V oblastech s vysokým endemickým výskytem dochází k záchytu cyst často jako náhodný nález při ultrazvukovém či rentgenovém hrudníku a dutiny břišní indikované z jiných důvodů. WHO klasifikuje charakter cyst při ultrazvukovém vyšetření na kategorie aktivní cysty, přechodné stadium a cysty neaktivní. Dalším standardní vyšetřovací metodou je serologie, která slouží ke konfirmaci nálezů ze zobrazovacích metod. S využitím nativního nebo rekombinatního antigenu lze detekovat specifické protilátky (IgG) v séru pacientů buďto metodou ELISA nebo imunoblotem. Senzitivita i specificita metody s rekombinantním 32 kDa antigenem je vyšší než s nativním antigenem. Problém nativního antigenu spočívá především ve zkřížené reakci s protilátkami proti příbuznému E. multilocularis.[18]

U psů[editovat | editovat zdroj]

Psi a volně žijící psovité šelmy vylučují zralé články s vajíčky nebo již volná vajíčka echinokoka trusem. Přítomnost vajíček E. granulosus v trusu je však velmi kolísavá. Navíc vajíčka nelze morfologicky odlišit od příbuzného rodu Taenia. Proto klasické koprologické vyšetření s izolací vajíček ze vzorku trusu a jejich mikroskopická identifikace není průkazné a informativní.[2] V minulosti byla jako standardní diagnostický postup používána pitva psů nebo klystýrování psů. Při pitvě se suspektním psům odebírá tenké střevo, které se promývá. Vzhledem k malé velikosti tasemnic je indikováno mikroskopické vyšetření seškrabů ze sliznice. Specificita tohoto patologického vyšetření je až 100% v oblastech, kde se nevyskytuje E. multilocularis. V případě výskytu obou druhů na daném území a pro genotypové určení je nutné použití molekulárních metod. Sensitivita pitvy je vysoká (až 97%), u slabých infekcí však klesá a hrozí riziko falešně negativního nálezu. Z intravitálních metod je desítky let používaným postupem tzv. pročištění střev silným projímadlem, kdy je ze střeva vypuzena i část tasemnic. Vyšetřovaní psi jsou umístěni na plastikové podložky (zpravidla velký igelitový pytel) a psům se podává silné rostlinné či chemické (soli) projímadlo. Zpravidla do 30-60 min dochází k evakuaci střevního obsahu, který se následně mikroskopicky vyšetřuje. Nevýhodou je, že u některých psů dochází k nedostatečnému projímacímu efektu. Krom toho na některé jedince může mít projímadlo i vedlejší toxické účinky. Z důvodu vysokého rizika infekce člověka, platí jak pro pitevní vyšetření tak pro metodu s projímadlem velmi přísné bezpečnostně-hygienické požadavky (ochranné oděvy, rukavice a roušky).[19]

Z moderních metod se nejčastěji používají koproantigen ELISA anebo koproPCR. Při koproantigen ELISA metodě se ve vzorku trusu detekuje přítomnost specifických antigenů E. granulosus pomocí imuno-enzymatické reakce. Obdobně lze prokázat v trusu i přítomnost DNA metodou PCR. V neposlední řadě lze stanovit specifické protilátky proti E. granulosusséru infikovaných psů. Serologické vyšetření psů má však z uvedených metod nejnižší citlivost.[19]

U domácích přežvýkavců[editovat | editovat zdroj]

Cysty měchožila u ovcí, koz a skotu jsou diaknostikovány při veterinární jatečné prohlídce, při které se mimo jiné játra a plíce kontrolují zrakem, palpačně a naříznutím. V případě malých cyst mohou být přehlédnuty. Alternativou může být vyšetření živých zvířat ultrazvukem. To se však provádí jen v endemických oblastech při cíleném screeningu.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004-01-01, roč. 17, čís. 1, s. 107–135. PMID: 14726458 PMCID: PMC321468. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 0893-8512. PMID 14726458.  
  2. a b c d e Jacobs D.; Fox M.; Gibbons L.. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester : Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2.  
  3. a b c KOLÁŘOVÁ, L.; STEJSKAL, F.. Hydatidóza cystická a alveolární (multilokulární) [online]. [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.  
  4. a b NAKAO, Minoru; LAVIKAINEN, Antti; YANAGIDA, Tetsuya. Phylogenetic systematics of the genus Echinococcus (Cestoda: Taeniidae). International Journal for Parasitology. 2013-11-01, roč. 43, čís. 12-13, s. 1017–1029. PMID: 23872521. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.06.002. PMID 23872521.  
  5. SVOBODOVÁ, Vlasta. Výskyt tasemnic rodu Echinococcus u zvířat v České republice [online]. [cit. 2016-07-13]. S. 8-9. Dostupné online.  
  6. HORÁK, Petr; VOLF, Petr a kol.. Paraziti a jejich biologie. 1.. vyd. Praha : Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9.  
  7. ZHENG, Huajun; ZHANG, Wenbao; ZHANG, Liang. The genome of the hydatid tapeworm Echinococcus granulosus. Nature Genetics. 2013-10-01, roč. 45, čís. 10, s. 1168–1175. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1061-4036. DOI:10.1038/ng.2757. (anglicky) 
  8. KOZIOL, U.; BREHM, K.. Recent advances in Echinococcus genomics and stem cell research. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 92–102. PMID: 26296590. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.031. PMID 26296590.  
  9. NOYA, Verónica; BAY, Sylvie; FESTARI, María Florencia. Mucin-like peptides from Echinococcus granulosus induce antitumor activity. International Journal of Oncology. 2013-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 775–784. PMID: 23817837. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1791-2423. DOI:10.3892/ijo.2013.2000. PMID 23817837.  
  10. SCOTT, J.C. a kol. Molecular genetic analysis of human cystic hydatid cases from Poland: identification of a new genotypic group (G9) of Echinococcus granulosus. Parasitology. , roč. 114, čís. 1, s. 37-43. Dostupné online.  
  11. a b c ALVAREZ ROJAS, Cristian A.; ROMIG, Thomas; LIGHTOWLERS, Marshall W.. Echinococcus granulosus sensu lato genotypes infecting humans--review of current knowledge. International Journal for Parasitology. 2014-01-01, roč. 44, čís. 1, s. 9–18. PMID: 24269720. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.08.008. PMID 24269720.  
  12. a b MARCINKUTĖ, Audronė; ŠARKŪNAS, Mindaugas; MOKS, Epp. Echinococcus infections in the Baltic region. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 121–131. PMID: 26324242. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.032. PMID 26324242.  
  13. DOWLING, P. M.; TORGERSON, P. R.. A cross-sectional survey to analyse the risk factors associated with human cystic echinococcosis in an endemic area of mid-Wales. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2000-04-01, roč. 94, čís. 3, s. 241–245. PMID: 10884868. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 0003-4983. PMID 10884868.  
  14. LARRIEU, E. J.; FRIDER, B.. Human cystic echinococcosis: contributions to the natural history of the disease. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2001-10-01, roč. 95, čís. 7, s. 679–687. PMID: 11784421. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0003-4983. DOI:10.1080/00034980120094730. PMID 11784421.  
  15. FRIDER, B.; LARRIEU, E.; ODRIOZOLA, M.. Long-term outcome of asymptomatic liver hydatidosis. Journal of Hepatology. 1999-02-01, roč. 30, čís. 2, s. 228–231. PMID: 10068100. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0168-8278. PMID 10068100.  
  16. FINSTERER, J.; AUER, H.. Parasitoses of the human central nervous system. Journal of Helminthology. 2013-09-01, roč. 87, čís. 3, s. 257–270. PMID: 23046708. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 1475-2697. DOI:10.1017/S0022149X12000600. PMID 23046708.  
  17. ANONYM. Echinococcosis or Hydatidosis [online]. OIE, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  18. CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W.. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007-06-01, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. PMID: 17521591. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1473-3099. DOI:10.1016/S1473-3099(07)70134-2. PMID 17521591.  
  19. a b c CRAIG, Philip; MASTIN, Alexander; VAN KESTEREN, Freya. Echinococcus granulosus: Epidemiology and state-of-the-art of diagnostics in animals. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 132–148. PMID: 26321135. Dostupné online [cit. 2016-07-19]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.028. PMID 26321135.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Videa[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

Anglicky[editovat | editovat zdroj]