Měchožil zhoubný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Měchožil zhoubný

alternativní popis obrázku chybí
Dospělec měchožila zhoubného
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: ploštěnci (Platyhelminthes)
Podkmen: Neodermata
Třída: tasemnice (Cestoda)
Řád: kruhovky (Cyclophyllidea)
Čeleď: Taeniidae
Rod: měchožil (Echinococcus)
Binomické jméno
Echinococcus granulosus
Bat.
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, zejména domácí přežvýkavci (ovce, kozy, skot), u kterých tvoří měchýřovité larvocysty o průměru 1–15 cm.[1][2] E. granulosus se vyskytuje kosmopolitně, mezi oblasti s vysokým endemickým výskytem patří například oblast Středomoří, Blízký východ, jižní polovina Latinské Ameriky.[3] Člověk se může nakazit vajíčky E. granulosus jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí E. granulosus je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění charakterizované přítomností velkých cyst v játrech, plicích nebo jiných orgánech se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza.[1] Okolo 88 % případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1, jež cirkuluje mezi psy a ovcemi.[4] Výskyt E. granulosus na území ČR je velmi vzácný. V letech 2005 – 2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu, prasat a ovcí na jateční prohlídce.[5] V České republice je cystická echinokokóza u lidí diagnostikována pouze sporadicky a většinou se jedná o importovanou nákazu ze zahraničí.[3] Příbuzným druhem je měchožil bublinatý (E. multilocularis), jež způsobuje alveolární formu echinokokózy u lidí.

Morfologie a vývojový cyklus [editovat | editovat zdroj]

Vývojový cyklus měchožila zhoubného
Protoskolexy jsou zárodky tasemnic měchožila zhoubného uvnitř cysty

Dospělé tasemnice jsou dorso-ventrálně zploštělé a jejich tělo je tvořeno skolexem (hlavička) a pouze třemi proglotidy (články) o celkové délce 2−7 mm. Poslední článek je největší a obsahuje plně vyvinutou dělohu s vajíčky. Skolex je vybaven čtyřmi přísavkami a jednou řadou háčků. Dospělci E. granulosus jsou uchyceni pomocí skolexu na sliznici tenkého střeva definitivního hostitele (pes).[1] Dospělci přijímají živiny ze střevního obsahu přes tegument (poznámka: chybí jim trávicí soustava jako u všech tasemnic). Počet dospělců v tenkém střevě definitivního hostitele je většinou ve stovkách. Přítomnost dospělců ve střevě psa způsobuje jen omezenou lokální imunitní reakci ve střevě a samotná infekce psů je tak zcela bez klinických projevů. Vajíčka z terminálních článků E. granulosus se uvolňují kontinuálně do prostředí spolu s trusem. Vajíčka jsou kulatá o velikosti 32–40 µm, morfologicky neodlišitelná od vajíček rodu Taenia. Uvnitř vajíčka je larva zvaná onkosféra se šesti háčky obklopená radiálně žíhanou vrstvou označovanou jako embryofor.[2] U infikovaných psů mohou vajíčka ulpívat na srsti nebo se při samočištění psů mohou dostat např. na tlamu či jazyk psů.[3] Vajíčka v prostředí kontaminují travnatý porost a půdu v místech kálení či pohybu nakažených psů. Mezihostitel (nejčastěji ovce) se nakazí pozřením vajíček na pastvě. V tenkém střevě se z vajíček líhne larva (onkosféra), jež penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do orgánů – u ovcí nejčastěji játra nebo plíce.[1] V játrech uchycená onkosféra dá vzniknout měchýřkovité cystě (hydatida). Z vnitřní tzv. zárodečné vrstvy se oddělují menší dceřiné cysty, jež se uvolňují do tekutého lumen cysty. V dceřiných cystách se formují zárodky malých tasemnic tzv. protoskolexy.[1] Dochází zde k nepohlavnímu rozmnožování. Z jednoho vajíčka, respektive jedné onkosféry se tak vyvine jedna cysta ale s mnoha protoskolexy.[6] Cysty rostou pomalu a mohou dosáhnout značných rozměrů – nejčastěji mezi 1–15 cm, avšak cysty o průměru 20 cm a více nejsou výjimkou.[1] Zralá cysta je bělavé barvy s tenkou stěnou, obsahuje tekutinu se stovkami až tisíci volných protoskolexů (označuje se hydatický písek). Definitivní hostitel se nakazí pozřením orgánů s těmito cystami. V případě domácích zvířat jde o zkrmování orgánů z poraženého dobytka psům. U volně žijících zvířat jde o klasický cyklus býložravecpredátor.[1]

Vybrané biologické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Velikost genomu E. granulosus se pohybuje okolo 150 MBp. Počet genů se odhaduje mezi 10 300 až 11 300.[7] Zajímavostí u tasemnic rodu Echinococcus je přítomnost nediferencovaných tzv. zárodečných buněk, jež jsou jakousi obdobou kmenových buněksavců. Zárodečné buňky jsou přítomny jak uvnitř vajíčka v onkosféře, tak v zárodečné vrstvě cysty a zárodku protoskolexu. Hrají významnou roli v metamorfóze z onkosféry v cystu, ale i při samotném růstu cysty a tvorbě protoskolexů.[8] Překvapivý byl i objev protinádorového působení mucinových peptidů E. granulosus. Tyto mucinové peptidy stimulují Th1-imunitní odpověď a činnost NK-buněk. Tato studie naznačuje, že nové vakcíny proti nádorům by se mohly připravovat z látek produkovaných parazity.[9] 

Systematika v rámci druhu E. granulosus[editovat | editovat zdroj]

Bylo popsáno celkem 11 různých genotypů E. granulosus. Tyto genotypy se od sebe neliší morfologicky, nýbrž pouze geneticky a jiným hostitelským spektrem. Nejrozšířenějším genotypem měchožila zhoubného je genotyp 1 (také označovaný jako E. granulosus sensu strictu G1). G1 je zodpovědný za 88 % případů CE u lidí globálně. Dále genotypy G6 a G7 jsou původci 11 % případů CE u lidí.[10] Ostatní genotypy byly hlášeny jako původci onemocnění zcela sporadicky nebo u nich není žádný zoonotický potenciál.

U některých isolátů bylo navrženo přeřazení do jiného druhu. Například koňský genotyp G4 se nyní označuje jako E. equinus. Africký kmen objevený u lvů se nyní označuje jako E. felidis. Genotyp G9 popsaný u pacientů s CE v Polsku[11] byl později identifikován jako G7 a samotná existence G9 tak byla zpochybněna.[10] U velbloudího genotypu G6 a prasečího G7 byla prokázána velmi blízká příbuznost s jelením G8 a G10. Dle některých autorů se tak na základě fylogenetických analýz řadí genotypy G6, G7, G8 a G10 do nového druhu Echinococcus canadensis.[4] Jiní autoři se kloní k rozdělení do dvou druhů: E. intermedius (G6/G7) a E. canadensis (G8/G10).[12][13] Lymbery et al. 2015 navrhuje členění do tří druhů: E. intermedius (G6/G7), Echinococcus borealis (G8) a E. canadensis (G10).[14] Systematika v rámci genotypů G6, G7, G8 a G10 tak zůstává dosud nevyřešena.[15] V roce 2016 byl z jednoho pacienta s CE v Etiopii izolován zcela nový genotyp označovaný jako GOmo. Má se za to, že se jedná o jakýsi přechod mezi E. granulosus sensu stricto (G1-G3) a lvím kmenen E. felidis a pravděpodobně se vyskytuje pouze u volně žijících zvířat.[16] Přehled genotypů E. granulosus, jejich hostitelů a geografické rozšíření je shrnuto v tabulce níže.

Přehled genotypů Echinococcus granulosus sensu lato (tabulka sestavena dle několika studií[1][4][10])
Druh Genotyp Mezihostitel Definitivní hostitel Rozšíření Infekce člověka
E. granulosus s.s G-1 ovce, koza, skot, prase, velbloud, klokanovití pes, liška, dingo, šakal, hyena kosmopolitní ano
E. granulosus s.s G-2 ovce, skot (?) pes, liška Tasmánie, Argentina ano
E. granulosus s.s G-3 buvol pes Asie ?
E. equinus G-4 koňovití pes Evropa, Blízký východ, Jižní Afrika ne
E. ortleppi G-5 skot, buvol, ovce, koza pes Evropa, Jižní Afrika, Indie, Nepal,

Sri Lanka, Rusko

ano
E. canadensis G-6 velbloud, skot, koza pes Střední východ, Írán, Afrika, Čína,

Nepál, Argentina

ano
E. canadensis G-7 prase pes Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko,

Argentina

ano
E. canadensis G-8 jelenovití vlk, pes Severní Amerika, Eurasie ano
? G-9 ? ? ? ?
E. canadensis G-10 jelenovití vlk, pes Skandinávie, Pobaltí, Rusko ano
E. felidis Lví kmen zebra, pakůň, prase bradavičnaté,

buvol, antilopy

lev Afrika ?

Epidemiologie[editovat | editovat zdroj]

Typy cyklů[editovat | editovat zdroj]

Schématicky zobrazený cyklus měchožila zhoubného

Vývojový cyklus měchožila zhoubného existuje ve dvou hlavních formách. Domestikovaný cyklus, kde definitivním hostitelem je pes domácí a mezihostitelem domácí kopytnatci. V sylvatickém cyklu je definitivním hostitelem volně žijící psovitá šelma a mezihostitelem volně žijící kopytnatci. Hranice mezi oběma formami cyklů však není ostrá a v některých oblastech se mohou obě formy prolínat. Například domestikovaný cyklus v podobě pes–ovce je rozšířen v řadě oblastí s intenzivním pastevectvím. Nicméně v Austrálii se často nakazí od ovcí i volně žijící psi dingo, kteří potom mohou šířit tasemnici do volné přírody na klokany. Naopak u sylvatického cyklu známého např. ze Skandinávie (genotypy 8 a 10), kde echinokok koluje výhradně mezi vlky a soby polárními, může sporadicky dojít k infekci loveckých psů. Největší riziko z hlediska přenosu CE na člověka představuje domestikovaný cyklus pes–ovce[1].

Faktory ovlivňující přenos[editovat | editovat zdroj]

U domestikovaného cyklu pes–ovce hraje z hlediska přenosu zcela zásadní roli zkrmování vnitřností psům z porážených infikovaných ovcí. V chudých venkovských oblastech bez infrastruktury se domácí přežvýkavci tradičně poráží přímo na hospodářstvích, kde se i chovají, a to bez jakékoliv veterinární prohlídky. Vnitřnosti porážených zvířat se buď používají cíleně ke zkrmení psům nebo se nechávají ležet volně na zemi a jsou tak psům dostupné.[1]

Vnější faktory jako je vlhkost a teplota mají vliv na pouze na délku přežívání a infektivitu vajíček E. granulosus v prostředí, ale nijak neregulují populaci parazita. Vajíčka v dostatečně vlhkém prostředí přežívají několik týdnů až měsíců bez ohledu na teplotu. Při vyschnutí však ihned hynou, respektive ztrácejí infekceschopnost. Vajíčka E. granulosus se s trusem infikovaných psů mohou dostat do půdy, vody nebo na travnatý porost. K šíření vajíček v prostředí by mohli přispívat i ptáci, brouci a mouchy.[1] Například mouchy bzučivky, které často sedají na trus zvířat, mohou pravděpodobně mechanicky přenášet vajíčka na další travnatý porost, ovocné plody a zeleninu.[17] Člověk se nakazí perorálně při nedostatečné hygieně, konzumací zeleniny a ovoce, či pitím vody kontaminované vajíčky. Rovněž se uvádí přímý kontakt se psem. Vajíčka měchožila totiž často ulpívají na srsti psa v oblasti řitě, stehen, tlamy či končetin.[1]

Příčný řez stěnou cysty Echinococcus granulosus.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Výskyt E. granulosus byl dokumentován minimálně ve 100 zemích na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nicméně, problém CE u lidí se týká především zemí s vysokým endemickým výskytem. Mezi tyto oblasti patří oblast Středozemního moře, Rusko, Blízký východ, Čína, severní a východní část Afriky a jižní polovina Latinské Ameriky. Incidence CE v některých evropských zemích se pohybuje od méně než 1 případu až po více než 8 případů na 100 000 obyvatel ročně.[1] Rizikové faktory a demografické údaje ve vztahu k CE se liší mezi studiemi. Například v Lotyšsku bylo mezi lety 2002 až 2012 diagnostikováno celkem 93 pacientů s CE. Z toho 73 % byly ženy ve věku 56–65 let, 72 % pacientů pocházelo z venkova, 56 % vlastnilo psa a 35 % chovalo dobytek.[18]Jordánsku a Kyrgyzstánu byl uváděn jako rizikový faktor pitná voda.[1] Naopak ve Walesu nebyl prokázán žádný vztah mezi přítomností psa či farmařením a onemocněním CE u lidí.[19]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

E. granulosus se na území ČR vyskytuje velmi sporadicky a zejména u zvířat není mnoho informací. U psů a volně žijících psovitých nejsou údaje. Dle údajů z veterinárních prohlídek provedených v letech 2005–2007 byly cysty E. granulosus v ČR evidovány u celkem 6 kusů skotu, 267 prasat a 33 ovcí. S ohledem na počet porážených zvířat za rok (skot cca 200 000, prasata 2 600 000, ovce a kozy 10 000) se jedná o zanedbatelný výskyt.[5] V sedmdesátých letech 20. století byl dokumentován jeden případ cystické echinokokózy u kamzíka horskéhoLužických horách.[20] V období 1987–2014 Národní referenční laboratoř pro tkáňové helmintózy vyšetřila serologicky na přítomnost protilátek proti E. granulosus celkem 23 078 lidí, přičemž nákaza byla potvrzena u 81 pacientů. Z toho 31 pacientů s CE bylo české národnosti. U většiny pacientů se cysty lokalizovaly v játrech. Pouze u několika z těchto případů pacienti v anamnéze uváděli, že nikdy nevycestovali do zahraničí a tudíž se mohlo jednat o autochtonní infekci.[21] 

Klinické příznaky[editovat | editovat zdroj]

U definitivních hostitelů s dospělými tasemnicemi ve střevě se nevyskytují žádné klinické projevy a to ani při vysokých počtech (tisíce) tasemnic. Měchožil zhoubný je tak nebezpečný pouze ve formě larvocysty (hydatida) v orgánech mezihostitele (kopytnatci a člověk).[2]

U lidí[editovat | editovat zdroj]

Příklady různých typů cyst u pacientů s CE při ultrazvukovém vyšetření

Inkubační doba cystické echinokokózy (CE) se pohybuje od 1 do 20 let. Nemoc je proto diagnostikována mnohem častěji u dospělých než u mladistvých a dětí. Vzhledem k délce života člověka v porovnaní s kopytnatci mohou larvocysty u lidí dorůstat daleko větších rozměrů než u zvířat. Nejčastěji jsou diagnostikovány cysty velikosti mezi 1–15 cm. Byly dokumentovány i cysty o průměru větším než 20 cm. Největší zdokumentovaná cysta u člověka na světě měřila 45 × 35 × 25 cm.[22] U většiny pacientů (40–80%) bývají cysty solitérní – tedy jedna cysta v jednom orgánu. Mnohočetné cysty, vznikající při uchycení více onkosfér v těle, jsou ojedinělé. Nejčastěji zasaženým orgánem jsou játra (69–74 % případů) a dále pak plíce (18–22% případů). Průměrný poměr infekcí jater a plic je 2,5:1. Záchyt cyst v jiných orgánech je méně častý. Cysty byly zjištěny např. v dutině břišní a pánevní (<5,2 %), ledvinách (<3,7 %), slezině (<3,3 %), svalech a kůži (<2,2 %), mediastinu (<1,1 %), mozku (<0,9 %), kostech (<0,6 %) a vaječnících (<0,2 %).[1]

Hydatické cysty v játrech u ovce

Klinický obraz nemoci závisí na velikosti a lokalizaci cysty a stavu pacienta. Asymptomatický průběh je nejčastější v prvních několika letech infekce. Studie z Jižní Ameriky ukazují, že u lidí s cystou do průměru 4–7,5 cm nejsou zpravidla žádné klinické potíže. Proto také bývají cysty u zdravých nosičů diagnostikovány jako náhodný nález při ultrazvukovém či tomografickém vyšetření.[23][24] Po překonání bezpříznakové fáze se CE projevuje v závislosti na lokalizaci cyst. Cysty v játrech se manifestují bolestí v nadbříšku, zvětšením jater, cholestázou, biliární cirhózou, portální hypertenzí a ascitem. Při prasknutí cysty může dojít k anafylaktickému šoku nebo vzniku sekundární CE – tzn. dojde k rozesetí protoskolexů do dalších orgánů a vzniku dalších cyst.[1] Dle studie z Lotyšska si většina diagnostikovaných pacientů s CE stěžovala na bolesti nebo napětí břicha, nevolnost, žloutenku a svědění kůže.[18] Plicní forma CE se projevuje nejčastěji chronickým kašlem, vykašláváním, dušností, hemoptýzou, zánětem pohrudnice, zánětem plic či vznikem abscesů.[1] Cysty v mozku způsobují neurologické příznaky jako jsou bolesti hlavy, epileptické záchvaty a kóma.[25]

U zvířat[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k relativně krátké době života dorůstají cysty u ovcí velikosti pinpongového míčku, u koní pak míčku tenisového. V oblastech s endemickým výskytem může být až 98 % prevalence u ovcí. Cysty se lokalizují přibližně ve stejném poměru v játrech a plicích u ovcí, převážně v játrech u koní a převážně v plicích u skotu. S ohledem na malou velikost cyst nedochází u ovcí k žádným výrazným klinickým projevům.[2] Dle OIE může u infikovaného dobytka docházet ke snížení hmotnostních přírůstků a produkce mléka, kvality vlny a reprodukčních parametrů. Ztráty pro chovatele souvisí i s konfiskací orgánů na jatkách.[26]

Diagnostika[editovat | editovat zdroj]

U lidí[editovat | editovat zdroj]

Cystická echinokokóza u lidí se diagnostikuje pomocí zobrazovacích a serologických metod. Ze zobrazovacích metod jde především o ultrasonografické a rentgenové vyšetření, výpočetní tomografii a magnetickou rezonanci. V oblastech s vysokým endemickým výskytem dochází k záchytu cyst často jako náhodný nález při ultrazvukovém či rentgenovém vyšetření hrudníku a dutiny břišní indikovaném z jiných důvodů. WHO klasifikuje charakter cyst při ultrazvukovém vyšetření na kategorie aktivní cysty, přechodné stadium a cysty neaktivní. Další standardní vyšetřovací metodou je serologie, která slouží k potvrzení nálezů ze zobrazovacích metod. S využitím nativního nebo rekombinantního antigenu lze detekovat specifické protilátky (IgG) v séru pacientů buďto metodou ELISA nebo Western blotem. Senzitivita i specificita metody s rekombinantním 32 kDa antigenem je vyšší než s nativním antigenem. Problém nativního antigenu spočívá především ve zkřížené reakci s protilátkami proti příbuznému E. multilocularis.[27]

U psů[editovat | editovat zdroj]

Psi a volně žijící psovité šelmy vylučují zralé články s vajíčky nebo již volná vajíčka echinokoka trusem. Přítomnost vajíček E. granulosus v trusu je však velmi kolísavá. Navíc vajíčka nelze morfologicky odlišit od příbuzného rodu Taenia. Proto klasické koprologické vyšetření s izolací vajíček ze vzorku trusu a jejich mikroskopickou identifikací není průkazné a informativní.[2] V minulosti byla jako standardní diagnostický postup používána pitva psů nebo klystýrování psů. Při pitvě se suspektním psům odebírá tenké střevo, které se promývá. Vzhledem k malé velikosti tasemnic je indikováno mikroskopické vyšetření seškrabů ze sliznice. Specificita tohoto patologického vyšetření je až 100 % v oblastech, kde se nevyskytuje E. multilocularis. V případě výskytu obou druhů na daném území a pro genotypové určení je nutné použití molekulárních metod. Sensitivita pitvy je vysoká (až 97 %), u slabých infekcí však klesá a hrozí riziko falešně negativního nálezu. Z intravitálních metod je desítky let používaným postupem tzv. pročištění střev silným projímadlem, kdy je ze střeva vypuzena i část tasemnic. Vyšetřovaní psi jsou umístěni na plastikové podložky (zpravidla velký igelitový pytel) a psům se podává silné rostlinné či chemické (soli) projímadlo. Zpravidla do 30-60 min dochází k evakuaci střevního obsahu, který se následně mikroskopicky vyšetřuje. Nevýhodou je, že u některých psů dochází k nedostatečnému projímacímu efektu. Krom toho na některé jedince může mít projímadlo i vedlejší toxické účinky. Z důvodu vysokého rizika infekce člověka platí jak pro pitevní vyšetření tak pro metodu s projímadlem velmi přísné bezpečnostně–hygienické požadavky (ochranné oděvy, rukavice a roušky).[28]

Z moderních metod se nejčastěji používají koproantigen ELISA anebo koproPCR. Při koproantigen ELISA metodě se ve vzorku trusu detekuje přítomnost specifických antigenů E. granulosus pomocí imuno-enzymatické reakce. Obdobně lze prokázat v trusu i přítomnost DNA metodou PCR. V neposlední řadě lze stanovit specifické protilátky proti E. granulosusséru infikovaných psů. Serologické vyšetření psů má však z uvedených metod nejnižší citlivost.[28]

U domácích přežvýkavců[editovat | editovat zdroj]

Cysty měchožila u ovcí, koz a skotu jsou diagnostikovány při veterinární jateční prohlídce, při které se mimo jiné játra a plíce kontrolují zrakem, palpačně a naříznutím. V případě malých cyst mohou být přehlédnuty. Alternativou může být vyšetření živých zvířat ultrazvukem. To se však provádí jen v endemických oblastech při cíleném screeningu.[28]

Terapie[editovat | editovat zdroj]

Při léčbě cystické echinokokózy se uplatňují 4 základní postupy: chirurgické odstranění cysty, metoda PAIR (drenáž cysty), anthelmintika a nebo pouhé pozorování pacienta.[1][29] Chirurgické odstranění je poměrně efektivní s minimem recidiv. Ne vždy je však chirurgický přístup možný. Navíc vždy existuje malé riziko prasknutí cysty spojené s rozesetím protoskolexů po těle pacienta.[29] Při metodě PAIR (zkratka anglických výrazů: Punction, Aspiration, Injection, Reaspiration) se cysta napíchne kanylou přes kůži pod kontrolou ultrazvuku a odsaje se tekutý obsah s protoskolexy. Dovnitř se poté aplikuje 95 % ethanol (nebo silně koncentrovaný roztok soli), jež zahubí protoskolexy a buňky zárodečné vrstvy cysty. Ethanol se následně odsaje a cysta se nakonec promyje fyziologickým roztokem.[30] Výhodou drenáže cysty je neinvazivnost (není potřeba operace). Drenáž je kontraindikována v případě cyst v mozku, srdci nebo páteři, u cyst menších než 5 cm, cyst ležících v blízkosti velkého rozvětvení žlučovodů.[31] Jak chirurgická tak drenážní metoda se může podpořit anthelmintickou léčbou. Podání anthelmintik samostatně se používá jen v případech, kde nelze aplikovat chirurgii ani drenáž. V těchto případech je doporučována dlouhodobá aplikace albenadazolu (10–15 mg/kg) nebo mebendazolu (40–50 mg/kg) po dobu minimálně 3–6 měsíců. Samostatná anthelmintická terapie však má pouze asi 30 % úspěšnost a vysoký podíl recidiv.[1][29]

Domácí přežvýkavci se neléčí. U psů stačí jednorázová aplikace prazikvantelu.[1]

Prevence a eradikace[editovat | editovat zdroj]

Za jedno z preventivních opatření lze považovat i tepelnou úpravu vnitřností. Experimentální studie ukázala, že minimální doba varu pro bezpečnou devitalizaci protoskolexů je 30 minut.

Prevence a eradikace měchožila zhoubného stojí na několika opatřeních. V prvé řadě jde o vzdělávání lidí, zejména chovatelů dobytka v endemických oblastech. Cílem je snížit nebo zcela omezit domácí porážky přežvýkavců bez veterinárních prohlídek, zamezit zkrmovaní čerstvých orgánů psům. Dále sem patří pravidelné odčervování psů (prazikvantel). Existuje i vakcína pro ovce se zhruba 90 % účinností. Důležitý je rovněž diagnostický monitoring dobytka a pasteveckých psů.[1][27] Na těchto pilířích je postavena eradikace E. granulosus v chovech dobytka na národní či lokální úrovni. Mezi země s úspěšnou eradikací CE patří Island, Nový Zéland a Tasmánie. Tyto státy mají dnes status země E. granulosus prosté. Částečně úspěšný ozdravovací program proběhl v Uruguayi a jednom regionu Argentiny. V ostatních zemích ozdravovací programy zatím selhávají.[27]

V oblastech s  endemickým výskytem platí vysoké bezpečnostní požadavky pro lidi manipulující se s kadávery psů a psovitých šelem, jejich střevy či trusem. Ochranné oděvy, gumové rukavice a holínky, roušky jsou nutností zejména při klystýrování psů a manipulaci s kadávery a trusem psů. Dekontaminace kadáverů, střev a trusu lze provést hlubokým mrazením při teplotách -80 °C minimálně po dobu 48 hodin nebo při -70 °C minimálně po dobu 96 hodin. Vajíčka E. granulosus jsou stále infekční při -20°C. Inaktivaci vajíček lze provést vysokou teplotou a to při 60–80 °C po dobu minimálně 5 minut.[1] Jako preventivní opatření se uvádí i tepelná úprava vnitřností z ovcí a koz před zkrmením psům. Minimální doba varu vnitřností nutná k devitalizaci protoskolexů je 30 minut.[32]

Jako ochrana před zavlečením parazita je řadou států při cestování se psy vyžadováno jejich odčervení širokospektrálními anthelmintiky a prazikvantelem.[27] Povinná dehelmintizace platí pro import psů například na Island[33], do Tasmánie[34] či Norska[35], ale i dalších zemí. Hlavním smyslem tohoto opatření je právě ochrana území před zavlečením E. granulosus a E. multilocularis

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004-01-01, roč. 17, čís. 1, s. 107–135. PMID: 14726458 PMCID: PMC321468. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 0893-8512. PMID 14726458.  
  2. a b c d e JACOBS, D.; FOX, M.; GIBBONS, L.. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester : Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. S. 126-129.  
  3. a b c KOLÁŘOVÁ, L.; STEJSKAL, F.. Hydatidóza cystická a alveolární (multilokulární) [online]. [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.  
  4. a b c NAKAO, Minoru; LAVIKAINEN, Antti; YANAGIDA, Tetsuya. Phylogenetic systematics of the genus Echinococcus (Cestoda: Taeniidae). International Journal for Parasitology. 2013-11-01, roč. 43, čís. 12-13, s. 1017–1029. PMID: 23872521. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.06.002. PMID 23872521.  
  5. a b SVOBODOVÁ, Vlasta. Výskyt tasemnic rodu Echinococcus u zvířat v České republice [online]. [cit. 2016-07-13]. S. 8-9. Dostupné online.  
  6. HORÁK, Petr; VOLF, Petr a kol.. Paraziti a jejich biologie. 1.. vyd. Praha : Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9. S. 189.  
  7. ZHENG, Huajun; ZHANG, Wenbao; ZHANG, Liang. The genome of the hydatid tapeworm Echinococcus granulosus. Nature Genetics. 2013-10-01, roč. 45, čís. 10, s. 1168–1175. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1061-4036. DOI:10.1038/ng.2757. (anglicky) 
  8. KOZIOL, U.; BREHM, K.. Recent advances in Echinococcus genomics and stem cell research. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 92–102. PMID: 26296590. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.031. PMID 26296590.  
  9. NOYA, Verónica; BAY, Sylvie; FESTARI, María Florencia. Mucin-like peptides from Echinococcus granulosus induce antitumor activity. International Journal of Oncology. 2013-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 775–784. PMID: 23817837. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1791-2423. DOI:10.3892/ijo.2013.2000. PMID 23817837.  
  10. a b c ALVAREZ ROJAS, Cristian A.; ROMIG, Thomas; LIGHTOWLERS, Marshall W.. Echinococcus granulosus sensu lato genotypes infecting humans--review of current knowledge. International Journal for Parasitology. 2014-01-01, roč. 44, čís. 1, s. 9–18. PMID: 24269720. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI:10.1016/j.ijpara.2013.08.008. PMID 24269720.  
  11. SCOTT, J.C. a kol. Molecular genetic analysis of human cystic hydatid cases from Poland: identification of a new genotypic group (G9) of Echinococcus granulosus. Parasitology. , roč. 114, čís. 1, s. 37-43. Dostupné online.  
  12. THOMPSON, R. C. A.. The taxonomy, phylogeny and transmission of Echinococcus. Experimental Parasitology. 2008-08-01, roč. 119, čís. 4, s. 439–446. PMID: 18539274. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1090-2449. DOI:10.1016/j.exppara.2008.04.016. PMID 18539274.  
  13. SAARMA, U.; JÕGISALU, I.; MOKS, E.. A novel phylogeny for the genus Echinococcus, based on nuclear data, challenges relationships based on mitochondrial evidence. Parasitology. 2009-03-01, roč. 136, čís. 3, s. 317–328. PMID: 19154654. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1469-8161. DOI:10.1017/S0031182008005453. PMID 19154654.  
  14. LYMBERY, Alan J.; JENKINS, Emily J.; SCHURER, Janna M.. Echinococcus canadensis, E. borealis, and E. intermedius. What's in a name?. Trends in Parasitology. 2015-01-01, roč. 31, čís. 1, s. 23–29. PMID: 25440521. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1471-5007. DOI:10.1016/j.pt.2014.11.003. PMID 25440521.  
  15. SORIANO, Silvia Viviana; DEBIAGGI, María Florencia; PIERANGELI, Nora Beatriz. First study about the development of adult Echinococcus canadensis G6 genotype of goat origin in experimentally infected dogs. Veterinary Parasitology. . Dostupné online [cit. 2016-08-09]. DOI:10.1016/j.vetpar.2016.08.008.  
  16. WASSERMANN, Marion; WOLDEYES, Daniel; GERBI, Banchwosen Mechal. A novel zoonotic genotype related to Echinococcus granulosus sensu stricto from southern Ethiopia. International Journal for Parasitology. . Dostupné online [cit. 2016-08-16]. DOI:10.1016/j.ijpara.2016.04.005.  
  17. LAWSON, J. R.; GEMMELL, M. A.. Transmission of taeniid tapeworm eggs via blowflies to intermediate hosts. Parasitology. 1990-02-01, roč. 100, čís. 01. Dostupné online [cit. 2016-09-12]. ISSN 0031-1820. DOI:10.1017/s0031182000060224.  
  18. a b MARCINKUTĖ, Audronė; ŠARKŪNAS, Mindaugas; MOKS, Epp. Echinococcus infections in the Baltic region. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 121–131. PMID: 26324242. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.032. PMID 26324242.  
  19. DOWLING, P. M.; TORGERSON, P. R.. A cross-sectional survey to analyse the risk factors associated with human cystic echinococcosis in an endemic area of mid-Wales. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2000-04-01, roč. 94, čís. 3, s. 241–245. PMID: 10884868. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 0003-4983. PMID 10884868.  
  20. KOTRLÁ, Božena. Parazitózy zvěře. Praha : Academia Praha, 1984. S. 164-165.  
  21. KOLÁŘOVÁ, L.. RECENT SITUATION ON THE OCCURRENCE OF CYSTIC ECHINOCOCCOSIS IN THE CZECH REPUBLIC [online]. [cit. 2016-07-28]. Dostupné online.  
  22. GOLE, Gautam N.; TATI, Shekar Y.; BASHETTY, Sujeethkumar. Pedunculated giant hepatic hydatid cyst: Largest ever reported. Tropical Parasitology. 2011-07-01, roč. 1, čís. 2, s. 132–134. PMID: 23507808 PMCID: PMC3593491. Dostupné online [cit. 2016-09-04]. ISSN 2229-5070. DOI:10.4103/2229-5070.86966. PMID 23507808.  
  23. LARRIEU, E. J.; FRIDER, B.. Human cystic echinococcosis: contributions to the natural history of the disease. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2001-10-01, roč. 95, čís. 7, s. 679–687. PMID: 11784421. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0003-4983. DOI:10.1080/00034980120094730. PMID 11784421.  
  24. FRIDER, B.; LARRIEU, E.; ODRIOZOLA, M.. Long-term outcome of asymptomatic liver hydatidosis. Journal of Hepatology. 1999-02-01, roč. 30, čís. 2, s. 228–231. PMID: 10068100. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0168-8278. PMID 10068100.  
  25. FINSTERER, J.; AUER, H.. Parasitoses of the human central nervous system. Journal of Helminthology. 2013-09-01, roč. 87, čís. 3, s. 257–270. PMID: 23046708. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 1475-2697. DOI:10.1017/S0022149X12000600. PMID 23046708.  
  26. ANONYM. Echinococcosis or Hydatidosis [online]. OIE, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  27. a b c d CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W.. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007-06-01, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. PMID: 17521591. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1473-3099. DOI:10.1016/S1473-3099(07)70134-2. PMID 17521591.  
  28. a b c CRAIG, Philip; MASTIN, Alexander; VAN KESTEREN, Freya. Echinococcus granulosus: Epidemiology and state-of-the-art of diagnostics in animals. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3-4, s. 132–148. PMID: 26321135. Dostupné online [cit. 2016-07-19]. ISSN 1873-2550. DOI:10.1016/j.vetpar.2015.07.028. PMID 26321135.  
  29. a b c BRUNETTI, Enrico; GARCIA, Hector H.; JUNGHANSS, Thomas. Cystic echinococcosis: chronic, complex, and still neglected. PLoS neglected tropical diseases. 2011-07-01, roč. 5, čís. 7, s. e1146. PMID: 21814584 PMCID: PMC3144181. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 1935-2735. DOI:10.1371/journal.pntd.0001146. PMID 21814584.  
  30. KHUROO, Mohammad Sultan; WANI, Nazir A.; JAVID, Gul. Percutaneous Drainage Compared with Surgery for Hepatic Hydatid Cysts. New England Journal of Medicine. 1997-09-25, roč. 337, čís. 13, s. 881–887. PMID: 9302302. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 0028-4793. DOI:10.1056/NEJM199709253371303. PMID 9302302.  
  31. PAIR: Puncture, Aspiration, Injection, Re-Aspiration. An option for the treatment of Cystic Echinococcosis [online]. WHO, [cit. 2016-07-24]. Dostupné online.  
  32. LI, Jun; WU, Chuanchuan; WANG, Hui. Boiling sheep liver or lung for 30 minutes is necessary and sufficient to kill Echinococcus granulosus protoscoleces in hydatid cysts. Parasite. 2014-01-01, roč. 21. PMID: 25456565 PMCID: PMC4251422. Dostupné online [cit. 2016-07-31]. ISSN 1252-607X. DOI:10.1051/parasite/2014064. PMID 25456565.  
  33. Matvælastofnun | Live animals. www.mast.is [online].  [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.  
  34. Hydatid Disease. dpipwe.tas.gov.au [online].  [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.  
  35. Norway - Pet Passport - Current Dog and Cat Import Requirements. www.pettravel.com [online].  [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JACOBS, Dennis; FOX, Mark; GIBBONS, Lynda, HERMOSILA, Carlos: Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester : Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. (anglicky)  
  • ECKERT, J; DEPLAZES, P. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. , roč. 2004, čís. 17, s. 107-135. Dostupné online. (anglicky) 
  • CRAIG, P.S.; MCMANUS, D.P.; LIGHTOWLERS, M.W.. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. Dostupné online. ISSN 1473-3099. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Videa[editovat | editovat zdroj]

Česky[editovat | editovat zdroj]

Anglicky[editovat | editovat zdroj]

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.